neděle, prosince 18, 2005

Stopy

Tvář co v okně se odráží,
sněží...
Nekonečně dlouhá pouť -
za štěstím, kterého si neváží,
nikdy v něj neuvěří...

Už zase, zase mi tečou slzy. Stejně, jako je smíchu a štěstí, je i bolesti a zklamání. A zklamání, které přijde a bolest která přijde a to všechno - budoucnost i přítomnost míchá se jak polívka ze sáčku. K čemu je ksakru jakákoliv přetvářka? Řeknu vám to - může přijít odměna v podobě několika hezkých dnů. Ale není to jen další hřebík do rakve?
Myslela jsem si, že to dál nejde, pak to šlo. A vždycky to jde dál, protože nikam jinam to nemá cestu. Nejde uhnout, je to jako loď, která nikde nestaví. Třeba prostě nejsme natolik zodpovědní dělat rozhodnutí.
Nevím, jestli jsem někdy zažila víc bolesti a víc pádů. Kdo určí, jestli to za to stojí? Na instinkty nespoléhám, spoléhám na minulost, o které vím, že se stala. Nic jiného nemám.
Nikdy mi nebylo hůř, pamatuješ? Bylo mi tak zle, že to bylo poprvé, co bych radši nebyla. Je to pořád ten největší strašák. Občas mám totiž pocit, že místo tebe se vrátil někdo jiný a že to bude zase stejné... je to tak - nechávám to plynout a vidím minulost. Minulost ze která se opakuje a nejde z ní couvnout, nejde uhnout. Je to k zbláznění...

Slzy padají,
stopa bolesti i štěstí patrná,
v očích zakalených.

úterý, prosince 06, 2005

?

Mosty spojující minulost s přítomností. Děsivý. Nevím, jak se tomu bránit, padám do propasti. Nechci to a nechci ono, nevím, na kterém místě je možný zůstat nad vodou. Připadám si jak v matematickym příkladu, co nemá řešení. Nechci to svádět na čas, odmítám to takhle dál brát... je to k zbláznení. Prostě nevědět... jediný, čím jsem si jistá, je pocit strachu. A pěkně mě to štve.

čtvrtek, listopadu 24, 2005

Čas dávných vzpomínek


Skončil den beztvarých zájmů,
usměvavých vzpomínek,
bolestivých šrámů.

Po padesáté další ne,
kam člověk chodí na tu naději?
Proč hledat tam, kde ustane,
proč doufat v to, co pomíjí...

Je zase čas probuzení,
stalo se to pro nic, víš?
Jak podruhé, po osmé,
pláči znovu utišený,
dlouhou cestou opět zníš.

úterý, listopadu 22, 2005

Mořská nemoc

Nemůžu spát. Nebo nechci, jedno z toho. Nebo obojí. Jsem nějak mimo, nevím, jestli se to dá svést na to, že to tak po conu bývá - no, na co jiného bych to tak asi měla svést?
Dneska jsem se dozvěděla, že jsem "milá jako hadr na podlahu". Některý lidi vědí, jak potěšit. Navíc se jim o jejich analýzu nikdo neprosil. A tak je to věčně - sami nedokážou ani dodržet jednoduchý slib a snaží se o moralizování ostatních. Asi proto k tomu nemám slov. Paráda.
Připadám si jako hadr na podlahu.

Táta Iry - mého padawana - jí zabavil mobil. Zvláštní, jak to na světě ještě někdy chodí. Těžko říct, co se stalo, zatím se můžeme pouze domnívat. Ira nekomunikuje, všechno jsme se dozvěděli přes její kamarádku Kariss. Plánujeme rescue mission, pojedeme do Poděbrad a počkáme si na ni před školou. Zítra se jí ale pokusím zavolat na pevnou, třeba se dozvím něco víc. Je to trochu dobrodružné, ale smutné.

Kamarádčin ex přítel /Milan jeho jméno jest/ je duševně nemocný. Prohlásila, že všichni Milanové jsou stejní. Co ty na to?:-)

Dnešek se houpal na vodě. I můj žaludek podle toho vypadal. Ano, cítím se jako s mořskou nemocí. Zas jsem si uvědomila, že znamení neexistují. Pokud někdy budu opět tvrdit opak, můžete mi jednu vrazit. Možná vám to ani neoplatím.

pondělí, listopadu 21, 2005

KoprCon - první dojmy

Opravdu jsem tam byla? Uplynulo pár hodin a mně to připadá spíš jako dlouhej sen.
V tom snu jsem byla na jedné přednášce, zápasila s počítačem při pouštění Lost, bloumala sem a tam po budově, sledovala sníh venku jako vánoční pohlednici, řvala na Vodena, že nemá pít a co si to vůbec dovoluje, nadávala Sovogovi, že leze holkám do postele a hlasitě vykřikuje, když chci spát, několikrát na chodbě minula Milana Pavlíčka, snažila se víceméně úspěšně dostat na zakázaná místa a neustále a pořád dokola jsem zhasínala a rozsvěcela světla. To zní dost šíleně na to, aby to mohl být sen.
Byl to sen.
Některé části toho snu se mi pořád vracejí, asi tak, jak to po conech bývá.
Přeju hezké ráno.

pondělí, listopadu 07, 2005

Po stopadesáté

Po stopadesáté jsem přišla na to, že svému životu nerozumím. A svým pocitům a tomu, proč se všechno zase obrátí v momentě, kdy konečně začíná můj život nabírat nějaký směr.
Víkend dopadl hrozně. Nechápu proč, vzhledem k tomu, jak moc jsem se těšila a jak moc jsem měla pocit, že právě teď je všechno v pořádku. Nerozumím tomu ani za mák. Ale je fakt, že nevím, proč mě to překvapuje, vždycky to takhle přece bylo, jako by to snad mělo něco znamenat...
Potkala jsem zase člověka, kterého jsem neviděla rok a nemluvila s ním nejméně dva roky. Navíc to byla podezřelá náhoda - vlezla jsem omylem na céčko na Florenci, místo na béčko. Pak to byl tak neuvěřitelný šok a taky mi to připomnělo to, že je jedno, jak dlouho se lidi nevidí, že se stejně veškeré pocity vrátí. Přišlo mi, jako kdybychom měli začít náš rozhovor tam, kde jsme ho kdysi skončili. A nebyl to příjemný pocit, to mi věřte.
Jinak ten člověk vypadal opravdu pořád stejně - dlouhé vlasy, na tváři zděšený výraz typu "pomoc-Affaia-to-je-ta-co-má-problém" a velmi rychle mi naznačil že opravdu nic, vůbec nic se nezměnilo. Netuším, jestli se tohle ještě někdy v mém současném životě může srovnat. Bohužel možná ne. Ale třeba... za další rok.

Jinak musím přiznat, že jsem zažila zase jeden z velmi příjemných pozdních večerů. Aspoň trošku mi to vykompenzovalo tu šílenost o víkendu, i když... co si budeme nalhávat...

pondělí, října 31, 2005

Zpět v pekle

Sedla jsem si k internetu a v klidu si dočetla všechny příspěvky na blogy, které mi po dobu mé nepřítomnosti ve hmotném světě unikly. Pak jsem se odhodlala vrátit se sem a něco napsat. Prej je to nebaví, když kliknou na můj blog a nenajdou tu už měsíc nic nového. No... nemůžu za to. Jsem nevinná.
Bylo to nejdýl, co jsme zatím byli spolu a bylo to zárověň poprvé, co jsme se za tu dobu ani jednou nepohádali. Může za to čtyřicet hodin mlčení den před jeho příchodem? Prohodili jsme o tom pár slov a potom to až do neděle bylo v pohodě. Nejspíš jsme se toho zase dost naučili.
I když podivné stavy ne a ne zmizet. Když se koukám na druhý konec dvora, je mi hodně úzko. Proč to tak je a proč zrovna v těch situacích... to netuším.
Dostala jsem růži. Neuvěřitelné, co jedna růže s člověkem udělá.

Škola je vyčerpávající, ale praxi máme za sebou. Přišla jsem na to, že nejméně čtvrtinu spolužaček nechci už nikdy po škole potkat. Děti, které jim budou svěřené do rukou, upřímně lituji předem.

Prochodila jsem dnes celou Prahu. Sháněla jsem boty.
Koupila jsem si vatové polštářky, párek v rohlíku, notový sešit, žvýkačky, barevné pendreky, pastu na zuby a lahev minerálky. Boty ne. Zoufale jsem dojela domů a šla se podívat do obuvnictví za barákem. Hádejte, jak to dopadlo.

V pátek jdu zase do práce. Těším se na Šimona. A na půl jedné odpoledne.

úterý, října 11, 2005

Stále nově staronově

Viděla jsem se s kámoškou. Není ani těhotná, ani nemá smrtelnou nemoc, ale stejně je jí mizerně. Neuvědomuje si zřejmě, že se má lépe, než děti v Africe, upřímně není čemu se divit. Dost těžko si člověk říká, že je mu líp, než mu bylo před měsícem. Protože občas se zdá, že před tím měsícem jsme byli úplně jiný lidi... A taky to je zřejmě pravda. A nejsme ani dětmi v Africe.
Nicméně teď alespoň ví, že mi může kdykoliv zavolat a já jí připomenu minulost - toho člověka kterým byla včera - a můžem obě doufat, že si uvědomí, že to co udělala je dobře.

A já jsem dospěla jistého prozření. Stačilo tak málo, možná poznat člověka, který je v přesné situaci, jako on a je schopen mi to vysvětlit. Problém to neřeší, ale pochopila jsem. A to je první krok k dobru.
Nicméně mám teď podivnej strach. Nevím, proč se neozývá a JE mi to divný. Dost dost divný.

úterý, října 04, 2005

Přeludy

Tak škola vypadá jako docela dobrej podnik. Zatím to vypadá, že ani kvůli zápočtu tam nebudeme muset chodit. Pokud napíšeme test, hodiny matematiky nemusíme vůbec navštěvovat. No jo, vysoká škola, začínám si zvykat. Rozhodně to ale je příjemné zvykání.
Našla jsem si snad i nové kamarády. Ve škole? To není možné;-). Jen týdení kurz s praxí mě štve. Mám se celý týden koukat na lidi, jak učí a nemoct říct slovo? To bude po měsíci práce na škole docela problém. Ale... musím se holt učit i ovládat.

Přeludy existují. Jeden z nich se dnes objevil. Krátce, ale objevil. Byla jsem ráda.

Icq dnes zlobí o něco méně. Asi jsem byla hodnější, nebo tak. No, nevím. Každopádně jsem docela ráda, domluvila se spousta věcí, hlavně těch, které už měly být dávno hotové. Takže vlastně... ano, ano... úspěšný den:-)

neděle, října 02, 2005

Kdo má pořád vymýšlet názvy?

Tak je mi zas fajn. Lidi pomůžou, když je opravdu krize. Ale to, co bylo ve čtvrtek večer bych nerada opakovala.
Zítra škola. Nechci tam a není to ani zas tak moc divný. Můžu učit už teď, tak k čemu vejška? No... nevadí... ráno V 8:55 hurá na osobnostní a sociální výchovu.

A co jinak? Co jinak...
Něco mi zase došlo. Že bát se nemá smysl. Že lpět na něčem úžasném a světoborném taky ne. Život je takovej a my nemůžeme očekávat, že stav euforie, zamilovanosti a představy něčeho opravdového nám vydrží celý život. Protože někteří lidé to prostě cítí jinak a ať to bylo krátké, bylo to hezké a skončilo to. A jiné věci můžou začít, je přece na čase jít dál. Konečně to tak doopravdy cítím. Osvobozující pocit.

Co mě štve je icq. Je to na zabití. Sebe.
A nemůžu a nemůžu se znovu nalogovat. Co mi tím jenom chce naznačit?...;-)

středa, září 28, 2005

Momentálně

Je mi zle. Fakt. Nevím si rady, lidi nedokážou pochopit, že umím něco a víc jim nemůžu dát. A taky že už toho bylo trochu moc, hodili na mě úplně všechno, nikdo jinej to za mě neudělá, ale už to trvá dva roky a pořád beze změny, pořád jsem na to téměř sama a to i když se zrovna někdo rozhodne pro organizaci. Pořád a dokola jsem ta, co má zodpovědnost, protože to nikdo není schopnej utáhnout.
Potřebovala bych vypnout.

neděle, září 18, 2005

Hola hej!

Odcházím z podivných situací. Chci bejt aspoň chvilku normálně šťastná. A myslím, doufám, že se mi to po té dlouhé době podaří. Rozhodně k tomu spousta věcí směřuje a já mám zřejmě jasno. Alespoň teda na chvíli:-).
Blog jsou stejně jen momentální výkřiky, ne?;-)

úterý, září 13, 2005

Desítky očí za oknem

Dnes jsem si s dětma ve škole povídala o komunikaci. Pochopili to, zdá se, mnohem rychleji, než já včera. Někdy bych chtěla myslet jako dítě.
Věci se boří jenom kvůli tomu, že někdo řekne, že někdo řekl. A lidi jsou z toho pak smutný.
Některý lidi jsou smutný z jinejch věcí.
A některý z obou najednou.
Nepřipadám si o nic míň charakterní a neztratila jsem ani jednoho kamaráda. Za uplynulý měsíc. A dokonce nemám ani pocit promarněného času. A v tomhle za sebou zřejmě táhnu neviditelný dav.
Což ovšem neznamená, že to nebolí.
Je občas dobré podívat se z okna...

neděle, září 11, 2005

Sinusoida

Vypadá to na celkem nadějný začátek. Nebo možná na celkem nadějné pokračování. Jenže pokračování musí mít někde začátek a na ten náš bych občas raději zapomněla. Čili snad raději začátek.
Bylo nám dobře. Ne krásně nebo úžasně, jak by se od této situace možná v počátcích vztahu dalo očekávat, ale rozhodně se ukázalo hodně věcí a já jsem ráda. Měla jsem čas o tom přemýšlet. Měla jsem čas uvědomit si, co se vlastně děje. A měla jsem čas srovnat si situaci.
Situace je taková, že lidi jsou kurvy.
Vím to, jen nevím, jak se s tím srovnat. A je mi to líto.
Je mi líto, že přemejšlím o praktickejch stránkách věci. Ne o morálce.
Jsem sobeckej, hnusnej a opovrženíhodnej člověk.
A ještě stále nevím, jak to rozhodnout.

Ale stále to nic nemění na faktu, že jsem o víkendu byla víceméně spokojená. Měli jsme na sebe čas, bylo to hezký. Pár výbuchů hoďme stranou, dopadlo to fakt úspěšně.

čtvrtek, září 08, 2005

30% klesání

Proč to nikdy nevydrží?
Nevím, ale dělám, jako bych si už nezvykla. Vždycky, pokaždé, za ten můj mizernej život se všechno pokazí přesně v momentě, kdy mám pocit, že jsem spokojená, že vlastně nic jiného ani nechci.
Ale bolí to jak čert, to vám teda povím. Najednou se zase všechno tak strašně obrátilo a já nevím, čemu ještě dokážu čelit. Nebo spíš čemu nedokážu, protože cítím, že zase podléhám. A bojím se všeho, co mě může potkat. Už v tom není sám. Což ovšem neznamená, že jsem pochopila jeho situaci. Znamená to jedině to, že je to zase o něco... eh... bolestivější...
Tušili byste, jak dlouho může trvat dostat umělohmotnou flašku do koše na plasty?

Fakticky to osvobozuje, ta práce. Je to divný, ale když člověk kouká na ty děti, které jsou tak bezprostřední a upřímné a nic z mejch problémů je netrápí... dneska jsme si vydrželi celou cestu z Hradu do školy povídat o Hvězdných Válkách. Neuteču tomu, je to zkrátka všude. Slíbila jsem jim, že přinesu zítra do školy Darth Vadera. Odpoledne mi Kačka oznámila, že by mě chtěla místo jejich (nyní nemocné) učitelky. To bych se na tu vejšku mohla docela s klidem vykašlat, co?:-)
Odpoledne jsem s ředitelkou probrala pracovní podmínky. Vypadá to velmi nadějně. A navíc mě ta práce fakt baví. Asi bych měla být dokonale šťastná...

Bojím se o ni.
Připomněla mi minulost.
Minulost se připomněla sama. Připomíná se už několik týdnů.
Je víkend a neměla bych dopustit, aby se cítila jako já tehdy.
Snad to není podobné, snad on dostane rozum.
Ale nevím. A bojím se o ni.
Je to špatný na tom světě. Zdánlivě banální problém nejsme schopni vyřešit. Snažíme se o to moc? Nebo naopak málo?
Co s tím?

úterý, září 06, 2005

Čas?

Mám čas! Jak je to možné? Prostě mám najednou čas...
Je to pravda, když člověk začne něco dělat, uvědomuje si najednou mnohem víc nedostatek času, nebo naopak jeho dostatek. Samozřejmě že dostatek času není nikdy, ale to je pro tuto chvíli zanedbatelná informace.
Učím ve škole. Ve Škole Hrou, kam jsem chodila kdysi dávno celých pět let. Je to zvláštní, jak může být celý den s dětmi osvobozující práce. Fakt, nekecám! A pak přijdu kolem třetí domů a MÁM čas... zajímavé.
Můj notebook už je zase v provozu. Icq dělá pořád kraviny, ale to mu toleruju. Aspoň někdo se občas ozve.
"A co jinak?"... hm, hloupá otázka. Týká se buď chlapů, nebo školy, záleží na tom, čím začnete. Do školy ještě nechodím. Ale jinak je to dobrý, uplynulo... kolik? Zítřkem to budou dva týdny... ono to všechno vypadá jinak, když jsou lidi 60km od sebe a vídají se maximálně jednou týdně. Třeba se z toho ještě stane můj nejdelší vztah. To by bylo velmi zvláštní:-)
Dnešek byl zas vzpomínkový. Není se čemu divit, když pracuju v mé bývalé škole. Ale je to divný, byly to hezký roky mýho života a přitom na ně, stejně jako na zbytek dětství, nevzpomínám ráda. Nějak netuším, co by se asi muselo dít, abych měla dobrej pocit z uplynulých devatenácti let. Nejspíš bych se musela narodit v cirkuse...
Kačenka dneska řekla, že by chtěla jít na PORG. Povídali jsme si o tom a mám upřímně dobrej pocit z toho, že jsem jí řekla, co jsem tam zažila. Pravděpodobně si to ještě rozmyslí. Před chvílí mě napadla naprosto osvobozující myšlenka, totiž v den, kdy bude zase Klaus svatořečit PORGu na Škole Hrou, mohla bych se tam přijít podívat. A sdělit své zkušenosti. Mám dost odvahy jít tak přímo proti němu? Ale jo, jo, teď se na to fakt cítím...

středa, srpna 31, 2005

Zase o krok dál

Konečně klidná, vlastně... spokojená.
Určitě se může stát, že mě to zachrání, ale pořád si ještě myslím, že dobře to dopadnout nemůže. Ale aspoň něco dobrého v tom bude, tak proč tomu nedát šanci...
Po tomhle víkendu jsem na sebe pyšná. Konečně mám proč být. Asi se mi to v životě ještě nestalo, tak si to užívám.
Kdybych žila s oběma rodiči, zřejmě bych nebyla celé dětství tak labilní, to je výsledek mého dlouholetého bádání nad manželstvím a životem v rodině. Kdybych žila s oběma rodiči, zřejmě by čas od času někdo pořádně seřval i mou sestru, ne jen mě. Určitě by mi to pomohlo.
Někteří lidé jsou neuvěřitelně ubozí. Zvláštní, že v momentech mi připomínají mě samotnou... jsem zřejmě taky ubohá. Proč ne? Máme společného víc, než jsem si myslela. Jenom netuším, v čem je ta ubohost. Když si lidé uvědomují ubohost na druhém, vyhnou se jí automaticky na své osobě? Těžko říct, ale doufám, že jo.
Definitivně se rozhodlo o osudu naší chaty. Můj notebook z toho zkolaboval...

úterý, srpna 23, 2005

Nutné zlo?

Mám internet na notebooku. Když zvážím množství výhod s nevýhodami, není to zas tak výhodné... A k tomu nefunguje icq:-(
Ještě že zítra odjíždím, budu si s tímhle krámem dělat hlavu zase až v neděli večer.

pondělí, srpna 22, 2005

V zajetí CW

Vypaluju Clone Wars. Upřímně se přiznám, že jsem zřejmě poslední fanoušek SW, který je ještě neviděl a co víc, ani po jejich shlédnutí nijak zvlášť netouží. Podle mě to není divné.
Vypaluju je pro jednu Jediku. Jedika je do SW blázen. Každý je do SW víc blázen, než já. Kromě Tarkish.
Nicméně jsem podnikla rázné kroky: nejenže vypaluju CD Jedice, ale rozhodla jsem se vypálit je i sobě. Netuším, jak mi pomůže mít je doma, ale třeba se stane zázrak a jednou, za nějakou dobu, se na ně taky podívám...

neděle, srpna 21, 2005

O kachnách, raccích a jiných bytostech

Tarkish je stále ve Švýcarsku, ne že bych ji postrádala, ale docela ji postrádám;-). Mohla by se už pomalu vrátit a dodělat polovodiče pro Přibíka...

Viděla jsem dneska svého bývalého mistra. Zážitek. Když jsem odjížděla, byla nádherná bouřka. Jela jsem kolem Vltavy a byly tam zase kachny a zase rackové. Nechtěla bych být ani rackem. Když tam tak sedí v dešti. Ne že by ten déšť nebyl suprovej, ale po pěti minutách začne lézt nejen na nervy, ale i za krk nebo promočí boty. Nic moc. A rackovi zmáčí peří. Nemá se kam schovat! Tak aspoň řve na kachny.
Je lepší být rackem, nebo kachnou? Volila bych možnost A. Nelovili by mě lovecký psi na zkouškách a mohla bych řvát na kachny. I v noci. A nesledovala by mě žádná policie. A neumírala bych následkem toho, že bych sežrala moc čerstvýho pečiva, co by mi házeli lidi! Lidi jsou někdy tak divně hloupí...

Přišlo mi dnes asi dvacet smsek typu: Vážení, vzhledem k tomu, že nám T-Mobile umožnil v těchto dnech posílání SMS zdarma a vzhledem k lakotě mně vlastní, si Vám dovoluji popřát krásné prožití vánočních svátků, bohatého Ježíška, všechno nejlepší do nového roku... následně pak veselé Velikonoce a samozřejmě gratuluju k Vašim příštím narozeninám a jmeninám... Tak si to laskavě pamatujte, bo za to u utrácet nebudu...! Přeju pěkný den, večer a ráno...

Síť je přetížená. Doručenky nechodí. Lidi píšou jen proto, že je to zadarmo. Pár takových jsem už poslala do hajzlu. Sebe jsem do hajzlu neposlala, i když taky píšu jen proto, že je to zadarmo. Ale neřekla bych, že to byla ztráta času.
T-Mobile ví, jak potěšit.

VyVolení jsou ode dneška VeVile. Úchylnej pořad.
"... Tak pojď k nám, ty VyVolená!..." koho mi to jen připomnělo?
Koukaj se na to lidi proto, že chtějí poznat skutečnou Truman show? Koukají se na to, protože jsou blbci?
Co znamená slovo "úroveň"? Máma viděla kousek pořadu a komentovala je smrští znechuceně znějících slov. Já jsem se bavila nad hloupostí některých soutěžících. Generační rozdíl?
Ano.

Sahali jste někdy na neonový nápis KFC? Zážitek na celý život. A občas vám při tom dokonce i někdo zamává;-) Ale nechoďte tam jen kvůli tomu! Taky by se vám mohlo stát, že vám zavřou kasu zrovna v momentě, kdy si u ní chcete objednat...

Nejezte před spaním chleba s cibulí!

Bloumání

Na znamení nevěříme, ale stejně jich bylo celkem dost. Milan to vystihl dokonale (a to říkal, že o tom nebude psát!). Takže já vlastně nemusím vůbec nic dodávat. A stejně píšu...
Pokud můžu poradit, sedněte si někdy do Slovanského domu před kasy a sledujte stupidní ukázky na ještě stupidnější filmy. Za chvíli vám obyčejný svět bude připadat neuvěřitelně krásný (taky můžete navštívit dvouhodinovou přednášku Františka Fuky, to vám vyjde nastejno).

Nechtěla bych být kachnou. Chtějí chuděrky spát a ti debilní rackové tam pořád lítají a řvou!

Myslím, že bychom ve fandomu měli zavést prohlídky před každým vstupem na Con. Dámy ukázat kabelku, pánové rozkročit a hezky odzhora dolů je prohlédnout detektorem...

pátek, srpna 19, 2005

Hříchem by bylo nezmínit

Upřímně doufám, že jste se dnes koukali, nebo se ještě kouknete na měsíc. Nádherný! Fascinující!

It´s over

Říct pravdu rozhodně JE osvobozující. Koneckonců o tom nebyl pochyb. Nejlepší situace nastávají, když ten druhý vlastně už pravdu zná, to pak něco řeknete ne proto, že si to zaslouží on, ale spíš proto, že si to zasloužíte vy. Je to takový ten pocit - už nemusím nic dělat, nemusím se nijak rozhodovat, celý osud leží v rukou někoho jiného. A konec, ať bude jakýkoliv, bude vlastně dobrý. Protože to nebudou další měsíce čekání, ale opravdový konec. Pokud jste takoví lidé, kteří jsou ochotni to připustit a připustit také to, že je to dobře a že by se to tak skutečně mělo nechat.
A mně se ulevilo. Obrovsky. Nebudu dál bojovat, stejně jsem nebojovala s nikým, jen s mou vlastní hlavou a to za to nestojí. Mám pocit, že dnes je ten den, kdy je třeba odhodit pýchu a jít dál...

čtvrtek, srpna 18, 2005

Výkřik

Ach... jak lidi občas nechápou. Proč najednou nemůžu zadržet slzy? Problém nejspíš je, že nevím, jak se naučit nechat je pochopit. Chyba je tedy zjevně ve mně, nemůžu chtít od lidí, aby mi četli myšlenky. I když někdy by se to hodilo... jako sůl.
Viděli jste film "What women want?"

Není kam utéct...

Nešla jsem spát zrovna šťastná. Zřejmě jsem měla pocit, že je něco za mnou. Zřejmě není. Kecám, neměla jsem ten pocit, jen jsem pár dní žila v blažené nevědomosti a blažené nevšímavosti k některejm věcem. Okamžik probuzení musí přijít. Jen to tentokrát bylo za podivných okolností a celkem jsem to bodnutí ani nečekala. Kam jsem se to předtím schovávala? Nějak se mi nedaří ten úkryt znovu najít. Je to dobře? Je to špatně? Dost těžko říct.

středa, srpna 17, 2005

Deset důvodů proč být Appolónem

Divnej den.
Ne zas tak divnej. Občas se stává, že plány, o kterých hluboce pochybujeme, nakonec opravdu vyjdou. Holt se nejspíš vyplácí při pochybách neztrácet naději. Nebo se vyplácí doufat, že i když se všechno pokazí, někdo z toho bude mít aspoň náznak dobrého pocitu. Aspoň chviličku.
Někdo... když už ne já.
I když dnešní den probíhal víceméně hladce... byla jsem zbita čajovnickým polštářkem i jinými věcmi, které se v čajovně dají potkat (včetně Opice), byl na mě kdosi povalen, bylo mi ukradeno jídlo, nasazen extrémně malý čepec na hlavu, nasazen Vader na hlavu, posazeno osmileté dítě na hlavu a navíc mi z té hlavy byly brutálně vytrhány skoro všechny vlasy. Úspěšný den! Miluju mladší sourozence!:-)
Ačkoliv... aspoň jsme se všichni dozvěděli něco málo podrobností o řeckých bozích... ehm... mytologické období... znáte to někdo? Já měla své "želvoninjovské" období, "princeofpersiovské" období, ale mytologické? Mimo jedné seminární práce se mě mytologie nikdy netkla. Zřejmě je to dítě geniální (kdo to byl? kdo to vyslovil první?)... Ale mimo úžasné znalosti rozsáhlých rodokmenů řeckých bohů se jeho genialita ukazuje prazvláštně, viz výše:-). Asi má se svým bratrem opravdu ledacos společného, včetně některých úžasných nápadů;-). A už vím, od koho se Milan naučil prát se...

Jinak všechno při starém. Někteří lidi píšou, jiní se neozvali, jak dlouho? Vnímám to jako měsíce a měsíce čekání a marných nadějí.
Stane se.

úterý, srpna 16, 2005

Epizoda III po čtvrté

Měli pravdu! (že se tomu divím...) Jakmile má člověk svůj blog, je jím strašen i ve snech! Co naplat! Tak píšu...

Milan mě dneska vehnal do záhuby, když mě poslal napřed do kina. Nastoupila jsem do vagónu, který byl zaplněn nějakými neznámými (což už samo o sobě je divné) šermíři. Samozřejmě přeháním, nebyl zaplněn. Vlastně tam byli jen dva lidé, ale mě to bohatě stačilo. Dívka s obouručákem a s plátovými rukavicemi vysvětlovala chlapci s tesákem a obojkem na krku, jak "teď by fakt ten revizor moh přijít, to teda jo. Bych mu vysvětlila, že ten lístek vopravdu nemám!"...

Jediní osmiletí chlapci zřejmě vědí, co se má dělat s lístky na Epizodu III...
V Ládví mají malé sály. Ale stejně to byl "jeden z těch největších, co tu maj, fakt!" Bylo to takové rodinné setkání u Hvězdných Válek... ehm:-)
Až se vy někdy takhle sejdete, nezapomeňte se "chovat kulturně"! Jak se chová kulturně? Koho mám kulturně pochovat? Jaký náhrobek bude náležet takovému kulturně pochovanému člověku?
Neumřeli jsme.
Ani Anakin neumřel. I když byl už poněkolikáté upálen. Je to čaroděj.

Nikdy nečtěte amatérský překlad Harryho Pottera! Varuju vás pod hrozbou jinxování!

Nedá se nic dělat!

Usilovně jsem se tomu bránila! Ale mám svůj blog...

Bohužel... stane se to i těm nejlepším z nás...