Zpátky do lavic (tentokrát už napořád?)

Je to už tři týdny od nastoupení do mé nové práce a já si konečně našla chvilku o tom něco napsat. Před třemi měsíci jsem složila státnice, poslala životopis na pár škol a z Ohradní mi volali hned další den brzy ráno, že jsou mým životopisem nadšení a ať přijdu ASAP. Přístup všech lidí na té škole mě mile překvapil. Bylo to opravdu něco jiného, než v "prestižních" Kunraticích, kde po mně chtěli, abych je přemlouvala a dokazovala jim, že jsem to zrovna já, koho by měli vzít. Tady to byl milý a vyrovnaný pohovor. Nebyli rozhodnutí, že mě vezmou, ale už od začátku mi dávali najevo, že si mě váží. Jednání bylo příjemné, slíbili že zavolají za tři dny. Ozvali se o den dřív. Báli se, že bych mohla hledat ještě jinde, ale já nehledala, po těch dvou pohovorech jsem si byla celkem jistá, jeden z důležitých faktorů bylo mimo jiné to, že Ohradní je asi kilometr od mého domova, takže to budu mít do práce kousek. A navíc mají pěkné stránky (a jsou na ně jaksepatří pyšní :)).
Přes prázdniny jsem ještě trávila spoustu času ve staré práci a čím víc se blížil konec prázdnin, tím víc jsem se těšila, až tam skončím. Navíc se Petr rozhodl, že zrovna v době mého posledního volna bude on pracovat každý den až do šesti, takže jsem dovolenou rozhodně nijak zvlášt neprožívala. Ale uteklo to a nastalo 30. srpna.
Bála jsem se. Měla jsem čeho. To množství informací, které se na mě hned první den nabalilo, bylo očekávané, ale i tak pro jednu hlavu nezvladatelné. Pořád jsem měla v ruce tužku a papír, abych nic nezapomněla, zapisovala jsem si úplně všechno, co mi kdo řekl, připadala jsem si ne jako učitelka, ale jako sekretářka. Bez počítače. Bez psacího stroje.
A všechny tyhle věci byly o to složitější, že každá ta věc se týkala něčeho jiného a já první den nachodila kilometry. Bylo to: zdobení třídy. Jasně, že jsem věděla, že si musím vyzdobit třídu, jen jsem tak úplně nečekala, že se to bere tak vážně. A první den jsem se pochopitelně netáhla s hromadou obrázků, takže běhat za kolegyněma a čekat, co mi půjčí... Špendlíky byly taky problém - pochopila jsem, že mi ta prostě nikdo nic nedá, takže zase samé půjčování. Do toho ještě do nějakého skladu pro pomůcky na stěnu - vyjmenovaná slova, vlastivědá mapa... Dál bylo potřeba sehnat si věci do kabinetu. Moje kolegyně (velmi příjemná paní, na tu mám vážně štěstí) byla několik let v kabinetě sama a věci pro mě byly na spoustě různých místech ve škole. Ta škola je velká a ze začátku pro mě byla jako jedno velké bludiště. Musela jsem sehnat stůl, jedny poličky, druhé poličky... no děs. Pak porada. Další vlna informací, další tři popsané stránky. Měla jsem dojem, že mi ta hlava musí co nevidět prasknout.
No a pak ještě ta zbylá výzdoba - sehnat provaz, natáhnout ho na stěny a pověsit tam to, co jsem sehnala od kolegyní, dodělat ty nástěnky... pak nechat přinést a zapojit počítač (školník běhal po celé škole, ani kdybych věděla, jak vypadá, nemohla bych ho pořádně najít). Pak taky lavice, odstranit přebývající, rozestavět je atd., sehnat si věci po všech těch dětech... Odcházela jsem kolem čtvrté a byla jsem mrtvá jako už dlouho ne.
A další den další informace. Dodělání třídy, papírování, příprava na to, že zítra už přijdou děti. Nemůžu tady vypočítávat úplně všechno, co se dělo, myslím, že předchozí informace pro ilustraci stačí. V úterý jsem se začala především obávat. Věděla jsem, že je strašná spousta věcí, které nevím. Kdy dostaneme učebnice? Jak známkovat? Jak se vypořádat s individuálními plány pro dvě děti, které budu mít ve třídě? Jak vyplním třídnici? Žákovské? Jedna otázka byla zodpovězená a naskákalo deset dalších. Děs.
A pak prvního září. Byla jsem nervózní a těsně před osmou jsem ještě psala smsky na uklidnění :-). Přišli se na mě podívat nervózní rodiče. Moje třída měla smůlu - každý rok jinou učitelku, takže se teď všichni rodiče očividně děsili, co k jejich dětem přijde tentokrát. A pak už vyučování.. Měli jsme jenom jednu hodinu, a ta utekla hodně rychle. Mrzelo mě, že ještě nemáme ve třídě koberec, takže povídání a seznamování proběhlo skoro celé v lavicích, navíc jsme teda museli vyplnit ještě spoustu věcí, takže času bylo vážně málo. A pak se rozutekli a já zůstala trochu zmatená někde na chodbě, jen jsem doufala, že někoho někde nepřejede auto a mě nezavřou hned první den.
Pak už to dětmi bylo v pohodě. Všichni jsou hodně živí, mám tam pár expertů, ze kterých už mi párkrát tekly nervy, ale v zásadě mě to vážně baví a je fajn, že co se inteligence týče, jsou na podobné úrovni, nemám tam žádné děti s dyslexií, dysgrafií atd. Jeden kluk je z Číny a moc nemluví. Měla jsem z toho setkání strach, ale nakonec je to asi ten nejfajnovější kluk, kterého v té třídě mám.
Co je ale mnohem horší než děti, je ten šílenej systém. Dvacetkrát vyplňovat do žákovské něco, co by stačilo jednou napsat na počítači a vytisknout. To samé třídnice, údaje o žácích v počítači, katalogové listy... Od začátku roku jsem vyplňovala jména, data narození, maily a čísla na všechny rodiče už asi desetkrát. A měli byste slyšet, jak u toho nadávám. Čekala jsem vopruz, ale tohle je fakt extrém. A každé písmeno musí být správně, tady římské číslice, tady normální, tady tiskace, tady psace, tady kapitálkama, tady zase ne. Tady perem, tady tužkou... fakt to je něco naprosto neuvěřitelnýho. V dnešní době... každý den si říkám: proboha PROČ? Ti dementi, kteří to vymýšlí, by měli jít zametat chodníky, dělali by něco mnohem užitečnějšího, než dělají teď. A inspekci, kterou se nám v jednom kuse vyhrožuje, by taky měli povyhazovat. To je neuvěřitelný, co všechno se musí dokazovat, vypisovat... přesně použít jeden typ sloves a žádný jiný... A při tom všem mi samozřejmě běží hlavou: Proč nás něco takového neučí na škole? Pět let naprostých nesmysů, o kterých hned druhý den zjistíte, že už je nikdy nebudete potřebovat, ale ty důležité věci nikde. Za ty dva týdny jsem ani jednou nepsala žádné pojebané cíle hodiny z pohledu žáka, učební plány nebo reflexi na své vlastní lekce. Ani jednou jsem nepřemýšlela o stupidních klíčových kompetencích. Zato jsem asi tisíckrát přemýšlela nad tím, jak strašně bych těm našim pseudoučitelům z vysoké přála, aby si vyzkoušeli týden mít vlastní třídu a doopravdy učit, ne sedět na zadku, polemizovat o tom a poplácávat se po rameni, jak to zase báječně vymysleli.
Za dva týdny s dětmi jsem se toho naučila víc než za pět let na vysoké. Protože to ještě beru zodpovědně, odcházím téměř jako poslední. Dělám si nějaké přípravy, ale je to pár řádků, cokoliv víc by bylo zbytečné, protože stejně nakonec musíme jet podle učebnic a plnit plány. Kolegyně na mě občas koukají jako na blázna, na rozdíl od některých fakultních blbečků totiž vědí, že je potřeba mít aspoň nějaký volný čas. Mám bolesti hlasivek. Po šesti vyučovacích hodinách v pátek i bolesti hlavy. Nic nestíhám, pořád je toho tolik a každý den končí dřív, než by končit měl. Nikdy neodhadnu, jak rychle si budou děti balit věci a čeká se na nás den co den ve družině. Každý den jenom trnu, abych něco nezapomněla oznámit, aby bylo všechno napsané, potvrzené, zdokumentované... A pak ty učebnice. O matice ani nemluvím, snad každé cvičení mi připomíná Jirotkovou a Hejného, a tak trpím při každé hodině. Vlastivěda od Frause taky stojí za prd, nejsou tam žádné informace a strašná spousta otázek. Vím, že bych měla být informovanější a ty věci prostě vědět, ale holt nevím. A zase je v tom vidět ten rukopis ženských, které to psaly, opět naše fakultní chytrolínky. A všechno musím mít na konci roku vyplněné a probrané. S jednou hodinou týdně. Jak tohle dopadne, to doopravdy nevím.
No... narozčilovala jsem se už dost, tak teď trochu pozitiv. Sbor na prvním stupni je sice postarší a nejsem si jistá, jestli bych chtěla, aby mě někdo z nich učil, ale všichni jsou tam hrozně milí a pomáhají mi i s úplnými kravinami, ve kterých nejsem schopná se prozatím vyznat. Na druhém stupni je i pár mladších holek, s jednou mám v pátek dozor, tak aspoň občas pokecáme. Plat nebude zázračný (s tím už jsem se taky nazlobila dost), ale vypadá to na rozumné možnosti osobního ohodnocení, takže jsem v napjatém očekávání:). Dostala jsem do třídy koberec a ten je super. Máme taky hodně možností kam jezdit, doufám, že už se brzy někam vypravíme, snad dokonce do zoo. I pomůcky a takové věci jsou super, mám k dispozici naprosto skvělý sál pro dramatickou výchovu a v tomhle směru úplně volné ruce.
K práci tam mají rozumný přístup. Pokud má člověk všechno potřebné hotové, nikdo nesleduje, v kolik se odchází nebo jakým způsobem se dělají přípravy, jak už jsem psala, připadám si občas trochu divně, když jdu ve tři a jsem ve škole poslední, ale je to dobře. Ono těch pět hodin je mnohem náročnějších, než jsem čekala, tak si člověk pak rád sedne už do svého a dělá si přípravy doma. Stejně to většinou zabere o dost víc než standartní pracovní dobu.
A pak ještě jídelna. Mají výběr ze dvou jídel! Bohužel ještě nevím, jak vaří, za celou tu dobu jsem nebyla schopná si tam dojít a zařídit si to. Ale v příštím týdnu to už určitě vyjde! :)

Takže shrnutí? Baví mě to. S dětmi je legrace, jsou chytré a já dělám to, na co jsem takovou dobu čekala. Po fakultě a studiu se mi rozhodně nestýská, spíš doufám, že na to všechno velmi brzy zapomenu. Bylo by bezvadné nemuset dělat ty p..čoviny kolem, ty nesmysly, tu strašnou spoustu papírů, ze kterých jde člověku fakt hlava kolem. Ale holt něco špatného se prostě najde všude a v mém případě - sečteno a podtrženo - mám dostudováno a dělám co mě baví - jsem velmi šťastný člověk. A teď už mě omluvte, jdu hledat svůj ztracený hlas.

FF 10

Pozdě ale přece... (a rovnou si odpusťte ctrl+f a hledání svého jména, nejste tam nikdo)

___________________

Festival fantazie po osmé. Co víc k tomu dodat. Po zkušenostech z předchozích let jsem došla k závěru, že už mě nemůže nic moc překvapit a nejspíš to byla pravda. Každopádně jsem si toho letos vzala hrozně moc - kromě zástupcování vedoucího linie jsem měla ještě sedm "přednášek", z toho pět jich bylo v pondělí a nějaké jsem samozřejmě dodělávala na poslední chvíli až na místě. Pak ještě páteční divadlo... no rovnice z toho vyšla jasná: já + nedostatek času = FF ve stresu. Až do pátku. A pak už byl poslední den a já měla dojem, že už to bylo krapet dlouhé a bylo by na čase jet domů. Nestihla jsem spoustu věcí, což mě mrzí. Na deskovkách jsem nebyla, spoustu přednášek jsem vynechala, soutěže nebyly přesně takové, jaké jsem je plánovala. Ale i tak musím říct, že dopadlo všechno dobře a minimálně celá HP linie se nám povedla a na to jsem jaksepatří pyšná.

V pátek jsme dorazili pozdě. Už tradičně jsem si zanadávala, že je FFko už od čtvrtka, protože nemám ráda to naskakování do rozjetého vlaku. Ale kratší to prostě být nemůže, on by vám kritizátor vysvětlil proč, ale proboha, nežádejte ho o to! Večer byla ta SW diskotéka a potkávání všech těch známých i neznámých lidí, obchůzka celého conu, zkontrolování programu atd. Dřív, než jsem se stačila rozkoukat, už byla úplná noc. Naštěstí na obchodce tentokrát měli závěsy, takže jsme se tolik nebáli krutého rána v pokoji s oknem na východ.

FFko bylo leto teplé. Velice teplé. O prvním víkendu jsme si s Jarmomem a Lumyškou udělali výlet do lomu na koupání, což bylo jedno z nejhezčích conových odpolední. Chtěli jsme to ještě zopakovat, ale v tom všem stresu a programu nebyla už málem ani chvilka na nějaký společný oběd, natož na několikahodinové koupání.

Na soutěži hlášek jsem pracovala přibližně šest hodin v kuse. Ne že by mě to vůbec nebavilo, ale rozhodně jsem se poučila do příště (jako vždy, že). Nakonec byla teda soutěž skvělá, ale musím přiznat, že když má člověk v linii HP někoho, o kom dopředu ví, že vyhraje úplně všechno, v čem bude soutěžit, přestává to být zajímavé. Takže příští rok bude nejspíš samostatná kategorie jenom pro Tracy.
Ostatní soutěže byly v pohodě, přednášky vesměs taky, akorát na Sexu v Bradavicích jsem měla tolik lidí, že mi ten metr čtvereční, na kterém jsem se mohla pohybovat, poněkud nestačil. A ta přednáška byla teda velice zvláštní. Proč jsem si ji vůbec vzala? Bylo to nějak tak:
Wizardy: Potřebujeme nějakou přednášku, kde bude fakt hodně lidí.
Affaia: No to je jasný, musí být v názvu slovo sex (nebo jakékoliv jeho variace).
Wizardy: Takže tu přednášku uděláš? Bezva!
(... vše...)

Myslela jsem si, že v to pondělí zvládnu ještě nějaké jiné věci, ale nakonec jsem nezavítala vůbec nikam jinam než k baru na něco k pití a zase zpátky na další přednášky. Byl to trochu vopruz. Možná kdybych už měla všechno za sebou, tak jeden den člověka nezabije, ale já měla všechno za sebou až další sobotu, takže... ha?
Čarovečer byl lepší než předloni, horší než vloni. Myslím, že zvolím strategii: třikrát a dost a příští rok se pokusím o něco jiného, pokud bude situace příhodná. Organizační problémy při tvorbě programu s někým jiným taky přestávám snášet s ledovým klidem. Lidi si asi musí víc sednout, když spolu něco organizují a tohle bude opět ten případ.

Kvůli všemu tomu programu jsem nestihla ani jednu besedu s Rickem Worthym. Asi jsem o hodně přišla, ale stejně jsem ho jednou potkala na chodbě (kupodivu za sebou neměl zástup svých -jsmestrašníkamarádi- fanoušků) a on se na mě velice mile usmál a pozdravil. Prý je to "zlatíčko", opakovali všichni, kterých jsem se zeptala. Nejspíš měli pravdu.
Aspoň na besedě s Davidem Nyklem jsem nechyběla. Ani na jedné. A David je zcela jistě taky "zlatíčko" (ať už to přesně znamená cokoliv). Jen stepovat nechtěl, ačkoliv to pravděpodobně bylo proto, že se se svými -jsmestrašníkamarádi- fanoušky předešlý den tak moc opil.

Nebyla jsem se letos podívat ani na jeden díl Buffy, Brutální Nikity nebo Xeny. Moje pubertální duše tím děsně utrpěla. A vůbec přednášek jsem navštívila málo, doufala jsem, že jich bude víc. A chtěla jsem jich stihnout víc, jenže to prostě nějak nevyšlo. Viděla jsem Danae a její: Jak komentovat fanfiction. Chtěla jsem ji vidět přednášet, když už je to holka, která svojí povídkou před vydáním Harryho Pottera 7 trochu změnila můj pohled na svět, takže jsem pak Rowlingové při čtení posledního dílu nemohla přijít na jméno (oproti povídce Danae byl Harry sedmička neobyčejně povrchní četba). Takže: její přednáška byla fajn, jestli to aspoň někoho ovlivnilo v psaní komentářů, tak je to super. A pak jsem viděla asi jen kousek My Immortal. A to je, obávám se, všechno. Další útržky jako přednášku Rebel Legion, Mr. SW (cca pět minut, přestalo mě to bavit - Sovoga jsem o jeho prvních dabovaných VHSkách slyšela mluvit už asi pětkrát, ale snad se to tam pak nějak rozjelo, ani nevím...). Viděla jsem tentokrát celou přednášku SW vs BSG (naprosto super). Ale mrzí mě, že jsem nebyla na slavné Star Wař, ale bylo to v hloupém čase, tak jsem si o tom holt nechala jenom vyprávět.

Podívat jsem se byla na dabing na místě a samozřejmě na ten slavný výtvor, který dal tolik práce hlavně Petrovi. Popravdě - nebyla to žádná pecka, a to i když mhouřím oči nad tím, že jsem tam dabovala jen shluk nějakých podivných zvuků, které ze sebe vydávala Shari. Proč se vůbec daboval film? Seriálové epizody jsou na to lepší.

Diskotéky byly... no, byly. Nějaký tanec, někdy se hrálo dobře, někdy hůř, většinou byla strašná spousta lidí, což je celkem hloupý, protože bylo fakt teplo a pak tam ještě chodili orgové a zavírali okna, takže bylo naprosto nedýchatelno. Strávila jsem tam mnohem méně času než vloni.

Petr měl narozeniny v den, kdy přijel David. Nebylo moc času to slavit, ale aspoň na tom společném obědě jsme byli a řekla bych, že obzvlášť velkou radost měl Petr z "asgardských bobků". Trochu tématický dárek dostal i ode mě, ale samotnou by mě bývalo vůbec nenapadlo, že ty knoflíčky fakt vypadají trochu jako Brána.

Měla jsem prase a měla jsem ho dvakrát. Nemohla bych být vegetarián, FF prase je prostě něco super. Jinak to s jídlem bylo zoufalé. Nebyl čas chodit se najíst do města, ale to jídlo na baru už mi začínalo lézt krkem. Nemohla jsem být celý týden na nakládaném hermelínu a toasty, bagety nebo čínské polívky byly tak nějak... no... řekněme, že jestli jsem se na něco fakt těšila domů, tak na rozumné jídlo (kterého doma mám tolik, ha ha). Stejky dole v Buffetu to sice občas zachraňovaly, ale že bych z toho FF stravování byla díky nim odvázaná, to se doopravdy říct nedá.

A - divadlo. Tohle představení bylo jedno z mála, které jsem si užila jenom jednou, a to přímo při premiéře. Jindy mě zkoušky baví, ale tady bylo nějak moc faktorů, které působily negativně. A bylo to teda hrozně krátké, což na úspěšnost nejspíš nemělo tak velký vliv, ale delší být mohlo (neříkala jsem to?). Většina herců se shodla na tom, že divadlo už nikdy, já se hraní zříkat nebudu (ne a ne), ale je pravda, že zkoušky na FFku RÁNO je věc, kterou už opakovat nepotřebuju.

Přítomnost zahraničních i českých hostů akci poměrně oživila a nedošlo na žádné velké depky ani, řekněme, "personální problémy" (jo, ano, přiznávám, pořád si neuvěřitelně užívám, že můžu jet na con s někým a nebojím se, že se cokoliv hrozného stane, naopak si tu akci užívám mnohem víc jen díky tomu, že je se mnou). Ani kolem sebe jsem tak moc trablů, jako třeba minulý rok, nepozorovala. Trochu náročné to bylo s lidmi, se kterými by si člověk třeba i rád pokecal, ale mají neustále nějaké jiné starosti nebo jsou obklopeni hromadou jiných lidí, v jejichž společnosti je těžké vydržet déle než pět minut (viz čtení Bravíčka a jiné). A pak samozřejmě s lidmi, kteří jsou otravní a nedají pokoj, i když o jejich přítomnost nikdo nestojí (to není žádná narážka, tyhle lidi neznám jménem a většinou se objevovali v mé přítomnosti na diskotékách a tak různě po večerech u baru, a bylo třeba jim velmi rázně říct, že holka je buď zadaná nebo lesba... pak teprve dali pokoj).

Co ještě napsat? FF 2010 popravdě nebyla žádná bomba. Možná začínám stárnout (wtf?). Vždycky si říkám, jak příští rok to udělám jinak, ale vlastně to dopadá pokaždé stejně. Beru si toho moc, ve snaze něco zajímavého stvořit a samozřejmě i něco málo ušetřit. Ale nefunguje to. Každý rok to stojí spoustu peněz a strašné práce a zrovna letos jsem byla doopravdy tak vytížená, že jsem neměla čas na to odpočinout si. Na odpočinek jsem se těšila do Prahy, což je trochu smutné, a rozhodně paradoxní. Nemá být FFko "fantastická dovolená"? Ani nevím, kolikrát jsem za tu dobu nahlas vyslovila, že až jednou budu chtít jet na dovolenou, utratit za to tolik peněz a/nebo dát do toho tolik práce, tak fakt pojedu radši někam k moři si doopravdy ODPOČINOUT. Ale tak... jako vždy mám spoustu řečí, ale příští rok pojedu zas. Je fakt, že za rok bude všechno jinak a že už budu k některým změnám kvůli práci přímo donucena, možná to ale konečně udělám tak, že budu mít minimum přednášek, jen pár soutěží a že skutečně pojedu na FFko odpočívat. Věřím tomu? (ha ha ha)

Takže se nejspíš uvidíme na Speciálu. Zvažovala jsem účast, protože to opět zabere celé podzimky a tentokrát budu muset s FF chřipkou, nevyspáním a bůhvíčím ještě, jít v pondělí učit, ale co už, nejspíš si to ujít zase nenechám.

Poděkování na závěr nebude, protože byste moc zpychli (a mně se to nechce vymýšlet). Cíleně jsem se vyhýbala všem jménům i v textu (zpychnout smí jen Petr, David Nykl a Rick Worthy). Ale buďte tak hodní a podepište se mi, ať můžu zpychnout ještě já :)

PS: Možná budu editovat. Člověk za dva měsíce zapomene spoustu věcí.

Šípková Růženka

Byl to dlouhý boj. Prvním krokem bylo nejspíš zadání diplomky, které jsem si podala už před rokem, nebo snad první lekce, které jsem vytvořila během letních prázdnin roku 2009. Každopádně když se teď ohlédnu nazpět, nějak nemám tušení, kam zmizelo těch skoro šest měsíců, během kterých jsem poměrně usilovně psala diplomku, odchodila poslední praxi, odevzdala hromadu materiálů, dělala diplomový projekt a učila se na státnice. Celou dobu jsem mířila jen k tomuhle dni, kdy už to konečně budu mít za sebou a při tom jsem vlastně zapomněla, že ještě existuje něco takového jako normální život. A teď vážně koukám z okna a ono je tam teplo a sluníčko a mě napadá jenom: Jak se to, kruci, stalo? A kam zmizel všechen sníh?

Moje diplomka mě stála hodně sil, ale byla založená na dvou věcech, které mám ráda - na fantasy literatuře a dramaťáku, takže nejlepší možná kombinace. A tak jsem osm týdnů chodila každý pátek do školy a pracovala s dětmi na lekcích, které se nakonec skvěle vydařily a určitě to byly ty nejpropracovanější lekce, jaké jsem kdy vytvořila - možná i jaké kdy do budoucna vytvořím. A pak ty hodiny reflektování a psaní teorie, nadávek, sezení u počítače do pěti do rána o mnoha a mnoha hrncích kafe... Nikdy bych nepředpokládala, že mi to bude trvat tak dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná do něčeho vložit tolik. Jak sil, úsilí, tak i slz. A je pravda, že myšlenky na "zbytečnost" té práce se mi honily hlavou neustále, jenže - bylo to moje dílo. A já jsem na tu jedinou knihu, kterou možná kdy napíšu, chtěla být hrdá. A jsem. Nejen kvůli známce, ale i kvůli tomu, jak kladně přijaté to bylo, a že ty lekce možná - možná - použijí i do časopisů z oboru nebo k jiné veřejné publikaci, aby to nezůstalo nevyužité ve studovně. A z toho mám nakonec moc dobrý pocit.

Po diplomce jsem chtěla, aby ze mě všechno aspoň na chvilku spadlo, ale následovala dlouhodobá praxe, která mi svou nesmyslností lezla neskutečně na nervy. Ne tím učením, ale tou spoustou zbytečných textů, které jsem musela odevzdávat (a po 117 stránkách diplomky - no uznejte). Ale prokousala jsem se i tímhle posledním předmětem a s novou vlnou elánu (ha ha) jsem se vrhla i do realizace diplomového projektu (už jsem byla FAKT naprosto vyždímaná) a nakonec i do učení se na státnice.

Na státnicích je jako na všech zkouškách opravdu špatné, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě toho, co máte v hlavě. Co víc k tomu říct? Měla jsem strach, samozřejmě. Po první zkoušce z dramaťáku a obhajobě diplomky už o něco menší, ale stejně. Protože jsem už dopředu věděla o komisi, která si mě snad vyžádala, aby mi to na konci toho studia ještě nedala jen tak zadarmo...
A doopravdy to byl velký boj, ze kterého jsem naštěstí vyšla vítězně já. Nechci se tady rozepisovat o všech těch pocitech, které se mi honily hlavou, nezáleží na nich. Každopádně ale - státnice mi znechutily i ten úplný závěr školy, potvrdily, že celé to studium byla jen jedna velká šaškárna zakončená spoustou nervů, bolesma hlavy a hodinami a hodinami ztraceného času. Ale - je to možná všude stejné. A člověk má pak ještě krásný pocit z toho ukončení a titulu, že tu školu nakonec snad ještě začně mít rád. Báječně paradoxní.

Z češiny, kterou ovládám myslím ze všeho téměř nejlíp, mám nakonec trojku, ale to jen potvrzuje všechny mé domněnky o tom "úžasném systému". Pak dvě dvojky a dvě jedničky - dvě jedničky z toho, na čem mi vlastně záleželo nejvíc, takže myslím, že vlastně naprosté vítězství.

Vzpomněla jsem si na maturitu a na to, jak špatný pocit jsem po jejím zvládnutí měla. Ne že bych tentokrát zvládla skákat metr do vzduchu štěstím už těsně po poslední státnici, ale díky lidem, kteří jsou kolem mě, jsem celý ten proces zvládla mnohem, mnohem líp. Před zkouškami nebyly žádné slzy a při veškerém tom učení a strachování se byl někdo se mnou, a tak se překážky nakonec překonávají nejlíp. A po té závěrečné češtině mě doma na stole čekala překrásná kytice růží, takže mi to všechno dávalo nakonec mnohem větší smysl...


No... a co teď? To je ta otázka, že. Už nejsem student. Mělo by se všechno změnit, ale zatím se nic nemění. Krom teda toho, že se jak Šípková Růženka po dlouhém spánku probouzím a zjišťuju, co se vlastně všechno událo, jaká spousta věcí mi unikla a co tu na mě i po těch měsících čeká.

Byl to dlouhý boj. Ale jsem vítěz. Aspoň pro tentokrát :-)

Mgr. Markéta Zelená

V novém...

Rozhodla jsem se, že trochu změním prostředí a budu chvilku (aspoň částečně) dělat čest svému reálnému jménu. Myslím si, že blog aspoň na chvíli zase trochu oživím.

Lukáš

Tak ne Godot... Lukáš je to :). Kdybych se svým minulým příspěvkem počkala aspoň půl hodiny, už bych ho nemusela psát. Někdo zjevně zapomněl mě informovat, že sestra už je v porodnici, takže jsem neměla ani tušení, že můj čtvrtý synovec je už na světě! Přesně v termínu, jak to má být. Je... no... kouzelný. Jsem zvědavá, nakolik se s jeho příchodem změní můj život. U jeho staršího bratra to byla změna naprosto zásadní.


Víte, je to zvláštní. Při sestřině prvním těhotenství jsem byla doma. Viděla jsem celý jeho průběh, teď už bydlím přes rok někde jinde a najednou na světě její druhý syn a já si skoro nepamatuju, co se v průběhu těch devíti měsíců dělo. Ale je to krásný. Oba jsou zdraví, spokojení a moc se těší domů. A já jsem hrdá teta :)

Waiting for... Godot?

Dlouho se tu neobjevila žádná zpráva a já to vím. Dokonce jsem uvažovala, jestli to ještě má tak nějak smysl táhnout dál, ale přečetla jsem si nedávno kus svého deníku, který jsem psala RUČNĚ, vážení (kdo z vás, to ještě umí, hm?), a bylo mi tak nějak líto, že jsem tehdy skončila, u nějakého KoprConu 2007, a nebyla jsem schopná psát dál. Nebyl čas, nebyla chuť, nebyla motivace, možná... a stejný pocit mám teď, jenže na rozdíl od deníku, který končil rokem 2007, tady není zas tak velká propast, proto si myslím, že by mohlo ještě něco přijít. Co vy na to?

Tentokrát se zmíním o... no... o... popravdě ještě ani tak úplně nevím, jak se bude jmenovat. Každopádně se má narodit dnes. Můj další synovec, na kterého už jsme všichni moc zvědaví, ale ještě se očividně nechystá podívat se na svět. Ségra už má břicho jako balvan a moc se těší, Igor samozřejmě taky a Ondra asi ještě netuší, jaká omezení ho to bude v následujících letech stát. Ale myslím, že ve dvou se to lépe potáhne a že - ať už se brácha bude jmenovat jakkoliv - bude to brácha za všechny peníze :-).

A taky chci ještě napsat o závěru školního roku, o praxi, o diplomce, o státnicích, o Životě v Bradavicích, o povídce Poslední t(r)est, o "zástupcování" vedoucího linie Harryho Pottera na FFku a tak dále a tak dále. Na to si ale ještě budete muset počkat.