Ireland 2009

Byla to moje první opravdová dovolená v zahraničí bez rodiny nebo školy a docela jsem tomu přišla na chuť, musím říct. Přestože bylo plánování narychlo a měla jsem stresy se školou, s prací (děs!!!), s kocourem, s porodem štěňátek u našich a tak dále a tak dále, musím říct, že jsem si to nakonec doopravdy užila a bývala bych tam ráda zůstala ještě pár dalších studených dní...

Čtvrtek:

Vyrazili jsme docela brzy ráno - nebo brzy na naše obvyklé poměry - a já byla z toho všeho trochu otrávená, hlavně z nějakého všeobecného shonu a nervózního nadšení, které s takovou vervou obstarávali kluci. Na letadlo jsem se napůl těšila a napůl se ho bála, jelikož se poslední dobou bojím snad úplně všech strojů, které se rychle pohybují, a navíc za posledních pár let nějak nabyly na významu nejen pocity klaustrofobie, ale i můj pud sebezáchovy. Až moc, řekla bych. Tak jako nesmyslně. Ale... no nic. Odletěli jsme a nic se nám nestalo, já jsem to přežila a dokonce si po cestě i trochu odpočinula. A brzy nás už přivítalo šedivé letiště v Dublinu.

Irsko je země, do které jsem se určitě chtěla podívat. Anglie mě neláká skoro vůbec, ale Irsko jsem chtěla vidět vždycky. I když zrovna letiště a okolí moc pozitivně nepůsobilo - byl tam chaos, všechno rozkopané a během pár desítek minut jsme si ujasnili, že je dobře, že jsme si nakonec nepůjčili auto - snažit se odsud dostat do hotelu, navíc po levé straně silnice, by byla hodně komplikovaná operace. Tak jsme počkali na autobus, který se posléze vymotal ze spleti kuželů a jednosměrek, a prohlédli si kus Dublinu - jeho malé domky s barevnýma dveřma a obchůdkama - mimochodem to, co se mi na tom městě líbí asi fakt nejvíc - a nechali se dovézt prakticky až k hotelu. Dobře, že jsme s sebou měli Fise, který to tam zná, jinak by to bylo asi o hodně napínavější.

Hotel pěkný, rozumná cena za noc, příjemný pokoj s postelí, na které se dobře spalo, s konvicí a kávou, s televizí. Co víc si přát.

Odpoledne jsme vyrazili do centra. Měli jsme v plánu chytit příhodný autobus, ale hned na začátku výpravy jsme byli drastickým způsobem obeznámeni se systémem místní městské hromadné dopravy. Totiž - ono to jezdí - jako autobusy. Ale na jízdních řádech na zastávkách jsou časy, ve které ty autobusy vyjíždějí ze své první stanice a není ani napsané, jak je ta stanice vlastně daleko. Ale určitě se to spočítat dá, nicméně to vlastně stejně nikomu nepomůže, vzhledem k tomu, že řidiči si pro velký provoz na silnici cesty různě upravují a zkracují, takže se kolikrát na mnoho zastávek vůbec nedostaví a místo toho navštíví kdejaké jiné. Některé autobusy jsou na zastávkách pouze zmíněné, napsaná linka, protože na papíru očividně už nebylo dost místa na jízdní řád. Dole je poznámka, že přes tuto zastávku mohou jet také linky ty a ty ...

No, takže vzhledem k tomu, že funkční jsou v tom městě skutečně jen autobusy (resp. tramvaje taky, ale ty dvě linky, které jezdí jen v centru, byly od našeho hotelu fakt daleko), stáli jsme na té zastávce a mrzli, měli jsme docela velký hlad a pořád doufali, že se ta šestnáctka objeví. Já říkala, že zkrátka někam nastoupíme a něco najdeme - ale můj dobrodružný duch se nesetkal s pozitivní reakcí u kluků ("Znáš to tady? Neznáš!"), takže jsme čekali dál. Nakonec jsme skutečně nastoupili do jiného autobusu, ukázalo se totiž, podle mého předpokladu, že stejně nejede příliš daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat.

A abychom poznali krásy stravování místního národa, sedli jsme si jako první do Burger Kinga. Ale dobrá, měli jsme hlad. Určitě se mi nechtělo hledat v tu chvíli a v té zimě něco jiného (co já vím, co tam je), ale měla jsem skoro pocit, že je to cíl naší výpravy, skoro stejně, jako se jezdí v Praze na Zličín. Burger King! Hurá!

Po jídle přišla krátká výprava po Dublinu - kolem řeky Liffey, přes Forbidden Planet, obchod se suvenýry, obhlídku pirátské lodi, návštěvu Convention centre... až po trochu bezcílné ale příjemné procházení kolem kanálů, tramvajové trati a několika pomníků. K večeru jsme se šli podívat zpátky do úplného centra a šli jsme hledat rozumnou pravou irskou "pub", kde bychom si mohli odpočinout a strávit tam zbytek večera. Nakonec jsme našli, strávili zbytek večera a celkem si to i užili.

Dublin je zvláštní. Takový malý a přátelský. Taky ale hodně rozkopaný a jak se mi líbily malé domečky všude v okolí, tak centrum už bylo převážně změněné ve velké nehostinné domy, které působí chladně a tak velkoměstsky, jak se to k tomu okolí vůbec nehodí. Na rozdíl od okolního divokého Irska, byl Dublin relativně klidný. Působilo to na mě kontrastně, ale příjemně kontrastně. Jako takové teplé místo v drsném světě.

Vrátili jsme se docela unavení a mně se do plánování dalšího dne moc nechtělo, ale měli jsme vyrazit ven do přírody, tak to tolik nevadilo. Nakonec jsme vytvořili plán a já se těšila, že uvidím moře, útesy - zkrátka to hlavní, co se z Irska vidět má.

Pátek:
Krásný den. Nebylo nijak zvlášť hezky, ale nepršelo, takže bylo vlastně nádherně! Jeli jsme vláčkem docela dlouho podél pobřeží.


Vlakem jsme dojeli až do města, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a vydali se na docela velkou a moc hezkou pláž, kde jsme se museli vyfotit všichni, i když to vyžadovalo značné soustředění při stavbě improvizovaného stativu na foťák.

Vždycky jsem byla trochu ujetá na sbírání kamínků, tak co se ode mě dá asi čekat na oblázkové pláži? Naštěstí můj batoh nesměl mít na zpáteční cestě víc než deset kilo, takže jsem to snad tolik nepřehnala.

Přímo z pláže byla naplánovaná asi desetikilometrová pěší trasa zpátky podél pobřeží do jiného města. Přestože byla ta cesta trochu monotónní, já jsem si ji užila maximálně.

Měli jsme výhled na širé moře, na útesy, jednou jsme viděli cosi velkého, co plavalo v moři. Byl to tuleň (já si původně myslela, že lachtan) a ten dodal naší výpravě mnohem větší důležitost. Nebo teda - alespoň pro mě. Byl to zážitek vidět tuleně ve volné přírodě, kluky to ale nenadchlo zdaleka tolik jako mě. Jen mě mrzí, že jsme ho nestihli vyfotit. Housenka, kterou jsme potkali o pár kilometrů jinde, byla sice menší, ale za to pomalejší a vyfotit se nechala. Další zvířenu jsme už cestou neobjevili, pokud nepočítám záchranářský vrtulník, který nad námi kroužil jako sup, když jsme ve stráni hledali první evropskou cache. Našli jsme a odnesli z ní všechny tb, co jsme tam našli. Chyba... chyba... Vrtulník si nás také brzy přestal obhlížet a odletěl zachraňovat jinam.

Cestou jsme potkali také další turisty. Slovy: "it´s the same shit" okomentovala jedna slečna cestu, po které přišli a kam my jsme měli namířeno. Osobně nechápu, co jí vadilo, mně se šlo báječně!:-).

Po několika hodinách přerušovaných zastávkami na obhlídku krajiny, focení nebo trhání všudypřítomných ostružin, jsme dorazili do města. Chtěli jsme se ještě vyfotit přímo na útesu, bohužel jediný skutečný útes v okolí, na který byl přístup, byl v místě, kde to hrozně páchlo. Ale nedali jsme se a fotka dopadla. Cestou jsme dokonce potkali další dva Čechy.

Ve městě jsme si sedli do nejbližšího stravovacího zařízení a dali si opět burgery. Krom nich tam měli zhruba tak ještě fish and chips, což považuju spíš za jídlo britské než irské a navíc se mi do toho po Johnyho vyprávění moc nechtělo, tak jsem i tentokrát držela partu. Musím ale říct, že po téhle dovolené mám hamburgerů dost na... no, hodně dlouhou dobu.

Do Dublinu jsme opět odjeli vlakem a k večeru hledali hospodu - pokud možno jinou, než den před tím, ale dařilo se to špatně. Cestou jsme potkali kluky, kteří hráli na ulici živě irskou muziku - vypadalo to skvěle, ale skoro hned jak jsme přišli, je místní garda vyhodila. Tak jsme si aspoň koupili cédéčko, abychom zjistili, že třetina kapely je z Čech a třetina z Polska (nebo tak nějak)... Hospodu jsme nakonec už nenašli, přestože jsme jich potkali cestou hodně. Mně bylo docela líto jet takhle domů, protože mi bylo teplo a příjemně a tušila jsem, že další den už to večer nebude úplně ono. Nicméně jsme nakonec hledání vzdali a jen si cestou do hotelu zašli koupit snídani. Večer byl příjemný, i když bylo dost únavné sedět a dívat se, jak všichni ostatní koukají do počítače, zvlášť když počítač, do kterého koukal Petr, byl ten můj. Spát jsme šli o dost později, než bych si představovala, ale to k tomu asi patří.

Sobota:
Na další den v Dublinu už jsem se netěšila zdaleka tolik, jako kdybychom jeli ještě někam ven, na druhou stranu jsem ale uznala, že jsme toho ve čtvrtek až zas tolik neviděli, takže je téměř povinnost prohlédnout si památky, navíc když jsme v ceně jízdného měli i vyhlídkové autobusy. Modré! Byl krásný slunečný den.

Byl sice krásný slunečný den, ale taky pěkná zima, to se musí nechat. V plánu jsme měli udělat výlet nejprve bez přestávek a vystupování celou trasu a pak to projet ještě jednou a podívat se kam se nám bude chtít. První cesta byla fajn - teda řidič byl fajn. Zazpíval nám dokonce písničku :-). Ale byla hrozná zima a tak jsme po první jízdě udělali první věc, která nás napadla, abychom se zahřáli a najedli - překvapení - Burger King! (již bez komentáře)

Pak jsme si dali od autobusu ještě chvilku oddech a místo toho zamířili na poštu a na nákupy dárků a těch dalších věcí, při kterých, když je uvidíme, budeme vždycky vzpomínat na Irsko. Já si pro sebe koupila pero s ovečkou, i když předpokládám, že na Irsko budu vzpomínat spíš vždycky, když budu jíst hamburger. Budu-li ještě někdy v životě;-).

S taškami plnými nákupů jsme se teda nakonec přece jen vydali na druhou vyhlídkovou jízdu, vystoupili jen u katedrály, do které jsme ale za ty peníze odmítli jít - teda já ani nemohla, neboť všechno, co mi zbylo, byly čtyři Eura na ranní taxík na letiště. Tak jsme si jen v mrazu a v rychlosti obhlédli místní park, znovu nasedli na autobus a na střeše jeli dál. Viděli jsme pěkné věci...

Mně už zima nebyla, ale Johny vypadal, jako že každou chvilku umrzne. Nakonec jsme ale všichni přežili.

Jak jsem předpokládala, procházení se po nočním Dublinu se už nekonalo. Po krátké návštěvě Tesca jsme zamířili rovnou do hotelu a i když byla naplánovaná jedna cache, do které jsme chtěli dát některé tb, co jsme ukořistili den předem, nikam jsme v závěru nešli. Já bych byla vyrazila ještě před návratem do hotelu, ale ostatní měli v plánu se nejdřív zahřát, i když já si byla jistá, že jakmile jednou zalezu, už se mi fakt moc nebude chtít ven. Měla jsem pravdu. Nakonec se mi ulevilo, že park byl zavřený a nikam jsme nešli, i když to znamenalo odvézt si všechny tb do čech, přestože jeden z nich chtěl zůstat v Irsku a druhý bylo také lepší nechat tam. Nic moc pocit.

Neděle:

Vstávali jsme hodně, hodně brzy. Hodně moc brzy. Brzy i na normální lidské poměry. Ale taxík byl příjemný, na letišti jsme byli hned, měli jsme dost času a všechno probíhalo mnohem klidněji, než na cestě tam, i když kontrola teda byla rozhodně přísnější - vyndat jsme museli skutečně všechno "nebezpečné", prohlídli a prošacovali si nás a čtvrtině naší výpravy nedovolili vzít na palubu batoh kvůli rozměrům (ale přiznejme si, že byl na cestě zpátky o hodně větší než na cestě tam...). Samotný let byl pro mě mnohem horší - nevím, jestli to bylo nějakým jiným tlakem, nebo tím, že bylo brzy ráno a já skoro nespala, nebo možná tím, že jsem seděla u okýnka a Petr točil vzlétání na video, takže měl ruku přeze mě a na mě to působilo tísnivě - každopádně musím říct, že jsem asi ještě nezažila tak intenzivní pocit, že se vůbec nemůžu nadechnout. Jo, mám klaustrofobii a měla jsem ten pocit vždycky, i když jsem byla ještě malá a nedokázala jsem to přesně specifikovat a pojmenovat. Ale proč se to za posledních pár let tolik zhoršilo, to fakt nechápu. A tentokrát jsem neměla daleko do paniky, což by zrovna v tom letadle asi fakt vůbec neprospělo. No... nepříjemný. Naštěstí jsem to nějak dokázala zvládnout a spravilo se to, i když tomu moc neprospěla návštěva mini-záchodku, který působí mnohem víc tísnivě, než všechna ostatní zákoutí letadla dohromady. Ale vyvázla jsem z toho a zbytek letu už pak byl docela v pořádku. Navíc akorát vycházelo slunce, a to byla moc hezká podívaná.

Na letišti v Praze jsme si ještě prošli posledním dobrodružstvím - ta samá čtvrtina naší výpravy, které nepovolili batoh na palubu, nemohla najít svou občanku. Ještě že měla v tom batohu pas. Občanka se nenašla dodnes.

A tak skončil výlet do Irska. Bylo to báječné, akorát burgera jsem od té doby neměla ani jednou, a to už jsou to víc než tři týdny. Hm... aspoň něco pro zdraví. V neděli po příjezdu jsem prospala snad celý den, letadlový klaustrofobický zážitek mi dal skutečně docela zabrat. Chřipku - ani prasečí ani obyčejnou, si nikdo z nás nepřivezl, takže výlet byl úspěšný. Velice ráda se tam někdy podívám znovu, Irsko je jedna z těch zemí, která mi i za těch pár dní opravdu přirostla k srdci.

*Za fotky moc děkuji Shakeovi a Johnymu a omlouvám se za značné zpoždění při publikování.*

Už je to rok

Věci se mění a změna je život. Já to vím - a nemám to ráda - vždycky jsem se bála změn a na každou větší změnu jsem musela a stále musím dlouho sbírat odvahu, nebo mít aspoň hodně dobrou motivaci k tomu do toho jít.

Bylo to tak i v době, kdy jsem se minulý rok, krátce před Vánoci, přestěhovala na Teonas. Dávku odvahy jsem potřebovala opravdu velkou - udělat tenhle obrovský krok, i kdyby to mělo být jenom na zkoušku, pro mě bylo hodně děsivé. Po dvaadvaceti letech bydlení s rodinou, kdy jsem měla velký pokoj jen sama pro sebe, jsem se stěhovala do mnohem menšího pokoje a navíc k člověku, se kterým jsem byla pouhé tři měsíce a k jeho dvěma kamarádům, které jsem jednak sotva znala a druhak neměla nejmenší ponětí, jaké to může být sdílet s nimi jednu domácnost. Doba, která to provázela, navíc nebyla úplně přívětivá na tenhle typ změn. Ale udělala jsem to a jsem za to moc ráda, protože kdybych to neudělala, všechno by teď bylo jinak - nejspíš bych neměla ani kde bydlet, ani bych neměla toho člověka, který je tím nejlepším, co mě v životě mohlo potkat - jen tehdy jsem si tím ve víru všech věcí nebyla zdaleka tolik jistá.

Žiju tam už skoro rok a věci jsou samozřejmě někdy lepší a někdy horší, v celkovém měřítku jsem tam ale opravdu šťastná, protože mám poprvé v životě pocit nějakého osamostatnění a paradoxně asi i většího soukromí a určitě i svobody. Navíc jsem se samozřejmě kdykoliv mohla vrátit, kdyby se něco nepředpokládaného stalo.

Byl to rok zvykání si na tenhle podivný typ svobody a na to, že jsem už velká holka, která odchází od rodiny a hledá si svůj vlastní domov někde jinde. Jenže... jenže. Domov není věc, která by se měnila s tím, na jakém místě zrovna žiju a ačkoliv jsem to věděla dopředu, nějak mi nedošlo, že ten opravdový domov chtě nechtě musím ztratit - to, že se vrátit nechci - zpátky k našim, ke psům, k rodině, kterou si buduje moje sestra, ke všem těm nefungujícím věcem ve starém bytě - jsem věděla dávno. Když jsem si zvykla na něco jiného, přestala jsem se tam cítit dobře a teď se mi tam chce málokdy i jen přespat do druhého dne. Ale byl to domov a najednou už není. A Teonas také není domov. Jsem tam ráda, ale rok, který jsem tam strávila, je spíš jako pár dní, pořád se tam vracím jakoby do cizího prostředí. Takže můj domov zůstal někdy na půl cesty a já si uvědomuju, že dřív, než budu mít něco doopravdy svého, kam přijdou všechny mé věci a budu si to tam moci zařídit jak budu chtít, tak ho nejspíš na ani jednom z těhle dvou míst (znovu) nenajdu.

Minulý týden jsem byla v Dejvicích a několik hodin jsem tam měla práci. Bylo to nevyhnutelné - zabalila jsem si všechen svůj dosavadní majetek do krabic a ty jsem uložila do skříně. Vyházela většinu zbylých věcí v šatníku, do toho jsem naskládala knížky. Dala jsem celou svou minulost někam, odkud se dostane ven až... až jednou, za pár let. A nevím, jaký z toho mám pocit. Nevím ani, jaký z toho mám mít pocit.

Moje sestra je těhotná a můj nevyužívaný pokoj by měl do Vánoc už konečně najít další využití. Nechali jsme tam knížky pro děti, můj gauč přijde do kuchyně a do mého pokoje se nastěhuje synovec Ondra. Nevadí mi to, byl by nesmysl, kdyby se tak velký prostor schovával pro případ, že bych se náhodou někdy chtěla vrátit. A já jsem opravdu šťastná, že má ségra konečně tu svou vysněnou rodinu a že do ní - jako velká teta - patřím. Pro Ondru dám svůj pokoj víc než ráda. Ale ta minulost mi nějakým způsobem bude hrozně moc chybět. Ty roky, kdy jsem tam měla útočiště, ve všech věcech, maličkostech, kterých jsem se nikdy nechtěla zbavit... Mám tam deníky, které třeba už nikdy nebudu číst, mám tam hromadu drobností, od lístků na nejhezčí filmy, na kterých jsem byla v kině, po fotky ze škol v přírodě v Chorvatsku a obrázků, které jsem malovala v páté třídě. Mám tam kazety, které už třeba nikdy nebudu poslouchat, ale tři z těch dvaceti jsem uchránila, protože jsou vzpomínkové. Pouštěla jsem si je večer na starém kazeťáku, když jsem nemohla usnout. A všechno to je po rekordně krátkém čase v krabicích a čeká to tam, až... až jednou, třeba za pár let, se k tomu vrátím, vezmu si to s sebou a bude mi to připomínat ty časy, kdy jsem měla domov někde úplně jinde, než budu mít.

Protože i kdyby to bylo jen přesunutí věcí, pro mě to znamená, že už je to skutečně definitivní. Že jsem za rok prošla změnami od "na zkoušku", "uvidíme, co se stane", "počkáme si, jestli to bude fungovat" až po "už to není domov", "nechci se tam vrátit" a "už se tam vrátit nemůžu".

A já nemám moc ráda změny... je to rok a pořád mám pocit, jak rychlé to najednou bylo. A i když uvnitř vím, že to tak musí být a že je to tak v pořádku, že jsem velká holka a tohle - žít konečně úplně svůj život - zvládnu, tak vypořádat se s tím, že je celý můj dosavadní svět zabalený v krabicích ve skířni je... divný. Stejně jako v mém bývalém pokoji, i uvnitř mě něco najednou chybí a místo toho nastoupila divná palčivá bolest, ten smutek, který mi tam čas od času propaluje díru. A to příjemný není, i když vím, že s tím nemůžu a ani vlastně nechci nic dělat.

Čeká mě dokončení školy, práce a nějaký nový život, třeba i takový, jaký jsem si ho vždycky představovala a nebo jinačí, ale už budu sama a bez rodiny, která by mi stála za zády. Což bude pořád to, co jsem vlastně chtěla nejvíc, i kdybych neměla mít do pár let vlastní rodinu, děti... Cítím i tu náhlou samotu, že se vracím domů někam, kde to vlastně doma není a já bych chtěla, aby bylo. Ale nevyhodila jsem tu minulost pryč. Mám ji pořád v těch krabicích ve skříni, takže jednou ji zase vytáhnu a třeba všechno bude jak má být. I když to teda občas bolí, to jo. Ale nejspíš jo - je to tak dobře.