čtvrtek, listopadu 24, 2005

Čas dávných vzpomínek


Skončil den beztvarých zájmů,
usměvavých vzpomínek,
bolestivých šrámů.

Po padesáté další ne,
kam člověk chodí na tu naději?
Proč hledat tam, kde ustane,
proč doufat v to, co pomíjí...

Je zase čas probuzení,
stalo se to pro nic, víš?
Jak podruhé, po osmé,
pláči znovu utišený,
dlouhou cestou opět zníš.

úterý, listopadu 22, 2005

Mořská nemoc

Nemůžu spát. Nebo nechci, jedno z toho. Nebo obojí. Jsem nějak mimo, nevím, jestli se to dá svést na to, že to tak po conu bývá - no, na co jiného bych to tak asi měla svést?
Dneska jsem se dozvěděla, že jsem "milá jako hadr na podlahu". Některý lidi vědí, jak potěšit. Navíc se jim o jejich analýzu nikdo neprosil. A tak je to věčně - sami nedokážou ani dodržet jednoduchý slib a snaží se o moralizování ostatních. Asi proto k tomu nemám slov. Paráda.
Připadám si jako hadr na podlahu.

Táta Iry - mého padawana - jí zabavil mobil. Zvláštní, jak to na světě ještě někdy chodí. Těžko říct, co se stalo, zatím se můžeme pouze domnívat. Ira nekomunikuje, všechno jsme se dozvěděli přes její kamarádku Kariss. Plánujeme rescue mission, pojedeme do Poděbrad a počkáme si na ni před školou. Zítra se jí ale pokusím zavolat na pevnou, třeba se dozvím něco víc. Je to trochu dobrodružné, ale smutné.

Kamarádčin ex přítel /Milan jeho jméno jest/ je duševně nemocný. Prohlásila, že všichni Milanové jsou stejní. Co ty na to?:-)

Dnešek se houpal na vodě. I můj žaludek podle toho vypadal. Ano, cítím se jako s mořskou nemocí. Zas jsem si uvědomila, že znamení neexistují. Pokud někdy budu opět tvrdit opak, můžete mi jednu vrazit. Možná vám to ani neoplatím.

pondělí, listopadu 21, 2005

KoprCon - první dojmy

Opravdu jsem tam byla? Uplynulo pár hodin a mně to připadá spíš jako dlouhej sen.
V tom snu jsem byla na jedné přednášce, zápasila s počítačem při pouštění Lost, bloumala sem a tam po budově, sledovala sníh venku jako vánoční pohlednici, řvala na Vodena, že nemá pít a co si to vůbec dovoluje, nadávala Sovogovi, že leze holkám do postele a hlasitě vykřikuje, když chci spát, několikrát na chodbě minula Milana Pavlíčka, snažila se víceméně úspěšně dostat na zakázaná místa a neustále a pořád dokola jsem zhasínala a rozsvěcela světla. To zní dost šíleně na to, aby to mohl být sen.
Byl to sen.
Některé části toho snu se mi pořád vracejí, asi tak, jak to po conech bývá.
Přeju hezké ráno.

pondělí, listopadu 07, 2005

Po stopadesáté

Po stopadesáté jsem přišla na to, že svému životu nerozumím. A svým pocitům a tomu, proč se všechno zase obrátí v momentě, kdy konečně začíná můj život nabírat nějaký směr.
Víkend dopadl hrozně. Nechápu proč, vzhledem k tomu, jak moc jsem se těšila a jak moc jsem měla pocit, že právě teď je všechno v pořádku. Nerozumím tomu ani za mák. Ale je fakt, že nevím, proč mě to překvapuje, vždycky to takhle přece bylo, jako by to snad mělo něco znamenat...
Potkala jsem zase člověka, kterého jsem neviděla rok a nemluvila s ním nejméně dva roky. Navíc to byla podezřelá náhoda - vlezla jsem omylem na céčko na Florenci, místo na béčko. Pak to byl tak neuvěřitelný šok a taky mi to připomnělo to, že je jedno, jak dlouho se lidi nevidí, že se stejně veškeré pocity vrátí. Přišlo mi, jako kdybychom měli začít náš rozhovor tam, kde jsme ho kdysi skončili. A nebyl to příjemný pocit, to mi věřte.
Jinak ten člověk vypadal opravdu pořád stejně - dlouhé vlasy, na tváři zděšený výraz typu "pomoc-Affaia-to-je-ta-co-má-problém" a velmi rychle mi naznačil že opravdu nic, vůbec nic se nezměnilo. Netuším, jestli se tohle ještě někdy v mém současném životě může srovnat. Bohužel možná ne. Ale třeba... za další rok.

Jinak musím přiznat, že jsem zažila zase jeden z velmi příjemných pozdních večerů. Aspoň trošku mi to vykompenzovalo tu šílenost o víkendu, i když... co si budeme nalhávat...