Momentálně

Je mi zle. Fakt. Nevím si rady, lidi nedokážou pochopit, že umím něco a víc jim nemůžu dát. A taky že už toho bylo trochu moc, hodili na mě úplně všechno, nikdo jinej to za mě neudělá, ale už to trvá dva roky a pořád beze změny, pořád jsem na to téměř sama a to i když se zrovna někdo rozhodne pro organizaci. Pořád a dokola jsem ta, co má zodpovědnost, protože to nikdo není schopnej utáhnout.
Potřebovala bych vypnout.

Hola hej!

Odcházím z podivných situací. Chci bejt aspoň chvilku normálně šťastná. A myslím, doufám, že se mi to po té dlouhé době podaří. Rozhodně k tomu spousta věcí směřuje a já mám zřejmě jasno. Alespoň teda na chvíli:-).
Blog jsou stejně jen momentální výkřiky, ne?;-)

Desítky očí za oknem

Dnes jsem si s dětma ve škole povídala o komunikaci. Pochopili to, zdá se, mnohem rychleji, než já včera. Někdy bych chtěla myslet jako dítě.
Věci se boří jenom kvůli tomu, že někdo řekne, že někdo řekl. A lidi jsou z toho pak smutný.
Některý lidi jsou smutný z jinejch věcí.
A některý z obou najednou.
Nepřipadám si o nic míň charakterní a neztratila jsem ani jednoho kamaráda. Za uplynulý měsíc. A dokonce nemám ani pocit promarněného času. A v tomhle za sebou zřejmě táhnu neviditelný dav.
Což ovšem neznamená, že to nebolí.
Je občas dobré podívat se z okna...

Sinusoida

Vypadá to na celkem nadějný začátek. Nebo možná na celkem nadějné pokračování. Jenže pokračování musí mít někde začátek a na ten náš bych občas raději zapomněla. Čili snad raději začátek.
Bylo nám dobře. Ne krásně nebo úžasně, jak by se od této situace možná v počátcích vztahu dalo očekávat, ale rozhodně se ukázalo hodně věcí a já jsem ráda. Měla jsem čas o tom přemýšlet. Měla jsem čas uvědomit si, co se vlastně děje. A měla jsem čas srovnat si situaci.
Situace je taková, že lidi jsou kurvy.
Vím to, jen nevím, jak se s tím srovnat. A je mi to líto.
Je mi líto, že přemejšlím o praktickejch stránkách věci. Ne o morálce.
Jsem sobeckej, hnusnej a opovrženíhodnej člověk.
A ještě stále nevím, jak to rozhodnout.

Ale stále to nic nemění na faktu, že jsem o víkendu byla víceméně spokojená. Měli jsme na sebe čas, bylo to hezký. Pár výbuchů hoďme stranou, dopadlo to fakt úspěšně.

30% klesání

Proč to nikdy nevydrží?
Nevím, ale dělám, jako bych si už nezvykla. Vždycky, pokaždé, za ten můj mizernej život se všechno pokazí přesně v momentě, kdy mám pocit, že jsem spokojená, že vlastně nic jiného ani nechci.
Ale bolí to jak čert, to vám teda povím. Najednou se zase všechno tak strašně obrátilo a já nevím, čemu ještě dokážu čelit. Nebo spíš čemu nedokážu, protože cítím, že zase podléhám. A bojím se všeho, co mě může potkat. Už v tom není sám. Což ovšem neznamená, že jsem pochopila jeho situaci. Znamená to jedině to, že je to zase o něco... eh... bolestivější...
Tušili byste, jak dlouho může trvat dostat umělohmotnou flašku do koše na plasty?

Fakticky to osvobozuje, ta práce. Je to divný, ale když člověk kouká na ty děti, které jsou tak bezprostřední a upřímné a nic z mejch problémů je netrápí... dneska jsme si vydrželi celou cestu z Hradu do školy povídat o Hvězdných Válkách. Neuteču tomu, je to zkrátka všude. Slíbila jsem jim, že přinesu zítra do školy Darth Vadera. Odpoledne mi Kačka oznámila, že by mě chtěla místo jejich (nyní nemocné) učitelky. To bych se na tu vejšku mohla docela s klidem vykašlat, co?:-)
Odpoledne jsem s ředitelkou probrala pracovní podmínky. Vypadá to velmi nadějně. A navíc mě ta práce fakt baví. Asi bych měla být dokonale šťastná...

Bojím se o ni.
Připomněla mi minulost.
Minulost se připomněla sama. Připomíná se už několik týdnů.
Je víkend a neměla bych dopustit, aby se cítila jako já tehdy.
Snad to není podobné, snad on dostane rozum.
Ale nevím. A bojím se o ni.
Je to špatný na tom světě. Zdánlivě banální problém nejsme schopni vyřešit. Snažíme se o to moc? Nebo naopak málo?
Co s tím?

Čas?

Mám čas! Jak je to možné? Prostě mám najednou čas...
Je to pravda, když člověk začne něco dělat, uvědomuje si najednou mnohem víc nedostatek času, nebo naopak jeho dostatek. Samozřejmě že dostatek času není nikdy, ale to je pro tuto chvíli zanedbatelná informace.
Učím ve škole. Ve Škole Hrou, kam jsem chodila kdysi dávno celých pět let. Je to zvláštní, jak může být celý den s dětmi osvobozující práce. Fakt, nekecám! A pak přijdu kolem třetí domů a MÁM čas... zajímavé.
Můj notebook už je zase v provozu. Icq dělá pořád kraviny, ale to mu toleruju. Aspoň někdo se občas ozve.
"A co jinak?"... hm, hloupá otázka. Týká se buď chlapů, nebo školy, záleží na tom, čím začnete. Do školy ještě nechodím. Ale jinak je to dobrý, uplynulo... kolik? Zítřkem to budou dva týdny... ono to všechno vypadá jinak, když jsou lidi 60km od sebe a vídají se maximálně jednou týdně. Třeba se z toho ještě stane můj nejdelší vztah. To by bylo velmi zvláštní:-)
Dnešek byl zas vzpomínkový. Není se čemu divit, když pracuju v mé bývalé škole. Ale je to divný, byly to hezký roky mýho života a přitom na ně, stejně jako na zbytek dětství, nevzpomínám ráda. Nějak netuším, co by se asi muselo dít, abych měla dobrej pocit z uplynulých devatenácti let. Nejspíš bych se musela narodit v cirkuse...
Kačenka dneska řekla, že by chtěla jít na PORG. Povídali jsme si o tom a mám upřímně dobrej pocit z toho, že jsem jí řekla, co jsem tam zažila. Pravděpodobně si to ještě rozmyslí. Před chvílí mě napadla naprosto osvobozující myšlenka, totiž v den, kdy bude zase Klaus svatořečit PORGu na Škole Hrou, mohla bych se tam přijít podívat. A sdělit své zkušenosti. Mám dost odvahy jít tak přímo proti němu? Ale jo, jo, teď se na to fakt cítím...