Nepíšu pořád, to víme. Nepíšu ani zdaleka každý den a nejspíš ani pravidelně jednou za měsíc. A je to divný, každej den se stane něco zajímavýho, o čem je třeba psát, ale ve většině případů to člověk neudělá a pak se stane něco naprosto stejně významnýho a o tom zrovna napíše.
Ale dneska se mi teda nestalo něco stejně významnýho - bylo to významnější.
Žiju ve městě, docela dlouho. Asi tak 21 let. Je to město, ale vidět tu ježky není tak úplně nejdivnější - většinou je vídám stočené do klubíčka večer, když jdu s pejskama přes rozlehlý travnatý porost, nebo něco. Teď jsem taky byla venku, taky s pejskama, ale jedna taková ježčí rodinka si to rázovala přímo uprostřed silnice, z jednoho jejího břehu na druhý, před sebou auta, beton, trávy jen malý kousek. Dvě malá ježčata se držela v těsné blízkosti své matky, která je neustále kontrolovala a poháněla kupředu. Jakmile jsem ale byla nucena projít kolem nich, zarazila se a okamžitě zaujala obranný postoj, což je vlastně vůbec hodně zvláštní, jak se ten ježek prostě zabalí a holou rukou ho člověk nezvedne, protože ty jejich bodliny jsou fakt neskutečně ostrý. Zvažuju o kolik by náš svět byl jednodušší, kdybychom to dokázali taky. Mohli bychom přeskočit ty fráze, kterými chceme vyjádřit: "Nebudu se s tebou bavit," nebo "Ne, nevlezu s tebou do postele"... prostě bodliny - a je to.
No ale k věci. Malí ježečci se zabalili taky do klubíčka, ale bylo na nich vidět, jak neochotně to dělají. Čumáčky jim koukaly ven a v jednom kuse čmuchali k mamině, jako by se chtěli ujistit, že všechno dělají správně a že jim zatím nikam neutekla.
Psi proběhli kolem, já proběhla kolem, ale červík v mojí hlavě začal hlodat. Přece je tam nenechám. Jen tak, mezi autama. Netušila jsem, co je vedlo tam jít, ačkoliv vypadali naprosto přesvědčeně o tom, že přejít na druhou stranu silnice je přesně to, co chtějí.
Já jsem ale hodlala jednat - kbelík a starý hadr (nemám silné rukavice) - no prostě jsem je všechny tři přenesla na dvůr, odkud s největší pravděpodobností přišli. Chvíli jsem tam ještě seděla a sledovala je - malí dva (jsem přesvědčená, že to jsou kluci!) už po chviličce začali rejdit kolem a očuchávat mamku - transport je zjevně nijak zásadně nepoznamenal. Oproti tomu máma dlouho otálela, než byla ochotná se "rozbalit". Pak vydala několik chrčivých zvuků, které zněly víc, než výhružně. Nakonec je oba zkontrolovala (úplně se mi vybavil obrázek lidské matky a dvou dětí, kterým kontroluje oblečení, zastrkává podolek do kalhot, oprašuje záda...) a odkráčela s nimi pryč.
Vědoma si toho, že ježci moc nevidí, spíš cítí otřesy, vydala jsem se pomalu směrem k domovu, ačkoliv bych raději sledovala jejich cestu, která bohužel nesměřovala na opačnou stranu od silnice. Nicméně kolem dvora je plot a třeba byl jejich odchod jen nějaký podivný a momentální nápad, který už se znovu opakovat nemusí. Ale vypadali tak... lidsky a při plném vědomí - těžko říct, co se takovým ježkům honí hlavou. Mám o ně strach. Divný.
S tím jsem se tedy teď, v jednu ráno, musela svěřit. Zabte mě, že píšu o takových věcech... ale bylo to zvláštní. Asi jako ten měsíc, co se mi tu houpá nad oknem. Je úplněk, nebo ne? Třeba to byli ježkodlaci?
