První zpráva, že bude Alan Rickman v Čechách na zahájení Febiofestu se od nějakého 2. března rozšířila internetem jako lavina. Uvědomovala jsem si, že je to velká a dost možná poslední příležitost ho vidět, tak jsem rozeslala zprávy, maily, smskovala... (...) všem svým známým, kteří mají známé (kteří mají známé), abych měla možnost ho aspoň koutkem oka s jistotou zahlédnout. Obtelefonovala jsem dokonce spoustu lidí, což pro mě s mou fóbií z telefonování cizím lidem BYL úkol hodný obdivu. V kině jsem se nicméně dozvěděla, že zahájení není veřejné a samozřejmě mi ani neprozradili, kdy začne.
Relevantní informace, které zachránily můj sen, jsem se dozvěděla od Andrey. Rozhodla jsem se, že nepromeškám vůbec žádné šance a šla si stoupnout k hotelu, ve kterém se měla konat konference, hodinu předem. Když jsem přicházela na místo, viděla jsem shluk lidí, jak běží k někomu bělovlasému. Byl to Jean-Jacques Annaud, takže můžu hrdě prohlásit, že mám ve sbírce setkání s dalším slavným člověkem.
S lidmi, co tam čekali, jsem se dala do řeči. Byli to "sběratelé" podpisů, mluvili o všech možných festivalech a místech, která navštívili, všichni se spolu znali, čas od času pozdravili někoho dalšího, o některých mluvili hrozně. A vyprávěli samozřejmě i zážitky s Alanem, protože někteří jeho podpis už měli. Takže během pár minut jsem se dozvěděla, že ve skutečnosti není zdaleka tak šarmantní jako ve filmech, že zásadně nepodepisuje fotky z Pottera, že zásadně nepodepisuje nic modrou barvou, pouze černou, taky že většinou nemívá dobrou náladu, takže kdo ví, jestli se vůbec k nějakým podpisům uvolí... Popravdě? Mně to bylo úplně jedno. Můj cíl byl vidět ho. Fotku jsem neměla, jen sešit a fixu. Ale černou, to se musí nechat.
Reálně taky hrozilo, že je ubytovaný přímo v tom hotelu, kde se konala konference, takže bychom ho neviděli. Navíc po chvíli přišla nějaká paní z hotelu se slovy "můžu vám pomoct?" Když jí někdo odpověděl, že čekáme na Alana, odkázala nás na jiný vchod, ale sběratelé už měli praxi v nedůvěřování lidem, takže jsme samozřejmě zůstali na místě :-) A já teda měla ještě spoustu plánů, od čekání, až bude odjíždět na zahájení, až po to samotné zahájení, o kterém prý ale vědělo mnohem více lidí. Tady nás čekal jen takový hlouček, podmínky naprosto - naprosto - dokonalé.
A přijel. I když už jsem v to skoro nedoufala, nějaká paní ale viděla auto a poznamenala, že v tomhle vždycky jezdí. A mě teda nezklamal.
Jestli není tak šarmantní jako ve filmech? Noo, zkuste být šarmantní k lidem, kteří se vetřou prostě všude, i když to má být naprosto tajné a pak vás obohacují historkama o tom, jak je to pro ně velká čest vás potkat. A takhle dokola a dokola a dokola, roky a roky. Pro mě nic ze svého šarmu neztratil, ani v pokročilých letech. Stál tam těsně vedle mě Hans Gruber, sheriff z Nottinghamu, Metatron, Tybalt a... Severus Snape. Byl to on, bez debat. Každé jeho "Name?" znělo jako: "Detention, mr. Potter." Believe me, I can tell! (Mimochodem - je vyšší než jsem čekala!)
Dneska se mi splnil životní sen. Viděla jsem Alana Rickmana. Mám jeho podpis a svoje jméno jsem vyhláskovala bez jediné chybičky, což je obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak se mi klepaly ruce a hlas měl tendenci se mi zadrhávat někde v krku. Z toho pocitu štěstí budu žít ještě několik týdnů. Minimálně.
A teď už můžu v klidu umřít.
Díky, Andreo. Jsem Tvým dlužníkem!
PS: Na focení nebyly nejlepší podmínky a navíc - ta třesoucí se ruka, hrůza! ALE sběratelé mi slíbili, že mi pošlou fotky z lepšího foťáku. Tak uvidíme :-)
