Nové osudy

... tedy Nemocnice na kraji města po dalších pěti letech (nebo jak). Lituju, že jsem to tu zmiňovala, je to naprostá kravina. Soupeřit by to mohlo s Ordinací v růžové zahradě a těžko říct, kdo by v kategorii "trapnost roku" vedl. Nevím, proč dělají ty divné rádoby inovativní věci s kamerou, nechápu obsazení (Korn jako zlej německej manažer? Proboha! - A ten šílenej výraz při bouračce!), nechápu příběh, nechápu hudbu. Nechápu, že se k tomu těch pár dobrých herců upsalo. Zatím tam nebyl ani jeden náš pes, pouze knírač naší kamarádky (ve filmu jí Abrhám říká Čunča (ha ha ha, legrace)), nejsem si ale jistá, jestli se vydržím koukat jen kvůli tomu, že se tam občas Erinka nebo Amálka objeví.
Opravdu je to příšerná věc.

... A ty nesmyslný flashbacky, ty divný do sebe nezapadající záběry krajiny, dvě trapný bouračky (STŘIH!), výrazy lidí, nepravděpodobná setkání, smrt do toho - a smutek, kterej byl neskutečně k smíchu... No - bída...

Tajná výprava do JRC

Byla jsem v obchodě s počítačovýma hrama. Vždycky mám pocit, že dělám něco špatnýho, když tam procházím a doopravdy uvažuju nad koupí nějaké hry, je to takovej ten pocit, kterýho téměř není možný se zbavit, když vám někdo od dětství pořád říká, že svůj čas byste měli trávit nějak jinak, že sedět u počítače je zlo a kdesi cosi. Ale o to je to pak vlastně zábavnější, protože tam chodím tajně. Řekla jsem doma, že jdu do Tesca koupit něco do drogérie a podívat se na oblečení a tak... taková tajná operace.
Jen co jsem přišla do toho obchodu, slyšela jsem hrát písničku. Stalo se mi to v tomhle měsíci už po druhý, kdy jsem slyšela písničku, něco mi připomněla a mělo to nějakej symbol, kterej pořádně neumím vyslovit. A hezká písnička to byla taky.

A pak jsem si, snad i v souvislosti s tou písničkou, fakt chtěla koupit počítačovou hru za šest stovek, ve které se stará o koně a jezdí se na nich! Byla to hodně uhozená myšlenka (taky už druhá za uplynulý měsíc), ale líbilo se mi, že jsem o tom reálně uvažovala. Nakonec jsem si koupila jen nějakou kolekci k Simákům. I tak ale stála tahle výprava za to.

Od 26.9.08...

... tedy od příštího pátku poběží na ČT1 vždy od 20:00 Nemocnice na kraji města - Nové osudy. Hrají tam naše dvě holky - Erinka a Amálka, alternují jedna druhou v roli fenky Charlie. Tady je jedna fotka, kterou jsme náhodou objevili v časopise:


A nejspíš zítra budou dávat ten díl pořadu "Trapasy", kde se objevíme s Erinkou obě (... možná). Ovšem příliš nedoporučuju se na to dívat - kdo jste někdy náhodou viděl některý předešlý díl, určitě víte proč:-).

Vzbudila jsem se v půl deváté, abych se od devíti mohla věnovat rozvrhu. Rozvrh se neotevřel několik hodin. Jasně, co čekáme... máme počítat s komplikacema, když minulej rok otevřeli den předem, rok předtím to padalo zhruba jednou za tři vteřiny, takže jsme se přihlašovali nějakých šest nebo sedm hodin a byli jsme rádi, když jsme měli přes polovinu předmětů. Letos to prostě holt nespustěj vůbec...
Koukali jsme se na počty přihlášených lidí, které pomalu stoupaly. Kapacita (25 míst) do hodiny z poloviny zaplněná lidma, kteří nepatří do našeho ročníku, ba ani do našeho oboru, protože celej první stupeň prostě zapisovat nemohl. Čekali jsme několik hodin. Objevily se správy, že to prostě dneska nepůjde, že je interní chyba systému a že až zítra. Kdo by tomu věřil? Popravdě - nikdo. A dobře jsme udělali, jelikož za nějaké další hodiny se otevřelo zapisování. Ale samozřejmě ne na všechny předměty.
Taky jsme zjistili, že katedra češtiny se na poslední chvíli (hodinu před zápisem?) rozhodla otevřít svůj blok přednášek. Zapsala jsem se na obojí - na tu věc se zdravím, i na češtinu, protože jakou můžu mít jistotu, že se to za další hodinu zase nerozhodnou zrušit?
Mám teď nějakých 10 předmětů - včetně té češtiny a dvou věcí, které bych teoreticky mohla zvládnout už tenhle semestr místo příštího. Polovinu toho ještě vyškrtám. Do didaktik matiky, češtiny a předmětů z dramaťáku nás to prostě nepustilo.

Pak nás poslali na zápis do školy.

Zápis nevyřešil vůbec nic.

Vrátila jsem se domů a sedla k počítači, jestli by nešlo ještě něco dělat. Nastala změna. Některé lidi to do systému pustilo. Nevěděli jsme, jaké lidi, podle čeho je systém vybírá, u nás méně šťastných to totiž bylo pořád stejné. Věci, na které nutně potřebuju jít se beznadějně zaplnily. Vypadá to, že se nevyhnu ani té šílené Jirotkové, což mi automaticky snižuje známku ze zkoušky nejméně o jeden stupeň. Nevyřešilo se vůbec nic. Někdo se zapisovat může, někdo ne, mně pořád visí ty stejné předměty, na nové nemám šanci se dostat.

Odešla jsem v půl jedenácté. Mohla jsem být na premiéře, na kterou jsem zapomněla a nikdo mi ji nepřipomněl. Nechtěla jsem vidět ten film, chtěla jsem vidět ty lidi. Ani nevíte, jak moc je mi to teď líto. Škoda, že jsem o tom vůbec přemýšlela den předem. Je to rozbitý.

A teď je další den. Včera jsem 14 hodin řešila rozvrh, na kterej stále nemám přístup. Nejnovější zprávy jsou, že my, z dramaťáku, tam prostě máme chybu a budeme se přihlašovat jako poslední. Takže teď už je to fakt jedno, půjdu do práce a vykašlu se na to, protože nic nezměním. Stejně jako s tou premiérou ("věci jsou symboly").

A teď mi doopravdy tečou slzy.

Je to asi tak...

Našla jsem svoje staré dopisy. Našla jsem spoustu starých věcí... z doby, kdy jsem byla jinej člověk. Byla jsem někdo jiný, ale doteď vidím svou vlastní ruku, jak ty věci píše. Napsala jsem toho hodně. Hodně moc. Kdyby to jen nebyly takový shity. Takový shity, který jsou součást mojí minulosti víc než cokoliv jiného. Stydím se za některé ty věci. A přece musím uznat, že jsem to z velké části pořád já.

-- trochu zvažuju, co teď s tím. Představa, že se to dostane do rukou někoho jiného je šílená. Představa, že bych to všechno zničila, je podobně šílená. Jednou si budu ale budu muset vybrat. Další šílená představa.
A taky jsem psala básničky. A maily lidem. Neměla jsem mobil. Volali jsme si vždycky jen na pevnou linku.

Je to asi tak... některý věci se sypou. Je toho hodně, co je mi líto, protože to působí jako písek v přesýpacích hodinách (nebo ten, co se sype z rukou pryč - ten jemnej, co je všude kolem, když jste na pláži). Nerada dávám přátelství do škatulek, nerada se hlídám, co můžu a co nemůžu říct. Dokud to bylo přirozené, bylo to v pořádku, pak se zbořil ten pomyslnej domeček z karet. Obávám se, že na některé věci je teď buď příliš pozdě, nebo na ně naopak ještě nenastal čas. Většinou mi z toho není tak smutno, jak by mohlo být.

Přece jenom... jo, jsem jinej člověk.

Zdálo se mi, že mám štěňátko. Vypadalo tak nějak takhle:
Bylo to popravdě to neroztomilejší štěňátko na světě. Běhalo za nějakým míčkem a já jsem z něj měla hroznou radost. A zároveň jsem se bála, protože jsem na něj neměla čas a nevěděla jsem, co s ním bude. A bála jsem se, že mi ho někdo vezme a někam dá, protože ho nebude chtít doma. Když jsem potřebovala jít do školy, vzala jsem ho s sebou a ono mi spinkalo během přednášky na klíně. Hledala jsem pro něj to nejvhodnější jméno, ale dřív než jsem ho našla, probudila jsem se. Po delší době to byl sen, který ve mně něco nechal. Obavy, ale i docela dobrou dávku optimismu.

Až jednou budu bydlet sama, pořídím si přesně takovéhle štěně.