Je to asi tak...

Našla jsem svoje staré dopisy. Našla jsem spoustu starých věcí... z doby, kdy jsem byla jinej člověk. Byla jsem někdo jiný, ale doteď vidím svou vlastní ruku, jak ty věci píše. Napsala jsem toho hodně. Hodně moc. Kdyby to jen nebyly takový shity. Takový shity, který jsou součást mojí minulosti víc než cokoliv jiného. Stydím se za některé ty věci. A přece musím uznat, že jsem to z velké části pořád já.

-- trochu zvažuju, co teď s tím. Představa, že se to dostane do rukou někoho jiného je šílená. Představa, že bych to všechno zničila, je podobně šílená. Jednou si budu ale budu muset vybrat. Další šílená představa.
A taky jsem psala básničky. A maily lidem. Neměla jsem mobil. Volali jsme si vždycky jen na pevnou linku.

Je to asi tak... některý věci se sypou. Je toho hodně, co je mi líto, protože to působí jako písek v přesýpacích hodinách (nebo ten, co se sype z rukou pryč - ten jemnej, co je všude kolem, když jste na pláži). Nerada dávám přátelství do škatulek, nerada se hlídám, co můžu a co nemůžu říct. Dokud to bylo přirozené, bylo to v pořádku, pak se zbořil ten pomyslnej domeček z karet. Obávám se, že na některé věci je teď buď příliš pozdě, nebo na ně naopak ještě nenastal čas. Většinou mi z toho není tak smutno, jak by mohlo být.

Přece jenom... jo, jsem jinej člověk.

Zdálo se mi, že mám štěňátko. Vypadalo tak nějak takhle:
Bylo to popravdě to neroztomilejší štěňátko na světě. Běhalo za nějakým míčkem a já jsem z něj měla hroznou radost. A zároveň jsem se bála, protože jsem na něj neměla čas a nevěděla jsem, co s ním bude. A bála jsem se, že mi ho někdo vezme a někam dá, protože ho nebude chtít doma. Když jsem potřebovala jít do školy, vzala jsem ho s sebou a ono mi spinkalo během přednášky na klíně. Hledala jsem pro něj to nejvhodnější jméno, ale dřív než jsem ho našla, probudila jsem se. Po delší době to byl sen, který ve mně něco nechal. Obavy, ale i docela dobrou dávku optimismu.

Až jednou budu bydlet sama, pořídím si přesně takovéhle štěně.