7843

Dneska jsme byli na natáčení. Byly - já a Erinka. Potkala jsem spoustu slavných lidí! (Teda moc ne, vlastně asi jen dva a ani ne moc slavné - Vojtu Kotka a toho druhého, co ani pořádně nevím, jak se jmenoval... snad... Martin Písařík?). Bylo horko, hlavně teda Erince, a já jsem si trpce uvědomovala, že z natáčení téměř jakékoliv reklamy bych asi měla větší radost, ale to nevadí. Ta "věc" se jmenuje Trapasy a běží pravidelně na ČT1. Nevím, kdy tam s Erinkou budeme, ale budeme. I já, přestože jsem se o to (tentokrát) vážně nesnažila. Schválně, jestli mě najdete! :-/
Jinak tam všichni byli dost milí (skoro víc než při natáčení Nemocnice). Vyslechla jsem si spoustu historek o psech a Erinka byla ze všech těch lidí, co ji hladili, úplně v sedmém nebi. Bezva bylo, když jí jedna paní nabízela kus namazaného chleba zrovna když Erinka měla klidně sedět v záběru...
Když jsme se vracely zpátky, koupila jsem nám zmrzlinu. Prodavačka mi vrátila padesát korun navíc. Stála jsem pak v tom metru a přemýšlela, co udělám. Kdybych si toho nevšimla, padesát korun by bodlo. Jenže jsem si toho všimla a sama jsem se divila svému svědomí. No - ano, šla jsem jí to tam vrátit.
No... a pak jsem byla na zahradní slavnosti ve Škole hrou. Nepřišel tam ani jeden můj bývalý spolužák. A to tam VŽDYCKY bývá aspoň Matěj! Byla tam spousta dětí, skoro každé si mě pamatovalo a já už skoro nikoho. Bylo pořád horko. Tak jsme šly na večer s maminou do bazénu. A tam jsme viděly Pavla Zunu. V plavkách!

Narnie

Film průměrnej. Příběh zajímavej, ale to asi jen proto, že ho ještě neznám z knih. Mamince se líbil ten "romantickej podtext". Mně se líbilo... ani nevím, bylo docela fajn na to koukat, je to jeden z těch nenáročných filmů, kde všichni mluví takovou tou legrační anglickou angličtinou. A navíc je tam Praha a typický český skály a lesy, takže je to legrace. Taky jsem sledovala, kterej z těch faunů je teda ten Ben, nebyla jsem si jistá, došlo mi to až když jsem se pak podívala na tuhle fotku:

Je to ten mezi Petrem a Edmundem. V titulkách jsem se nemohla přesvědčit, protože vlastně neznám jeho občanské jméno a čechů tam bylo málem víc než angličanů. Ale to nevadí. Jo - jinak jsem z nějakého důvodu vkládala určité naděje do Caspiana. Ten poněkud zklamal. Je až k nevíře, jak je děsivě "přeslazenej". Horší jak Legolas. Horší jak Snape po nájezdu Mary Sue. Děs. Bída. Vždycky hodil drsňáckej pohled do kamery (nebo na Zuzaninu nožku...) a dívčí osazenstvo v sále omdlévalo. Škoda, že neměl pro tu roli větší prostor. Nebo naopak - že nezůstal jen na plakátech. Dejte mi pár dní a jednu z těhle variant si vyberu. (Plakáty vypadaly dost dobře - aspoň mi to tak přišlo než jsem viděla film).

Takže teď jdu zase pracovat, jestli proti tomu nikdo nic nemá. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Nějak mě to vytáhlo z podivný temnoty. To je celkem slušný na to, že to byl jen průměr;-).

Konec roku

... A kupodivu ne konec světa.
Ročník mám tedy za sebou. Teda - téměř. Ale to, co mi zbývá, je už naprosto zanedbatelné. Abych řekla pravdu, byl to ten nejnáročnější rok, kterej zatím byl. Asi proto, že jsem si ho udělala náročnej. Všichni tak nějak víte, že jsem šla po stipendiu, což se mi sice nejspíš povedlo, ale teď po tom všem (asi hlavně po včerejšku) z toho nemám nijak zásadně dobrej pocit. Přijde mi, že ačkoliv mám nějakej cíl, stejně se mu tak dlouho někdo vysmívá, že jsem z toho stejně nakonec znechucená. Možná taky trochu sama ze sebe, což mě jednak trochu zaráží a druhak hodně štve, protože nemám pocit, že bych k tomu měla mít doopravdickej důvod. "Jen" ten, že jsem dělala něco, čím lidi, na kterých mi záleží, opovrhujou. Je to hloupý, hloupý a hloupý. Ale stejně si myslím, že je dobře, že jsem to zvládla. Něco jsem si tím dokázala, aspoň sobě, když už jiným lidem ne. A ta dvojka ze souborky mě každopádně mrzí. I když už míň než těsně po zkoušce.

Moje maminka má velkou radost. (poznámka pod čarou)

Takže. Průměr 1,08. A jsem za půlkou. Horší už to být nemůže - letos jsem měla takovou zabíračku, že horším stádiem je už jenom peklo. A možná ani to ne.

nervy na odchodu

... tak si tak otevřu ten mail, abych se dozvěděla výsledky zkoušky, je tam pár odstavců a pak nadpis PROSPĚLI a asi dvacet jmen. No - a hádejte co. Moje tam není. ALE! Je tam totiž napsáno "Zelezna". Žádnou Železnou neznám. Ani Zeleznou. Ostatní jména jsou mi všechna povědomá. Zajímalo by mě, fakt by mě to zajímalo - a mám skoro akutní potřebu to vědět - jestli se ten *** jenom překoukl, nebo je fakt nějaká holka, která se jmenuje Železná a je z nějakého úplně jiného ročníku (mezi těma asi pěti, které tam byly a které jsem neznala jménem).
... Jestli ano, jdu rovnou skočit z mostu.

Edit: právě jsem prožila opravdu hodně ošlivých šest hodin. A víte, co mi napsal???

"jojo, napsala jste. LJ"

To mi teda přijde jako velmi, velmi nedostačující reakce, na mých šest hodin utrpení! A to ještě bude ústní část... No nic, je to v kapse (teda - to horší). Gratulace přijímám i poštou.

...around

Takže... proč píšu... jednoduše proto, abych oddálila chvilku, kdy se zase budu muset vrátit k učení. To tak lidi dělaj a já jsem vzorovým příkladem. Oddaluju, jak jen to jde, zvlášť teď, po těch šesti (nebo tak nějak) zkouškách, které už mám za sebou. Ještě jednu a půl. A bude hotovo.

Nicméně... původně jsem chtěla napsat o výstavě. Přihlásili jsme Gaiu na Konopiště, a nejspíš to byla její poslední výstava. Nebo aspoň jedna z posledních. Když jsme byly obě (já i Gaia) mladší, výstavy nám moc nevycházely. Tehdy to pro mě hrozně znamenalo - především to zklamání, které z toho pokaždé bylo. A až těsně před osmým rokem dostala první dobré ocenění, byla čtvrtá. A až teď, po tolika letech, se nám podařilo umístit se na druhém místě. Vlastně to působí jako další z těch ironickejch věcí - když o něco opravdu stojíte a něco to pro vás znamená, přijde zklamání. A v momentě, kdy to pro vás přestane znamenat tolik - ha! Ale tentokrát jsem na to vyzrála - vzala jsem si to jako jednu z těch příjemnejch věcí, kterýma si (a celému okolí) konečně něco dokážu. Jasně že to skoro nic neznamená. Okolí je to srdečně jedno. Ale to není důležitý, protože já z toho mám minimálně dost dobrej pocit. Návrat do dětství a nějaká náhrada. Asi. Tož co, aspoň jednou.

Takhle nějak to vypadalo:

Gaia tam už nechtěla stát. Byla otrávená - strávily jsme tam hrozného času ve vedru. Ale i tak jí to seklo (a mně taky, ne???).

No a jinak je to furt škola. A děti. Teda - cizí. Je jich kolem poslední dobou nějak moc, už se začaly rodit! Ondřej ještě na světě není (až bude, dozvíte se), ale vypadá to, že to dlouho trvat nebude. Švagr už ze samého těšení se kreslí po zdech.

A ještě teda jinak - připadám si nějaká odstrčená. Mám pocit, že kolem mě se dějou věci, dobrý věci, ale já nemůžu bejt při nich. Musím se učit. Jestli to stipendium nedostanu, asi se půjdu oběsit...

Snad se tahle moje nálada spraví o víkendu. Aspoň maličko.