Osmý div světa

Budu mít kocoura. Jakmile se to dozvěděla moje sestra, byla tak "zásadně proti", že se prý málem otřásalo celé auto, potom, co jí to právě tam oznámila moje maminka. Já jsem si pak o tom promluvila s Igorem. Moje sobectví nezná mezí.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.

"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.

Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"

Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.

MHD (část druhá)

Potřebovala jsem nutně nastoupit do tramvaje číslo 24 na Můstku, odhodlána dojet až do Nuslí, když jsem si všimla nápadného člověka. Byl to předpokládám muž a velmi očividně se mi připletl na zastávce do cesty, zakroutila jsem hlavou stylem "to je ale hrůza, některý lidi neumí chodit", podívala se na plánovaný příjezd mé tramvaje a čekala. Po chvíli mi došlo, že pán v bílém triku, černých kalhotách a s nápadně velkým břichem stojí vedle mě. Udělala jsem pár kroků pryč. Z hrůzou jsem zjišťovala, že mě následuje. Přijela tramvaj číslo 9. Muž vypadal připraven nastoupit, pak si to však rozmyslel a čekal dál. Zopakovala jsem pokus s přemístěním se jinam, opět mě následoval. Viděla jsem přijíždět mou tramvaj, šla jsem až na konec zastávky, nastoupila do posledních dveří a celou tramvají, kolem mnoha prázdných sedadel jsem se dostala do přední části, kde jsem se usadila a doufala, že tím tohle nepříjemné setkání končí. Bohužel. Také prošel celou tramvají za mnou a posadil se velmi blízko ke mně. Nedocházelo mi, co tím sleduje, když mě sleduje. Všude bylo tolik lidí - bude čekat, až vystoupím? Zabořila jsem svůj pohled do mobilu a napsala neznámému adresátovi: "sleduje mě v tramvaji hnusnej, tlustej chlap, kdyby to byl aspoň nějakej fešák, abych se mohla rovnat Rebece..."
Tramvaj dojela na zastávku. Muž vzal svůj velký černý batoh a vypadal, že vystoupí. Na poslední chvíli si to rozmyslel. Na druhé zastávce se opět připravoval k odchodu a po dlouhém váhání nakonec vystoupil. Ještě stál u dveří a váhal, zda se nemá vrátit, naštěstí se pak dveře zavřely a já si mohla jenom oddechnout úlevou. Byl fakt hrozně ošklivej...

Podprahové sdělení

22.6.2006. Má smysl si to pamatovat? Svátek má Pavla (že by Asa-wan?), po dlouhých vedrech od půlnoci prší, nocí se procházejí divní lidé, jeden chce "voheň" druhej hřeben. V uzavřeném metru pendluje černoch s dredama, hlouček smějících se individuí, bezdomovec zvracející na schody. Ti co spali pod stromem si to v tom lijáku asi rozmysleli. Nebo se utopili dřív, než se stačili probudit. Tramvaje jezdí v 03 a 33. Colombovi je přesně měsíc, Gaie sedm let a jeden měsíc, Tess slaví dvacetiny. Za týden a dva dny jedeme na Avalcon, dnes ráno musím do práce. Tarkish si z Číny přivezla žlutý toaletní papír a s ním si šla zařídit občanku. Colombova majitelka je Janchorova kamarádka, svět je malej.
"Nemaj vysokoškolačky touhle dobou spát?"

Letní výcvikové peklo

Hrají:

Spolužactvo: Adrian – první muž, Dvojče č. 1, Dvojče č. 2, Helča, Iveta Šmíková, Jeroným, Jindřiška, Judita Chlapiková – odmítaná členka Krumova fandomu, Justýn, Karen – spolubydlící, č. 1, volička ODS, s nechutí k mužům celého světa, Karolína – spolucestovatelka autobusem, Leonora, Leonora č. 2, Linda, Majda, Melisa – členka Krumova fandomu, Petra, Prokop, Rebeka – spolubydlící č. 2, váhající, Sabina, Šimona, Tea č. 1, Tea Krevetková - aktivistka, Tea Krákavalová – zakladatelka Krumova fandomu, Vendelína - sportovkyně, Viviana – nepřišedší nemocná spolužačka, Zdenka zvaná Boženka, Zdenka Mokváčová, Zdenka č. 3

Vedení:
Docentka Polesná
Doktorka Hromová
Pan Krum zvaný Kviky
Pan Mojmír
Pan Přibík
Pan Tobiáš

Celebrity:
Ambrož – Rebečin dopisovatel
Jonatán – Rebečin přítel
Sebastian – arogantní intelektuál, rytíř bez bílého koně
Sofie – starostlivá intelektuálka

Přípravy: nakupování: oblečení. Bude vedro, hodně potu = hodně oblečení, trička se propotí nejvíc, beru patery. Kraťasy. Plavky. Opalovací krém. Sluneční brýle. Kšiltovka. Pláštěnka nutná? Přeháňky v plánu, ale třeba postačí větrovka. Boty nemám, beru jedny, pak staré kožené do bláta. Sandále. Raketu, kolo, rukavice ani přilbu nemám. Baterka bez sklíčka. Náplast stříhaná. Hromada osobních léků, počítám tři prášky zodacu na den. Kartička pojištění osm let prošlá. Hudební nástroj? Neznám. Index, index, index. Místenka. Odjezdy vlaků zpět.
Nezapomeňte přibalit dobrou náladu a dobrou kondici! To je co? Nemám, neznám.

Den první (sobota)
Otrava. Kyslíkem. Nechci z Prahy, nedostatek rozloučení, nechuť odjet, starosti které bych radši řešila doma. Třílůžkové chatky budou nevyhovující. Moc stromů, moc přírody, kam to jedeme, pomoc!
Odjezd v 0730. Odporně, hnusně, nechutně brzy ráno. Sebastian určitě ještě spí říkám si a ukládám telefon zklamaně do tašky. Vedle mě si sedá Karen. Buď naštvaná, to je super, když máš depku, všichni kolem tebe se smějou.
Hlad. Rebeka si povídá na protějších sedačkách s Karolínou, obě se hlasitě chichotají. Hromada důchodkyň, řidič si nás z podivných důvodů všímá. Vpředu dvě dosud nepojmenované spolužačky. Odjezd. Hýříme s Karen nejnepravděpodobnějšími a nejpesimičtějšími prognózami, které se nakonec ukáží pravdivé. Svítí. Sluníčko. Teplo. Strakonice uvolňují autobus, za chvilku už tam budeme nikoho neuklidňuje, naopak. Střelské Hoštice. To ale není tady, kde se točily filmy Slunce, seno... Přidávají se k nám další účy. Obchod, jen něco málo k zakousnutí, určitě dostaneme oběd. Tak kudy dál? Po červené? Zelenou máme s sebou... Rebeka má instinkt. Chce jít podle řeky. To víš že jo, ty instinkte... – Vidíte? Kdyby se šlo, jak jsem říkala já... – Tak bychom se utopily. – Kudy dál? Není to támhle? – Ne, to je středisko ještě v Hošticích. Vzpomínám na školu v přírodě. Jakub, moje velká láska. Přelomové – heslo gel na vlasy, věk 13 let a neúprosné volání pudů. V roce 2002 pak středisko zaplavila voda a mně to přišlo líto. Prý ho už nepostaví. Postavili. Všechno ostatní zapomenuto.
Řeka rozvodněná. No to si dělaj srandu, do tohodle nás chtěj pustit v kánoích, jo? Karen nechce na loďky. Mořská nemoc.
Bojíme se co bude. Přicházíme, VS Univerzity Karlovy. Vysoká skola? Velký smrad? Vražedné slepice? Výcvikové středisko – nejhorší možná varianta. Teplo, poznámky na dvojčata, která se vezla v autě a mají výbavu na měsíce. Hlad. Sušené ovoce.
Přijíždí školní autobus. Doktorka Hromová se usmívá a mává, její dobrá nálada mě ubíjí, sarkastické poznámky, Karen se směje. Sabina ještě nedorazila, nemá nás kdo vraždit, nemůžeme s ní být v chatce, sháníme náhradu, ujme se toho přišedší Karolína, která ale v zápětí mizí i s povlečením a dělá, že nás nezná. Kdyby znala Sabinu, utíkala by rychleji.
Ubytování. S Karen a Rebekou, malinkaté místnosti, jen postele se sotva vejdou, Rebeka zařizuje účast chlapců na ubytování v naší chatce, připojují se dvojčata s Leonorou a do posledních dveří dvě Zdenky a Helča. Z chlapců Justýn a Prokop. Bude veselo. Pro Sabinu není místo. Vůbec si s tím nedělejte hlavu, má to nejblíž, měla přijet dřív. Zabije nás. Je nám líto, že s námi nejela Viviana, rády bychom jí aspoň jedou v životě viděly v teniskách.
Je už pozdě, volám Sebastianovi. Je jediný můj kontakt s vnějším světem. Stěžuju si na lidi, řeku, stromy, vodu, vedení, nedostatek jídla, sportování, které ještě nezačalo... Tak za půl hodiny ti zase zavolám. Mává na mě Karen – Koukej to položit, přijela Sabina. Už jsem to schytala za nás obě. Snažíme se vysvětlovat. Rebeka se schovává a mlčí, ostatní neřeší. Sabina uraženě odkráčí – mohlo být i hůř.
Oběd není. Odpolední aktivity bez jídla. Zapisujeme se s Karen na TOPO a doufáme, že nebudeme muset běhat po lesích. Kručím.
Pan Krum je fešák. Vtipnej. Orientační běh v místnosti, doráží Adrian, jsme spokojené, že ho máme ve družstvu. Také pak dvojčata s Leonorou, tři Zdenky, Helču, Šimonu, Jindřišku, Majdu, Lindu a Teu. Dobrá kombinace. Děvčata se smějí a pokukují po panu Krumovi. Pan Krum vypráví veselé historky z prvního orientačního běhu a začíná velkou šou s názvem Wachňáky a škumásle.
Chvilka volna. Minutka dvě. Šílený hlad, bufet zavřený, zoufalá snaha udržet se naživu a při smyslech. Druhá disciplína s názvem Hry v přírodě. Naše husa chodí obsa. Tantalova muka, Augiášův chlév, Sysifův práce, Lutzův skok.
1745. Celý den k jídlu jenom sušenka a Karenin rohlík. Umírám. Nástup. Sraz na buzerplace v 17:45, opakuji, sraz na buzerplace v 17:45. Jeroným s Petrou to zvládají dobře. Lépe než já. Dělají si ze mě srandu? Oni si ze mě fakt dělají srandu? Dvojřad nastoupit, do čtverce, zvolit vedoucího družstva, nahlašuje počet členů. Pozor – Sešli jsme se tu v celkovém počtu 85 studentů. – Dnešnímu odpoledni NAZDAR! – ZDAR! – Pohov! Usilovně doufám, že do příštího nástupu už umřu. Večeře. Rebeka nemá hlad, spořádala předtím deset tácků a čtyři vidličky. Jídlo vynikající. Doktorka Hromová se omlouvá, že nám zapomněla napsat, že není oběd. To brzy. Náladě mi to ještě ubírá. Totální naštvání na celej svět. Vedení se projevuje jak banda prvorepublikových důchodců. Kdo nebude mít potvrzení jede domů! (Škoda, že ho mám.) Záchrana v smsce od Sebastiana. Vyvěšený řád kurzu, hodlám ho nepodepsat a uvidíme, co se mi stane. Rebelii zdar. Kupuju něco k jídlu, večer trávím víceméně v chatce, hlučím na flétnu, nadávám. Bubny, bubny, bum, bum, bum. Třikrát a dost, nálada ještě víc v hajzlu. Do Jeronýma s Justýnem a Prokopem bych to řekla, Adrian je mírným zklamáním. Zdenka zvaná Boženka mě štve nejvíc. My mysleli, že bušíte do taktu! Velmi, velmi vtipné. Půlnoc. Trpělivost pryč. Vážení, a dost. Nezájem. Chci spát. – Ale Justýn má zítra narozeniny. – Ať si je slaví přes den, nebo někde jinde, za chvilku nám vypadnou tabulky z oken. – Hele, klídek, pohoda, pojďte zpívat s náma. Jak se jmenuješ? Markéta... Markéto buď trochu v pohodě. – Ráda bych, pohoda neříkám něčemu, co mi vyráží mozek z hlavy. – Hele, to je jako pokus o hudbu, víš... – Opravdu jenom pokus, Jeronýme. Čekám. Zima. Utichají, uchvácená děvčata odcházejí, zpití chlapci volají do noci opilecké žvásty. Je mi to jedno. Pokud nebudou bušit a chovat se jak zvěř, ať si dělají co chtějí. Nejsme v Africe. Ulehám. Usínám.

Den druhý (neděle)
Ráno jsem dokonale připravena na vraždu. Hurá, hurá, hurá, vstáváme, hurá. Rebeka. Zabít. Píše jí Ambrož. Odchází ven, dělá obličeje přes sklo. Prší, prší, jen se leje, pojedeme na kola. Snídaně vydatná, čaj ucházející. Vedoucí zkoumají déšť, vyvolávají družstva. Družstvo č. 3 – cyklistika... obrací se na pana Kruma. – Bez problémů, plná polní, jedeme! Tomu se říká náhlá smrt. Následně nás volá k sobě. Tak hele, děvčata, všechno si vemte, jakože nic, jedeme dva kilometry, tam posedíme v hospodě a na oběd se vrátíme zpátky. Resuscitace.
Beru si nepromokavý slušivý obleček, cizí kolo, cizí helmu, cizí mozek a vyrážím. Prší. Pan Krum společně s panem Mojmírem nás drží u sebe a řítí se směr Katovice. Asi čtyři nesmyslné zastávky, venkovní hospoda. Děvčata se předvádí, pan Krum je zdá se nad věcí. Po hodině jedeme zpátky. Už neprší, ale zima. Takže jsme ujeli těch dvacet kilometrů, nebo devatenáct, aby to nebylo jako nápadný. Devatenáct, jo. Tvařte se unaveně.
Oběd. Po panu Krumovi se otáčí stále více děvčat. Neprší. Odpoledne dvě disciplíny – měkký míč a kanoistika na suchu. Cítím se jak velkej king. Nadávání háčkovi mě baví. Pádlo má modrou barvu. V průběhu volá Sebastián, nemůžu to zvednout, trpím jako zvíře. Volám já a nebere to. Nástup. Smrt na třetí. Oni to fakt myslej vážně. Je nám osm! Večeře. S Karen a Rebekou konstatujeme, že nás tu strašně honí. Klepeme si na hlavu, když vidíme aktivistky, co hrají volejbal nebo nedejbože tenis. Aktivistka Tea Krevetková navíc chodí každé ráno běhat. Jídlo stále dobré. Po večeři báječná sprcha. Pak naprostá únava, ale sedíme dlouho na terase a projevujeme se velmi družně. Láska je tu s námi je IPSNIATZT (inteligentní píseň s namáhavou intonací a těžko zapamatovatelným textem). V průběhu volá Sebastian, mluví s Rebekou, je arogantní. Ona jen šedesátiletá. Baví se spolu o Ambrožovi. IPSNIATZT má pokračování, Sebastian kousek slyší. Prochází první muž Adrian, Sebastian se mi vysmívá. Radí, ať glosuju. Provedu.
Pan Krum plácá do rukou, později je pověřen nás vyhnat. V jeho přítomnosti už několik dívek omdlelo. Třetí Tea, příjmení Krákavalová se projevuje velmi chytře, když panu Krumovi soustavně odebírá pivo (aby se tolik neopil) a několikrát po sobě ho soustavně podpírá, třebaže nepadá. Velmi šlechetné. Pan Krum vypadá stále nedotčen. Drby dne: Zdenka Mokváčová se vyspala s Adrianem, Zdenka zvaná Boženka jede po Jeronýmovi, dvojčata nic nevědí, Justýn s Prokopem vypili sud bůhvíčeho a zvraceli do řeky. Karen volí ODS a nechává si nahrávat Otázky speciál. Koho to zajímá.
NN (nebezpečná noc) 2. Bubny, bubny, bubny, nenecháváme to dojít tak daleko jako včera, přemlouváme pana Kruma, aby nám pomohl. Odkazuje všechny na chatku číslo 10/4, kde bydlí nic netušící občané. Uklidňuje rozbouřený dav. Daří se, děvčata se podvolují. Bavím se. Pan Krum má všechny těžce pod palcem. Bubínkáři odcházejí naštvaní, parodující. Jsme za největší socky, ale aspoň bude možné spát. Odpojuju se od hystericky se smějících děvčat v hloučku kolem pana Kruma, později se dozvídáme, že jsme opravdu udělaly dobře – naši chlapci měli v plánu počkat, až odejdeme a pokračovat. Uleháme, povídáme, spíme.

Den třetí (pondělí)
Pláž, jezero. Přechází pan Krum, v tílku, rozcvičuje svaly, za ním hlouček potutelně se smějících děvčat, s fotoaparáty a papíry na podpisy. Znechucení. Rebeka to má lepší, každou noc ji potkává v keři úchyl.
Relativně nepršavo, i když mokro a zima. TV v přírodě po opět vydatné snídani, kroutíme pažemi, přetahujeme se o lano, běháme si navzájem po hřbetech. Tenis konečně podporuje sport – podle vedoucího pana Přibíka jsem rozená tenistka a Karen má zase báječnou taktiku – uhonit soupeře. Normálně Aragonit, to máš jako Aragorn – i když už ani nevím, co to je. – Normálně Aragorn, ne, z Pána prstenů, takovej ten borec. Zábava. Dokonce návrh jít si po večeři zahrát. Nesplněno – ubíjející únava. Oběd. Pauza na klid. Já nevím, proč se mnou nikdo nechce chodit, prohlásí dívka s upřeným pohledem na lahev s čajem. TOPO 2, naštěstí už ne s panem Krumem, ale s docentkou Polesnou. Orientační běh, hecujeme se s Karen navzájem, běžíme některé až pět kilometrů, v báječném čase a blátivém bahně. Sprcha nevyhnutelná. Chvilka volna. To nemohl zhubnout ještě když jsme spolu chodili? Aby byl aspoň trochu přitažlivější... Rebeka při vzpomínce na svůj dlouhotrvající uplynulý vztah. Pak cosi s názvem bojové hry s doktorkou Hromovou. Číslíčka na zádech a lísající se medvědi na Leonoru. Dvojče č. 1 mělo zdaleka nejlepší úkryt, ale bylo vydíráno Zdenkou Boženkou. Prší. Přetlačování – nikdy se nepřetlačujte s Markétou, ta se vždycky postaví a nehne s ní ani buldozer. Nástup naštěstí kvůli dešti pod střechou terasy, večeře. Jídlo stále výborné, obrovské porce pro těžce sportující. Lije z konve. Karen objeví štěstí v horké griotce. Posedáváme po terase a v jídelně. Sebastiana zná celá škola. Později zalézáme do chatky. Stále déšť. Smějeme se – nejsou bubny. Ležíme. Karen zuří, když začneme mluvit o klucích. Jsem tak ráda, že nikoho nemám, tak ráda, ten tamtu odmítá líbat, ten zase vydrží jenom dvě minuty... Líbání věčné téma. Toho jsem ale nemilovala, tyjo, toho kdybych milovala, to už by byl orgasmus jenom z líbání. Stydím se. Kdyby to slyšel Sebastian... I když ten slíbil povolit vše, co budu mít utažené. Děvčata se smějí. Rebeka vypráví své zážitky z tramvají a autobusů. Spánek. Jedna hodina v noci – rachot – střelba z děla. Ne. Bubny. Rebeka si to nenechává líbit – vyskakuje, nadává, bije se jak lev. Zase můžeme spát.

Den čtvrtý – orientace v čase značně narušená, tuším, že to bylo úterý.
Vyhlídka volného odpoledne nádherná. Prší. Záchrana – učíme se dýchat do panáka a mačkat mu vypracovaný hrudník. Polovina děvčat zcela jistě myslí na to, jaké by bylo zachraňovat třeba takového pana Kruma. Nicméně poučné. Ano. Překážkový běh zrušen. Hrajeme hry s příznačnými názvy: Krávy a Sabotér. Rychlý útěk. Oběd a dlouhé, dlouhé volno. Řeším se Zdenkami ty noční bubnové šou. Moc se mi omlouvají. To je mi k hodně věcem.
Ty mlč, prosímtě, ty se postavíš do tramvaje a hned máš chlapa. To já bych tam mohla stát měsíc a nic! Karen je vtipálek. O minutu později prohlásila, že už přede mnou nic neřekne a v zápětí se tak zabrala do probírání češtinářských problémů, že telátku a hříbátku dovolila společně běhat po poušti.
Skupina odjíždí do Horažďovického akvaparku. Nepřipojujeme se, raději místní sprchy a odpočinek v posteli. Zima. Prší. Jsme spokojené, že nemusíme běhat venku. Moje kyčel protestuje proti sportu, za sport považuje i přechod do koupelny. V momentě, kdy usínám, budí mě Karen, stahuje ze mě peřinu a nutí mě jít na tu frašku, které se říká nástup. Máme průšvih. Nahlásili jsme víc lidí, než nás bylo, hodně chybělo, Prokop se nevrací z projížďky na kole. Naše paní vedoucí se znovu projeví jako BPD, když udělají přesně to, co nám kladou na srdce, že dělat nemáme, totiž podrážejí se navzájem. Připadala jsem si jak v hodně špatném vtipu. Je nám osm, opakuju si. Je nám osm. Situace se řeší, pan Krum svazuje dětem ruce, pan Tobiáš vyvaluje oči. Na výzvu pozor! reaguju znechuceným zakroucením hlavy. Všichni zběsile utíkají na večeři. No honem, makejte, makejte, honem předběhnout pana Kruma, třeba vám i sáhne na zadek, když budete před ním. Znechucení.
Večer se táhne, hrajeme krávy, vžíváme se do rolí. Sabotér taky funguje. Piju horkou griotku, je mi po ní špatně. Píše mi Sofie, starostlivá holka, něco se řeší, pak se jde spát. Pozdě v noci volá Sebastian, má den před zkouškou. Plánuje noc plnou americké literatury... či čeho... Nikdo nebubnoval, nebo to aspoň nebylo slyšet. Vítězství.
Drby dne: pan Krum, již zvaný Kviky byl zcela nahý a zcela ne sám. No ale prej nic jako – prej on má malej penis a ona dvojtej klitoris. Takže na dlouhodobý vztah to nevypadá. Tea Krákavalová, která s ním trávila nějaký čas v chatce by to mohla potvrdit. Nemůžu asi říct, že mě to zklamalo, jen jsem se trochu spletla, že by to měl pan Krum pod palcem. Spíš bych řekla, že... pod něčím jiným.

Den pátý (středa)
To je hrozný, to bůh když stvořil chlapa, tak to netrvalo tejden, ale nejmíň měsíc na něco tak neuvěřitelně blbýho. Ráno. Rebeka už nevolá hurá, takže jsme spokojené. Ale daly bychom si ještě volné dopoledne. Karen si přání splnila, i když s bolestmi břicha, takže zřejmě žádná velká zábava. Já šla na lodičky. (Když prší, loď se s vámi potopí zezhora.) Pluli jsme slalomem kolem imaginárních překážek, ale suchou nohou jsme se dostali všichni v pořádku na pevnou zemi. Byla jsem nervózní a jako vždy jsem neměla proč. Začnu Sebastiana doopravdy nenávidět, když má z každé zkoušky nejhůř za 2.
Pak následoval opět měkký míč, kde mě země tak neuvěřitelně naštvala, že jsem jí prostě musela praštit. A nakopnout. Odnesly to snad všechny čtyři končetiny, nejvíc klouby levé ruky a koleno pravé nohy. Dělala jsem, že si toho nevšímám, nechala jsem se postříkat nechutně pálící tekutinou a vyběhla jsem na frisbee. A pak nakonec ještě hrdě na táborové dovednosti. Pan Tobiáš je vtipálek, málem jsme oba s Adrianem spadli kvůli několika sirkám do vody.
To nevím, jak někdo může vypadat takhle blbě – a takhle dlouho. Dívka s pohledem upřeným do zrcadla. O kom mluvila?:-) Mě by si nevšiml ani bezdomovec.
Asi začnu chodit s Adrianem... – Chudák! – Von?!
Společenské hry po večerech nás spíš už ubíjejí. Večer v chatce Rebeka konstatuje, že nejhorší je lézt s ručníkem dírou. Podepsala jsem řád. Nikomu nevadilo, že tak pozdě.
Drby dne: Nevím, koho mám víc litovat – jestli malej penis, nebo dva klitorisy. – To by mě zajímalo, jestli když má dva klitorisy, jestli to jsou dva orgasmy. To by bylo dobrý, zeptáme se jí u snídaně.
Já jsem nikdy nikoho nikomu nepřebrala, ale tohle bych udělala s radostí. (Iveta Šmíková)

Den šestý (čtvrtek)
To je hrozný ale, tady je hromada bab a jenom čtyři praktikanti. – No to víte, děvčata, musíte se na nich všechny vystřídat. Melisa má zřejmě jasno. Víc, než jasno.
Konečně žádné dopoledno-odpolední aktivity. Jedeme vláčkem na Rabí, kocháme se zimou a promočenými botami. To je hrozný, já jsem si musela vzít těsný džíny! – To je v pohodě, to já mám taky... – No, jenže mně nebyly, když jsem přijížděla! Vracíme se rychle zpět, střídáme se ve sprchách, vymýšlíme program na večer. Markéto, umíš ty se vůbec tvářit jinak, než takhle vážně?
Smutek. Zlost na lidi, co nejdřív vymýšlejí s námi a pak jim to přijde trapné a slušně nás posílají do prdele a nechávají nás v tom. Ještě jsme byly my za největší krávy, když jsme se vůbec snažily. Znechucení na třetí. Nakonec nacvičeno, i když s mezerami. Nástup – zklamání, že se to bude hrát až večer v hospodě, večeře, přípravy a pomalý odchod. Nuda, nuda, učitelé nejdou, lidi pijou, nebavím se. Leonoře č. 2 je špatně a odchází, Zdenka zvaná Boženka taky nevypadá nadšeně, nechceme to vzdát, ale nudíme se, nikdo nechce přijít. Zvedáme se, ale už jdou, vyhání nás na pódium, předvádíme a padá na mě svět.
Po tom všem, co se dělo, po šíleně únavném dni, pochodu v dešti, zimě, skoro žádném odpočinku, přípravách a vší té práci... po tom, co jsem byla tak vynervovaná z holek, které nás v tom nechaly a neměly ani tu soudnost něco říct, jsem byla fakt v hajzlu. Odehráli jsme to a mělo to úspěch, ale na mě všechno dopadlo. Všichni se zvedli – ha ha – doktorka Hromová měla báječnej proslov, jak musíme být aktivní, začal se hrát ptačí tanec a já musela na vzduch. Sebastiane, pořiď si prosím tě bílého koně, bez tebe bych s nima nepřežila už ani minutu. Začalo se pít a já zase pochopila, že s lidma, co jsou v náladě jenom když se napijou, si vážně nemám co říct. Můžu si z nich dělat typicky sarkastickou srandu, ale to v tu chvíli neplní svůj účel. Dokázala jsem se chvíli zkoncentrovat, uklidnit, bavit, ale pak jsem viděla tu masu lidí kolem, jak jim brunátní tváře, jak se smějou a dělaj blbý fóry, ale jen proto, že jsou opilí, že maj v sobě pár piv – nikdy by je bez alkoholu nenapadlo tančit a chovat se takhle. Většinu ne. Mrzelo mě to. Pan Krum zvaný Kviky se údajně líbal asi s pěti dalšími děvčaty, jen Juditu Chlapikovou vytrvale odmítal. Zvedla jsem se, řekla cosi Rebece a šla si po svých, dva kilometry tichou nocí v zimě, ale byly hvězdy a já se vzpamatovala. Naštěstí krize opadla, ale nikdy se mi domů nechtělo víc. Bylo toho moc, těch slepičin – drbů, co jsou na nic, pomlouvání lidí, skupinkování... zklamání ze všeho a všech v tu chvíli, jenom ten pocit podivný samoty, že mi nikdo nerozumí a nedokážu se k lidem přidružit, pokud si nedám aspoň čtyři piva. A jediný, v čem ten smutek vězí, je věta: „Já jenom nechci bejt sám.“ Tak často opakovaná a tak děsně ohraná...
Zabalila jsem si, abych měla aspoň pocit, že už brzy budu pryč. Rebeka přišla nedlouho po mně, Karen zůstala a probudila nás až dost pozdě v noci.

Den sedmý (pátek)
Dneska! Domůůů! Ráno nesnadné, ale vidina odjezdu naprosto překonala všechno. Bylo hezky, samozřejmě. Zahájili jsme den aerobikovým maratónem, osmdesát lidí hopsajících do taktu, předcvičující sportovkyně Vendelína a pan Krum v těsně přiléhajícím oblečku. (Myslíte, že si to tam jako vycpal, že je to tak velké?) Sportovní den – vyhráli jsme co se dalo, kromě přetahování, tam jsme byli druzí. Ten den byl fajn, aspoň takové příjemné zakončení. A po večeři domů. Zběsilou cestu jsem přežila spánkem. Radši. Karen má propisku ODS. K volbám zítra, ale ODS to pro mě rozhodně nebudou, snažím se to absolutně neřešit, politiku z hloubi duše nenávidím. A Praha. Malostranská. Tramvaj a domů. První věc spánek, druhá věc konstatování: bylo to fajn, ale jsem TAK ráda, že už jsem zase doma...

Veškerá podobnost s osobami živými nebo mrtvými je čistě náhodná. Při popisu akce nebyl zabit ani zraněn žádný spolužák.