Malý návrat do minulosti

Zjistila jsem, že nemám ani pořádnou fotku chalupy. Tak, jak vypadala. Možná ji ještě někde najdu, ale nevím. Je to prostě tak - chalupa je prodaná, už nám nepatří. A teď je tam všechno úplně jinak, i když se mi často zdává, jak jsou věci přesně takové, jaké byly. Sednice s námi postaveným krbem, provizorní kuchyně, zatuchlé peřiny, které se tahají z veliké truhly vpravo od oken...

Přijela jsem tam, asi po roce, možná po dvou. Myslím, že naposledy jsem tam byla v zimě. V tátově chalupě se nic moc nezměnilo, je to trochu větší luxus, než na jaký jsem byla zvyklá tam u nás naproti. Je zvláštní, že tam člověk nemůže jít, i když na to byl taková léta zvyklý. Že za tím stejným plotem pobíhá úplně cizí pes.
Nahlédla jsem tam - ale jen z dálky, maličko... takhle to tam vypadá:

To velké okno vlevo kdysi byl vstup dovnitř. A ty dveře vzadu byla vrata do průchodu a hned vedle vstup do stáje... Teď už je to - moderní a - je to jiný dům.
No, už... je to dávno. Pořád je to zvláštní, ale ranilo mě to už míň. A byla jsem opravdu ráda, že tam jsem - skoro jsem už zapomněla na ten vzduch, na ty procházky, na les, který jsem už tak strašlivě dávno pojmenovala Lórien, jako kdyby měl pokaždé, když tam přijdu, ztlumit všechny moje starosti:-). Už jsem nebrečela. Ani jednou.
Byli jsme na houbách, prošli jsme toho dost, ale stejně je ještě tolik míst, na která jsem se chtěla podívat. Musela jsem se přizpůsobit jinému režimu, než na jaký jsem byla zvyklá. Prvně - auto. Vzala jsem si ho a jela do Tedražic, do vesnice nedaleko, kde jsem si došla pro cache. Bylo to tak přihodný... prošla jsem si hřbitov, prohlédla kostel. A našla cache, za kterou jsem opravdu ráda. Nenapadlo mě nic lepšího, než si odtamtud přinést obří mouchu:-). Cestou zpátky jsem si uvědomovala pocit té volnosti, mohla jsem zastavit kde se mi zachtělo, jít kam chci... a vyhlídka na kopci je pořád stejně krásná. Rostou tam modré zvonky...
Je zvláštní, jak je to všechno stejné. Jak můžete někam nejet několik let a pak vám to přijde pořád stejně povědomé, pořád stejně blízké. Jako by nikdy neuplynulo tolik času. Byl to nádherný a zároveň bolestivý pocit - tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho tu možná nebudu, třeba se nevrátím nikdy - a tohle místo bude stejné. Stejné jako tehdy, když jsem tu byla poprvé.
Lituju, že jsem s sebou neměla foťák, ale stejně je tahle zkušenost asi nepřenosná. Slunce zapadlo a já nasedla do auta a jela zpátky k chatě. Tam jsme celý večer seděli u ohně a já později marně hledala na obloze hvězdy. Přišlo mi - že by tam měly nějaké být. Bylo zataženo, ale já je stějně čekala. Hvězdy jsou...
... když mi bylo osmnáct, ten večer - tu noc, ležela jsem za chalupou v trávě a dívala se na nebe. Na chalupě to bylo jiné než kdekoliv jinde, člověka ta nekonečnost úplně pohltí... a tehdy byl ten den, kdy Země prolétala rojem meteorů a co vteřinu byla vidět "padající hvězda". Měla jsem pocit, jak neskutečně symbolické to je. ... možná i teď, když hvězdy vidět nebyly, nějaký význam to mělo.

Ráno pršelo. Chtělo se mi domů a zároveň jsem chtěla zůstat. Naštěstí to nebyla věc, o které bych musela rozhodovat. Pršelo a já šla ještě ven. Měla jsem pocit, že zachytit nějak to, že jsem opravdu byla na tom místě, které pro mě tolik znamená, je nutnost. Ani nevím, jestli byl záměr, aby ta fotka vypadala takhle. Ale je to vypovídající.

Poslední, co vám ukážu, je lípa. Vesnice se jmenuje Lipová lhota a když jsem byla malá, zasadili tam lípu, aby ten název nezanikl s dobou. Je to pohled od tátovy chalupy... lípa už hodně povyrostla. Je pěkná... jen asi moc blízko elektrického vedení.

Uklidili jsme a tak končila moje výprava do minulosti. Ještě jsem pak řídila, docela daleko, skoro až k dálnici, ale to už je můj současný projev hrdinství:-).
Vrátit se na chalupu pro mě hodně znamenalo. Kdysi jsem tam chtěla bydlet a byla jsem o téhle potřebě neskutečně pevně přesvědčená. Teď - je to prostě jen zvláštní, jako hodně věcí, které se kolem mě dějí. Tak. Zkrátka - symboly. Mám je asi docela ráda.

Tam a zase zpátky

Asi už bylo, pravda, na čase. Geocaching je nejen dobrá zábava, když potřebujete myslet na jiné věci, ale možná taky na to, když je třeba vrátit se na místo a něco - ukončit.
Kdysi jsem kousek od toho místa měla ustájeného koně. Asi rok, pak už nebyl můj, ale byl tam dál. Dneska jsem se tam vrátila, uložila minci s černou kočkou a nějakou dobu stála v dešti na té známé vyhlídce a přemýšlela o všem, co se v poslední době děje.
Bylo mi hodně smutno. Bývá mi smutno posledních pár dní často, teď se to prohloubilo o další vzpomínky na Seenka a na to, že všechno mohlo být jinak. Ale odešla jsem odtamtud a uvědomila si, že aspoň tohle je věc, kterou můžu dokázat. Že jednou - ne úplně hned - se s tou jeho smrtí smířím.

Dokonce to... ve víru věcí... působilo jako ta lehčí zkouška.

Ondra je doma!

Takže - před zhruba šesti hodinami přijeli Káťa s Ondrou konečně domů. Je to docela zvláštní pocit, ale je to fajn pocit! Vánoce už bude Ondra slavit s náma - a vlastně všechno. Dneškem už je náš, doma, je to prostě člen rodiny. Mám z toho radost (ale kdo ví, co budu říkat ráno, až budu chtít spát a Ondra bude křičet:-). Edit 13. července ráno - Ondra opravdu křičel! Jakmile jsem ale vstala a řekla, že už jsem vzhůru, skoro hned zase usnul. Takže je to zkrátka spolehlivý budík!) Zatím je moc hodnej, před chvilkou jsem ho sice slyšela z pokoje plakat, ale jinak v zásadě jen spokojeně spinká. Vypadá to, že to bude hodné miminko.
A sluší nám to spolu, že jo?

Byla to taková výjimečná chvíle, kdy oba - Igor i Káťa - měli oběd, jinak by mi ho určitě vůbec nepůjčili ;-). A maminka (babička) ho taky nechtěla dát z ruky! Je to bezva - takovej malej uzlíček, myslet to ještě neumí, ale tolik toho mění. I u mě se hodně věcí změnilo - mám pocit, že v mnoha směrech mám najednou víc jasno. Prostě... zvláštní:-).

Už je pár hodin na světě...

... a nevypadá, že si stěžuje, viďte?

Seznamte se

Tak. Tohle je Ondra. Můj synovec. Určitě ještě dostanu nějaké fotky, ale na seznámení vám tyhle budou muset zatím stačit:-)

Jedna z úplně prvních fotek (všimněte si té velikosti nohou a rukou!):

A tady už je první roztomilá zavinutá fotka:-) Takové určitě ještě přibudou. (Vypadá docela spokojeně, že?)

Byli jsme se na ně oba podívat v porodnici. Káťa je unavená, ale vypadá vysloveně... no, sluší jí to. Fakt! Ondřej zrovna spinkal v takovém tom vozíku, který mají v samoobsluhách. Je to děsně krásný miminko (i když z první fotky to ani tolik nevypadá, co;-)). Povedl se jim!

O dalších věcech vás budu pravidelně informovat:-).

Je to tu!

Takže... sestra porodila v 7:38. Je to podle očekávání kluk, takže žádné velké překvapení. Měří 54 centimetrů, má 4 kila 190 a obrovská chodidla (a nejen chodidla:-)). A má taky opravdu zajímavé rodné číslo;-).
Takže jsou všichni buď šťastní nebo v šoku, já jsem si z těhle alternativ ještě nevybrala. Ale radost mám, to určitě.
Až budu mít k dispozici fotku, určitě ji sem dám.

Festival Fantazie - nekonečná skládačka

.. proč tenhle název? Ani nevím. Přišlo to tak, napsala jsem to tak. Není to "nekonečná" v >kdy-už-to-konečně-skončí< smyslu. Spíš nekonečná tím, že příště to bude zas. A za pár let možná úplně stejně. Tak tak.
Nebudu rekonstruovat každej den od pozdní snídaně až do brzkého rána dalšího dne. A budu cenzurovat.
Tedy - přijeli jsme tam a bylo teplo. Bylo skoro až moc teplo, ale to nevadilo. Ubytování dopadlo dobře, postupem času mi docházelo, že mám asi obrovský štěstí, že dopadlo tak dobře, jak dopadlo. Přijeli lidi a začaly linie, asi poprvé jsem byla na zahájení SW, protože jsem tím byla z části pověřená. Došlo mi, jak moc se mi to vzdaluje. S tímhle začátkem jsem se cítila poměrně klidná. Ne jako vždycky, když člověk pořád chodí tam a sem a nemůže se ani pořádně nadechnout - najíst - usadit.
Mluvila jsem s pár lidma, rozvěsili jsme letáky na Čarovečer a všechna prohlášení, napsala jsem domů, jak je na tom ségra a pak jsem si povídala dlouho do noci. Byl to zvláštní rozhovor. Zvláštně zvláštní - jako bych najednou odkryla tu spoustu věcí, který držím pod poklopem a pokouším se dělat, že tam nejsou. Bylo to dobré. Některé okolnosti byly sice takové pokřivené starým náhledem na nové věci, ale i tak mi to pomohlo. Dost.

Pokud vím, tak můj spánkový deficit se přihlásil o slovo už druhý den. Na ubytovně jsou tvrdé postele a slyšet je tam každý zavření dveří v okruhu tří pater. Vstávala jsem dost podivně brzy, na conu skoro nikdo nebyl - a kdo byl, šel snídat s hobitama. Já jsem si dala na baru čaj a čekala, než někdo dorazí. Dorazili. Vždycky nakonec někdo dorazí. Vím docela jistě, že z programu jsem vynechala skoro úplně všechno, na co jsem chtěla jít. Měla jsem zaškrtnutý SW koncert, Františka Fuku a hudební duel, který jsem vzdala po jisté informaci z mnoha zdrojů. Totiž že kapacita místnosti byla překročena asi o 120%.
Přijela Tarkish s bratrem. Uvažovala jsem, jestli ten její bratr vůbec přijel. Třeba je to jenom záminka, aby mohla přijet ona a nikdo se jí nesmál! Bratr je stejně pořád na počítačích, klidně by se mohlo stát, že ho po celou dobu conu neuvidím! Jak mám věřit, že opravdu přijel? (Asi stačilo jít se na ty počítače podívat...) Mno... Force Factor - šla jsem tam. Zúčastnila se. Neumístila se. Díky bohu. Co bych proboha dělala se SW knihama? (... dostala jsem Chewbaccu na klíče - lepší než třicet knih!) Po FF jsme byly s Tarkish chviličku na přednášce s názvem: "The Clone Wars" - Příběh hraček se světelnými. Název je to rozhodně originální. Ale pak jsme se radši šly najíst...

Jak narušil Lost styly vyprávění? To jsme se dozvěděli ráno. Opravdu - ta přednáška se mi docela líbila. Měla, řekla bych, docela profesionální úroveň. ... Byla to neděle. Takže ségra měla termín porodu. A pořád, pořád nic. Ondrovi se na svět nechce (chytrej kluk!)...
... no - měli jsme nějaké jídlo a tak. Slaný balíčky maj dobrý. Vejce je taky dobrý, ale nepotřebuju ho mít mockrát. Uvolila jsem se pak jít místo na Brutální Nikitu na Baltarův proces. Celkem to i stálo za to:-). Málem mi zabavili umělohmotnou lžičku. Od Baltara to byl jen skok na přednášku o kostýmech, ale... Shame on me! (Ten den bylo prase.)
Začíná nebýt překvapením, že jsem vynechala i Backstroke of the West! Na Vodenovu hru (Ztraceni na Endoru) jsem ale večer přišla. Bylo to... příliš... noooo... asi takové, že mě nutilo přemýšlet, proč to nemá úspěch. O opileckých hrách jsem přemýšlet nemusela - ty byly hrozné a důvod všichni známe. Ale tohle nebylo hrozné. Scénář nebyl hrozný. Bylo to jen hluchý. Dlouhý a hluchý, hromada replik, které nemohly vyznít. Třeba - možná - by stačilo, kdyby to dotyční uměli? Zkrátily by se ty prostoje a naplnily se hluchý místa? Nevím! Hej! Nechte mě, já NEJSEM umělec!
Po téhle hře jsme se čirou náhodou sešli, abychom si vyzkoušeli něco na čarovečer. Byl tam už taky Alex, takže jsme s jeho pomocí přišli na to, jak to asi bude dobré, nebo co všechno se na tom dá zkazit. Ale co. Nejsem nervózní.

Co bylo v pondělí... Začal HP program. Pokoušela jsem se celé dopoledne najít člověka s přezdívkou Mike M. Povedlo se. Zpočátku to vypadalo, že nás někdo zavraždí pohledem, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili. Na... tak nějak... na všem. Ale Arlondie mě za celou dobu conu zatím nepozdravila. Psychicky jsem se připravovala, že s ní budu muset promluvit. Pokud si vůbec vzpomene, kdo jsem.
Mno... Potterovci měli závody na košťatech a současně probíhal Skřetball, takže jsme v malé skupince přihlíželi a hodnotily (my-holky) mužská těla. Shodly jsme se na celkem jasném výsledku.
Nešla jsem ani na hudbu ze SW, ani na The Empire Strikes Backyard, dokonce ani na TMNT. Šla jsem pak na Život na HOCZ.org, což bylo poněkud zvláštní. Ale určitě poučné. Aspoň z části. A pak už jsem tradičně nešla vůbec na nic.
Už ani nevím, co bylo večer. Možná to byl ten večer, kdy jsem měla tu první velkou krizi - nebe plný hvězd a za stadionem to vonělo stájí. Byla jsem tak podivně nešťastná ze všeho, co jsem si v tu chvíli uvědomovala - ale nebylo to špatný. Nechtěla jsem, aby ten pocit zmizel. Ale lidem kolem mě se to nelíbilo. Poslali mě spát a tak. Nebylo to příjemný, ale byl člověk, kterej se o mě nakonec postaral.
Pak jsme šli spolu k ubytovnám a Blair z toho vyvodil, že jsme se rozešli s Milanem. Některé pochody lidské mysli jsou opravdu zajímavé.

Myslím, že v úterý jsem nebyla na vůbec žádné přednášce. Popravdě si nevzpomínám, co se dělo. Možná jsem zrovna ten den vyslechla pár nejnovějších SG drbů (osobu, o které ty drby byly, nebudeme jmenovat), což mě nevědomky začlenilo do jistého děje. Nestěžuju si, věci jsou zajímavý, zvlášť, když se na ně dá dívat z toho vnějšího pohledu. Ten ale trval jen pár dní. Teď už se perspektiva ještě trochu pozměnila.
Každopádně začalo přituhovat, neb se mi blížily přednášky. Internet nebyl zrovna spolehlivej a já si trpce uvědomovala, že budu mít ještě hodně co dodělávat. A další ráno mělo začít Snapem. Tím složitějším Snapem. Maličko nervózní jsem byla, to teda jo.

Nakonec to ale teda dopadlo velmi dobře. HP publikum je dobré publikum. Měli jsme si co povídat navzájem a vyřešili za Snapea mnoho jeho osobních problémů:-). Videa měla úspěch. Jen jsem neviděla ten Buffy film. No co, prej stejně za nic nestojí.
Přednášek jsem vynechala opět hromadu. Nebyla jsem na některejch dílech, neviděla jsem ani to natáčení filmu. Ani Hvězdný prach. Ani SG ruletu. ... Neviděla jsem vlastně vůbec nic (jen od 17:00 epizodu Firefly, na kterou mě Tarkish donutila. Ale bylo to pěkné!:-)). Odpoledne jsme taky šly pro Vaška a šla s námi Padmé. Teda nešla s námi až pro Vaška, ale prošly jsme spolu pár obchodů, boty, hračky, cukrárnu a tak. Padmé je nervózní z kostýmové soutěže a já jsem nervózní že je Padmé nervózní... S Tarkish jsme si koupily vystřelovací zmrzliny a úspěšně jsme odchytly Vaška. Ten se registroval a zmizel bůhvíkam... a my jsme opět nic nedělaly... nebo jsme dělaly něco, co už si, možná naštěstí, nepamatuju... a večer jsem teda byla na FF Cosplay, z čehož jsem měla nakonec mnohem větší nervy, než z toho našeho Čarovečera. Ale bylo to pěkné. Škoda, že jsem nešla dřív v pořadí, neviděla jsem očividně ty nejlepší věci.
V noci pak byla karaoke. Představili jsme Vaška Vaškovi. Já jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí. Pokoušela jsem se pak jít spát, ale furt jsem nějak nebyla schopná odejít. Nakonec to myslím bylo tak kolem půl třetí. Ano - seznámila jsem se s jedním kapitánem. Jmenuje se Jack Sparrow a slíbil mi, že mě vezme na svou loď. Ostatní tvrdí, že žádnou loď nemá, ale kapitán mě přesvědčil, že se jim nedá věřit:-).

Ve čtvrtek byl ten den tak nahuštěnej, že mi splývají úplně všechny věci dohromady. Měla jsem v devět přednášku o Hermioně, pak jsem byla na kouzelných zvířatech - přednášce i workshopu. Pak jsem měla Snapea a s Tess Bradavické koleje a pak nebyl vůbec čas a najednou měl začít Čarovečer...
Úspěch asi byl. Lidem se to prý líbilo, ačkoliv jsem si trochu připadala, že nemáme zrovna moc odezvu. Jarmom nám na závěr moc hezky poděkoval:-). Musím říct, že jsem byla TAK ráda, když jsme to konečně sečetli a dokončili, rozdali ceny a mohli jít pryč! Byla jsem naštvaná na Thomase, za to, co mi provedl (zasvěcení ví, ostatní nechť se neptají), ale ze všeho nejvíc jsem byla unavená jako kotě. Příští rok Arlondii vlastnoručně uškrtím, pokud mi bude chtít dát tři přednášky před čarovečerem, z toho jednu na devátou ráno! Byl to ten nejúmornější den za hodně, hodně dlouhou dobu. Ale povedlo se. Můžem za tím zavřít dveře zas minimálně na rok.
Večer jsme si povídali nahoře v KD. Ani nevím, kdo všechno tam byl. Určitě pár lidí, kteří mě rozčilovali (tak to holt bejvá), ale byla tam Tess a Jarmom a pak přišla Ziina a měli jsme takovej příjemnej povídací (u mě napůl usínací) večer. Nakonec všechno dopadlo v rámci možností dobře. Díky všem!

V pátek... v pátek... (ani tu nemám zaškrtaný věci v programu, takže se mi o tom bude pěkně blbě psát - když si nic nepamatuju). ... teda - v pátek jsem vstávala pozdě, to vím naprosto jistě. Tak kolem jedenáctý, možná i později. Dala jsem si něco málo k jídlu a užívala si, že už mám všechno podstatný za sebou. Milan se rozhodl neodjet, Tarkish teda ano, takže ji byl snad doprovodit a pak za mnou přišel na Piráty. Odpoledne se opět grilovalo prase, takže jsme měli na pár hodin o zábavu postaráno (fronta!). Měli jsme přednášku ŽvB, která dopadla velmi dobře. Pak jsem si večer dala na recepci konečně žádosti o vydání té spousty peněz!
A večer byla diskotéka. Patrik pouštěl věci, který se mi nelíbily. Fakt moc ne. E-Wan tancoval, ten jedinej to vydržel fakt úplně maximálně až do konce:-). Já jsem tam byla s přestávkama a snažila jsem se vydržet takovej ten divnej tlak, kterej jsem úplně nechápala. Pocit, že mě hlídá. Nemám ten pocit ráda, myslela jsem, že jsme se přes to už přenesli. Očividně... ne.
Ale bylo to fajn. Dozvěděla jsem se nové drby a sledovala lidi, jak spolu fungujou - některý víc, některý míň. Tancovala jsem s lidma. A uvědomila si zase některý věci. Měla jsem pocit nový energie ve starém světě. Měla jsem pocit, že některý sféry získávají novej smysl. Ale dejte mi čas - tohle si budu ještě muset promyslet...

Sobota byla taková podivná, měla jsem potřebu pořád někde bejt. Skoro jako by to byl první den conu - nechtělo se mi zastavovat se s lidma. Radši jsem byla - chodila - stála - seděla - někde sama. Měla jsem pocit (a možná to nebyl pocit), že něco někde hledám. Něco konkrétního, ale nemám ponětí co. Měla jsem s sebou nějakou podivnou dvacetistěnku a chtěla jsem ji někomu dát.
Měli jsme přednášku o MS (Mary Sue!). Teda - vymyslela ji Tess, ale já pomáhala, aspoň trochu. Byly jsme pak v kině, chtěly jsme peníze. Já je dostala až večer, byl tam problém s vyplácením cen.
Taky jsem si v sobotu sedla na zídku, vytáhla blok a psala. Je to po dlouhé době - naposledy jsem si napsala zápis z conu snad před rokem a půl. Teď jsem zase měla pocit, že mám nějakej problém, kterej tím psaním můžu vyřešit. Nevím, jestli se to povedlo, ale někam mě to posunulo. Maličko.
Večer byly teda peníze. To je ta lepší věc na dělání přednášek. Dostala jsem peněz docela dost, chtěla jsem dát podíl za čarovečer Jarmomovi a on mě za to přihlásil do SG fandomu. Jen počkejte - bude ze mě rozvraceč! Narušitel! Budete litovat dne, kdy... kdy... - jo, kdy jste mě přihlásili. Cha!
V noci jsem zase... nevím... bloudila. Hledala. Pak jsem viděla poslední epizodu seriálu Doctor Who, což mě vrátilo zpátky na zem (kupodivu). Bylo to fajn. Šli jsme si pak sednout do baru, Romeo a Julie se později vytratili na ubytovnu a já ještě dělala společnost Davidovi a pak šla taky spát. Měla jsem divnej pocit, že se mi nepovedlo něco zakončit. Asi - con, nebo tak. Myslela jsem, že ten poslední večer bude jinej. Ačkoliv nedopadl špatně.

Ale ráno teda bylo drobet děsivý. Vstávala jsem tak jako brzy a pak jsem si musela zabalit a jít na con a nasnídat se a rozloučit se... Nic moc příjemnýho. Tak divně podvědomě se mi nelíbilo, že jsou lidi, co doopravdy chtějí domů. Já nechtěla domů. Skoro - no, skoro vůbec.
Závěr byl teda podivnej. Nestačila jsem se rozloučit se všema, ale stačila jsem... asi... ukončit to něco, co se mi den předtím nepovedlo. Ačkoliv jsem neměla moc dobrej pocit, ale aspoň jsem... nevím... není teď nic, co bych měla pocit, že jsem neudělala. I když... pár nezodpovězených otázek by tam bylo.
Cestou domů jsem se snažila neusnout. Slíbila jsem Padmé, že neusnu :-). Dorazili jsme do Prahy a doma to je... no, beze změn. Ségra přenáší už týden, všichni jsou takový - jak je známe... Co bylo dál, už není tak podstatný - vázalo se to ke Conu, ale nepřišel ten šíleně velkej pocit osamělosti, jako vždycky. Asi proto, že mám pár lidí na icq:-).
Takže tak. Kdo dočetl až na konec, srdečně gratuluji. Jste blázni. A prosím, podepište se mi sem;-).