sobota, ledna 02, 2016

... And then comes the day when it all starts to make sense. Happy New Year!

pondělí, října 05, 2015

Zpověď

Jeden docela chytrý člověk řekl: Nikdo nemá moc ti ublížit. Ten, kdo ti ublížit může, jsi jenom ty sama. 

Tenhle text je moje zpověď z toho, co se mi stalo v uplynulém roce. Bude to velmi osobní, to varuji předem. Už celé týdny a měsíce jsem měla potřebu něco otevřeně napsat o všech těch událostech, ale držela jsem se, až do téhle chvíle. Proč až teď? Jednoduše proto, že teď už to je opravdu jenom příběh. Už to není bolestivá výčitka, projev osobního masochismu a rýpání se ve vlastním srdcebolu. 

Berte to jako katarzi, očištění po tom všem, se silným nádechem duševní pornografie. Tenhle text bude totiž jen a pouze o mně. Bude bez výčitek, bez očerňování kohokoliv jiného, bez osobního názoru na to, co v celém tom procesu zavinil nebo nezavinil kdokoliv jiný. Bude o mých osobních prožitcích nejvýznamnějšího roku mého života. Možná se v některých etapách sami poznáte a bude to pro vás důležité čtení. Pokud ne, tím pravděpodobně lépe :) 

Druhotným důvodem je, že některé věci v mém životě měly být úžasné. Naprosto dokonalé a krásné. A ve mně nezůstala ani tolik lítost nad tím, že se nakonec nestaly některé události, jako to, že nemohly být ty věci „ukázány“ světu. A jiná příležitost už nikdy nebude, takže – here we go. 

26. 7. 2014 jsem se měla vdávat. Měla to být… ne asi pohádková svatba, ale myslím si, že by byla opravdu krásná. Měli přijít všichni lidi, na kterých mi záleželo, brát jsme se měli na nádvoří nádherného zámku s výhledem do parku a já měla být ta nejkrásnější nevěsta na světě. Samozřejmě, jak jinak. Moje šaty byly dokonalé. Ne klasické korzetové, které sluší každé holce, ať je velká, malá, tlustá, tenká. Moje byly na mě jako ušité. A samozřejmě – i kdybych se někdy přece jen vdala, určitě to nebudou ty samé šaty, takže je už může vidět kdokoliv. 


 Prstýnky byly taky nádherné a jinak než na fotce už je neuvidí nikdy nikdo.



Ve třinácti letech jsem se poprvé zamilovala. Jasně, že to bylo platonické, ale vzpomínám na to i dneska jako na jeden z nejsilnějších zážitků… ten kluk se jmenoval Jakub a já do dneška vím, že svátek Kubové slaví 25. července. A od té doby se to se mnou táhlo. V každé věkové a životní etapě jsem sama sebe definovala ve vztahu k někomu jinému. V platonické zamilovanosti do Jakuba, pak do jednoho (dvou, tří? :-)) profesorů na našem gymnáziu. Kdyby se mě někdo tehdy zeptal, co jsem zač, pokud bych měla odpovědět úplně upřímně, řekla bych, že jsem Markéta zamilovaná. Markéta toužící po vztahu. Markéta nešťastná. Už od třinácti let byl můj velký sen a patrně životní cíl mít vztah, člověka, kterého budu milovat a který bude milovat mě. Člověka, který si mě bude chtít vzít a mít se mnou rodinu. Někoho, s kým můžu svobodně tvořit pár, být „šťastná až do smrti“. Od třinácti let byl můj život jen hledání a pod touhle touhou jsem udělala i pár ohromných pitomostí, setrvávala v nemocných vztazích, snažila se projektovat své představy do něčeho nefunkčního. Když jsem byla nějakou dobu sama, netrvalo dlouho a upnula jsem pozornost na někoho dalšího, potřebovala jsem tam tu citovou náplň mít, častěji nešťastnou a nenaplněnou lásku, ale o to intenzivněji jsem si to prožila a svým způsobem to pro mě nakonec naplnění bylo. A s každou další láskou, s každým dalším vztahem přišly obří změny. Měnila jsem se já, podle toho, kým jsem byla zrovna momentálně definovaná. Měnila jsem se proto, že jsem věřila, že je to dobře, že zlepšit se k jeho obrazu znamená mít kvalitnější vztah a tím i život. 

Primárně není špatné se kvůli někomu měnit. Není ale dobré měnit se, když to ve vztahu nefunguje oboustranně. Měnila jsem se (většinou) k mému dobru. Ale pro špatného člověka

Bylo mi 22, když se věci změnily. Nepotkala jsem někoho, s kým by probíhaly bouře citového zmítání, ale to nevadilo. Znala jsem tyhle fáze a věděla jsem, že mnohem důležitější jsou jiné věci. Jak spolu lidi fungují, jestli se spolu dovedou bavit, jestli mají něco společného a tolerují to, co mají rozdílné. Věděla jsem, že láska není to výkyvové zamilované emocionálně nestabilní stádium prvních pár měsíců vztahu. A nakonec (asi po třech letech) jsem pochopila i to, že „ten pravý“ existuje jen, když mu existovat dovolíme. V tu chvíli jsem uklidnila sama sebe. Já jsem přestala váhat. Neměla jsem už potřebu hledat – ne proto, že by přišlo vnuknutí z nebes, že jsem potkala pana Úžasňáka. Ale proto, že jsem se rozhodla určité věci potlačit, určité tolerovat, určité zapomenout a radovat se z toho, co mám a co úžasného z toho ještě může být. A byla to pro mě tedy nejlepší možná cesta, ať některé věci byly dost možná víc racionální než skutečně pocitové, ale to už jsou spíš jen domněnky. Ten strach ze samoty, a že na mě třeba nikdo lepší nikde nečeká – to taky sehrálo svou obrovskou roli. 

Po pěti letech jsem byla požádaná o ruku, s prstýnkem, na romantickém místě. Milovala jsem toho člověka. Řekla jsem ano. 

Mno… modří už vědí, že se svatba nakonec nekonala a celý můj dosavadní (a pocitově i budoucí) život se mi tím zbortil jako domeček z karet. A já měla v tu chvíli v podstatě dvě možnost. Oblbnout se vším, čím se oblbnout lze. Práškama, drogama, alkoholem, sexem… vymáchat si v tom všem čumák, zavřít se před světem, utéct před tím vším, až do té doby, než mě to stejně nakonec dostihne. Nebo se prostě pustit do toho dlouhého procesu srovnávání se s rozchodem se všemi etapami, který ten proces má. Přeskočit to oblbovací stádium a protrpět to rovnou. Být ta, co to nevzdá. Ta, co to zvládne, co to překoná. Ta, která jednou bude za tím a tuhle kapitolu bude schopná uzavřít. 

Žádná z těch hlavních fází rozchodu se nedá přeskočit. Věděla jsem to od začátku, už při prožívání té první. Co mě ale drželo nad vodou celou dobu, byly předchozí zkušenosti „druhé strany“ a myšlenka, že mám jenom dvě možné varianty budoucnosti. Že jednou, po tom všem, se na sebe budu muset podívat a říct si buď: Jo, holka, tohle jsi zvládla a zvládla jsi to dobře. Nebo: tohle jsi zvládla, ale pěkně jsi to posrala. A já chtěla tu variantu číslo 1. Ale bylo to zatraceně těžký. 

Šok a odmítání reality 

Nebyl to šok v pravém slova smyslu. Z velké části šlo o moje rozhodnutí, protože jsem věděla, že pro můj život tohle není dobrý. Že jednoho dne budu potřebovat něco, co jsem v tomhle vztahu nemohla nikdy mít, ať jsem se snažila sebevíc. Ale to nic nemění na tom, že v momentě, kdy mi naplno došlo, co se stalo, moje tělo bylo úplně vyřazené z provozu. Nikdy jsem nezažila takovou bolest, takový smutek, tak obrovskou ztrátu. Tehdy jsem dostala první radu, která mi opravdu pomohla: „Máš právo na to být prostě jenom nešťastná. Jak dlouho budeš potřebovat. Nemusíš bojovat, nemusíš se léčit, nemusíš se zvedat z bahna. Nikdo tě nenutí a ty bys taky neměla. A až sama poznáš, že je to trochu lepší, tak třeba na chvíli přestaneš brečet a bude to na tu chvíli dobrej nápad, než zase brečet začneš.“ 

A já brečela… jak nikdy v životě. A v té hlavě to bylo pořád, neustále přicházely nové naděje, že tohle všechno je jen jeho cesta, jak si uvědomit, že ve skutečnosti jsem i já ta pravá pro něj. A že jestli to tak má být, tak je to v pořádku. Ale kurevsky to bolelo. A pořád dál a dál. 

A já jsem se teda snažila v tom neumřít, hledala jsem si lidi, hledala jsem někoho, kdo mi pomůže myslet na něco jinýho, kdo přehluší tu strašnou bolest, i kdyby jen na pár minut. A ten čas se strašně vlekl, tahle fáze je úplně k nesnesení. ALE opravdu to přejde. A každý den je nakonec o trošku lepší. Každý den je o pár veselejších vteřin snesitelnější. O jednu kraťoučkou myšlenku odlehčený, a když člověk hodně zatíná zuby a vydrží, připomíná si, že není ničím horší, když se mu tohle děje, že je v pořádku, že je normální… jednou se zase naučí fungovat. Ale přichází to ve fázích. Někdy jsem měla dojem, že jsem v pořádku a pak – ať s impulzem nebo bez – přišla vlna paniky, vlna emocí, další přílivy slz. A trvalo to tak dlouho, že jsem byla unavená, zklamaná sama ze sebe, s výčitkami jemu, sobě, okolí, celému světu. 

Zažila jsem si před sedmi lety jeden hodně ošklivý rozchod, kdy já jsem byla iniciátor. Nechápala jsem ty scény, nechápala jsem ty neustálé výčitky, tu jeho potřebu nutit mě do opakovaných omluv, do jiných postojů, stálé psaní, kontakt, citové vydírání, demonstrativní chování… Přišlo mi to padlé na hlavu a toho člověka jsem si tehdy úplně přestala vážit. 

Bože, jak já mu najednou rozuměla. Měla jsem ty tendence dočista stejné. A oproti tomu, kolikrát jsem chtěla něco udělat, kolikrát jsem měla potřebu psát mu, dožadovat se vysvětlení, omluv, přiznání viny, pochopení… byla jsem ještě svatá. Pomohl mi ten dávný vztah a myšlenka, že nechci, aby si člověk, který se mnou z nějakého důvodu strávil šest let života, někdy myslel totéž, co já si po rozchodu myslela tehdy. Aby si mě přestal vážit. Není v mých silách zařídit, aby mě miloval, ale tohle v mých silách bylo. Tak jsem se držela a možná trpěla o to víc, kdo ví… Ale pochopila jsem v té době úplně všechno, proč lidi mají zásady jen do té doby, kdy se něco takového stane jim. Pochopila jsem, proč se ženy nechávají týrat, proč těm chlapům znovu a znovu odpouštějí, proč pořád dál posouvají hranice. Nehledě na objektivní důvody, kterých jsem měla desítky, trvalo měsíce, kdy bych byla ochotná věci dál trpět, jen kdyby se ke mně vrátil. Trvalo to mnohem déle, než jsem přiznávala všem svým kamarádům. 

Odloučení 

Tohle byla nutná fáze. Věděla jsem, že pokud se z toho jednou musím dostat, není možné se vídat. Tahle fáze se promítala do většiny ostatních, předně do fáze naštvání. Většinou jsem si přála, aby se ozval, ale když to udělal, nebetyčně mě to vytočilo. Že mi nepíše, to, co já chci. A když náhodou napsal to, co jsem si přála, aby napsal, tak že to nepodal dostatečně hezky nebo správně, nebo se správnou emocí nebo bůhví co. Vůbec nezáleží na tom, o co konkrétně se tehdy jednalo. Jaké informace jsem dostávala. Byla jsem zničená pokaždé, když jsem od něj nebo o něm slyšela jediné slovo. Ač jsem po tom samozřejmě prahla, protože s tím souvisela i kratičká (a rozkouskovaná) fáze smlouvání. 

 Podstatné ale je, že odloučení je něco naprosto nutného. Dodnes jsem přesvědčená, že nejlíp by lidi po rozchodu udělali, kdyby se jeden odstěhoval na Mars a druhý na Venuši, vypli všechna komunikační zařízení a prostě neexistovali pro sebe navzájem, možná ani pro okolní svět. Odvykačka. Prostor na to si zvyknout, že ten člověk, který byl tím „druhým já“ už tam není. Protože ty informace o tom druhém jsou prostě v prvních fázích strašné a úplně, ale úplně nevhodné. Když zjistíte, s kým se ten člověk vídá, s kým by nejradši šukal, jak se baví a je nejšťastnější člověk na celé zeměkouli, jsou to neskutečně podpásové rány, kterých je lepší zůstat ušetřený. Bohužel ale člověk z přirozenosti po těch informacích prahne. Dělá to, co mu ubližuje nejvíc. Peklo

Smlouvání 

Jo, i tohle přišlo. Taková ta myšlenka, co můžu udělat pro to, aby se ke mně vrátil. Ale spíš to byly jen myšlenky, takové krátké střípky, na konci kterých mi stejně většinou došlo to stejné – nedonutím nikoho, aby mě miloval, ať už mu budu cokoliv demonstrovat sebevíc. A za druhé – já jsem vždycky disponovala určitou schopností ovlivňovat… no, spoustu věcí. Ovlivňovat situace, lidi… být součástí něčeho většího. Obecně. Ale u mého ex nikdy. Na něj byly všechny tyhle moje schopnosti krátké. Nebo jsem je prostě kvůli té citové zainteresovanosti neuměla využít. Nebo jsem byla příliš hodná, než abych to použila na někoho, koho mám tolik ráda. Těžko říct. 

Agrese a vztek 

Tak tohle byla strašně zajímavá fáze. Všichni „moji“ lidi, ti, ze kterých jsem si skoro mohla stavět armády, měli nejspíš pocit, že tahle fáze je pro mě dobrá. Že naštvat se na toho druhého člověka je jen krůček od toho cítit se líp a zapomenout na to. Takže přišlo tisíce vět: „byl to idiot, nezasloužil si tě“, „podívej se, co ti provedl“, „přece bys takového vola nechtěla zpátky“, „když tě nechce, je to jeho hloupost“, „tohle je sviňárna úplně nejvyššího kalibru“, „to, žes mu ještě nevrazila pár facek je důkazem, že nosíš svatozář“. A tak dále, a tak dále. 

A jo, JASNĚ, že jsem byla naštvaná. Dlouho jsem ho hájila, prostě proto, že pro mě tolik znamenal a já si ho nechtěla démonizovat. Pak mě obhajování přešlo a dělalo mi dobře být ve společnosti lidí, kteří ho haní. Určitě jsem pronesla několik svých vlastních poznámek a dost možná jsem nešetřila sprostýma slovama. Ale já se prostě neumím zlobit. Nebo ne dlouho. Vždycky to hned přechází v bolest a další lítost… Ony ty částečky toho vzteku tam byly, v průběhu celého toho procesu, ale nikdy tak moc, aby mi to doopravdy pomohlo se přes něco překlenout. A nejspíš to bylo v téhle fázi… kdy jsem pochopila tu nejdůležitější věc. 

Uvědomila jsem si za prvé, že nejsem sama, kdo se kdy rozešel, že nejsem jediná, kdo byl někým upuštěný. Napsala jsem tehdy několika kamarádkám a v podstatě mi přišly podobné odpovědi zpět. Důvody, proč ta moje „armáda“ dělá to, co dělá… Jedna odpověď byla silnější než jiné. Kamarádka mi napsala, že se musela naštvat tak moc, že to překročilo hranici. Že ten člověk jí strašně ublížil, že mu to nedokázala odpustit a nakonec to prostě díky tomu pominulo. Můžou se teď vídat, ale ona to rozhodně nevyhledává. Nejsou kamarádi. 

Já jsem odmítala možnost, že bychom s bývalým někdy mohli být kamarádi. V podstatě to bylo v téhle fázi, odmítala jsem mu prostě tuhle „úlevu“ dopřát. Myslela jsem si, že připustit tu možnost, že jednou budeme moct být zase přátelé, by znamenalo, že se to, co „mi provedl“ odlehčí. Že to najednou nebude tak vážné a moje bolest z toho všeho ztratí na významu. 

ALE… začalo mi to hlodat v hlavě. Přemýšlela jsem o rozchodu té mé kamarádky, o mém rozchodu předchozím, i o těch předtím, které všechny skončily špatně, protože prostě neexistuje nic jako „dobrý“ rozchod. A s rozchodem přišel konec, šlus, nazdar nadosmrti. A to přitom byly naprosto standardní rozchody, ve smyslu – ublížení z opuštění. Je ublížení z opuštění důstojným důvodem pro mě, abych zabila v sobě úplně všechno, pro co jsem šest let žila? 

„U tebe to ale přece jenom byl trochu extrém.“ řekl mi kdosi. Ale to přece neznamená, že to tak musí dopadnout. Že se musím „naštvat tolik, že už mi to bude jedno“. Že se celý zbytek života budu cítit jako „nevyhledávající jeho přítomnost“. To přece není dobře. Ten člověk toho hodně znamenal. Byl mojí součástí. To přece nemůžu udělat ani sama sobě, ustřihnout to a smířit se s tím, že pocit ublíženosti znamená konec úplně všemu. Protože i když trochu extrémní, nakonec byl můj rozchod taky jenom rozchod. Nebyla jsem první a poslední, kdo tohle prožil a ty emoce nepramenily z faktu, že jsem byla opuštěná těsně před svatbou, ani z faktu, že možná nesu trochu míň viny než někdo jiný. Ty emoce pramenily jen z toho, že jsem v tom zůstala sama, bez něj. Že jsem milovala někoho, kdo už se mnou nechtěl být. Kdybych se neměla vdávat, nebolelo by to o nic míň. Kdyby mi každý den volal a prosil mě o odpuštění, nosil mi kytky a dělal první poslední, mojí bolest by to taky nezmírnilo. Nezměnilo by se vůbec nic. 

Smíření 

Ta myšlenka byla naprosto klíčová. Zásadní. Neulevila mojí bolesti, ale pochopila jsem, že a) s tím, co můj bývalý udělá nebo neudělá, se v mém stavu nic nezmění. b) racionálně člověk může milion věcí vědět a pochopit, ale sebevětší inteligencí a chápáním souvislostí člověk neukecá to, co cítí. Emoce jsou samostatná jednotka, která prostě existuje a existuje do té doby, kdy existuje. Nejde je zkrátit, prodloužit, zmírnit tím, že si je vysvětlíme. c) jednou, až ty emoce přejdou, budu schopná žít i s myšlenkou, že jsem ve své bolesti nebyla v ničem výjimečná, že to byl v podstatě naprosto standardní postup naprosto standardního rozchodu. A že třeba poprvé budu moct pokračovat dál s tím, že tenhle člověk v mém životě bude hrát určitou roli. 

Pochopila jsem sebe. Pochopila jsem jeho. Pochopila jsem trochu i nějaké světové dění v těhle oblastech. A tak začala poslední a nejdelší porozchodová fáze. 

Na jejím začátku jsem si říkala, že jednou, až to bude vážně za mnou, o tom veřejně napíšu. A pak to probíhalo a probíhalo a já si neustále kladla otázku, jak to poznám? Jak se vůbec může stát, že člověk bude za tím

Někdo říkal – „až si najdeš nového partnera. Až se znovu zamiluješ.“ Ne. To není ono. To bych se zase jen definovala prostřednictvím někoho jiného… 

Na smiřovací fázi už vzpomínám ráda. Měla taky svoje etapy. Přehlušování – kdy jsem se vrhala do náhodných vztahů, rychlých známostí, společných nocí, nebo častěji společných několika hodin s rychlým rozloučením, bez závazků. Nebyla to demonstrativní věc – chtěla jsem něco dokázat spíš sama sobě, že na něco mám. Zkusit si všechny ty situace z filmů, sbalit někoho v baru, oslovit někoho na ulici… Chtěla jsem taky přehlušit ty strašné emoce jinýma emocema. Chtěla jsem vědět, že dokážu něco cítit… Pomáhalo to. Bylo to ale zároveň docela nebezpečné, protože to začalo překračovat hranice. Fyzické i etické. Ale vyvázla jsem z toho se zdravou kůží (po tělesné i psychické stránce a nakonec i po stránce důstojnosti, kdy jsem si v pravou chvíli uvědomila, že něco už by bylo opravdu přes čáru). 

Pak to byly ty osamělé fáze, kdy jsem si zvykala sama na sebe, na to, že nikdo není po mém boku, že jsem doma opravdu sama, že nejsem v partnerství, že se nemám vůči komu „definovat“. Musela jsem svůj život postavit na nových základech a ty základy nemohly být náhodné známosti s lidma, na kterých mi nezáleželo. Ty základy jsem tentokrát už musela stavět na sobě samé. 

A nakonec – ano… to byla ta nejdůležitější fáze smiřování. Nepotřebovala jsem odpustit někomu jinému, potřebovala jsem odpustit sama sobě. Byla to zatraceně těžká věc, i když šlo v podstatě jen o banality. Musela jsem si odpustit, že jsem se tolik přizpůsobovala, že jsem to nebyla schopná ukončit dřív, že jsem tomu tolik dala, až jsem v podstatě opouštěla sama sebe. To, jaká jsem byla doopravdy. Zlobila jsem se na sebe, že jsem byla ochotná udělat cokoliv, že jsem tomu dávala tolik víry, že jsem si neuvědomila včas, že pocity a jistota u toho druhého nemůžou vzniknout z ničeho, i kdybych se stavěla na hlavu. Vyčítala jsem si, že jsem ho měla tolik ráda. Vyčítala jsem si i to, jak pomalu se z toho dostávám, i když údajně jsem byla velmi rychlá a kladla na sebe zbytečně velké nároky… 

Bála jsem se, že uklidnění by znamenalo stagnaci. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem být dobrá, lepší, dokonalá. Byla jsem neskutečně zrychlená, bez možnosti odpočinku. Sportovala jsem denně, zvyšovala na sebe nároky, běhala, dávala si vyšší a vyšší laťky, co se týče sportu, trávení času, udržení váhy… začala jsem vcházet do extrémů. Dávat si nesplnitelné úkoly. Odmítala jsem zbrzdit, zpomalit. Zároveň jsem ale začala v tom všem nacházet sama sebe. Předně jsem si uvědomila, že to je něco, v čem jsem dobrá – v extrémech. A nejen v tom. 

Konečně jsem si začala uvědomovat, kdo vlastně jsem já. Markéta. Ne „zamilovaná, nešťastná, ve vztahu“. Bez jakýchkoliv přívlastků. Prostě jenom já sama o sobě. Napsala jsem si věci, které jsou na mě dobré. Kterých si sama na sobě vážím. Trochu se to tříštilo s myšlenkou, že se to pořád a všechno od toho rozchodu odvíjelo, takže s každým mým novým poznáním přišla i myšlenka, že bych chtěla, aby to stejné poznání měl i on. Aby i on přišel na to, že je super to, jaká jsem. Že jsou lidi, kteří to vidí taky, tak proč on ne? Ale čím delší čas plynul a čím víc jsem si na sobě uvědomovala věcí, tím víc jsem byla já samostatná jednotka – bez něj. A bez vztahu k němu. 

A pak přišel teprve ten opravdový pocit úlevy, ten obrovský balvan se roztříštil a postupně ode mě mizel… protože jsem se na sebe přestala zlobit, přestala jsem potřebovat ujištění od lidí, že si vedu dobře. Došlo to mně samotné a to je nakonec nesdělitelná zkušenost. Tisíckrát mě mohl někdo ujišťovat, ale uvěřila jsem nakonec jenom sama sobě. Byl to částečně návrat do doby před Jakubem, kdy se celý můj život neodvíjel jen od života někoho jiného. Začala jsem zase kreslit, zpívat, tancovat a všechny tyhle věci se setkaly s velkým úspěchem nejenom u mě, ale i s oceněním jiných lidí. V tancování jsem se posouvala hrozně rychle, protože jsem najednou nebyla ta, co to dělá blbě, ta, kterou někdo hodnotí. Byla jsem ta, co při tanci úžasně naslouchá, právě v momentě, kdy jsem se přestala snažit někomu zavděčit a začala jsem si to užívat sama pro sebe. Uvědomila jsem si věci, které mě dělají šťastnou kromě tancování – je to hraní, psaní a pečení (v podstatě jediná kreativní činnost, za kterou sama sebe opravdu chválím :-)). S tímhle zjištěním se mi podařilo dokončit i DAMU, napsat diplomku, složit státnice s velmi, velmi dobrým pocitem a bez potřeby, aby mě za to chválili ostatní. Zkráceně řečeno – naučila jsem se být sama a naučila jsem se být sama šťastná. 

To byl můj svět, svět bez něj. V tom jsem se naučila fungovat perfektně. S tím druhým světem – se světem, kde hrál nějakou roli, to bylo trochu složitější a trochu opatrnější. Samozřejmě jsem měla strach. V každé fázi. Nedlouho poté, co jsem si uvědomila, že budu schopná s ním existovat v jedné dimenzi, už ustala ta velká bolest a nějaké malé lítosti a vzpomínky přicházely jen občas a v nárazových vlnách. A já se v podstatě zkoušela, co všechno vydržím a jak brzy (jsem dobrá v extrémech, víme?). Takže to nejdřív bylo o tom snést jeden telefonát, pak jedno setkání, pak více setkání, pak se normálně bavit na společné akci, zeptat se ho na jeho život, pak i na jeho vztahy, pak ho pozvat na společnou akci ke mně domů, letmo se obejmout na rozloučenou, jít s ním „jen tak“ na kafe na jiné společné akci a nakonec zkusit i ten tanec. Nemohla bych se po tom všem cítit líp. Je to proces smiřování, proces hojení, proces oťukávání, proces, který předchází novému životu. 

Nakonec se ty dva světy nějak celkem propojily. Už to přestalo být citlivé téma. Už to mohlo koexistovat vedle sebe

 Ale nebyla jsem u konce. Celých sedm let – šest let vztahu, rok rozchodu. A možná ještě dlouho před tím, protože ani můj předchozí vztah nebyl zrovna standardní, jsem se učila zvládat situace sama. Jinak to nešlo, byla jsem do toho v podstatě přinucená, nikdy za celou tu dobu jsem se nemohla tak úplně spolehnout na podporu toho druhého, bývala jsem to vždycky já, kdo to držel a to i v opravdu krizových situacích pro mě. A při téhle závěrečné fázi se věci uklidnily, já začala odpočívat, dovolila jsem si konečně uznat, že je na čase zpomalit, mít se trochu víc ráda, dopřát si klid a mír (tělesně i duševně). Bylo to v období, kdy jsem věděla, že dokážu všechno, co bude potřeba. Mám absolutní (trochu děsivou) moc nad svým životem, ale dokážu si s ní poradit. Jsem sama pro sebe nejšťastnější a nejdokonalejší člověk, jakým můžu být. 

Jenže něco chybělo. Ne vztah. Ne partner. 

Těsně před státnicema mě přepadla krizovka. Taková očekávaná obecně, ale nečekaná pro mě, v tu chvíli, kdy jsem byla nejsilnějším a nejsamostatnějším člověkem na zeměkouli. Padl na mě ten pocit, že to nezvládnu, že to neumím, že to nedokážu. Že jsem sama, že nikdo nepřijde, neobejme mě, nepoplácá mě po zádech a neřekne mi, že to bude dobrý. Že to zvládnu. Neměla jsem podporu. Mohla bych podotknout, že jsem nepotřebovala podporu, ale chtěla jsem ji potřebovat. 

Pravá žena zvládne všechno sama. Pravý muž ji nikdy nenechá. 

Bylo to po dlouhé době, kdy jsem zase brečela, ale byly to dobrý slzy, strašně moc ukázaly. Ukázaly, že pořád mám v sobě nějaký emoce, ty hořkosladký věci, které jsou sice bolestivé, ale jsou správně bolestivé. Dokázaly mi, že jsem normální. 

Uvědomila jsem si, že bych konečně – možná vůbec poprvé v životě – chtěla mít ve někoho, před kým můžu být svobodně nešťastná, svobodně vyděšená, zklamaná… kdo mě nebude tlačit do toho být pořád jenom veselá, silná a podporující. Vedle koho si zkrátka budu moct dovolit na chvíli být taky sama sebou v té druhé nestabilní stránce. Třeba i jen tak, bezdůvodně. Jenže v tu chvíli jsem měla dojem, že na něco takového já prostě nemám nárok. Proč bych měla mít? Devět let jsem se učila vypořádat se s věcmi sama, spolehnout se jen sama na sebe… Proč by najednou měl existovat někdo, kdo mi pomůže „jen tak“, k čemu by to jemu bylo dobré? Jasně – prý pro chlapa neexistuje nic horšího, než soběstačná žena. A tyhle věci vlastně byly v protipólu. Nikdo nemá důvod být mi oporou. 

Nikomu jsem to až do téhle chvíle ani nedovolila… 

Nevím, proč a co se změnilo, že to najednou šlo, asi to bylo touhle krizí a tím, že jsem se přestala bát otevřít před někým i ty „temnější“ stránky svojí osobnosti. Nejčistší a nejklidnější slzy úlevy přišly v momentě, kdy mě jeden člověk objal, přitiskl mě k sobě a dal mi pusu do vlasů. Nespěje to k partnerskému vztahu, ale přesto – nebo možná právě proto – to tolik znamenalo. Možná jsem mívala dojem, že ve správném vztahu by měl mít člověk na podporu prostě oficiálně nárok, ale tohle není vztah a vztah to být nemá a žádné nároky tam nevznikají. O to to pro mě bylo čistší a ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, jak moc vážně to ten člověk myslel. Došlo mi, že na světě nejsem sama a že i když to dokážu, i když jsem se dopracovala až sem, jsem sama pro sebe nejlepší a nejdůležitější člověk na světě, celou tu váhu světa na svých bedrech přece jen nést nemusím. 

Tahle noc znamenala poslední část poslední etapy. Tímhle okamžikem se můj život přestal odvíjet od rozchodu, přestala jsem být ta, která se jen vzpamatovává, že ji chlap nechal týden před svatbou. Už jsem dál. 

Ano… přemýšlela jsem, jak poznám, že už je to za mnou, že je to „uzavřená kapitola“… jenže ono to není tak, že by se člověk probudil a hodil minulost za hlavu. Jen to přestane bolet, člověk se vzchopí a vezme si z toho všeho, co se stalo, maximum pro svůj další život. Přestala jsem se definovat jako něčí součást, teď jsem to já – s tím, co dokážu, s tím, co mě baví, s tím, co se mi dokazovat nechce a s tím, co ráda nemám. Petr není uzavřená kapitola, je a vždycky bude součást mojí minulosti, která je tam správně, na svém místě a já už se jí nepotřebuju zbavovat. On se objevuje v definici mě samé a je to tak naprosto v pořádku, protože podstatnou část života mě pomáhal utvářet. Nejvíc asi právě v posledním roce, i když jen jako symbol. 

Protože já už umím být šťastná sama se sebou. Ale druhá polovina smíření přišla až v momentě, kdy jsem se naučila – znovu – být sama se sebou i neštastná

Celý ten proces jsem si tu myšlenku držela v hlavě… abych se mohla po tom všem ohlédnout, sama se na sebe podívat a pořád si sama sebe vážit. A jo, když se na sebe dneska podívám a promítnu si to všechno, co se stalo, uvědomím si, že místo boje sama se sebou a neustálých svárů, rozporů a hádek mě samotné, teď se na sebe můžu usmát a říct si: „Jo, holka, s tebou mě ještě bude bavit žít.“ 

Odnesla jsem snubní prstýnky do zlatnictví. To, co vzniklo, má pro mě symboliku v mnoha rovinách. Odhodlání to opravdu udělat a přeměnit něco krásného do něčeho ještě krásnějšího, ale za cenu určité ztráty. Je to něco, co mě bude provázet nehledě na spojení s kýmkoliv jiným. Fénix má spojitost s Harry Potterem, s věrností, samostatností, sílou a znovuzrozením. A z druhé strany je nápis „Born from the ashes“… Ten už teď asi nikomu vysvětlovat nemusím. 



PS: pokud byste měli nějaké názory nebo třeba jen myšlenky, případně vlastní příběhy, budu za ně ráda. Nebudete v žádném případě netaktní, nic, co se tohoto příběhu týká, mi neublíží. Jen vás prosím, nepište anonymně. Děkuju.

sobota, května 23, 2015

Kavárny vol. 2

Pořád ještě píšu a nerada píšu doma. Znamená to, že chodím po kavárnách a stále objevuju nové. Tady jsou:

Cukrárna a kavárna Emil Gaigher na Nuselské (kousek nad náměstím Bratří Synků) mě zaujala zvenku, že tam měli posezení, výběr zákusků a hlavně to bylo poměrně blízko, tak jsem se tam jedno odpoledne zastavila.
Obrovským plusem jsou ceny, které údajně nebudou stoupat. Kafe i velký a nápaditý výběr zákusků za pár korun. Nevýhodou je chladnější prostředí, zvenku to nevypadá, ale uvnitř je to takové sterilní.


Kolem kavárny Ňáký kafé v ulici Na Zámecké (u Otakarovy) jsem také často chodila domů, tak jsem se uvnitř jednou zastavila. Bylo pěkně a já bych si sedla na zahrádku, ale bohužel ji zrovna opravovali. Můj první dojem byl spíš negativní, uvnitř je to víc hospoda / bar než kavárna. Na můj vkus hodně tmavé, kouří se tam... Výběr nic extra, ale dala jsem si tvarohový koláč s čokoládou a ten byl teda exkluzivní a kafe mají taky super.


 


Kavárna Prostě kafe mě zaujala výběrem zákusků se zajímavými příchutěmi, dala jsem si mangový dort. Navíc je to menší útulná kavárna v poměrně klidné části Kodaňské. Ceny rozumné, někdy bych se ráda vrátila na další ochutnávku, zvlášť protože už vytáhli i malou zahrádku před vchod.




Výborná kavárna (a vine shop), kolem které jsem šla z práce aspoň desetkrát, ale nevšimla jsem si jí, je Barriqáda ve Vršovicích na Moskevské. Prostředí moc příjemné (světlé s velkými okny), ceny rozumné, moc fajn obsluha a výborné chuťově - jak kafe, tak zákusky. Také konečně trochu nápadu v těch dortech... dala jsem si broskvový koláč s rebarborou a byl super!








Moc se mi líbila kavárna Pasta&Caffe u Botanické zahrady na Albertově. Domácí těstoviny a ceny jídel naprosto super. Byli jsme tam jen na polívce a kafi s pana cotou, ale určitě se tam zastavím někdy na oběd.

 

Na kavárnu (espresso & vine bar) Barbatella nahoře na Korunní jsem narazila úplnou náhodou. Kolem je těch kaváren víc, ale tahle mě zaujala už zvenku. Mají nějaké zákusky, nově výbornou pistáciovou zmrzlinu a moc příjemnou obsluhu. Také mají pár židliček venku na sezení, ale tam už to tak klidné prostředí není, tak jsem radši seděla uvnitř. Kafe dobré, ceny spíš trochu vyšší, ale to se dá pochopit vzhledem k umístění a typu kavárny. Příjemný interiér, i příbory měli s názvem :).


Zatím nepřekonaná kavárna co se chutí týče je Break&cake na Albertově. Jestli bych měla vybrat a doporučit jednu, bude to tahle. Mají zajímavé a nové věci a přitom si jich skoro nikdo nevšimne. Velmi příjemná obsluha, ceny odpovídající. Já měla matcha latté, které bylo naprosto dokonalé a mandlový cheesecake, který byl zatím také nejlepší. Vyzvídala jsem, kde ho dělali a co do něj přidali, ale nedozvěděla jsem se. Škoda. Prostředí je příjemné, akorát trochu maličké.




To je zatím vše... ještě mám v plánu nějaké další kavárny a cukrárny, kolem kterých občas procházím. Např.: Králíka v rádiu, Retro cukrárnu, Kafé a kakao a Café Jen. Pokud máte nějaké další tipy, sem s nimi! Ráda bych narazila na nějakou klidnou kavárnu se zahrádkou a s originálním výběrem v menu :)

pondělí, dubna 20, 2015

Nejlepší novinky

Bez Brandnooz boxu bych spoustu věcí neobjevila. Některé by mě asi ani nemrzely, ale některé velice. Co se mě týče, tady je shrnutí toho nejlepšího...

Chio Pop Corners ***

Já mám prostě ty chipsy a jiné chřoupací věci hrozně ráda a jsem v tom nepoučitelná. Pop corners jsou kombinací chipsů a popcornu, nejsou přesolené a tím, že jsou z kukuřice, třeba i míň tučné. Říkám třeba, protože jsem to radši nezkoumala a nechci přijít o iluze :-). (Srpnový box 2014)



Beef Jerky ****

Jerky nejsou žádná novinka. Je to sušené maso na spoustu různých způsobů. Osobně mám nejradši originální příchuť. Měla jsem v boxu teriyaki a moc mi nejela, ale jinak všechny, co jsem kdy ochutnala. Kdo má sušené maso rád, Jerky nezklame. (Zářiový box 2014)


Zeleninové těstoviny Perfect pasta *****
Tak tohle je naprosto neodmyslitelně objev roku. Byla jsem z nich úplně nadšená, chuť je super (podobně jako rýžové těstoviny) a skoro žádné kalorie... Stojí v obchodech hodně peněz a je toho málo - dávka tak pro jednoho a kousek člověka, ale stojí to za to. Čas od času tedy. :) (Listopadový box 2014)


Emco mysli na zdraví - jemné ovesné vločky s oříšky a karamelem ****
No... já mám vločky ráda a tady je ta příchuť taková jemňounká, jako kombinace bezvadné. Stejně jako jakékoliv musli to je hodně energetické, ale stejně jakékoliv sypané (nezapékané) musli ne zase přemrštěně. A zasytí i poměrně malé množství. I když jak koho, že :) (Listopadový box 2014)





Brusinky - kompot Kand ***
Já brusinky prostě miluju. Nemůžu je sem nedat, v tomhle kompotu byly obzvlášť super a obzvlášť rychle zmizely. (Prosincový box 2014)


Kokosové mléko Alpro *****
Tohle mléko mě naprosto uchvátilo. Chuť je skvělá, škoda, že se neprodává v malých baleních s brčkem, stejně jako jsme ho dostali v boxu. Fakt vynikající. (Lednový box 2015)


Sojová omáčka Kikkoman ****
K takovéhle sojové omáčce bych se sama určitě nedopracovala, měla jsem z ní radost. Je to stejná, jakou dávají k running sushi (snad všude, kde jsem zatím byla) a chuť je výborná. Do rýže, k rybám... super. (Lednový box 2015)

Tuty Tomato&Oliva ****
Další z řady super slaných dobrot. Tyhle bych dala chuťově určitě na první místo. (Lednový box 2015)


Emco ovocné tyčinky ****
Opět dávám zdravou věc vhodnou ke sportu, ale tyhle mi i fakt chutnaly. Měla jsem malinové a na základě toho jsem si pak objednala i grepové. Malinové jsou o hodně lepší, ale i grepové super. Ideální po nějakém běhu, při delší chůzi, po cvičení apod. Ale i jako chuťovka. Jsou maličké, takže z nich nikdo nemusí mít výčitky. (Únorový box 2015)


Kotányi Tomato mix ****
Skvělé "koření". Já dávala do těstovin, do zapečených brambor, brokolice. Je to slané, ale je z toho to rajče opravdu cítit. Z mé strany nadšení! (Únorový box 2015)


Kytl Syrob *****
Tenhle sirup nemá chybu. Fakt nemá. Je super jako šťáva studený, ale dá se zalít horkou vodou a je nad všechny čaje. Mám mátovou příchuť a je to parádně osvěžující, až dojde, určitě plánuju koupit zase. Je chuťově bezkonkurenční (žádné sirupy Yo a podobné na to nemají). (Únorový box 2015)

Schwartau Extra malina ***
Ne že bych ujížděla na malinách (dávno ne!!!), ale tahle marmeláda (džem?) je taky bezvadný, stejně jako ty malinové tyčinky. Myslím, že od doby, kdy jsem tuhle značku objevila, už nekupuju jinou. Doporučuju. ALE pokud nemáte rádi zrníčka, tak radši jinou příchuť, mně zrníčka vůbec nevadí, naopak. A jsou zdravé. (Březnový box 2015)


Postupně budu přidávat další. Kdyby měl náááhodou někdo chuť objednat si Brandnooz box, dejte mi vědět :)

pátek, dubna 10, 2015

Terapie psaním

Když mi bylo nějakých čtrnáct, začala jsem si psát deník. Vesměs šlo o nějaký soubor mých lásek více či méně naplněných, později to byla hromada řečí o všelijakém hormonálním zmítání a rozervanosti srdce. Skončila jsem s psaním v době prvního vážného vztahu. Návrat k tomu byl uklidňující a já si uvědomila, že mi to pomáhá. Takže v době, kdy mi nebylo úplně nejlíp, jsem si udělala zábavný rituál s poznáváním nových míst - především kaváren - ve kterých jsem si dala něco k pití, zákusek a hodinu dvě psala. Krásně mi to vyčistilo hlavu a obohatilo mě to o nové zážitky.

Začala jsem v Café calma, mojí známé a oblíbené kavárně v Dejvicích. Je to na příjemném místě a z menu si vybere každý, dělají zapékané věci, těstoviny, saláty (nejlepší saláty, jaké jsem kdy v restauracích měla) atd. Vždycky mi tam chutnalo všechno, co jsem si dala. Nevýhodou jsou už teď vyšší ceny a neoddělené prostory pro (ne)kuřáky.



Několikrát jsem navštívila kavárny Tchibo, kde si člověk může nakoupit zajímavé věci a zároveň si dát kafe. Mají i dobré sladké pečivo, člověk nikdy úplně neví, na co tam narazí. Klasika jsou croissanty, ale často mívají i různé bábovky, koblížky apod. Obecně mám Tchibo obchody ráda, mívají tam skvělé vychytávky, které člověk jinde neobjeví. Třeba formičky na malé bábovky, dávkovače těsta a i sportovní věci tam jsou kvalitní. Jako kavárna je to ale trochu přelidněné, hlučné a nepohodlné. Ale když je nouze...



Kočkafé Freya. Na tohle místo jsem se těšila strašně moc, protože to byla první kavárna v Praze, která zároveň s kafem nabízí možnost pohrát si nebo se pomazlit s několika kočkami a koťaty. Je v Bořivojově ulici a když jsem tam přišla, měli volno (kupodivu), takže to bylo příjemné posezení. Akorát kočky neustále okupoval někdo jiný, tak jsem se spíš koukala z dálky. Na kafe si už vážně nevzpomínám, ale jistě chápete proč :-).


Klidné místo na relaxování a psaní je Kavárium, malá kavárno-cukrárna v Bubenečské ulici na Praze 6. Hledala jsem, kam si sednout, chodila jsem kolem a tohle místo předčilo moje očekávání. Vážne milé posezení a super nápadité dezerty! (fotka z webu)


Jednou před angličtinou  jsem zavítala do obnoveného Café baru Paříž (bývalá kavárna Paříž), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu už najít ani jejich fb stránky, takže se obávám, že skončili. Byli ve Francouzské ulici 50 a měli super domácí zákusky (já měla tiramisu - mňam) a barman byl celkem příjemně družný, takže to bylo i s popovídáním. Nabízeli tam koktejly za dost rozumné ceny.

Ke konci října jsem byla v hradčanské kavárně Pointa, v ulici Na Valech. Možná to bylo spojením negativních zážitků dříve toho dne, ale nijak zvlášť mě nenadchla. Byla poměrně veliká a přelidněná, pořád někdo proudil dovnitř a ven, takže lidem u prvních stolků (jako třeba mně) tam byla velká zima. To prostředí jako takové špatné není, kafe mají dobré, zákusky taky, ale působí to tak jako "profesionálně", ale přitom nic extra. Ceny vysoké.




Jednou jsem si potřebovala rychle sednout a narazila jsem na café Arkádia přímo uprostřed obchodního centra na Pankráci. Nebylo to samozřejmě nijak útulné místo, ale zase to mělo svoje určité kouzlo, sedět tam, psát si a čas od času koukat po všech těch lidech. I když ceny samozřejmě taky poměrně vysoké a vše se platilo hned. Což asi dává smysl.

 

Další v řadě - "Mikulášská" kavárna byla Café Faux pas na Vinohradské ulici. Mám to tam ráda. Ceny takový zlatý střed a mají tam jak dobré kafe, tak i poměrně velký výběr různého jídla, především palačinek. Na psaní nebo popovídání s kamarádkou je to ideální místo. I když taky poměrně frekventované.


Moje oblíbená "masovka" je CrossCafe, což má nějaké znaky všech těch Starbucks a Cost, ale přitom jsou tam lepší ceny, velmi dobrý výběr (kafe, čaje, zákusky...) a příjemné posezení. Chodím do něj často, nejčastěji na Strossmayerovo náměstí, Anděl nebo na I. P. Pavlova. Ve všední dny dělají také bezkonkurenční polévky.



Když člověk nemá zrovna čas procházet a zkoumat místa, zastaví se v nějakém obchodním centru. A "moje" obchodní centrum je Eden, kde jsem pečená vařená. Zastavila jsem se tam jednou v lednu v kavárně Collection, která je trochu odstrčená od všech těch fast foodů a měla zrovna nějakou akci na kafe a cheesecake a co bych byla za spotřebitele, kdyby mě to nenalákalo :) Takže místo bubble tea v "Tapi tea" (kde mají mimochodem mnohem lepší než ve zprofanovaném Bubbleology) jsem si sedla na kafe a sladké právě tam. Ceny rozumné, akce mě bavily a celkem se tam dalo i posedět.


V Costě nedávno začali prodávat ostružinové latté s bílou čokoládou a borůvkový "nízkotučný" muffin. Obojí znělo super-lákavě, zvlášť i v kombinaci se slovem "nízkotučný" a s tím, že se koupí přispěje na nadaci Táni Kuchařové pro seniory. Tak jsem si jednoho krásného dne dala v Costě obojí. Ona Costa je taková moje srdcovka, i když příšerně drahá. Když jsem začínala s "příjemnými dny", kupovala jsem si ve stánku Costy na Hradčanské kafe a vždycky mi udělalo obří radost, i když stálo majlant :-). Takže jsem přišla na latté a muffin a připadala jsem si děsně dobře, i když latté bylo přeslazené a muffin rozhodně není "nízkotučný"... nicméně na příjemné posezení v "buržo stylu" to bylo...



A když už jsme u "buržo stylu", podobně tomu bylo i ve vysoce autentické francouzské kavárně Milléme na Jiřího z Poděbrad. Je to pěkná kavárna, příjemné posezení, psát se tam dá, ale stačilo jednou. Ty zákusky, které vypadají opravdu dobře, se nepořídí pod stovku. Takže ve velkém stylu číslo 2. Zajímavý zážitek, velmi multikulturní!



No a co se kaváren týče, nejnovější zkušeností je spíš cukrárna než kavárna Yobar, která má mini-pobočku ve Vodičkově ulici. Je to velmi příjemné, malé, roztomilé místo, kde je teda hlavním tahounem frozen yogurt (rozumná cena 39 Kč za 100 gramů), na který plánuju někdy přijít i sem, nejen do Palladia a Funny Danny, které miluju a nakupuju vouchery přes Slevomat. Yobar má malinký pultík s židličkami, kam se dá sednout, dobré velké kafe a skvělé muffiny. Na tom maličkém pultíku se ale psát nedá, to tedy ne. Ale na krátké "single" posezení přímo uprostřed velkoměsta je to bezvadné místo. Voucher na kafe a muffin jsem mimochodem taky sehnala přes Slevomat :)


Tolik asi ke kavárnám, ale se Sokarem zkoušíme i čajovny. Mezi prvními novinkami byla čajovna Shi-sha 2, která byla velice příjemná a mají tam nejlepší masalu, kterou jsem kdy pila :) Je to taková typická "obřadová" čajovna, nebo aspoň na pohled, obsluhují tam docela normální lidi. Je to super místo, jak na posezení, tak na psaní, ceny mají rozumné, čaje skvělé.


Další byla Andělská čajovna v Ječné, která zklamala. Ceny velice vysoké a prostředí takové doupě... kdybych nevěděla, že jde o čajovnu, asi bych se tam bála vkročit. A na stěnách mají holotropní obrázky :-). Takže jsme tam pobyli tak hodinku a pak šli do naší známé Květinové čajovny v Myslíkově. Taky je to trochu srdcovka, protože jsem tam byla nedlouho po rozchodu a všechno jsem tam mohla říct a svěřit aspoň na chvíli do rukou někoho jiného... Ráda se tam vracím, i proto, že tam mají bezvadné čaje, milou obsluhu, pěkné věci jako ručně dělané přívěšky, náučnice... spoustu různých sladkostí a i něco rozumného "k večeři". Na posezení bezvadné místo. Ale zavírají docela brzy, takže jsme zavítali ještě do kavárny Dobrá trafika v Korunní, kde mají super výběr různých nápojů i pochutin. Nekouří se tam, takže na delší večerní popovídání ideální místo. A jistě by bylo i na psaní, kdybych na to někdy měla čas :-)


No a Peklo... Teda oficiálním názvem Čajový bar Peklo nebe ráj. S obří nabídkou všeho možného (včetně skvělých bubble tea, piva, pizzy a desítek dalších věcí). Zatím vše, co jsem tam ochutnala, bylo super a přidávají stále nové a nové věci. Každou druhou neděli se také pořádají kvízy na týmy, které většinou docílí, že si člověk připadá jako naprostý idiot, ale je to zábavné :-) A v ceně kvízů je i nějaký drink a něco malého na zobání a tak... Peklo je místo, kam se dá vracet pořád a já se tam vracím vážně ráda. Na psaní, popovídání, deskovky, větší srazy... prostě na cokoliv.


Nevím, na kolik kaváren (čajoven) jsem ještě zapomněla, ale určitě na nějaké ano. Také jich mám spoustu vyhlídnutých do budoucna, protože i když už to psaní tolik nepotřebuju jako kdysi, pořád mě to baví a pořád si tím čas od času čistím hlavu. Také zachovávám ty děsně chytré myšlenky pro budoucí generace... :) (Jednou se někdo bude možná trochu divit...!) Kdybyste měli nějaké tipy na super místa, neváhejte mi je napsat!

čtvrtek, března 19, 2015

Truly Madly Deeply

Stála jsem na místě, kde natáčel. Mluvila jsem s lidmi, se kterými taky mluvil. Vidět ho byl můj velký cíl a hlavně velký sen, ale vlastně jsem tak úplně nevěřila, že se mi někdy splní.

První zpráva, že bude Alan Rickman v Čechách na zahájení Febiofestu se od nějakého 2. března rozšířila internetem jako lavina. Uvědomovala jsem si, že je to velká a dost možná poslední příležitost ho vidět, tak jsem rozeslala zprávy, maily, smskovala... (...) všem svým známým, kteří mají známé (kteří mají známé), abych měla možnost ho aspoň koutkem oka s jistotou zahlédnout. Obtelefonovala jsem dokonce spoustu lidí, což pro mě s mou fóbií z telefonování cizím lidem BYL úkol hodný obdivu. V kině jsem se nicméně dozvěděla, že zahájení není veřejné a samozřejmě mi ani neprozradili, kdy začne.

Relevantní informace, které zachránily můj sen, jsem se dozvěděla od Andrey. Rozhodla jsem se, že nepromeškám vůbec žádné šance a šla si stoupnout k hotelu, ve kterém se měla konat konference, hodinu předem. Když jsem přicházela na místo, viděla jsem shluk lidí, jak běží k někomu bělovlasému. Byl to Jean-Jacques Annaud, takže můžu hrdě prohlásit, že mám ve sbírce setkání s dalším slavným člověkem.

S lidmi, co tam čekali, jsem se dala do řeči. Byli to "sběratelé" podpisů, mluvili o všech možných festivalech a místech, která navštívili, všichni se spolu znali, čas od času pozdravili někoho dalšího, o některých mluvili hrozně. A vyprávěli samozřejmě i zážitky s Alanem, protože někteří jeho podpis už měli. Takže během pár minut jsem se dozvěděla, že ve skutečnosti není zdaleka tak šarmantní jako ve filmech, že zásadně nepodepisuje fotky z Pottera, že zásadně nepodepisuje nic modrou barvou, pouze černou, taky že většinou nemívá dobrou náladu, takže kdo ví, jestli se vůbec k nějakým podpisům uvolí... Popravdě? Mně to bylo úplně jedno. Můj cíl byl vidět ho. Fotku jsem neměla, jen sešit a fixu. Ale černou, to se musí nechat.

Reálně taky hrozilo, že je ubytovaný přímo v tom hotelu, kde se konala konference, takže bychom ho neviděli. Navíc po chvíli přišla nějaká paní z hotelu se slovy "můžu vám pomoct?" Když jí někdo odpověděl, že čekáme na Alana, odkázala nás na jiný vchod, ale sběratelé už měli praxi v nedůvěřování lidem, takže jsme samozřejmě zůstali na místě :-) A já teda měla ještě spoustu plánů, od čekání, až bude odjíždět na zahájení, až po to samotné zahájení, o kterém prý ale vědělo mnohem více lidí. Tady nás čekal jen takový hlouček, podmínky naprosto - naprosto - dokonalé.

A přijel. I když už jsem v to skoro nedoufala, nějaká paní ale viděla auto a poznamenala, že v tomhle vždycky jezdí. A mě teda nezklamal.

Jestli není tak šarmantní jako ve filmech? Noo, zkuste být šarmantní k lidem, kteří se vetřou prostě všude, i když to má být naprosto tajné a pak vás obohacují historkama o tom, jak je to pro ně velká čest vás potkat. A takhle dokola a dokola a dokola, roky a roky. Pro mě nic ze svého šarmu neztratil, ani v pokročilých letech. Stál tam těsně vedle mě Hans Gruber, sheriff z Nottinghamu, Metatron, Tybalt a... Severus Snape. Byl to on, bez debat. Každé jeho "Name?" znělo jako: "Detention, mr. Potter." Believe me, I can tell! (Mimochodem - je vyšší než jsem čekala!)






Dneska se mi splnil životní sen. Viděla jsem Alana Rickmana. Mám jeho podpis a svoje jméno jsem vyhláskovala bez jediné chybičky, což je obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak se mi klepaly ruce a hlas měl tendenci se mi zadrhávat někde v krku. Z toho pocitu štěstí budu žít ještě několik týdnů. Minimálně.



A teď už můžu v klidu umřít.

Díky, Andreo. Jsem Tvým dlužníkem!

PS: Na focení nebyly nejlepší podmínky a navíc - ta třesoucí se ruka, hrůza! ALE sběratelé mi slíbili, že mi pošlou fotky z lepšího foťáku. Tak uvidíme :-)


úterý, března 17, 2015

Běhací sushi

Nápad psát tenhle blog vznikl u jednoho "running sushi" posezení s Martinem. Takže o tom všem víc, protože už jsem navštívila čtyři různé podniky a tím to zdaleka nekončí...


Většina z vás asi ví, že running sushi je sushi (a další /většinou/ asijské speciality) na bežícím pásu, mezi kterými si prostě můžete vybrat, co vás zajímá a sníst to, co chcete a kolik toho chcete. Když jsem o tom slyšela poprvé, přišlo mi to jako myšlenka úplně na hlavu. Stojí to přece spoustu peněz, v normální čínské restauraci zaplatíte míň a najíte se úplně stejně, nebo spíš se nepřejíte, což mělo být plus. Ano, to je plus, ale je to naprosto jediné plus, které "normální" sushi oproti running sushi má.

Když mě prvně vzala Tereza na running sushi na Smíchově, byla jsem z toho úplně naprosto paf. Tolik věcí, které jsem potřebovala všechny vyzkoušet a ochutnat! Při dalších návštěvách už jsem začala porovnávat, hodnotit a vysloveně zkoušet novoty, což samozřejmě není vždycky úplně to pravé :-).
 
Ale tedy při první "ochutnávce" jsem poznala, že je to prostě geniální. A to ani nemusíte být fanoušci ryb, je tam naprosto běžně kuřecí na tisíc způsobů a stejně tak hovězí. Pak samozřejmě sushi v různých formách, krevety, škeble a spooousta sladkých specialit. K tomu nějaké to ovoce - meloun, jahody, lichi, ananas. A kokosové mléko. Mňam! Navíc je to všechno v podstatě "lehké" jídlo, takže vám z toho není špatně a ani to nijak zásadně nezasáhne do jakýchkoliv dietních plánů. A pokud chcete tedy nějaké tipy, tak tady jsou:

Restaurace MAKAKIKO OC Nový Smíchov a Palladium 
http://www.makakiko.cz

Rozdíly: Ne moc velké, asi bych neohodnotila, kde mi to vyhovovalo víc. Možná o chlup na Novém Smíchově, ale to mohlo být denní dobou, tzn. jiným výběrem jídla. Obsluha je hodně podobná, servis také. Prostředí příjemnější na Smíchově, v Palladiu je větší blázinec, který víc vidíte.


+
  • Poměrně časté doplňování a obměňování jídla, pokud je restaurace plná, což je skoro pořád. Pravidelně se tak vrací oblíbené věci (i když pak zase mizí, takže si musíte nachytat "do zásoby").
  • Dva pásy - nahoře výběr teplého jídla, dole studeného. 
  • Velikánský výběr slaného i sladkého. Maso všech druhů, typů, vůní. Různé sladké koláčky, knedlíčky, pudingy apod. 
  • Mezi teplými jídly i polévky, smažená kukuřice, smažený banán. Mezi studenými čas od času výborná jahodová zmrzlina.
  • Rychlá a nevtíravá obsluha. 
  • Na stolech zásoba všeho, co můžete potřebovat - ubrousky, nové hůlky, příbor. Samozřejmostí je sojová omáčka a wasabi. Zázvor běhá na pásech, takže si ho můžete ulovit k sushi.
-
  • Spousta lidí. Takže pokud přijdete "ve špičce", budete čekat (a že čekat v restauraci typu "all you can eat" je někdy faaakt na dlouho). 
  • Protože je tam hodně lidí, většinou je štěstí, že je jeden stůl volný. Takže si nemůžete vybrat, kde chcete sedět. Pokud vím, stoly se nedají rezervovat.
  • Pokud sedíte u stolu v zadní části, ty nejlepší věci z pásu už si uzme někdo jiný :-)
  • Vysoké ceny. Obědy (11 - 17 hod) ve všední dny za 318 o víkendech za 338; večeře za 398. 
  • Nemají hrášek ve wasabi. Nebo jsem ho aspoň neobjevila ani na Smíchově, ani v Palladiu.





Restaurace JIU ZHOU Otakarova
http://jiuzhou.cz
Kamenná restaurace na Otakarově (zastávka Otakarova nebo kousek výš Náměstí Bratří Synků), kde je vhodná rezervace předem, ale není nutná. V té jsme byli s Martinem a bavili jsme se o naší "potřebě" ochutnávat nové věci a pouštět se v jídle do trochy dobrodružství...

+
  • Malá restaurace s příjemným prostředím.
  • Rychlá a moc milá obsluha. Jedna ze servírek mluví dokonce česky bez přízvuku!
  • Výběr ač není tak velký, je dostačující. Příjemné kombinace slaného, sladkého dostatek. 
  • Sladké: medovník!
  • Slané: hrášek ve wasabi!
  •  Protože je restaurace komorní, je většinou na výběr i stůl a nemusíte se bát, že vám někdo vyfoukne ty nejlepší speciality přímo před nosem.
  • Velký výběr různých zeleninových salátků.
  • Menší porce - člověk zvládne víc ochutnat.
  • Mají lichi a mají ho hodně! :-)
  • Dá se rezervovat místo, dokonce i online.
  • Je možnost výběru velkého stolu pro čtyři i malého stolku pro jednoho. Pokud jste solitéři, můžete prostě jen sedět, koukat na jídlo a vybírat si dle libosti.
  • Cena. Po - pá obědy (11 - 15 hod) 209, večeře (17 - 22) 299. O víkendech celý den 299.
-
  • Pouze jeden pás, tedy bez rozdělení na teplé a studené speciality. Proto je absence některých jídel, jako třeba zmrzlina apod.
  • Kokosové mléko jezdí jen velmi sporadicky :-)
  • Nemají takový výběr jiných mas než ryb a mořských potvor.
  • Jindy než přímo v uvedených dobách running sushi nefunguje. Tj. nechoďte mezi 15 a 17 hodinou.
  • Je to uzavřená restaurace, takže načichnete. To je velká nevýhoda oproti "open space" obchodním centrům.

Restaurace GINZA Atrium Flora
http://www.ginza.cz/
Sice v obchodním centru, ale trochu komornější restaurace. Byla jsem s maminkou a tím jsem jí ukázala kouzlo running sushi. Ceny "střední" (nezařadím ani do plusu ani mínusu) - 288 (11 - 17 hod), 388 (17 - 22 hod).

+
  • Dva pásy, teplý a studený.
  • Velký výběr všech možných typů masa v různých omáčkách. Skoro mi přišlo, že to bylo zaměřené na "nerybí" část lidí, protože sushi tam bylo myslím méně, než ostatního masa. Ale to kuřecí a hovězí bylo teda exkluzivní.
  • Nekončící zásoba lichi a kokosového mléka a hrášku ve wasabi! :-)
  • Zajímavě dělané maki s různými ingrediencemi uvnitř. Moje objevitelská duše plesá!
  • Vynikající cheesecake. Ten se jim teda vážně musí nechat. Maminka snědla asi pět porcí :-)
  • Občas se podnik objevuje na Slevomatu, kde je pak "oběd" za 449,- pro dva (nevím, jak večeře).

-
  • Malý výběr sladkého. Kromě toho cheesecake, který jezdil jen chvilku, tam byl nějaký knedlíček v kokosu s mákem, v sezamu s jedlým kaštanem a podivný hnědý koláček. Sladká část byla trochu zklamání.
  • Poměrně málo "zvláštních" ryb. Jen taková ta klasika - losos, krab atd.
  • Obsluha ne úplně příjemná. 
  • Na stolech jedny hůlky, jeden ubrousek a sojová omáčka s wasabi. Trochu malý "servis" podle mého. Na požádání samozřejmě cokoliv přinesli, ale skoro by to mohla být samozřejmost. 
  • Omezený čas - 2 hodiny.
  • O víkendech celkem beznadějně plno, rezervace nutná tak 14 dní předem. Je to dáno těmi stejnými cenami.
  

A kam příště? Mám v plánu opět malou a levnější "kamennou" restauraci BAIFU u I. P. Pavlova. http://www.baifu.cz/ Dám vědět!

Update 30. 3. 2015
Restaurace BAIFU Bruselská
Asi nakonec trochu zklamání... Čekala jsem, že to bude hodně podobná restaurace jako Jiu Zhou, ale byla znatelně horší.

+
  • Dobré ryby - obecně sushi se jim fakt dařilo, čerstvé, chutné.
  • Smažený krab, kterého jsem zatím viděla jen na Flóře. Byl super.
  • Cena 209 za obědy ve všechní dny, jinak večeře a obědy o víkendech a ve svátky 289.
  • Dobré místo.
-
  • Absence jiných typů rybích specialit než jen sushi a maki s lososem. Nebylo tam fakt nic moc.
  • Smažené věci byly hodně "olejové". Některé věci mi dokonce přišly smažené na přepáleném tuku.
  • Malý (téměř žádný) výběr sladkého. Jeden piškotový koláček s nějakým ovocem a puding. Vše.
  • Neměli lichi nebo ho měli jen jako součást poměrně velké ovocné misky.
  • Vůbec neměli kokosové mléko. A to jim teda nezapomenu!
  • Jen jeden pás. Brambory a jiné věci tam jezdily dlouho a byly studené.
  • Talířky na pásu na sebe byly hodně namačkané, někdy ve dvou vrstvách. Člověk by si řekl, že bude větší výběr, ale nebyl. A stávalo se, že s talířkem nahoře člověk sebral i "pokličku" z jídla dole a že se to různě zasekávalo atd.
  • Obsluha nic moc - neodnášela talířky nijak často, nezeptala se ani na pití atd. 
  • Prostory sice docela pěkné, ale stísněné. Stolů bylo víc namačkaných na sebe, k jednomu stolu byly sice čtyři židle, ale čtyři lidi by se tam sotva vešli. Leda hodně malí lidi a ne v kombinaci s neodnášením talířků...
  • Uvnitř restaurace to bylo dost cítit rybinou.

A příště? Zkusím restauraci Pitaya. Je to sice na kraji světa, ale vypadá to slibně!

A co vy a vaše zkušenosti s running sushi?