Mám před sebou poslední dva dny školy a pak mě čeká zkouškové. Jak už jsem někde tiše zmínila, mám konečně pocit, že se to někam blíží, že už ta škola směřuje k nějakému vyústění a konci, a to - to je moc dobrý pocit. Možná je to i podnícené tím, že tento semestr v rámci možností zvládám bez šílených krizí a hysterie, navíc mám kolem sebe lidi, kteří mě doopravdy podrží a to je nakonec víc, než jsem kdy takhle soustavně měla a než jsem si kdy představovala, že vůbec mít budu. Takže - práce do školy je sice vždycky dost, ale zvládám ji a zvládám ji rozumně. Brzy už budu mít zkoušky za sebou a budu jen dodělávat pár prací a přes prázdniny se pak naplno vrhnu na diplomku (což bude asi o něco horší, ale co už). Každopádně můžu s klidem usoudit, že jsem v hezkém stádiu života, mám všechno, co potřebuju a jsem moc ráda, že jsem se dostala až sem. Stálo mě to docela dost, ne že ne.
Možná už také není překvapením, že budu mít dalšího synovce, nebo možná první neteř. Tentokrát je těhotná žena mého opravdového bratra, takže to miminko bude víc příbuzné, než je třeba Vojtíšek. Co jsem viděla švagrovou posledně, ještě to na ní nebylo vidět, ale teď už musí mít bříško určitě větší, tak se těším, až se na ni zase půjdu podívat (koneckonců bydlíme asi 200 metrů od sebe, tak návštěvy nejsou takový problém :-)).
A když už jsme u těch dětí - Ondrášek roste až šílenou rychlostí, začíná s ním být opravdová legrace a jak jsem u našich už jen zřídkakdy, moc si to užívám. Navíc jsem Ondrovi vzácná, takže mívá v mé přítomnosti zpravidla výbornou náladu. Většinou se tam sice moc nevyspím (brzy ráno začíná vedle v pokoji velmi hlasitý budíček), ale to ani tak moc nevadí.
To je zpráva o mém momentálním stavu. Jsem velice spokojená (a to i přes to, že se mi pořád ještě zdá o bouračkách - jako zrovna dneska v noci) a musím říct, že v posledních pár měsících mám konečně pocit, že svět je hezký místo, když si člověk, po všech těch strastech, najde svůj prostor, kde je rád. Je to moc příjemný pocit.
Doufám, že se i lidem kolem mě všechno srovná (dotyční vědí). Držím palce.
Možná už také není překvapením, že budu mít dalšího synovce, nebo možná první neteř. Tentokrát je těhotná žena mého opravdového bratra, takže to miminko bude víc příbuzné, než je třeba Vojtíšek. Co jsem viděla švagrovou posledně, ještě to na ní nebylo vidět, ale teď už musí mít bříško určitě větší, tak se těším, až se na ni zase půjdu podívat (koneckonců bydlíme asi 200 metrů od sebe, tak návštěvy nejsou takový problém :-)).
A když už jsme u těch dětí - Ondrášek roste až šílenou rychlostí, začíná s ním být opravdová legrace a jak jsem u našich už jen zřídkakdy, moc si to užívám. Navíc jsem Ondrovi vzácná, takže mívá v mé přítomnosti zpravidla výbornou náladu. Většinou se tam sice moc nevyspím (brzy ráno začíná vedle v pokoji velmi hlasitý budíček), ale to ani tak moc nevadí.
To je zpráva o mém momentálním stavu. Jsem velice spokojená (a to i přes to, že se mi pořád ještě zdá o bouračkách - jako zrovna dneska v noci) a musím říct, že v posledních pár měsících mám konečně pocit, že svět je hezký místo, když si člověk, po všech těch strastech, najde svůj prostor, kde je rád. Je to moc příjemný pocit.
Doufám, že se i lidem kolem mě všechno srovná (dotyční vědí). Držím palce.
Abych zprávu něčím doplnila: tady je báseň, kterou jsem recitovala ve škole na přednesu. Má nějakou hloubku (a smysl - to, co se mi na tom líbilo - je to takové realistické). Anglicky mi zněla dobře, takže českou verzi sem ani nedám. Byla jsem odvážná :-).
Roger McGough
You and II explain quietly. You
hear me shouting. You
try a new tack. I
feel old wounds reopen.
You see both sides. I
see your blinkers. I
am placatory. You
sense a new selfishness.
I am a dove. You
recognize the hawk. You
offer an olive branch. I
feel the thorns.
You bleed. I
see crocodile tears. I
withdraw. You
reel from the impact.
