středa, prosince 09, 2009

"Nothing good is gonna happen on KoprCon"

Ano, hledám si paralely s životem v seriálech. Dělám to odjakživa. A protože je How I met your mother jeden z těch nejlepších seriálů, který se dá v současnosti sledovat, těch paralel se tam najde hodně. S jednou podstatnou jsem jela i na letošní KoprCon.

"Nothing good is gonna happen after 2AM."


Hloupost? Ne. Jen se to dá zapasovat (ostatně jako všechna takováhle moudra) do různých situací a nakonec stejně vždycky platí, že se může stát cokoliv, ale záleží jen na osobním přístupu. Mně se až do minulého roku moc dobrých věcí po druhé hodině ráno nestávalo. Na conech jsem čekala často něco hrozivě výjimečného a po druhé hodině ranní se mi podařilo všechno zkazit a pak už jen další hodiny brečet někde v ústraní (na schodech v budově KoprConu, na křeslech v KDčku, v předsíni na statku u Chotěboře...). Zkrátka - i když to vypadalo, že se stanou velké věci, které budou krásnou vzpomínkou na celý život, většinou se všechno obrátilo a i když je to skutečně nezapomenutelné, moc ráda bych se některých těch vzpomínek zbavila na dobro.

Nothing good is gonna happen after 2AM. Just go to sleep.


A s KoprConem se těch nepříjemných momentů vždycky vyrojí ještě dvakrát tolik. A pár měsíců před tím letošním jsem si přehrávala všechny ty minulé ročníky a nebylo mi z toho dobře - stalo se mi tam vůbec někdy něco dobrého? KoprCon byl pro mě vždycky hodně citová záležitost. Pokaždé jsem tam procházela nějakou krizí, většinou to byly krize toho největšího řádu. Můžeme si to spočítat:

1. KoprCon byl po rozchodu s mým prvním klukem. Bylo to několik měsíců poté a nikdo už nechtěl nikoho zpátky, ale byl to ročník plný chození po chodbách a rozebírání všech těch osobních problémů, které se váží k úplně prvním vztahům. Byl to KoprCon, kdy se naplno ukázalo, jak hrozně se lidi nesnáší, kolik lží o sobě dokážou napovídat a jak se k sobě umí chovat jen proto, že nechtějí přijmout nebo říct pravdu.

2. KoprCon nebyl tak hrozný jako ten první, ale chození po chodbách a probírání našich problémů stále a stále dokola jsme se nevyhnuli. Po druhé hodině ranní se tam stala jedna věc, kterou neoznačuju za špatnou, ale bylo to tak nějak... vytržené z kontextu a jsem ráda, že to nedospělo nikam dál.

3. KoprCon jsem měla přítele, který odmítl jet se mnou, urazil se už po mé druhé smsce a celý zbytek KoprConu už mi neposlal ani zprávu. Na tenhle con nevzpomínám ráda ani pro další věci, které se tam na něm děly. Spíš než že bychom chodili, jsme posedávali po chodbách a snažili se přežít všechny ty deprese, které s sebou nesly špatně vybudované vztahy a bolestivé rozchody.

4. KoprCon byl opravdu jeden z nejhorších. Nejradši bych si po té době nafackovala, že jsem se nedokázala vzepřít, chovat se jinak, postavit se tomu, ale holt jsem byla bezhlavě zamilovaná a příliš slabá na to s tím něco dělat. Můj čtvrtý KoprCon jsem byla odstrkovaná, nucená chodit jinými cestami, aby si nás NÁHODOU někdo nespojoval. Bylo mi řečeno, že mezi námi to nedojde dál než k sexu. Pak na mě ještě křičel na chodbě před zraky dalších lidí. Když si ty věci vybavím, už nejsem naštvaná, ale byla to jedna z nejhorších částí celého toho vztahu.

5. KoprCon byl takový úpadkový, co se týče vztahů, ale fyzicky jsem ho odnesla víc. Bylo divadlo, při kterém se mi podařilo nastydnout snad od páteře tolik, že pokaždé, když je mi teď zima, cítím to nejprve v zádech. Je to nepříjemná bodavá bolest, která vede od kříže nahoru a když se to přežene, cítím ji až v hrudníku. Večer jsem tam strávila přitisknutá zády k teplým trubkám na chodbě a modlila jsem se, abych z toho vyvázla bez trvalých následků.

A konečně 6., loňský KoprCon. Nejhorší ze všech. Kdybych se bývala řídila pravidlem "nothing good is gonna happen after 2AM", ušetřila bych si tolik starostí... jenže ne... já prostě vždycky musím něco řešit, vždycky musím přistoupit na hru někoho jiného a nedokážu se vzepřít tlaku, kterej se na mě vyvíjí. Nedokážu věci neřešit, pokud si aspoň trochu myslím, že bych je mohla zvládnout - ale tyhle věci se prostě zvládnout nedají. 6. KoprCon měl málem za následek zničení mého vztahu, což jsem považovala za největší varovný signál do budoucna. Na šestém KoprConu jsem zjistila, že to doopravdy nejde, že ať se budu snažit jak chci, ať se pokusím udělat to jakkoliv jinak než u mých dřívějších vztahů, ať přistoupím na cokoliv z toho, co se po mně chce, nedopadne to dobře. Nebudeme přátelé, nebudeme se moct bavit o věcech, které se skutečně staly, bude to jen o upravených vzpomínkách a lživých představách, o výčitkách a očekáváních. Všechny plynuly z toho, že jsem dala přednost někomu jinému. Že jsem to nechtěla tak, jak to bylo celou tu dobu, jak to bylo KoprCony před tím. A já debil jsem se tím nechala tolik ovlivnit, že to málem vedlo k rozchodu a k jedné z největších chyb, jaké bych mohla v životě udělat.
A bála jsem se. Fakt - bála jsem se, že na dalším KoprConu se stane taky něco, co mě ovlivní, co mě donutí jít něco řešit, co mě vrátí zpátky o ten rok, při čem ztratím ty věci, kterýma jsem si byla tolik jistá a nikdo mě tam nepodrží, protože tam nikdo takový, kdo by to dokázal, ani nemůže být.

Po dlouhém výčtu toho hrozně špatného je na místě otázka: proč jsi taková kráva a pořád tam teda jezdíš? - Ano. Proč? - Bylo to asi vůbec poprvé, co jsem si doopravdy myslela, že nepojedu. Byla jsem ale na speciálu a řekla Davidovi, že se tam letos neukážu, že je víc záporů než kladů. Pak se mi to ale začalo rovnat v hlavě, uvědomila jsem si, že bude větší prostor k povídání a setkávání se s lidma, které jsem na FFSku opomíjela, že je to con, který i když se tam stalo tolik věcí, svým způsobem mi taky přirostl k srdci (i špatné vzpomínky jsou citově silné vzpomínky), že je mnohem míň anonymní a nakonec - nevynechala jsem ho ani jeden rok. Jsem tam od začátku a vzhledem k angažovanosti na Sconech, k tomu, že už jezdím i na FFS - Davidovi tohle dlužím. Kromě toho zrovna on docela i vypadal, že by ho mrzelo, kdybych nejela, takže jsem si - po zajištění odvozu a možnosti ubytování - řekla, že nakonec pojedu. A že ta moje přeměněná paralela "nothing good is gonna happen on KoprCon" je platná stejně jako to s tou druhou hodinou ranní - záleží to jenom na osobním přístupu člověka. A já ten svůj přístup hodlala změnit.

Takže tedy... po dlouhém úvodu:

- jeli jsme autem ve složení: já, řídící P.J. Trewor a San. Cesta byla docela příjemná, až na tu "hudbu", při které jsem musela trpět snad víc než hodinu. Zpátky jsme až do Brna jeli ještě s Mighouptem a klukem, na jehož přezdívku si nemůžu vzpomenout.

- zpočátku jsem byla trochu nervózní z toho všeho, co bude a co se může stát, ale v průběhu času jsem se naprosto uklidnila, nepřišlo žádné nutkání cokoliv řešit, nepřišla potřeba šťourat do něčeho, co už je dávno vyřešené (nebo alespoň pro mě). Nad pár věcmi jsem se sice pozastavila (jsou některý věci fakt náplň celého jejich života - to nemají ti lidi vážně nic jiného na práci?), ale to byly jen dílčí události. Byla jsem zvědavá na ten "slavný" dokument, takže jsem ráda, že jsem si ho od Miga vyžádala, když už jsem se na něj nešla podívat tam. Když jsem ho pak viděla doma, zkonstatovala jsem, že je to přesně podle očekávání. Motivace dvou ze tří tvůrců je naprosto očividná a nezbývá než nad tím mávnout rukou. Jinak je to ale udělané velice slušně a působí to profesionálním dojmem, takže třetího z tvůrců je třeba náležitě ocenit.

- přijel Voden, který byl prohlášen za mrtvého... Voden přestal být Vodenem a místo něj se stal Vodenem Vojta. Večerní představení Budjiho, Supa a Blaira nebylo špatné, dobře jsem se bavila.

- workshop SW maňásků byl skvělý, dort ve tvaru R2 vypadal naprosto dokonale. A když už jsme u těch dortů - Dort potěšil. Sice až později, ale vytvořil krásnou prolejzací trasu nahoru na schody, tak pěkná se mu ještě nepovedla.

- Jedna věc na KoprConu stále přetrvává - když tam člověk sedí na chodbě nebo v kavárně a s někým si povídá, ostatní většinou považují za naprostou samozřejmost, že se připojí. Možná jsem zbytečně nesnášenlivá, ale tohle je hrozné - že není kam utéct, že si všichni lidi myslí, že ostatní tolik stojí o jejich přítomnost, že se ani nezeptají, jestli se můžou přidat. A ono tam vážně není moc míst, kam si dva lidi můžou sednout a nerušeně popovídat, pokud to nemá být v příšerné zimě na místech, kam se oficiálně vůbec nesmí... Přiznám se, že jsem se občas kvůli tomuhle cíleně schovávala za notebook, to lidi docela odrazuje :-).

- zahrála jsem si s holkama deskovou hru s házením kostek a získávání zvířátek - byla to docela dobrá zábava... kavárna fungovala fantasticky, čaje měli skvělé, kávy i horkou čokoládu taky, štrúdl jako obvykle nezklamal a měli lepší perníčky než vloni. Za bonbóny zdarma mají také jedno velké významné plus!

- taneční večer mohl být i o něco lepší, hudba mě příliš neoslovila, lidi, co slíbili, že budou tancovat, byli dlouhou dobu bůhvíkde, místo toho mě tam oslovovalo pár takových, o jejichž společnost jsem doopravdy nestála. Situaci zachraňoval Patrik, který to měl sice v popisu práce, ale i tak mu za to děkuju:-). Nakonec se to ale hodně vylepšilo, přišli ti správní lidi, Patrik pouštěl dobré věci, takže jsem oproti očekávání vydržela vzhůru docela dlouho a zažila po druhé hodině ranní i velmi dobré věci. Jen Voden (starý známý Voden) asi mohl být trochu méně přítulný :-). A stýskalo se mi - ale stýskalo se mi hezky.

Sečteno a podtrženo - poslední KoprCon si pro mě zaslouží titul nejlepšího KoprConu ze všech - a myslím že po předchozím výčtu předešlých ročníků to opravdu není nic divného. Vylepšil si pro mě reputaci, ujistila jsem se na něm o spoustě věcí. I přesto, že nejeli lidi, se kterými jsem původně počítala, jsem se tam dobře bavila. Na trochu mrtvá dopoledne byl dobrým lékem přístup k wi-fi a Tess, která mi často dělala společnost a celkem jsem za to byla ráda, vzhledem k tomu, jak málo jsme se střetávali na FFsku. Taky jsem si vzpomněla na to, že Star Wars jsou pořád ještě něco, co mám ráda, i když se k tomu váže ten divný kult. A taky že jsem některé lidi ráda viděla, přestože jsem nečekala, že to tak budu cítit. Některé zase naopak - ale tak to chodí:-).

Takže tolik k letošnímu ročníku. Nevím, jestli mě to naladilo natolik, abych jela ještě i příště, na druhou stranu - za moje psychostavy nemůže ani -dam-, ani jeho con, bohužel to je ale dobrá příležitost k tomu, aby to hezky vyšlo na povrch. Doufám ale, že už si nikdy nebudu procházet tím, co těch uplynulých sedm puberťáckých let a nakonec - když jsem si myslela, že nepojedu, objevili se lidi, kterým to bylo doopravdy líto - a u některých jsem to ani nečekala. Takže se uvidí. Každopádně, Davide, díky za tenhle con. Pro mě byl - konečně - opravdu dobrý.