Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.
Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.
Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.
Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.
Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.
úterý, července 25, 2006
AvalCon 2006
Den první
Jé Affaio, ty seš taková fajn holka, já mám dneska narozeniny, můžu ti dát pusu?
Prší. Prší. Prší.
KD Junior, jako vždy okamžitá a bezproblémová registrace, minimálně pro Pana inženýra. Program může začít! Budji má jasno. Hlad. Plno – nejvíce slaví vysvědčení dospělí. A pořád prší.
Ubytování – dlouhé dlouhatánské. Několikrát vybalované spacáky dostávají zabrat. Nakonec se tisíc lidí složilo v místnosti s louží. Tam... no, v kuchyni. Vy víte. 125.
A někteří vážně spí! To já ne, raději ne. Raději hledání klávesnice – od začátku VÍME, že ji má, jen si z některých dělá blázny. Tak proč ty slzy...
Bar, konec Epizody I., úsměvný večer. Upsání duše ďáblu.
Vodenova hlava rozpláclá mezi dveřmi. Budeme si honit péra. Navzájem, nebo každý zvlášť?
Dlouhá noc. Kluci, co mají akutní potřebu mít děvče, by o tom před děvčaty neměli mluvit. To si opravdu myslím.
Den druhý
Měla jsem sto chutí vykašlat se na to. Ani jsem se neupsala krví. Ale pustila jsem to. Proklatou Epizodu II. A lidi fakt BYLI vzhůru, nejmíň pět lidí už od začátku, ke konci PLNÝ SÁL. Buď je to dobrý film, nebo blbí lidi. Typuju spíš to druhé. Zaspala jsem aspoň ty nejpříšernější scény, tak se to dalo snést.
Čaj, Kora, Mary, odchod do obchodu, kostým. Bolavé nohy. ELEKTRÁRNY.
A Tarkish a malej Tarkish, registrace opět zábavná, divadlo zábavnější aspoň o píď, učení scénáře – lepší než básnička do školy:-).
Chotěboř je nechutně malé město, na každém kroku se člověk musí bát, že... Už vím, jak vypadá sluníčko převtělené do člověka. A už vím proč to tak je. Je dobré to vědět:-). A je dobré vědět, že v Chotěboři mají... uh – sklady?
SW Riskuj, ústup na čerstvý vzduch, sledovat všechno z povzdálí má své výhody. Pak hledání bratra a večer Vodenova společnost. Ta nejbáječnější.
Dlouhý přesun na místo nocoviště. Dobrodružné – kdo se bojí, nesmí do lesa, pánové. Kdejaký Voden může vyskočit z křoví, že?
Den třetí
Cítím se jako, no, pořád jako vetřelec. Nebijte mě, nemůžu za to.
Králíci. Klokani. Bazén a cosi ledového a tekutého k snídani. Báječný den. Divadlo a horko.
Divadlo, kostýmování, tiché trpění na karimatce. Třetí ibalgin. Hezky nám to začíná. K tomu nutnost oslavit s Tess Velikonoce, či co. Hromada věcí na tyčce, cosi velkého, kam se dají tyčky zabodnout, zabalit vše do krabice a popřemýšlet nad mexickými vlnami. To zase bude jednou trapas.
Nepijte slivovici na ibalgin. Nikdy! Nesekejte trávníky. Neztrácejte naději, hlavu, helmy. Neutíkejte, zbabělci! Nelezte po zdi. Neroďte se po výbuchu Černobylu, mohli byste mít i čtyři ruce... nehody se stávají.
Patrik se uvolil půjčit vůz. Pan inženýr se kdesi zapomněl.
Den čtvrtý
Všichni jsme příbuzní Antillesů, ne všichni jsme v koupelně hodinu. Toasty, divná zmrzlá věc bez lízátka. Zrada.
Je zvláštní vidět ten stadion ve dne. Jsou tam lidi. Tehdy v noci nebyli, sestavení bylo jiné, teď jsem měla po boku Tarkish. Lepší? Horší? Lidé pobíhající kolem za kulatou věcí, očividně oslavovali lidství.
Před Jedii se má utíkat. Už to vím. Místo toho jsem utíkala s nimi při náletu na hvězdu smrti. Origami a... a? Izolepu jsem hledala opravdu dlouho a na opravdu zajímavých místech. Nebyla k ničemu. Tak jako tak bychom se umístili na druhém místě. A dostali jsme spoustu věcí na tyčce.
SW versus Policejní akademie. Vyhrála Godzilla. Grevious má čtyři ruce.
Jsou věci, po kterých nám může být prý špatně i jeden rok. Dovedu si to představit, i když... raději ne.
Den pátý
Narnie a počítačové hry, bojové zvuky ze všech koutů statku. 125 má pod palcem Tarkish, ale jen dočasně. Snídaně se zvrhla v oběd. Za dechberoucí noc dostanu od Vaška plakát. Nevím, na co se těšit víc:-/
Nuda a bloudění. Budji a Sup nejsou schopní zajistit zábavu. Na Tarkish už je to moc a odjíždí. Závidím:-).
Co to jen bylo za den, cítila jsem se skoro jako bych měla zastávat funkci pěti dívek najednou. A to dvakrát. Nejdřív pocit podivné povrchnosti, škoda, že nedokážeme mluvit. Ale dospělo to svému cíli, doufám. Prozatím.
Den šestý
Pan inženýr je ranní ptáče. A to i když předešlé noci vede intelektuální debatu s celým statkem. Koupelna je stále stejně malá a stále jen jedna.
Byla jsem se podívat, co dělá přemožitelka upírů nového, pak piknik na louce s účastí opravdových celebrit. I božstvo přišlo. Pánové od Jedistva pak všem hezky předvedli, jak přesně se nechovat a pan Helta se pokoušel znásilnit božstvo a nejen to. Čajovna a plán akce. Možná přijedu. Čajovna a Tess a hromada ne úplně vítaných.
Pan inženýr v noci dovádějící.
Den sedmý
Naši maďarští spoluobčané nás odvezli do Chotěboře, pak jeden z nich nadobro zmizel, těžko říct který, jsou si tak podobní. David byl políbený od někoho, od koho to zjevně čekal nejméně.
Na náměstí číhali paparazzi; v uličkách auta, co odvážely nic netušící fanoušky z conu, v budově KD Junior lidé, co sháněli dobrou duši, aby jim odpřednášela hodinu o Lostu.
Hrací kostky. Sex ve Xeně. Oprátka.
Nenáviděný pocit bezmoci, nenáviděné slzy. Pocit sounáležitosti s nepravými lidmi. Pár slov o zkurvený bolesti... nejvíc od člověka, u kterého to teď vypadá, že si o mě dělá starosti nejmíň... a jestli to nevypadalo, že je mi mizerně, tak bylo... kdy jsem se naposledy schoulila prakticky cizímu člověku do náruče s pláčem?
A statek. Ani jeden zřejmě nechceme promluvit první do ticha, které nás obklopuje. Botník. Místo, kam se budeme rádi vracet. Lítost. Snaha ukončit to tak... nějak... jakkoliv, aby to přestalo bolet. Nepřestalo. Nenašla jsem se.
Den osmý
Jestli tohle nebylo velmi rozpačité ráno, tak nevím. Kolem procházeli duchové. Inženýr nehulákal, za chvíli zmizel jak pára nad hrncem. Manželské páry se hádají. Hrnek opravdu silného kafe.
Slovní fotbal SW, taťka Sovog (A pak že nepřijede!), dlouhé sezení, nicnedělání, měsíc zářící do noci, vzpomínka na Stay, koťata nacházející dobré duše. Určitě je to kocour. Zbožňuje Willovu mikinu. (Kdo ne?)
Noční procházky, vzpomínky na staré časy. Aspoň něčeho litovat nemusím (nejlíp se nelituje toho, co se nestalo).
Kotě nás svou osobností donutilo nechat ho nocovat s námi pod jednou střechou. Nic nepomohlo. Spalo dole v předsíni, naštěstí jeho příkladu nikdo nenásledoval. Nejen kvůli kotěti byla noc celkem zajímavá.
Den devátý
Statek je zaplněn, polovina se rozhodla nikam nejet, kotě se k té polovině přidalo, tak jsme se nechali ochotně vypudit ze statku. Plánovaný odjezd, zabalený batoh. Větší i menší nicnedělání, obědovečeře v pizzerii, neplánovaná poloha hodinových ručiček – tedy ještě do zítra. Proč vlastně ne, že...
Kotě přijelo a našlo domov. Statek není daleko, mysleli jsme. Cesta byla náročná, duha nás odvedla od plánovaného cíle rychleji, než jsme tušili. Opravdu se DÁ zabloudit. Shoda náhod? Ironie?
A to věci ve dne a v noci vypadají úplně jinak? Jak máme potom poznat, co se doopravdy stalo?
Stalo se. Zabloudili jsme. Ve dne. Stalo se to? Pak byla noc. Těžko rozlišit. A ať se to stalo nebo ne, vypadá to, že jsme nakonec došli přesně tam, kam jsme chtěli. Doufám. Bylo to dobrodružství, šli jsme dlouho, potkávali zajímavé překážky. Ale cestu jsme nakonec přece jen opravdu našli. Pamatuju si, že jsem byla zpocená. A bolely mě nohy. Dost.
Půlnoc nás dovedla zpátky do Chotěboře. Únava. Několik skleniček Coca coly. Opilý Patrik o body nepřišel a bezpečně nás dovezl. Únava. Spousta potlačenejch emocí. Únava. Teď tu budete úplně sami. Vážně? Ironie. A šli jsme spát.
Den desátý
Byl čas jet. Opravdu byl čas. Ten týden na mě docela dopadal. Co to proboha po těch nocích děláte? Usínáte ve tři a ráno v deset jako byste byli unavený! Jen rozmrzelý pohled. Byl čas jet. Bylo vedro. Jen málo slov. Přemýšlení necháme na později. Konec dobrý, všechno dobré. Konec dobrý?
Nashledanou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)