úterý, prosince 19, 2006

"The Day When Dreaming Ends"

Někdy prostě máte pocit, že něco je na světě samozřejmostí. Bojíte se o všechny svoje blízké, ale o někoho ne. Jako by on nikdy neměl umřít, jako by se zrovna jemu v životě nemohlo nic stát. Pramení to z toho, jaký byl, jak se choval, jaká síla v něm byla. A pak to přijde, protože jinak to ani být nemůže. Někdo zemře a vy si říkáte to, co vždycky. Kolik věcí jste mohli udělat proto, aby se to nestalo a jak málo vám někdo teď může rozumět. A jak ten, kdo vám byl tak blízko, mohl být tak neuvěřitelně sobecký a nechat vás na tomhle světě samotné...


Tohle, tohle je Seenek. Zdroj mého utrpení a zdroj mého štěstí. Narodil se někdy v roce 1996, takže mu táhlo na jedenáct let a podle ne zcela ověřených zdrojů to byl kříženec mezi welshponnym a arabským plnokrevníkem. Z každého měl něco, z araba velké uši a ostré rysy hlavy, z welshe velikost, a dohromady to dávalo malého, bystrého a houževnatého koníka, který byl povahou spíš člověk, než kůň. A to říkali všichni.
Poznala jsem ho když mu byly asi čtyři roky. Koupila si ho pobožná rodina z vesnice, kde jsme měli chalupu jako poníka pro děti, kterým se měl stát po nějakém času péče a tréninku. Nechali ho vykastrovat, ale nikdo jim zřejmě neřekl, jaká to bude mít rizika, hlavně pro ně, pro lidi, kteří nikdy koně neměli a nevěděli, co si s ním vlastně počít. Seenek se moc nezměnil, ani po kastraci. Hřebčí pudy mu zůstaly, byl zlý a odmítal spolupracovat. Shodil postupně všechny členy rodiny a i přestože někdy vypadal jako hodný andílek, v momentě, kdy se člověk nechal uhoupat jeho roztomilostí, bylo ihned po idylce. Postupně se sice skutečně uklidňoval, ale i tak prováděl stále větší množství hloupostí. A já ho měla ráda. Rebela, který dá lidem kolem jasně najevo, kdo má víc síly a že zkrotit se teda rozhodně nenechá. Měl vždycky ten samý poťouchlý výraz ve tváři a hrál si se světem tak, jak to uměl jenom on. Začal být hodnější, nikdo mu neubližoval. Ale nikdy se nestal spolehlivým koněm.
Já jsem na něm jezdit nesměla. Bylo mi nějakých čtrnáct let a neuměla jsem nic. Navíc shodil maminčinu kamarádku, což zákazu dodávalo na síle. Naštěstí jsem ale našla metodu, která víc uklidnila maminku, než koně. Pákové udidlo - za cenu menší síly větší udržitelnost koně, což se hodilo. A tak začal náš příběh doopravdy.
Vlastně mě Seenek nikdy vážně neshodil. Všech pět případů bylo jeho rozklusání se v momentě, kdy jsem nasedala, nebo skákal přes potok a já se blbě sehnula, tak mě sejmul o větev. Nikdy mi ale neudělal nic naschvál. Byl neuvěřitelně obratný. Dokázal se otočit v momentě o 180° a zmizet v dáli jezdec nejezdec. Zároveň se ale uměl vyhýbat stromům tak, aby ani moje kolena neutrpěla zranění a za to jsem mu byla neskonale vděčná. Pokud jsem se snažila ho vychovávat, byl nesnesitelný. Pokud ne, byl to andílek. A já si na jeho vrtochy začala zvykat. Brzy mě nechal sedět mu na hřbetě i v ohradě, bez sedla a stali se z nás přátelé. Tehdejší víra ve splynutí duší zapůsobila a ač to bylo všechno úplně jinak, než bych si bývala představovala, ze Seenka se vážně stal můj kámoš.
Rodina s ním ale stále měla problémy. Byl nevypočítatelný. Zabil jim ovci, protože si chtěl hrát a ona neuhnula. Začal podobným způsobem útočit i na děti, což... se zrovna neslučuje s představou o hodném poníkovi. Tak našli kupce.
A já ho předběhla.
Díky maminčině dobrotivosti a velké shodě náhod jsem do několika měsíců měla možnost si koně nejprve přestěhovat k sobě na chatu (letní prázdniny) a pak do Prahy, do záchranné stanice pro handicapované živočichy, kde se postavila dřevěná stáj a ohrada a Seenek tam měl veškeré pohodlí, které potřeboval. A tak začal jeden dlouhý dětský sen, který má hromada patnáctiletých holek a jen já si ho mohla splnit.


Trvalo to asi rok. Rok každodenních starostí o to, kdo dá Seenkovi nažrat a jestli s ním někdo pojede ven. Rok každodenního tříhodinového cestování, shánění lidí, kteří mi pomůžou, když budu muset být ve škole. Rok práce, rok strachu, rok přehnané zodpovědnosti, rok s někým, kdo ale pořád byl můj kamarád. A vlastně to byl asi nejhezčí rok života.
Ale skončilo to. Nevydržela jsem to a neunesla zodpovědnost. Nevěděla jsem, kde mám vlastně léta dospívání, měla jsem problém se společností, nedělala jsem nic jiného, než práci u koně. A doma to neviděli. Doma mi říkali, jak jsem sobecká, když za ním o víkendu nejedu a nechápali jiné zájmy. Domlouvali mi, že bych měla umět nést zodpovědnost a přitom si neuvědomovali, kolik zodpovědnosti to doopravdy vyžadovalo. A kolik úsilí a starostí.
Střet zájmů. Najednou se objevili lidi, se kterými bych ráda měla něco společného a Seenek mě příšerně srážel dolů. Pokud by všechno záviselo na tom, jak moc ho mám ráda, nic z toho by se nestalo, ale já tenhle život nedokázala zvládnout. A tak jsem se jednoho dne rozhodla a spadla ze mě tíha celého světa. Seenek šel pryč. Zůstal tehdy na jedné jízdárně blízko chaty s tím, že se tam o něj postarají, ale jejich vlastní problémy se brzy ukázaly neúnosné a já hledala nového majitele. A tak se znovu ozvala naděje v podání majitelky záchranné stanice a Seen se opět přestěhoval k ní. Pořídila si k němu koně, různé, některé dala pryč, dvě kobylky pošly na vrozenou vadu a pak se stanice stěhovala a na nějaký čas měl jít koník pryč, než se postaví stáje a nové bydliště se dá do kupy. Vždycky říkala, že všechny koně může dát pryč, ale Seenečka neprodá nikdy.
Přestavba trvala dlouho a mně se začalo stýskat. Nevím jak dlouho jsem vlastně Seenka neviděla, možná to budou i dva roky. Mluvilo se o tom, že se za ním pojedu podívat, ale blížil se jeho návrat do Prahy a já chtěla počkat. A tak se stupňovalo čekání a mně nedošlo, že člověk nikdy nemá čekat na to, až někoho uvidí. Protože pak ho nemusí vidět už nikdy.

Možná je to tak lepší, říkala jsem si. Neviděla jsem ho dlouho a vlastně se nestalo nic jiného, než že se tenhle čas prodlouží. Zároveň jsou tu ale tisíce výčitek. Ani nevím, kdy jsem ho viděla naposledy... chtěla jsem se za ním vrátit a ukázat mu, že tu stále jsem. Ukázat mu, že necestuje z ruky do ruky, protože já jsem pořád poblíž. A neměla jsem tu možnost. Neměla jsem možnost ukázat mu, že jsem tady a pořád ho mám ráda... protože nevím, jestli tam kde byl, našel vůbec někoho, kdo ho měl rád. Mohla jsem za ním jet a neudělala jsem to.

Není asi komu co vyčítat. Seenek utíkal z ohrady. Často. Vyzkoušeli všechno, ale stejně si otevřel a odešel. Podnikal výlety, nacházeli ho deset kilometrů daleko a vlastně je zázrak, že ho někde nesrazilo auto. A tak jednou utekl a sežral něco, nějaký jed. Dostal střevní koliku, ze které by se snad býval dostal, kdyby mu nepodestlali krmnou slámou, na které si jak ho znám výborně pochutnal. Zachránila by ho možná operace, ale majitelka byla v zahraničí a ve stáji, kde byl, neměli peníze a neobtěžovali se majitelku kontaktovat.

A tak umřel. Nechtěli mi to říct, ale já se ptala a máma neumí lhát. Je to tak dobře. Nevěřila jsem tomu, že je to pravda, Seenek udělal v životě už tolik hloupostí a přesto se mu nikdy nic nestalo, jedinkrát nebyl nemocný, v zimě stával celou noc venku v ohradě a nebyl ani nachlazený. Sežral jak plesnivý chleba, tak hromadu starých jablek a nikdy tu nebyl ani náznak toho, že by se mu mělo něco stát. A teď zmizel během několika dnů a mně nikdo nedal vědět, připadá mi to nechutně ironický, že jsem o jeho životě věděla nejvíc ze všech lidí na světě a když umíral, neměla jsem o tom ani tušení.
A nemohla jsem jim říct, ať mu tam tu zatracenou slámu nedávají.

A tak prostě zmizel z mého života. Jen nevím, jak si na to vlastně zvyknu. Kdysi mi umřel pes. Ovčák. Bylo po něm neuvěřitelné prázdno a já si zvykala na to, že tu byl a najednou není. Ale Seenek tu vlastně nebyl. Několik měsíců jsem jenom věděla, že je někde na světě a to mě uklidňovalo. Teď ten pocit musí pryč a všechno je to založené jen na tom, že mi někdo řekl, co se stalo. Že mi řekli, že nežije. Takže se nic nezměnilo, jenom... přibyla ta obrovská tíha někde na hrudi, která mi připomíná, že jsem přišla o kamaráda. A že jsem v životě mohla udělat mnohem víc pro to, abych měla jistotu, že se má dobře tam kde je. A třeba až ta tíha opadne, bude to jako zvyknout si na to, že někdo kdo tu byl, tu není. Ať bydlel se mnou doma, nebo... o pár kilometrů jinde.

Člověk má tendenci všechno si vyčítat. Znáte to určitě taky. Kdyby se jedna věc nestala, bylo by všechno jinak. Vím, že za jeho smrt nemůžu, ale nevím, jestli byl díky mně jeho život lepší. Byl to vždycky víc člověk než kůň a dával najevo, co si o kom myslí. Kdysi potkal bývalé majitele, ty úplně původní a tak rozčíleného ho nikdy nikdo neviděl. Ani nevím, jak by to vypadalo, kdybych se s ním po tom čase setkala znovu já.

Nutí mě to přemýšlet o smrti. Zase. Říkat si, že ať je kde je, doufám, že se tam má dobře. Ale všichni víme, že to jsou jenom fráze. A dere se mi do myšlenek ten nejhorší hlodavej pocit - že to mohlo dopadnout jinak. Že utíkal, protože se necítil doma tam, kde byl. Že se prostě rozhodl odejít proto, že ho tady nic nedrželo. A to bolí. Příšerně to bolí.

Žádné komentáře: