From Hell

Dneska se mi zdálo, že někdo umřel. Byla to nějaká holka a vím, že jsem ji znala, nějaká z kamarádek, kterou tak často nevídám. Nebylo to na tom ale tak podstatné... důležité bylo, že ji nějakým způsobem někdo vzkřísil a ona se vrátila na svět. Ptali jsme se ji, kde byla a ona na to: V pekle.
Bylo to takový divný, v pekle, v pekle... byla to poměrně slušná holka a člověka napadne, jak hodnej by asi měl bejt, aby teda přišel do nebe. Přišlo mi to děsivý, ale ona pak řekla, že se tam musí vrátit a že se nebojí. Že to tam není tak hrozný.
No - nevím, s jakou životní situací to mělo korespondovat, každopádně jsem o tom pak musela přemýšlet celkem dlouho. Kvůli tomu pocitu smrti všude kolem. Jako v tom snu. Podivný.

Mikulášská nadílka

Já teda nevím, ale mám takovej divnej pocit. Takovej, že potřebuju něčí blízkost, ale takovou tu hodně hodně velkou blízkost, kdy po mně nikdo nebude nic chtít, nebude tropit hloupý žerty, jenom si se mnou bude povídat a bude tam cítit ta intimita a uvolněnost a klid. Vlastně mám pocit, že něco nutně potřebuju říct, že je to nejdůležitější věc na světě, ale jako bych zapomněla, co to vlastně je. Jako by mě něco drželo, abych tu věc neřekla. Je to deprimující. A taky je deprimující to, že nutně potřebuju mít někoho u sebe, ale vůbec to nejde. Nedokážu se uklidnit. Jsem někde úplně jinde, než tam, kde mám být.
Jo a procházela jsem dneska kolem obchodu. Na první pohled to vypadalo, že se jmenuje this&death.

PS: dneska je pátého. Ulicemi prochází lidi s rohama. Potkala jsem kamarádku, která má dvě adoptované děti a jedno vlastní. Líbilo se mi, že působila tak klidně... to už se dneska jen tak nevidí. Jo a - dostala jsem čokoládu za okno.

Ex divina gratia

Stejně jak každý pondělí - do školy na čtyři hodiny dramaťáku. Toho debilního dramaťáku. ALE nastalo překvapení. Alespoň v prvních dvou hodinách, kdy jsme celou dobu hráli "rodiny". Zastala jsem místo puberťácké patnáctileté dcery a došlo mi, o kolik jsem přišla, když jsem nikdy nebyla taková! Fakt mám pocit, že byl můj život o něco ochuzen. Nevím, jestli k tomu tohle cvičení mělo vést, nicméně to působí, jako bych si tady vynahradila nějakou část života.
Pak ten druhej seminář byl už zase naprosto demotivující. Rozbolela mě hlava jak čert, když měla učitelka pocit, že nic neděláme, předpřipravila si větu, kterou nám odpověděla a bylo poznat, že by úplně totéž řekla na cokoliv z toho, co bychom řekli my. Takže naprosté znechucení a tak vůbec, no... jak každý pondělí. Akorát dnes mě k tomu bolela ta hlava... to se stává tak... každý druhý pondělí.
Ale pak bylo hezky a já jela metrem a narazila na "odkaz z Vídně". Totiž - ovocný špíz v čokoládě. To bylo docela dobrý, protože je to dobrý. Jsou tam jahody a ty jsou dobrý. No a pak jsem to chtěla napsat Janě, protože ona byla se mnou v té Vídni, žejo... ale zastavil mě bezdomovec. Vlastně doteď nechápu, co se stalo, ale odcházela jsem od něj o padesát korun chudčí a s podivným časopisem v ruce, který mi teď nejspíš bude týden ležet na stole a pak ho vyhodím do koše, až mi dojde, že ho asi fakt nebudu číst... Hodně dlouho se už nikomu nepovedlo donutit mě vydat peníze ("dobrovolně"). Jo a - nesmrděl, teda ten bezdomovec - a prej by se mnou šel hned na rande, protože mám moc hezkej kabát. A moc mi to sluší. To řekl až potom, co jsem mu dala peníze. A nebyl vlezlej, abyste věděli!
No pak jsem jela tramvají domů a celou cestu jsem si povídala s klučinou (tak čtyři roky) kterej mluvil anglicky a měl malýho, plyšovýho, růžovýho psa. Rozumněla jsem mu sotva polovinu toho, co říkal, ale to nevadilo, protože měl pejska očividně rád a rozhodl se ho držet v bezpečí!
No a napsala jsem to Janě, všechno. V té tramvaji. A nakonec jsem se vydala do autoškoly. Předpokládala jsem, že se moje první jízdy neobejdou bez mrtvol... člověk s tím musí počítat, aby pak nebyl zklamanej... Ale nakonec jsem nezabila nikoho, jen málem sebe i instruktora, protože nevím, kde je levo a kde pravo. Ale už si tykáme, i když nevím, kde je levo a kde pravo. Jmenuje se Honza. A taky nesmrdí.
Nooo a pak na mě mluvilo moc lidí najednou. Je to takovej ten divnej pocit, když něco musíte řešit, do toho vám zavolá sestra, že je třeba rychle někam dojít, pak se vrátíte a že něco dořešíte, z kuchyně volá švagr, ať proboha přestěhujete to dvdčko zpátky do jeho pokoje, do toho píše sestra, jestli jste vyzvedli to, pro co jste šli a ještě k tomu máma... no prostě se už tak jako dlouho nestalo, že bych byla celkově tak vytočená a vzteklá, že by mi byly věci úplně jedno. Takže vám to teď musím napsat, protože je to významná událost. Když mě to přešlo a všechno bylo vyřešeno, měla jsem tendenci jít se tak nějak omluvit. Ale bylo mi blbě, tak jsem si radši zalezla do postele s teploměrem.
No a teď jsem se zvedla, že se jdu umejt a spát, ale přišlo mi dobrý tohle napsat, než to zapomenu.
Jo - a začala jsem taky psát povídku. Sólo povídku. Po dlouhý době. Bude zase nejlepší na světě. Ale moc pocitů do toho nejde. Proto to bude nejlepší na světě. Takže jásejte. Aspoň někdo bude šťastnej.