Je to už tři týdny od nastoupení do mé nové práce a já si konečně našla chvilku o tom něco napsat. Před třemi měsíci jsem složila státnice, poslala životopis na pár škol a z Ohradní mi volali hned další den brzy ráno, že jsou mým životopisem nadšení a ať přijdu ASAP. Přístup všech lidí na té škole mě mile překvapil. Bylo to opravdu něco jiného, než v "prestižních" Kunraticích, kde po mně chtěli, abych je přemlouvala a dokazovala jim, že jsem to zrovna já, koho by měli vzít. Tady to byl milý a vyrovnaný pohovor. Nebyli rozhodnutí, že mě vezmou, ale už od začátku mi dávali najevo, že si mě váží. Jednání bylo příjemné, slíbili že zavolají za tři dny. Ozvali se o den dřív. Báli se, že bych mohla hledat ještě jinde, ale já nehledala, po těch dvou pohovorech jsem si byla celkem jistá, jeden z důležitých faktorů bylo mimo jiné to, že Ohradní je asi kilometr od mého domova, takže to budu mít do práce kousek. A navíc mají pěkné stránky (a jsou na ně jaksepatří pyšní :)).
Přes prázdniny jsem ještě trávila spoustu času ve staré práci a čím víc se blížil konec prázdnin, tím víc jsem se těšila, až tam skončím. Navíc se Petr rozhodl, že zrovna v době mého posledního volna bude on pracovat každý den až do šesti, takže jsem dovolenou rozhodně nijak zvlášt neprožívala. Ale uteklo to a nastalo 30. srpna.
Bála jsem se. Měla jsem čeho. To množství informací, které se na mě hned první den nabalilo, bylo očekávané, ale i tak pro jednu hlavu nezvladatelné. Pořád jsem měla v ruce tužku a papír, abych nic nezapomněla, zapisovala jsem si úplně všechno, co mi kdo řekl, připadala jsem si ne jako učitelka, ale jako sekretářka. Bez počítače. Bez psacího stroje.
A všechny tyhle věci byly o to složitější, že každá ta věc se týkala něčeho jiného a já první den nachodila kilometry. Bylo to: zdobení třídy. Jasně, že jsem věděla, že si musím vyzdobit třídu, jen jsem tak úplně nečekala, že se to bere tak vážně. A první den jsem se pochopitelně netáhla s hromadou obrázků, takže běhat za kolegyněma a čekat, co mi půjčí... Špendlíky byly taky problém - pochopila jsem, že mi ta prostě nikdo nic nedá, takže zase samé půjčování. Do toho ještě do nějakého skladu pro pomůcky na stěnu - vyjmenovaná slova, vlastivědá mapa... Dál bylo potřeba sehnat si věci do kabinetu. Moje kolegyně (velmi příjemná paní, na tu mám vážně štěstí) byla několik let v kabinetě sama a věci pro mě byly na spoustě různých místech ve škole. Ta škola je velká a ze začátku pro mě byla jako jedno velké bludiště. Musela jsem sehnat stůl, jedny poličky, druhé poličky... no děs. Pak porada. Další vlna informací, další tři popsané stránky. Měla jsem dojem, že mi ta hlava musí co nevidět prasknout.
No a pak ještě ta zbylá výzdoba - sehnat provaz, natáhnout ho na stěny a pověsit tam to, co jsem sehnala od kolegyní, dodělat ty nástěnky... pak nechat přinést a zapojit počítač (školník běhal po celé škole, ani kdybych věděla, jak vypadá, nemohla bych ho pořádně najít). Pak taky lavice, odstranit přebývající, rozestavět je atd., sehnat si věci po všech těch dětech... Odcházela jsem kolem čtvrté a byla jsem mrtvá jako už dlouho ne.
A další den další informace. Dodělání třídy, papírování, příprava na to, že zítra už přijdou děti. Nemůžu tady vypočítávat úplně všechno, co se dělo, myslím, že předchozí informace pro ilustraci stačí. V úterý jsem se začala především obávat. Věděla jsem, že je strašná spousta věcí, které nevím. Kdy dostaneme učebnice? Jak známkovat? Jak se vypořádat s individuálními plány pro dvě děti, které budu mít ve třídě? Jak vyplním třídnici? Žákovské? Jedna otázka byla zodpovězená a naskákalo deset dalších. Děs.
A pak prvního září. Byla jsem nervózní a těsně před osmou jsem ještě psala smsky na uklidnění :-). Přišli se na mě podívat nervózní rodiče. Moje třída měla smůlu - každý rok jinou učitelku, takže se teď všichni rodiče očividně děsili, co k jejich dětem přijde tentokrát. A pak už vyučování.. Měli jsme jenom jednu hodinu, a ta utekla hodně rychle. Mrzelo mě, že ještě nemáme ve třídě koberec, takže povídání a seznamování proběhlo skoro celé v lavicích, navíc jsme teda museli vyplnit ještě spoustu věcí, takže času bylo vážně málo. A pak se rozutekli a já zůstala trochu zmatená někde na chodbě, jen jsem doufala, že někoho někde nepřejede auto a mě nezavřou hned první den.
Pak už to dětmi bylo v pohodě. Všichni jsou hodně živí, mám tam pár expertů, ze kterých už mi párkrát tekly nervy, ale v zásadě mě to vážně baví a je fajn, že co se inteligence týče, jsou na podobné úrovni, nemám tam žádné děti s dyslexií, dysgrafií atd. Jeden kluk je z Číny a moc nemluví. Měla jsem z toho setkání strach, ale nakonec je to asi ten nejfajnovější kluk, kterého v té třídě mám.
Co je ale mnohem horší než děti, je ten šílenej systém. Dvacetkrát vyplňovat do žákovské něco, co by stačilo jednou napsat na počítači a vytisknout. To samé třídnice, údaje o žácích v počítači, katalogové listy... Od začátku roku jsem vyplňovala jména, data narození, maily a čísla na všechny rodiče už asi desetkrát. A měli byste slyšet, jak u toho nadávám. Čekala jsem vopruz, ale tohle je fakt extrém. A každé písmeno musí být správně, tady římské číslice, tady normální, tady tiskace, tady psace, tady kapitálkama, tady zase ne. Tady perem, tady tužkou... fakt to je něco naprosto neuvěřitelnýho. V dnešní době... každý den si říkám: proboha PROČ? Ti dementi, kteří to vymýšlí, by měli jít zametat chodníky, dělali by něco mnohem užitečnějšího, než dělají teď. A inspekci, kterou se nám v jednom kuse vyhrožuje, by taky měli povyhazovat. To je neuvěřitelný, co všechno se musí dokazovat, vypisovat... přesně použít jeden typ sloves a žádný jiný... A při tom všem mi samozřejmě běží hlavou: Proč nás něco takového neučí na škole? Pět let naprostých nesmysů, o kterých hned druhý den zjistíte, že už je nikdy nebudete potřebovat, ale ty důležité věci nikde. Za ty dva týdny jsem ani jednou nepsala žádné pojebané cíle hodiny z pohledu žáka, učební plány nebo reflexi na své vlastní lekce. Ani jednou jsem nepřemýšlela o stupidních klíčových kompetencích. Zato jsem asi tisíckrát přemýšlela nad tím, jak strašně bych těm našim pseudoučitelům z vysoké přála, aby si vyzkoušeli týden mít vlastní třídu a doopravdy učit, ne sedět na zadku, polemizovat o tom a poplácávat se po rameni, jak to zase báječně vymysleli.
Za dva týdny s dětmi jsem se toho naučila víc než za pět let na vysoké. Protože to ještě beru zodpovědně, odcházím téměř jako poslední. Dělám si nějaké přípravy, ale je to pár řádků, cokoliv víc by bylo zbytečné, protože stejně nakonec musíme jet podle učebnic a plnit plány. Kolegyně na mě občas koukají jako na blázna, na rozdíl od některých fakultních blbečků totiž vědí, že je potřeba mít aspoň nějaký volný čas. Mám bolesti hlasivek. Po šesti vyučovacích hodinách v pátek i bolesti hlavy. Nic nestíhám, pořád je toho tolik a každý den končí dřív, než by končit měl. Nikdy neodhadnu, jak rychle si budou děti balit věci a čeká se na nás den co den ve družině. Každý den jenom trnu, abych něco nezapomněla oznámit, aby bylo všechno napsané, potvrzené, zdokumentované... A pak ty učebnice. O matice ani nemluvím, snad každé cvičení mi připomíná Jirotkovou a Hejného, a tak trpím při každé hodině. Vlastivěda od Frause taky stojí za prd, nejsou tam žádné informace a strašná spousta otázek. Vím, že bych měla být informovanější a ty věci prostě vědět, ale holt nevím. A zase je v tom vidět ten rukopis ženských, které to psaly, opět naše fakultní chytrolínky. A všechno musím mít na konci roku vyplněné a probrané. S jednou hodinou týdně. Jak tohle dopadne, to doopravdy nevím.
No... narozčilovala jsem se už dost, tak teď trochu pozitiv. Sbor na prvním stupni je sice postarší a nejsem si jistá, jestli bych chtěla, aby mě někdo z nich učil, ale všichni jsou tam hrozně milí a pomáhají mi i s úplnými kravinami, ve kterých nejsem schopná se prozatím vyznat. Na druhém stupni je i pár mladších holek, s jednou mám v pátek dozor, tak aspoň občas pokecáme. Plat nebude zázračný (s tím už jsem se taky nazlobila dost), ale vypadá to na rozumné možnosti osobního ohodnocení, takže jsem v napjatém očekávání:). Dostala jsem do třídy koberec a ten je super. Máme taky hodně možností kam jezdit, doufám, že už se brzy někam vypravíme, snad dokonce do zoo. I pomůcky a takové věci jsou super, mám k dispozici naprosto skvělý sál pro dramatickou výchovu a v tomhle směru úplně volné ruce.
K práci tam mají rozumný přístup. Pokud má člověk všechno potřebné hotové, nikdo nesleduje, v kolik se odchází nebo jakým způsobem se dělají přípravy, jak už jsem psala, připadám si občas trochu divně, když jdu ve tři a jsem ve škole poslední, ale je to dobře. Ono těch pět hodin je mnohem náročnějších, než jsem čekala, tak si člověk pak rád sedne už do svého a dělá si přípravy doma. Stejně to většinou zabere o dost víc než standartní pracovní dobu.
A pak ještě jídelna. Mají výběr ze dvou jídel! Bohužel ještě nevím, jak vaří, za celou tu dobu jsem nebyla schopná si tam dojít a zařídit si to. Ale v příštím týdnu to už určitě vyjde! :)
Takže shrnutí? Baví mě to. S dětmi je legrace, jsou chytré a já dělám to, na co jsem takovou dobu čekala. Po fakultě a studiu se mi rozhodně nestýská, spíš doufám, že na to všechno velmi brzy zapomenu. Bylo by bezvadné nemuset dělat ty p..čoviny kolem, ty nesmysly, tu strašnou spoustu papírů, ze kterých jde člověku fakt hlava kolem. Ale holt něco špatného se prostě najde všude a v mém případě - sečteno a podtrženo - mám dostudováno a dělám co mě baví - jsem velmi šťastný člověk. A teď už mě omluvte, jdu hledat svůj ztracený hlas.
