Předvánoční

Všude kolem jsou Vánoce, jenom u mě ne. Jako uvnitř. Ať se snažím, jak se snažím. Ale třeba to přijde po návratu domů na svátky, což má být dnes večer. Věřili byste, že se mi tam vůbec nechce? Asi věřili. Mám pocit, že poslední dobou před odchodem z domu jsem si stěžovala víc než dost. A musím přiznat, že bydlení jinde je dobrá věc. (I Elliotovi se to zamlouvá, maj ho tam všichni rádi - snad možná víc než doma.)
Ale tak jako instinktivně se na Vánoce těším. Dneska se mi ale zdál takovej vysoce depresivní sen o tom, že jsem přijela zpátky domů a tam mě najednou nikdo nechtěl a všechno to bylo plný bezmoci a byly tam jako zástupné symboly vypálené svíčky. Doufám, že ve skutečnosti to prožijeme nějak líp... (budu nakládat hermelíny a dělat kokosové kuličky, jako každej rok... jo, na to se těším:-)).
Takže Vánoce. Už zase. Jak se těšíte? Co pro vás Vánoce znamenají? U nás doma to nebývá nijak silně vyhrocené - nějakej ten stres v tom je, ale nikdo se kvůil svátkům nestaví na hlavu, takže já mám Vánoce u nás doma ráda. Většinou jsou to příjemný dny s rodinou - a když tak o tom uvažuju, nechtěla bych svátky trávit jinde ani jinak - i když pak už se, myslím, zase budu těšit, až po Novém roce odjedu:-).

Kdo ví jestli, kdy a kolik

... aneb Jak to (ne)dopadlo se stipendiem.

Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.

Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.

O koulích, tyčkách a jiných věcech

Chodil čert a chodil Mikuláš a anděl s nima taky. Vzpomínala jsem na spoustu věcí - vždycky 5. prosince chci jít ven, je to ten zvyk z dětství, kdy se člověk projde po praze a potká tyhle tři v mnoha verzích.
Nakonec jsem vytáhla Teaze s sebou. Byla škoda, že Kir zůstala na tenhle víkend v Plzni, protože to byla suprová noc.
Vyšli jsme na Staromák, kde byly mraky a mraky lidí a ještě další mraky a my jsme se prodírali těma mrakama a já chtěla skoro vzít Teaze za ruku, aby se mi neztratil v nějakém přízemním oblaku, ale nevzala jsem ho, protože jsme se nakonec vymotali i tak a asi jsme použili dávno zapomenutou Sílu nebo co. --- Jo, stromek na Staromáku je výjimečně moc pěknej. Jsou tam svítící vžumtyčky, který jsem strašně chtěla domů a Teaz taky. A jak svítěj a problikávaj dolů, tak to vypadá, jako že z toho stromku prší světýlka a je to prostě fakt pěkný (oproti loňskýmu roku, kdy na stromku na Staromáku byly velký plastový koule, který se tak divně vyfukovaly a stávaly se vším jiným než koulema).
Prodrali jsme se do postranních uliček a postranníma uličkama až k Palladiu, kde jsme strávili spoustu času procházením krámků s plyšákama a dámským spodním prádlem. Vyzkoušela jsem si šaty, ale neseděly. Bylo dobrý si je vyzkoušet.
A pak jsme měli 25% slevu v KFC, ale myslím, že jsme srabi, protože jsme si nedali kotel pálivých kuřecích kusů, ale jenom nějakýho twistera a longera, ale i tak jsme se najedli a pak tam strašlivě dlouho seděli - ale ani nám to epřišlo, protože všechny ty věci, který jsme probrali, bylo moc dobrý probrat.
Kolem jedný ráno jsme se zvedli - koneckonců lidí hromada pořád, ale Staromák už se musel vylidnit aspoň trošku a my hrozně chtěli ty svítící věci z toho stromku, tak jsme se na záchodě převlíkli do černýho, nasadili si kukly na hlavy, vykradli místní obchod se zbraněma a šli na lup.

Bylo tam naprosto nádherně. Mít doopravdy kukly, blbě by se dejchalo, ale bylo by teplejc - i když jsme se snad ani neklepali, moc. Ale stromek byl tak jako blbě - kolem hrazení a furt nějaký lidi, určitě taky kamery bůhvíkde, takže tyčku nemáme ani jednu. Ale byli jsme v bojové náladě, takže jsme se rozhodli, že s prázdnou ze Staromáku neodejdeme. Plán číslo 2 - útok na zlatou kouli na malém stromečku uprostřed té dřevěné vyhlídky, jak tam teď stojí mezi stánkama. Bylo to napínavý - kdokoliv nás mohl vidět, kamery musely bejt všechny namířený na nás, ale my jsme mistrně využili objímacího triku a úlovek byl náš! Spolupráce na jedničku. Zrovna tam byla nějaká jiná objímající se dvojice, tak jsme rychle odešli, aby veškeré podezření padlo na ni. A s trofejí pod kabátem (pokoušeli jsme se ji pašovat v různých tělních dutinách, ale nevešla se ani do mého ucha, ani do Teazovy nosní dírky) jsme se odebrali vstříc lepším zítřkům.

Usoudili jsme, že nejlepším poselstvím bude, když kouli umístíme na nějaké důležité místo. A to nejdůležitější místo na světě je bez veškerých pochyb Malostranské náměstí. Bylo to napínavé, ale povedlo se. A tady - tady je důkaz. A odkaz příštím generacím.

Jako celek:

V detailu:

Domů jsem přišla ve tři. Můj spoluzloděj dorazil později, protože je to zloděj-gentleman a šel mě doprovodit (myslel si, že mu třeba pojede nějakej lepší noční spoj ode mě - a taky že nakonec jo!). V současné době plánujeme ukrást něco většího - okenní tabulku nebo popelník z restaurace. Ale to bude chtít týdny příprav. Možná přibereme i několik zkušených lidí do týmu.

Udělala bych z naší loupeže zvyk. Takže příští rok 5. prosince? Kdo se přidá?:-)

KoprCon 2008

Potřebovala jsem maličko odstup, abych se mohla konečně pustit do psaní. KoprCon byl na jednu stranu výbornej a na druhou stranu jeden z psychicky nejnáročnějších conů, které jsem zažila. Mohlo za to několik věcí najednou - a můžeme začít rovnou na začátku.

Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.

Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.

Vojtíšek

Mám nového synovce. Není to vlastní synovec, je to syn syna ženy mého táty:-). No, do rodiny ho zkrátka beru, jeho taťku beru jako bráchu, takže synovec to prostě je:-). Jmenuje se teda Vojta a narodil se včera v půl třetí ráno. Matyáš i Lída (chápavější pochopili, že se jedná o jeho rodiče) vypadají moc spokojeně. A Vojtíšek vypadá takhle:

Z nástěnky studijního oddělení

25. 11. 2008 - Informace k prospěchovým stipendiím: podle sdělení zástupců Stipendijní komise AS dosud není stanovena konečná celková částka pro přidělení stipendií. Stipendia budou vyhlášena ihned po sdělení částky.

Do Kopřivnice

Pojedeme zítra dopoledne, já, Teaz, Kirana a možná Prady. Budu řídit, možná i celou cestu. Nejenomže jsem nikdy nejela takhle daleko, ale tentokrát už tam vedle mě nebude sedět nikdo, kdo by mi neustále říkal co mám dělat, kam kdy odbočit, co si zařadit a kolik je momentální povolená rychlost (i když aspoň na tohle poslední si asi zaúkoluju Teaze:-)).

Ale všechny instrukce k taťkovu autu mám, přes Prahu na D1 se dostat umím, vím, kde mám stěrače a dokonce mi tuhle šlo i zaparkovat:-). No, zkouška to bude velká. Pokud do Kopřivnice nedorazíme do šesté hodiny večerní, dá se očekávat, že něco není v pořádku.
Držte nám palce!:-)

Naše "milovaná" fakulta

Takže - můžete si klidně přečíst tenhle článek. Ale nevěřte při tom odstavci, že to není pravda. Pedagogická fakulta skutečně NEMÁ peníze na výplaty. A co je na tom nejvtipnější, je návrh, který jsem slyšela včera: prý by se studenti měli složit na platy učitelům. Je to návrh, možná to bylo jen tak vyslovený mezi řečí někým, koho lidi poslouchaj... Samozřejmě to nemůže projít, ale - já teda nevím - už jen ten samotnej fakt, že tohle někoho napadne, že tohle přijde mezi lidi - na mě působí jako jasnej důkaz toho, jak je ten celej systém postavenej úplně a dočista na hlavu.
A samozřejmě s tím souvisí ta stipendia. Ne, už s tím doopravdy nepočítám, ale pořád ještě nemám jistotu. 21.11. to mělo být na nástěnce i na stránkách školy. Posunulo se to do 25., tedy do dneška. Ani dnes nikde nic. Fakulta opět tvrdí, že na stipendia jsou peníze vyčleněné, na druhou stranu je zde ale tvrzení, že 1) stipendia budou "pozdržena", 2) počet udělených stipendií bude značně nižší.

Pořád se mi někdo diví, že se proklínám, že jsem nezačala studovat v Hradci nebo v Plzni?

Myslíte si, že to může být JEŠTĚ horší?

Circus maximus

Byli jsme dneska v cirkusu. V cirkusu Berousek, aby bylo jasno - je to nejlepší cirkus ze všech (a nechci nic slyšet o trápení zvířat, protože jestli je někde v cirkusech trápí, tak tady ne!). A bylo to moc fajn. Sestavení: já, Shake, Teaz a Kirana. Maličko zima byla, to zase ano, ale představení bylo pěkný a hlavně Teaz byl nadšenější než kdejaké malé děcko na sedačkách pod náma:-). O přestávce jsme se byli podívat ve zvěřinci a viděli jsme (zhuleného) slona tancovat na hudbu z rádia... pak k nám natahoval chobot tak, že jsme si ho mohli pohladit - krásný a obrovský zvíře to je.
Velbloudi na nás neplivali, lamy taky ne. A drezúra arabů a frísanů je pořád stejně nádherná, jako byla vždycky, jen té španělské školy trochu ubylo (pamatuju si na vystoupení, když mi bylo asi dvanáct - to bylo doopravdy něco, teď už to vypadá spíš jen jako taková nehotová zkouška)... A klauni byli skoro doopravdy vtipní:-).
Po vystoupení jsme šli ven do zimy a dovnitř do metra a pak zase ven do zimy na Andělu, do bankomatu a na jídlo do obchodního centra - a po jídle na kafe a tak - byl to příjemnej den. A ta hodina strávená v hračkářství pak - ta taky stála za to (do 14 let nevhodné:-)).
Cirkus byl dobrej nápad. Měla jsem maličko strach, ale byl to dobrej nápad. Berousek je zkrátka třída. Doporučuju. Příští rok jdeme zas, což?

Čekám

"Konečný seznam studentů, jimž bude přiznáno stipendium, bude zveřejněn na nástěnce studijního oddělení a na webových stránkách fakulty nejpozději do 21. listopadu 2008."

Takže čekám. Čekám. Maj ještě skoro dvě hodiny.

Fakulta je několik milionů v mínusu. Jak můžu ještě doufat, že to stýpko dostanu?

Improvizační sporty

Poslali nás ve škole na víkendovej seminář a vlastně nikdo z nás úplně netušil, o co půjde. My z ročníku si mysleli, že se bude prostě jednat o improvizaci, takže budeme hodně hrát a dozvíme se k tomu nějaký nový věci.
Nakonec se jednalo o improligu. Je to prakticky sport. Dělají se zápasy dvou skupin, jako šou pro diváky, s rozhodčím a trenéry, s uvaděčem a hlasováním publika. Pískají se fauly. Jsou dvě skupiny a na oko jdou proti sobě, doopravdy ale musejí být hodně sehrané a fungovat jako jeden tým.
Systém se mi moc líbí. Viděli jsme skupinu, která nám předvedla, jak vypadá takovej zápas, a bylo to opravdu vtipné, jedná se o soubor několika různých "disciplín", ve kterých skupiny soutěží, všechny založené na improvizaci. Za příklad poslouží např. disciplína "dabing", ve které jsou dva hráči na jevišti, dva sedí pod jevištěm. Ti na jevišti hrají a otevírají pusu, ti pod jevištěm je dabují. Dostanou téma a na přípravu mají asi 30 vteřin. Jak jsme si vyzkoušeli, je to hodně těžké zahrát a namluvit, ale když jsme se na to jen dívali, vypadalo to naprosto skvěle. Další disciplíny jsou často založené na postupném přicházení a odcházení hráčů - buď má hráč přidělené slovo a když ho ve hře slyší, musí přijít, když ho slyší znovu, odchází, nebo je určité pořadí příchodu a odchodu hráčů (disciplína "pyramida" je založená na postupném přicházení hráčů a nastolování úplně nových situací s každým novým hráčem)...
Improliga je zábavná věc. Hraní v disciplínách je také zábavná věc, bavilo mě snad všechno, co jsme si zkusili. Hrozně ráda bych nějak omezila tu spoustu průpravných cvičení, nalazování na skupinu atd., jen ještě nevím jak. Některé ty věci mi přijdou zbytečné, některé přehnané, některé skoro až trapné, ale podle většiny mých spolužaček jsou zkrátka potřeba, protože jinak bychom nemohli fungovat zdaleka tak dobře, jak jsme při tech improvizacích fungovali...

No - víkend to byl náročnej. Mám z toho poměrně hodně nápadů a určitě by mě bavilo některé ty věci si vyzkoušet i jindy, s jinýma lidma, nebo je občas dělat jen tak pro zábavu v hodinách dramaťáku. Otočit to třeba tak, aby tyhle věci byly jako ta průpravná cvičení, které většinou strašně moc nemám ráda. Nebo - nechcete do toho někdo jít a založit si skupinu?:-)

Doporučuju podívat se sem. Najít si tam videa ze zápasů improligy. Pokud vás aspoň trochu zajímá divadlo a třeba i improvizace, tím jenom líp. Ty zápasy doopravdy stojí za to :-)

Tentokrát o nevěře

V pondělí jsem se zase ve škole dozvěděla spoustu nových věcí o vývojových fázích vztahu, o vývojových po-rozchodových fázích, o nevěře a manželských krizích - proč, kde, kdy, jak... a tak. Byla to po všech směrech zajímavá hodina, ale prošli jsme tak tím lidským životem, že člověk chtě nechtě musel zapřemýšlet, co ho asi čeká - minimálně tak... následujících dvacet let:-).

Z příkladů pro dnešek vypíchnu nevěru - bavili jsme se o tom, proč kdo bývá nevěrný a kdy, při jakých životních fázích atd. (to jsou takové ty klasické věci). Zaujala mě ale věta: "Milenec ženy bývá především profesionální naslouchač (pamatujete POPO?:-)) A také - když už teda k nevěře dojde - pokud se prý rozhodneme ji sami partnerovi / partnerce oznámit, čekáme především odpuštění. Bývá to ta hlavní motivace. Pamatuju si na díl Torchwoodu, který byl takovou typickou ukázkou tohodle jednání přesně s tímhle motivem a bylo to tam tak přímé a jasné. No - výsledek toho je, že toho pravého odpuštění - ve smyslu "je to v pořádku a už se k tomu nebudeme vracet" se po nevěře nemůžeme dočkat. I tvůrci Torchwoodu to věděli. A dává to smysl :-).

Časem k tomu možná vymyslím zase nějaké hlasování.

FFS

Ještě do neděle jsem nevěděla, jestli doopravdy pojedu. V pátek jsem byla přesvědčená, že ne, pak mi to začalo hlodat v hlavě a v neděli v 16:45 jsem už seděla v autobusu do Chotěboře.
První dojmy nebyly moc dobré. Byla tam zima a lidí spousta, většinu z nich jsem neznala ani od pohledu, natož jménem. Ale už na recepci na mě byli hodní, nejenže všechno proběhlo rychle a hladce, ale navíc mi povolili ubytování na Smetance místo ve sportovní hale (kam jsem se musela přihlásit), našli mi po udání jména spolubydlícího i číslo pokoje, ale jen pod příslibem, že dohromady nezabereme víc místa, než 2 x 1,2 m. nebo 2,5 x 1 m.:-) (Zkontrolovat to bohužel pak už nikdo nepřišel.)
První známou osobou - a navíc dost nečekanou osobou - byl Lando. A pak jsem si nahoře úspěšně našla Stargejťáky. Každý z nich mě zdravil s tím, že "Shake říkal, že přijedeš, ale bude to překvapení." Já věděla, že věděl, ne že ne!
Poznala jsem konečně pár dalších světoznámých lidí, Jacoba a Lumyšku, například. Pak prošlo kolem v různém pořadí i pár známých - E-Wan s Hana´an, Johnak, Salla - Sovoga jsem minula o několik hodin, což mi bylo líto. Na KoprCon prý nepojede! (Drb tohoto měsíce!) A Vašek Pravda tam taky byl. Prý má opar, takže se nemůže líbat. (Druhý drb měsíce.)
Od osmi začínala přednáška, na kterou jsem šla. Byla to moje první oficiální SG přednáška, bojím se, aby se o mně teď nezačalo říkat, že k nim už definitivně patřím. Dokonce nebylo tak těžký tam tu hodinu strávit, protože nešlo ani tolik o SG jako o dabing a to je i pro mě docela pochopitelná věc:-). Kromě toho jsem seděla vedle Johnyho, který má krásný notebook (Já vim, já vim, Johny! Ale pěknej fakt je!). A měla jsem dobrý výhled (nejen na ten notebook), takže to mě vlastně docela omlouvá.
A pak jsme šli nahoru k baru, já si povídala s Johnakem a pak se ta skupinka přesunula ještě víc nahoru, seděli jsme, většina lidí pila (a mně to mělo vadit!), občas jsem se podívala do čajovny, kde bylo na Johnakově notebooku promítáno něco, co mělo všem přítomným přinést minimálně týdenní žaludeční nevolnosti. Já z toho moc neviděla, zvuky mi ale stačily. Byly to turecké Hvězdné války. A mě bolelo v krku. Začala jsem chraptět. Omlouvám se všem, kteří se mnou museli mluvit. Dostala jsem medovinu, která moc nepomohla, ale rozhodně chutnala líp než ta becherovka, co přišla pak. Ale i tak díky za snahu, Johny:-).
A pak jsme šli tancovat. U toho se mluvit nemusí! Spát jsme šli tak kolem čtvrté. A mně bylo podstatně líp, než další den ráno; rozhodně jsem ale nebyla sama, kdo to tak měl, i když důvody byly značně rozdílné:-).

Někdo snídal toasty, někdo polomáčenky, někdo ibalgin s minerálkou. A někdo pro jistotu nesnídal vůbec - a raději ani dopoledne nevstával. (A to se říká, že prezident by měl být všem lidem příkladem!)
Mejzlík měl přijet a nepřijel. Nebo aspoň ne včas. Pak přiběhl do sálu jeho pes a nakonec se objevil i on sám. Nemůžu napsat, že to byla moje první SG beseda, protože jsem byla vloni na FF už na Nyklovi, i když nevím, jestli se to počítá. Každopádně Mejzlík je příjemnej a chytrej člověk, kterej se dobře poslouchá a to nejen když mluví Aslana.
Pak jsem byla v lékárně, v sámošce a v drogérii. Všude otevřeno. V Chotěboři to žije, když zrovna není víkend nebo svátek nebo po šesté hodině večerní!
Od 20:00 měl být SG galavečírek. Očividně dlouho připravovaná akce:-) ("Pusíme tam tohle video?" - "Tak třeba jo, no.") Nakonec ale musím opět konstatovat, že když někdo umí zabavit lidi, tak prostě umí. Ani to nevypadalo moc nastavovaně, Jarmome:-). A Jacoba bych omluvila, klikání je náročná věc... Při hrách jsem dostala za úkol se zavázanýma očima nakreslit dva... no nějaké dva ze SG... s tyčovkou. Tyčovku jsem nakreslila velmi obstojně, s těma dvěma to bylo o poznání horší. Nakonec byl jen jeden.

A pak už to bylo nějaké fakt moc náročné. Pevné rozhodnutí navštívit ve středu doktorku přišlo velice brzy.
Nahoře v KD se sešla velká skupina lidí (přijela Evička se spoustou jídla!) a kolem byla velká zábava, která skončila jednou rozbitou židlí (Dragon Lordovi jich v sále moc nezbylo) - ale nebyla to Deusova vina! A pak bylo na zemi a na lidech pár rozlitých džusů s vodkou (asi), nějaká voda a možná pivo. I když to tam moc nesmrdělo, tak pivo asi ne. A já šla radši dolů na čaj. Nebylo mi dobře. Štve mě to. Jak jsem nemohla mluvit, tak jsem vůbec nemohla s nikým mluvit! (:-) Ale ne že bych se nepokoušela. Třeba takovému Denerogovi bych měla určitě hodně co říct!) Bylo to docela k vzteku. I když je pravda, že když jsem o tom pak přemýšlela, došlo mi, že některé věci bylo stejně nakonec lepší neříkat. Ono to bez toho taky jde (a mnohdy je to mnohem upřímnější, než... no znáte to...).
Ve velkém sále docela slušně hráli, ale všude bylo dost lidí a kouře, že jsem neochotně přiznala, že bude nakonec lepší jít si lehnout. Už kolem půl jedné. Docela brzy na poslední noc na conu. Ale měla jsem doprovod, takže jsem toho vůbec nelitovala:-).
Úterní ráno se pro mě moc nelišilo od toho předešlého. Byla jsem ráda, že jsem ze sebe občas dostala větu, která byla slyšet dál než na půl metru. Udělala jsem ze Shakea svého mluvčího. Výhodu to mělo, že on většinou dál než půl metru ode mě nebyl, takže jsem z toho vyšla ještě víc než dobře.
Dala jsem si čaj (Coldrex bohužel včera došel) a sýrové toasty. Neošizené. A pak jsme se šli pomalu rozloučit (bacha na Vaška s oparem!), navštívit kino kvůli honorářům, a nasedli do auta. Totiž do Bělouše. Jarmom nás předjel, to rozhodně popírat nechci, ale skoro až k dálnici se pak Běloušek držel velice statečně! A ano, měli jsme větší náklad!

Nelitovala jsem, že jsem jela na FFS. Byla tam příjemná atmosféra, příjemní lidi, všechno tak uvolněné a bez depresí (a to už mám v sobě pět deprese vyvolávajících prášků:-)), prostě moc pěkné to bylo. Až na tu mou bolest v krku a chraptění - doufám, že jsem nenakazila nějakým záhadným virem celou Chotěboř (a i kdyby - nachlazenej tam byl kdekdo, s klidným svědomím prohlašuji, že chytit jste to mohli od hokoholiv!).

Příště (a že to nebude, to si, Vašku, vyprávěj komu chceš) se nejspíš vydám bez výmluv už první den...

Norethisteron

"Nežádoucí účinky: ... akné, nevolnost, napětí prsů, bolesti hlavy, otoky, změny tělesné hmotnosti, křeče, sklon k depresím, poruchy spánku, kopřivka, svědění, plísňové onemocnění, žloutenka, poruchy činnosti jater, hnědé skvrny na pokožce."

Víc nežádoucích účinků než žádoucích. To se mnou deset dní zase bude legrace.

Žárlivost a jiný věci

Je to takovej jeden seminář, dvě hodiny týdně. Na každém tom semináři se bavíme o lidských vztazích, o komunikaci, partnerství, teď jsme přešli k dlouhodobým vztahům a dál se bude pokračovat svatbou a dětmi a tím, čím pak dítě prochází. Máme imaginární pár, který provádíme všemi těmi stádii a bavíme se o studiích a knížkách, které souvisejí s různými tématy. Dítě prý totiž ve škole nesedí samo, sedí tam s ním vždy celá jeho rodina a s ní i její minulost.

Musím se přiznat, že mě tyhle hodiny začaly maličko děsit. Dokud šlo o takové to sunutí se po povrchu, o relativní věci, které jsou velice individuální (příklad v minulém příspěvku), které sice podporují nějaké studie, ale co koneckonců z toho, že - tak to bylo ok. Taková nevinná zábavička, každej si něco srovnal ve své vlastní hlavě, zasmál se tomu a hodina skončila.

Teď už to cítím jinak. Bavíme se nejen o partnerství a lidských vlastnostech, ale i o různých pochodech, kolik času denně člověk stráví v úplně jiných světech a jak to mají děti - co už je nebezpečné, kdy je třeba dávat si pozor.

Asi mi vadí, že bych strašně ráda říkala: "u mě je to jinak", ale čím dál víc zjišťuju, kolik věcí na mě sedí, jakejma situacema jsem si prošla, že jsem měla krizové body v životě tam, kde je normální, že je člověk má. Dozvídám se na sebe nový věci, na sebe v minulosti, na sebe v současnosti. Dozvídám se nový věci i na lidi kolem. Na lidi, se kterýma jsem byla, na lidi, které jsem znala a znám. Je to - fakt maličko děsivý, jak jsou ty věci... pravděpodobný.

A mimochodem - bavili jsme se o žárlivosti a potvrdila se mi moje "soukromá studie". Muži ve valné většině žárlí na bývalé muže svých partnerek, kdežto ženy na potenciální budoucí ženy svých partnerů. Je to biologicky zakořeněná věc - muži mají potřebu být "jediní", případně "první" (pravděpodobně to souvisí s jejich soutěživostí, tím, že nechtějí být ženou srovnáváni, nebo možná nechtějí mít někoho, koho už "měl" někdo před nimi. Jde ale čistě jen o mé domněnky, nechť se k tomu raději vyjádří nějací muži:-)). Ženy se naopak bojí více o svou budoucnost, což prý biologicky souvisí s dětmi, přestože třeba ještě žádné nemají (tedy s potřebou, aby se o ně /ženy a jejich děti/ partner postaral a neodešel za jinou). A možná je v tom i ta druhá věc - že se nejvíc bojíme toho, co by pro nás bylo přijatelnější - tedy že se ženy koukají na jiné potenciální partnery, kdežto muži dokáží více hledat kvality ve svých bývalých partnerkách. Jen dohady.

Co si o tom myslíte? Jste výjimka, co se žárlení týče?:-)

Partnerská očekávávání

Co čekají ženy od mužů:
- "POPO" - posedět, popovídat
- "DUPO" - duševní porozumění

Co čekají muži od žen:
- "UU" - uvařeno, uklizeno
- "OBSTA" - obdiv stále
- "SEZA" - sex kdy se mi zachce

... očekávání ženská bývají na rovině emocionální, očekávání mužská na rovině materiální...

Podle studií prý žena potřebuje na "prohlédnutí si" potenciálního partnera přibližně 20-30 vteřin. Muž minutu až dvě. Žena na tohle první kouknutí přijímá až 90% dojmů, zbylých 10% "doprohlédne" na prvním dalším setkání. Muži to mají v poměru 60% ku 40%. A prý je skutečně naprosto normální, že jako první se muž ženě podívá na prsa, pak hodnotí výšku, postavu a často vlasy. Ženy se dívají nejčastěji na tvář, postavu a na ruce.

Tak co, jak moc to na vás sedí? :-)

Nové osudy

... tedy Nemocnice na kraji města po dalších pěti letech (nebo jak). Lituju, že jsem to tu zmiňovala, je to naprostá kravina. Soupeřit by to mohlo s Ordinací v růžové zahradě a těžko říct, kdo by v kategorii "trapnost roku" vedl. Nevím, proč dělají ty divné rádoby inovativní věci s kamerou, nechápu obsazení (Korn jako zlej německej manažer? Proboha! - A ten šílenej výraz při bouračce!), nechápu příběh, nechápu hudbu. Nechápu, že se k tomu těch pár dobrých herců upsalo. Zatím tam nebyl ani jeden náš pes, pouze knírač naší kamarádky (ve filmu jí Abrhám říká Čunča (ha ha ha, legrace)), nejsem si ale jistá, jestli se vydržím koukat jen kvůli tomu, že se tam občas Erinka nebo Amálka objeví.
Opravdu je to příšerná věc.

... A ty nesmyslný flashbacky, ty divný do sebe nezapadající záběry krajiny, dvě trapný bouračky (STŘIH!), výrazy lidí, nepravděpodobná setkání, smrt do toho - a smutek, kterej byl neskutečně k smíchu... No - bída...

Tajná výprava do JRC

Byla jsem v obchodě s počítačovýma hrama. Vždycky mám pocit, že dělám něco špatnýho, když tam procházím a doopravdy uvažuju nad koupí nějaké hry, je to takovej ten pocit, kterýho téměř není možný se zbavit, když vám někdo od dětství pořád říká, že svůj čas byste měli trávit nějak jinak, že sedět u počítače je zlo a kdesi cosi. Ale o to je to pak vlastně zábavnější, protože tam chodím tajně. Řekla jsem doma, že jdu do Tesca koupit něco do drogérie a podívat se na oblečení a tak... taková tajná operace.
Jen co jsem přišla do toho obchodu, slyšela jsem hrát písničku. Stalo se mi to v tomhle měsíci už po druhý, kdy jsem slyšela písničku, něco mi připomněla a mělo to nějakej symbol, kterej pořádně neumím vyslovit. A hezká písnička to byla taky.

A pak jsem si, snad i v souvislosti s tou písničkou, fakt chtěla koupit počítačovou hru za šest stovek, ve které se stará o koně a jezdí se na nich! Byla to hodně uhozená myšlenka (taky už druhá za uplynulý měsíc), ale líbilo se mi, že jsem o tom reálně uvažovala. Nakonec jsem si koupila jen nějakou kolekci k Simákům. I tak ale stála tahle výprava za to.

Od 26.9.08...

... tedy od příštího pátku poběží na ČT1 vždy od 20:00 Nemocnice na kraji města - Nové osudy. Hrají tam naše dvě holky - Erinka a Amálka, alternují jedna druhou v roli fenky Charlie. Tady je jedna fotka, kterou jsme náhodou objevili v časopise:


A nejspíš zítra budou dávat ten díl pořadu "Trapasy", kde se objevíme s Erinkou obě (... možná). Ovšem příliš nedoporučuju se na to dívat - kdo jste někdy náhodou viděl některý předešlý díl, určitě víte proč:-).

Vzbudila jsem se v půl deváté, abych se od devíti mohla věnovat rozvrhu. Rozvrh se neotevřel několik hodin. Jasně, co čekáme... máme počítat s komplikacema, když minulej rok otevřeli den předem, rok předtím to padalo zhruba jednou za tři vteřiny, takže jsme se přihlašovali nějakých šest nebo sedm hodin a byli jsme rádi, když jsme měli přes polovinu předmětů. Letos to prostě holt nespustěj vůbec...
Koukali jsme se na počty přihlášených lidí, které pomalu stoupaly. Kapacita (25 míst) do hodiny z poloviny zaplněná lidma, kteří nepatří do našeho ročníku, ba ani do našeho oboru, protože celej první stupeň prostě zapisovat nemohl. Čekali jsme několik hodin. Objevily se správy, že to prostě dneska nepůjde, že je interní chyba systému a že až zítra. Kdo by tomu věřil? Popravdě - nikdo. A dobře jsme udělali, jelikož za nějaké další hodiny se otevřelo zapisování. Ale samozřejmě ne na všechny předměty.
Taky jsme zjistili, že katedra češtiny se na poslední chvíli (hodinu před zápisem?) rozhodla otevřít svůj blok přednášek. Zapsala jsem se na obojí - na tu věc se zdravím, i na češtinu, protože jakou můžu mít jistotu, že se to za další hodinu zase nerozhodnou zrušit?
Mám teď nějakých 10 předmětů - včetně té češtiny a dvou věcí, které bych teoreticky mohla zvládnout už tenhle semestr místo příštího. Polovinu toho ještě vyškrtám. Do didaktik matiky, češtiny a předmětů z dramaťáku nás to prostě nepustilo.

Pak nás poslali na zápis do školy.

Zápis nevyřešil vůbec nic.

Vrátila jsem se domů a sedla k počítači, jestli by nešlo ještě něco dělat. Nastala změna. Některé lidi to do systému pustilo. Nevěděli jsme, jaké lidi, podle čeho je systém vybírá, u nás méně šťastných to totiž bylo pořád stejné. Věci, na které nutně potřebuju jít se beznadějně zaplnily. Vypadá to, že se nevyhnu ani té šílené Jirotkové, což mi automaticky snižuje známku ze zkoušky nejméně o jeden stupeň. Nevyřešilo se vůbec nic. Někdo se zapisovat může, někdo ne, mně pořád visí ty stejné předměty, na nové nemám šanci se dostat.

Odešla jsem v půl jedenácté. Mohla jsem být na premiéře, na kterou jsem zapomněla a nikdo mi ji nepřipomněl. Nechtěla jsem vidět ten film, chtěla jsem vidět ty lidi. Ani nevíte, jak moc je mi to teď líto. Škoda, že jsem o tom vůbec přemýšlela den předem. Je to rozbitý.

A teď je další den. Včera jsem 14 hodin řešila rozvrh, na kterej stále nemám přístup. Nejnovější zprávy jsou, že my, z dramaťáku, tam prostě máme chybu a budeme se přihlašovat jako poslední. Takže teď už je to fakt jedno, půjdu do práce a vykašlu se na to, protože nic nezměním. Stejně jako s tou premiérou ("věci jsou symboly").

A teď mi doopravdy tečou slzy.

Je to asi tak...

Našla jsem svoje staré dopisy. Našla jsem spoustu starých věcí... z doby, kdy jsem byla jinej člověk. Byla jsem někdo jiný, ale doteď vidím svou vlastní ruku, jak ty věci píše. Napsala jsem toho hodně. Hodně moc. Kdyby to jen nebyly takový shity. Takový shity, který jsou součást mojí minulosti víc než cokoliv jiného. Stydím se za některé ty věci. A přece musím uznat, že jsem to z velké části pořád já.

-- trochu zvažuju, co teď s tím. Představa, že se to dostane do rukou někoho jiného je šílená. Představa, že bych to všechno zničila, je podobně šílená. Jednou si budu ale budu muset vybrat. Další šílená představa.
A taky jsem psala básničky. A maily lidem. Neměla jsem mobil. Volali jsme si vždycky jen na pevnou linku.

Je to asi tak... některý věci se sypou. Je toho hodně, co je mi líto, protože to působí jako písek v přesýpacích hodinách (nebo ten, co se sype z rukou pryč - ten jemnej, co je všude kolem, když jste na pláži). Nerada dávám přátelství do škatulek, nerada se hlídám, co můžu a co nemůžu říct. Dokud to bylo přirozené, bylo to v pořádku, pak se zbořil ten pomyslnej domeček z karet. Obávám se, že na některé věci je teď buď příliš pozdě, nebo na ně naopak ještě nenastal čas. Většinou mi z toho není tak smutno, jak by mohlo být.

Přece jenom... jo, jsem jinej člověk.

Zdálo se mi, že mám štěňátko. Vypadalo tak nějak takhle:
Bylo to popravdě to neroztomilejší štěňátko na světě. Běhalo za nějakým míčkem a já jsem z něj měla hroznou radost. A zároveň jsem se bála, protože jsem na něj neměla čas a nevěděla jsem, co s ním bude. A bála jsem se, že mi ho někdo vezme a někam dá, protože ho nebude chtít doma. Když jsem potřebovala jít do školy, vzala jsem ho s sebou a ono mi spinkalo během přednášky na klíně. Hledala jsem pro něj to nejvhodnější jméno, ale dřív než jsem ho našla, probudila jsem se. Po delší době to byl sen, který ve mně něco nechal. Obavy, ale i docela dobrou dávku optimismu.

Až jednou budu bydlet sama, pořídím si přesně takovéhle štěně.

Rokytnice

Byla jsem v krkonoších podruhé během několika málo dní. Z Jaroměře ještě nejsou hotové fotky, takže začnu Rokytnicí. Jely jsme jenom s maminkou a s Gaiou, taková dámská jízda, chození na výlety, čtení a spánek. Tak nějak jsme si to představovaly a nakonec to dokonce i přesně takhle vyšlo. Bydlely jsme u známých v penzionu:

Je to malá chatka uprostřed stráně, v zimě se tam nedá ani vyjet autem. Na rozdíl od všech těch penzionů dole je tam nádherný klid! A letní jablka:-). Nikdo jiný tam nebyl, takže jsme si doopravdy užívaly soukromí, toho, že Gaia může chodit kudy chce, že je možné spát s otevřenými dveřmi, a jíst a vstávat přesně tehdy, kdy na to máme náladu.
Na výlet jsme šly hned první den, ale to ještě nebylo vůbec hezky, takže jsme ani nedošly k plánované kešce. Místo toho jsme si poměrně brzy zalezly do postele a doufaly, že další den bude aspoň trochu lepší počasí.
Bylo. Šly jsme na dlouhý výlet. Nejprve autem do Harrachova, kde jsme zaparkovaly poblíž muzea skla (dokonce jsme i nějakou dobu zvažovaly, jestli se po výletu nejít podívat dovnitř). Pak už pěšky. K Mumlavským vodopádům, kde jsme našly první kešku, pak nahoru po značce, pořád podél vody.

Gaia byla nadšená, opravdu. Bylo na ní vidět, jak je šťastná. Běhala pořád do vody a zpátky, jednou uklouzla a sjela docela daleko po proudu, skoro jsem musela skočit za ní. Nakonec to zvládla sama (spíš jsem asi já trochu hysterická:-)). Ale napínavé to bylo. Když jsme vylezly zpátky, byla Gaia spokojená a téměř vypadala, že by si zkluzavku dala ještě jednou:-). Od vodopádů vedla příjemná cesta mezi stromy. Nějací lidi tam byli, ale nebylo to nijak hrozné, možná proto, že bylo pondělí celkem brzy ráno;-). Po cestě jsme našly druhou kešku, ve které byly jen pohledy (mámu to baví víc, než jsem čekala, a Gaia je spokojená všude, kde je voda, takže nebylo nijak složité cache uprostřed lesa najít. I když GPSka poněkud stagnovala).
Na naší další zastávku jsme šly pak o něco déle, tak pět kilometrů, stále proti proudu Mumlavy, do mírného kopce. Lidí stále přibývalo, ale nebylo to ještě nijak tragické. Cestou jsme se ještě vyfotily za pěkného počasí.
Já s Gaiou a maminka s Gaiou. Sluší nám to, co?:-). A nahoře na Krakonošově snídani jsme si daly oběd:-). Měla tam být další keška, ale nějak jsme nevěděly, kde přesně hledat, GPSce se stále nechtělo a kolem byla už spousta lidí, kteří neměli nic jiného na práci, než na nás koukat. Když pak všichni konečně odešli (a my to už téměř vzdaly), poradil nám pán na téhle fotce:
"Hledáte poklad?" - tak bylo jasno. Pochopitelně o kešce věděl, je možné že byl i při jejím vzniku. A teda když jsem ji našla, tak jsem se docela divila, že jsem ji nenašla dřív. Taková velká krabice to byla, ta třetí keška.
Taky jsme dostaly rady, jak se nejrychleji dostaneme zpátky do Harrachova, jinou cestou, než jsme přišly. Vypadalo to na něco kolem šesti kilometrů, tak jsme nakoupily nějaké pohledy a jednu památeční minci a vyrazily přes kopec nahoru.
Šly jsme docela dlouho... no, docela i dost dlouho... asi jsme si to pěkně protáhly, protože když jsme přešly kopec a našly další cache (ten VÝRAZ! -- bylo tam trochu mokro, no:-)), zjistily jsme, že Harrachov se přiblížil asi jen o kilometr. Ale i když nás už docela bolely nohy, cesta to byla pěkná. Nebo alespoň než jsme se přiblížily k městu, pak to začalo být plné domů a penzionů a stánků a německy mluvících lidí... no bída. Opravdu jsme byly rády, když jsme konečně zase našly auto a sedly si do něj. Na muzeum skla už opravdu pomyšlení nebylo (i když by prohlídka jistě stála za to).
Další dny už jsme toho nenachodily zdaleka tolik. Šly jsme k Huťským vodopádům pro kešku, kterou jsme chtěly najít už první den (ale teda hledat hodinu ve stráni, aby pak stačilo jednou kouknout na druhou stranu na "divně poskládané kameny"... litovala jsem, že jsem nechala doma kompas). A večer jsme jely k maminčině kamarádce do Vrchlabí, kde jsme strávily večer.
Ve středu už bylo skoro až moc velké horko. Vyšláply jsme si kopec pro poslední kešku a pak jsme si daly zmrzlinu a tak... a nakonec jsem řídila domů. Přežily jsme všechny tři (a to jsem jela po dálnici i 130!:-))
To by tedy bylo... jela jsem si tam odpočinout a pročistit hlavu, což se nejspíš povedlo. Nechtěla jsem tam nic řešit, tak jsem všechny problémy nechala v Praze - což neznamená, že se nevrátily hned po příjezdu. A některé se stihly zvětšit do obřích rozměrů. Ale... nevadí. Ty tři dny byly fajn. Tak... akorát.

A nakonec ještě pár fotek, které se mamče povedly. Třeba tenhle pohled z terasy, nebo Gaia ve vodě (loví kameny), pak taky Gaia se mnou na suchu (té feně je fakt devět let!), trdliště (takovej ten rybníček, kde se nerozmnožují ryby, ale obojživelníci), nebo zkrátka jen pěknej výhled. Můžete si vybrat:-)

Titanic

Samozřejmě, je to Titanic. Mám ten příběh ráda, ne ani tolik kvůli filmu, ačkoliv i ten mě ve své době docela zasáhl. Je to jedna z těch věcí z minulosti, které jsou mi známé. A ta výstava rozhodně měla stát za to.

Kdo tam ještě nebyl, doporučuju. Pokud si aspoň trochu dokážete představit, že všechny ty věci ve skleněných vitrínách skutečně ležely na dně moře x desítek let, že opravdu patřily nějakým lidem, bude to pro vás mít význam. Většina cestujících, vlastníků těch věcí, zemřela tam, na "nepotopitelné" lodi.
Líbí se mi, že ta výstava vypráví příběhy. Dává jména obětem. Na začátku jsme dostaly palubní lístek se jménem některého z cestujících, na konci jsme se mohli podívat, zda osoba zemřela nebo ne. Jako by na tom záleželo! Ale opravdu jsem byla ráda, když jsem zjistila, že naše Kate Florenc Phillipsová přežila. (Byla těhotná a tehdy o tom ještě nevěděla.)

Myslím si, že návštěva výstavy stojí za to, i pro lidi, které ten příběh nijak zvlášť neoslovil. Takže běžte, než to skončí!

http://www.vystava-titanic.cz/

Hurá do Kutné hory!

Tenhle výlet se povedl. Omlouvám se tímto Padmé a částečně Tarkish, které se mnou tentokrát stejný názor asi nesdílejí, ale mně se tam prostě líbilo a vy dvě si napište na blogy co uznáte za vhodné:-).
Bylo nás nakonec sedm (svou přítomností nás nepoctil Fis, kterému bych ráda vzkázala, že o hodně přišel). Skupinku nebudu vypočítávat, podívejte se sami:

Převaha SG fandomu byla patrná, mělo to některé své nevýhody, ale radši budu mlčet nebo mě odtamtud vyhodí:-). Skupinku SG doplňovaly Tarkish a Padmé (až teď mě napadají souvislosti mezi fandomem StarGate a oblibou geocachingu!) a pár mravenců, které jsme posbírali cestou (především při přestávce mezi počítáním komínů).
Keší jsme našli sedm (což by teoreticky ukazovalo na jednu cache na člověka a dokonce i ta osmá - nenalezená - by mohla být, kdyby přijel Fis!), musím říct, že mě pak pěkně bolely nohy, když jsem přijela domů!

Jaké kešky to byly, se můžete podívat v mém profilu. Vesměs byly na moc pěkných místech (asi nejmíň se mi líbila ta micro někde u té školy - však víte která). Nejhezčí byla asi tahle. To už Padmé s Tarkish vzdaly jak pátrání, tak i doprovod, a seděly na lavičce na náměstí.

Před první keší ale byly ještě obě čilé (skoro) stejně, jako my:-).
Bylo zrovna docela hezky, ačkoliv předtím chvilku pršelo, naštěstí se to pak vyčasilo úplně. Na začátku to vypadalo nějak takhle: (zamykání auta, žhavení GPS a psychická příprava:-))

Druhá cache byla hlavně ve znamení klobás, kterou si dali snad všichni krom mě (fakt mi nebylo dobře). Ani nevím úplně přesně, kde byla keš uložená (někde mezi břízami:-)). Našel ji Jarmom.
A tady je Torchwood v akci:-):

Při hledání další kešky byl problém s mudly, tak se Šnorchl tvářil vrcholně nenápadně a všichni si z něj sborově dělali legraci:-). Seděli jsme pak na příjemném místě v parku, odkud je pořízená ta úvodní společná fotka.

Další cache byly městské, jedna ta micro u školy, další v "zapomenutých uličkách", která se mi líbila o poznání víc. Pak už taky bylo hezky, na déšť to definitivně nevypadalo a mně už nebylo tak špatně jako ráno, takže jsem si to začala mnohem víc užívat:-).
Za zmínku určitě stojí návštěva kostnice. Ještě nikdy jsem v kostnici nebyla! (Plánuju brzy článek: Jak geocaching podporuje kulturní vzdělávání...;-)).

Osvěžit jsme se byli v pizzerii na náměstí, kde měli ceny skoro šílenější než v Praze, ale aspoň ta holčina, která nás obsluhovala, byla docela milá. Po pauze jsme chvilku... no... postávali na náměstí: (voda byla docela studená a Padmé v ní chtěla utopit Shakea, nejspíš i s foťákem:-))

A po pauze jsme se vrhli na naši první mystery-cache. Kluci (Jarmom, Johny a Šnorchl) dokonce zaběhli na iformace, aby zjistili nějaké nezbytně nutné údaje na internetu:-)). Nevěřila jsem úplně, že to vyjde, ale když jsme spočítali všechna písmenka a všech osm nohou jelena, našli jsme souřadnice a po chvilce hledání i kešku. Fajn. Moc fajn:-). To už holky seděly na lavičkách, tak jsme je tam nechali ještě o chvilku déle a našli poslední cache, podle mě nejhezčí, na krásné vyhlídce. Tam jsme pořídili druhou společnou fotku, tedy druhou a třetí (Šnorchl se vystřídal s Shakem u foťáku:-)):

Byla to poslední keška, kterou jsme našli, ačkoliv jsme měli zálusk ještě na jednu (nejvíc se při jejím hledání snažil Shake). Bohužel jsme ji nenašli, ani přes radu jedné mudlovské domorodkyně. Pak už jsme se rozhodli ukončit hledání a vrátit se k autům, tedy k hospůdce, odkud jsme vycházeli. Klobásy tam mají opravdu vynikající (už jsem to mohla taky posoudit)!
Pak už nás čekal jen návrat do Prahy.

Za nafocení, prohlédnutí, upravení, zmenšení a zapůjčení fotek moc díky Shakeovi:-).

Musím říct, že doufám, že zase někdy někam pojedeme. Byl to fajn výlet. Že?

Malý návrat do minulosti

Zjistila jsem, že nemám ani pořádnou fotku chalupy. Tak, jak vypadala. Možná ji ještě někde najdu, ale nevím. Je to prostě tak - chalupa je prodaná, už nám nepatří. A teď je tam všechno úplně jinak, i když se mi často zdává, jak jsou věci přesně takové, jaké byly. Sednice s námi postaveným krbem, provizorní kuchyně, zatuchlé peřiny, které se tahají z veliké truhly vpravo od oken...

Přijela jsem tam, asi po roce, možná po dvou. Myslím, že naposledy jsem tam byla v zimě. V tátově chalupě se nic moc nezměnilo, je to trochu větší luxus, než na jaký jsem byla zvyklá tam u nás naproti. Je zvláštní, že tam člověk nemůže jít, i když na to byl taková léta zvyklý. Že za tím stejným plotem pobíhá úplně cizí pes.
Nahlédla jsem tam - ale jen z dálky, maličko... takhle to tam vypadá:

To velké okno vlevo kdysi byl vstup dovnitř. A ty dveře vzadu byla vrata do průchodu a hned vedle vstup do stáje... Teď už je to - moderní a - je to jiný dům.
No, už... je to dávno. Pořád je to zvláštní, ale ranilo mě to už míň. A byla jsem opravdu ráda, že tam jsem - skoro jsem už zapomněla na ten vzduch, na ty procházky, na les, který jsem už tak strašlivě dávno pojmenovala Lórien, jako kdyby měl pokaždé, když tam přijdu, ztlumit všechny moje starosti:-). Už jsem nebrečela. Ani jednou.
Byli jsme na houbách, prošli jsme toho dost, ale stejně je ještě tolik míst, na která jsem se chtěla podívat. Musela jsem se přizpůsobit jinému režimu, než na jaký jsem byla zvyklá. Prvně - auto. Vzala jsem si ho a jela do Tedražic, do vesnice nedaleko, kde jsem si došla pro cache. Bylo to tak přihodný... prošla jsem si hřbitov, prohlédla kostel. A našla cache, za kterou jsem opravdu ráda. Nenapadlo mě nic lepšího, než si odtamtud přinést obří mouchu:-). Cestou zpátky jsem si uvědomovala pocit té volnosti, mohla jsem zastavit kde se mi zachtělo, jít kam chci... a vyhlídka na kopci je pořád stejně krásná. Rostou tam modré zvonky...
Je zvláštní, jak je to všechno stejné. Jak můžete někam nejet několik let a pak vám to přijde pořád stejně povědomé, pořád stejně blízké. Jako by nikdy neuplynulo tolik času. Byl to nádherný a zároveň bolestivý pocit - tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho tu možná nebudu, třeba se nevrátím nikdy - a tohle místo bude stejné. Stejné jako tehdy, když jsem tu byla poprvé.
Lituju, že jsem s sebou neměla foťák, ale stejně je tahle zkušenost asi nepřenosná. Slunce zapadlo a já nasedla do auta a jela zpátky k chatě. Tam jsme celý večer seděli u ohně a já později marně hledala na obloze hvězdy. Přišlo mi - že by tam měly nějaké být. Bylo zataženo, ale já je stějně čekala. Hvězdy jsou...
... když mi bylo osmnáct, ten večer - tu noc, ležela jsem za chalupou v trávě a dívala se na nebe. Na chalupě to bylo jiné než kdekoliv jinde, člověka ta nekonečnost úplně pohltí... a tehdy byl ten den, kdy Země prolétala rojem meteorů a co vteřinu byla vidět "padající hvězda". Měla jsem pocit, jak neskutečně symbolické to je. ... možná i teď, když hvězdy vidět nebyly, nějaký význam to mělo.

Ráno pršelo. Chtělo se mi domů a zároveň jsem chtěla zůstat. Naštěstí to nebyla věc, o které bych musela rozhodovat. Pršelo a já šla ještě ven. Měla jsem pocit, že zachytit nějak to, že jsem opravdu byla na tom místě, které pro mě tolik znamená, je nutnost. Ani nevím, jestli byl záměr, aby ta fotka vypadala takhle. Ale je to vypovídající.

Poslední, co vám ukážu, je lípa. Vesnice se jmenuje Lipová lhota a když jsem byla malá, zasadili tam lípu, aby ten název nezanikl s dobou. Je to pohled od tátovy chalupy... lípa už hodně povyrostla. Je pěkná... jen asi moc blízko elektrického vedení.

Uklidili jsme a tak končila moje výprava do minulosti. Ještě jsem pak řídila, docela daleko, skoro až k dálnici, ale to už je můj současný projev hrdinství:-).
Vrátit se na chalupu pro mě hodně znamenalo. Kdysi jsem tam chtěla bydlet a byla jsem o téhle potřebě neskutečně pevně přesvědčená. Teď - je to prostě jen zvláštní, jako hodně věcí, které se kolem mě dějí. Tak. Zkrátka - symboly. Mám je asi docela ráda.

Tam a zase zpátky

Asi už bylo, pravda, na čase. Geocaching je nejen dobrá zábava, když potřebujete myslet na jiné věci, ale možná taky na to, když je třeba vrátit se na místo a něco - ukončit.
Kdysi jsem kousek od toho místa měla ustájeného koně. Asi rok, pak už nebyl můj, ale byl tam dál. Dneska jsem se tam vrátila, uložila minci s černou kočkou a nějakou dobu stála v dešti na té známé vyhlídce a přemýšlela o všem, co se v poslední době děje.
Bylo mi hodně smutno. Bývá mi smutno posledních pár dní často, teď se to prohloubilo o další vzpomínky na Seenka a na to, že všechno mohlo být jinak. Ale odešla jsem odtamtud a uvědomila si, že aspoň tohle je věc, kterou můžu dokázat. Že jednou - ne úplně hned - se s tou jeho smrtí smířím.

Dokonce to... ve víru věcí... působilo jako ta lehčí zkouška.

Ondra je doma!

Takže - před zhruba šesti hodinami přijeli Káťa s Ondrou konečně domů. Je to docela zvláštní pocit, ale je to fajn pocit! Vánoce už bude Ondra slavit s náma - a vlastně všechno. Dneškem už je náš, doma, je to prostě člen rodiny. Mám z toho radost (ale kdo ví, co budu říkat ráno, až budu chtít spát a Ondra bude křičet:-). Edit 13. července ráno - Ondra opravdu křičel! Jakmile jsem ale vstala a řekla, že už jsem vzhůru, skoro hned zase usnul. Takže je to zkrátka spolehlivý budík!) Zatím je moc hodnej, před chvilkou jsem ho sice slyšela z pokoje plakat, ale jinak v zásadě jen spokojeně spinká. Vypadá to, že to bude hodné miminko.
A sluší nám to spolu, že jo?

Byla to taková výjimečná chvíle, kdy oba - Igor i Káťa - měli oběd, jinak by mi ho určitě vůbec nepůjčili ;-). A maminka (babička) ho taky nechtěla dát z ruky! Je to bezva - takovej malej uzlíček, myslet to ještě neumí, ale tolik toho mění. I u mě se hodně věcí změnilo - mám pocit, že v mnoha směrech mám najednou víc jasno. Prostě... zvláštní:-).

Už je pár hodin na světě...

... a nevypadá, že si stěžuje, viďte?

Seznamte se

Tak. Tohle je Ondra. Můj synovec. Určitě ještě dostanu nějaké fotky, ale na seznámení vám tyhle budou muset zatím stačit:-)

Jedna z úplně prvních fotek (všimněte si té velikosti nohou a rukou!):

A tady už je první roztomilá zavinutá fotka:-) Takové určitě ještě přibudou. (Vypadá docela spokojeně, že?)

Byli jsme se na ně oba podívat v porodnici. Káťa je unavená, ale vypadá vysloveně... no, sluší jí to. Fakt! Ondřej zrovna spinkal v takovém tom vozíku, který mají v samoobsluhách. Je to děsně krásný miminko (i když z první fotky to ani tolik nevypadá, co;-)). Povedl se jim!

O dalších věcech vás budu pravidelně informovat:-).

Je to tu!

Takže... sestra porodila v 7:38. Je to podle očekávání kluk, takže žádné velké překvapení. Měří 54 centimetrů, má 4 kila 190 a obrovská chodidla (a nejen chodidla:-)). A má taky opravdu zajímavé rodné číslo;-).
Takže jsou všichni buď šťastní nebo v šoku, já jsem si z těhle alternativ ještě nevybrala. Ale radost mám, to určitě.
Až budu mít k dispozici fotku, určitě ji sem dám.

Festival Fantazie - nekonečná skládačka

.. proč tenhle název? Ani nevím. Přišlo to tak, napsala jsem to tak. Není to "nekonečná" v >kdy-už-to-konečně-skončí< smyslu. Spíš nekonečná tím, že příště to bude zas. A za pár let možná úplně stejně. Tak tak.
Nebudu rekonstruovat každej den od pozdní snídaně až do brzkého rána dalšího dne. A budu cenzurovat.
Tedy - přijeli jsme tam a bylo teplo. Bylo skoro až moc teplo, ale to nevadilo. Ubytování dopadlo dobře, postupem času mi docházelo, že mám asi obrovský štěstí, že dopadlo tak dobře, jak dopadlo. Přijeli lidi a začaly linie, asi poprvé jsem byla na zahájení SW, protože jsem tím byla z části pověřená. Došlo mi, jak moc se mi to vzdaluje. S tímhle začátkem jsem se cítila poměrně klidná. Ne jako vždycky, když člověk pořád chodí tam a sem a nemůže se ani pořádně nadechnout - najíst - usadit.
Mluvila jsem s pár lidma, rozvěsili jsme letáky na Čarovečer a všechna prohlášení, napsala jsem domů, jak je na tom ségra a pak jsem si povídala dlouho do noci. Byl to zvláštní rozhovor. Zvláštně zvláštní - jako bych najednou odkryla tu spoustu věcí, který držím pod poklopem a pokouším se dělat, že tam nejsou. Bylo to dobré. Některé okolnosti byly sice takové pokřivené starým náhledem na nové věci, ale i tak mi to pomohlo. Dost.

Pokud vím, tak můj spánkový deficit se přihlásil o slovo už druhý den. Na ubytovně jsou tvrdé postele a slyšet je tam každý zavření dveří v okruhu tří pater. Vstávala jsem dost podivně brzy, na conu skoro nikdo nebyl - a kdo byl, šel snídat s hobitama. Já jsem si dala na baru čaj a čekala, než někdo dorazí. Dorazili. Vždycky nakonec někdo dorazí. Vím docela jistě, že z programu jsem vynechala skoro úplně všechno, na co jsem chtěla jít. Měla jsem zaškrtnutý SW koncert, Františka Fuku a hudební duel, který jsem vzdala po jisté informaci z mnoha zdrojů. Totiž že kapacita místnosti byla překročena asi o 120%.
Přijela Tarkish s bratrem. Uvažovala jsem, jestli ten její bratr vůbec přijel. Třeba je to jenom záminka, aby mohla přijet ona a nikdo se jí nesmál! Bratr je stejně pořád na počítačích, klidně by se mohlo stát, že ho po celou dobu conu neuvidím! Jak mám věřit, že opravdu přijel? (Asi stačilo jít se na ty počítače podívat...) Mno... Force Factor - šla jsem tam. Zúčastnila se. Neumístila se. Díky bohu. Co bych proboha dělala se SW knihama? (... dostala jsem Chewbaccu na klíče - lepší než třicet knih!) Po FF jsme byly s Tarkish chviličku na přednášce s názvem: "The Clone Wars" - Příběh hraček se světelnými. Název je to rozhodně originální. Ale pak jsme se radši šly najíst...

Jak narušil Lost styly vyprávění? To jsme se dozvěděli ráno. Opravdu - ta přednáška se mi docela líbila. Měla, řekla bych, docela profesionální úroveň. ... Byla to neděle. Takže ségra měla termín porodu. A pořád, pořád nic. Ondrovi se na svět nechce (chytrej kluk!)...
... no - měli jsme nějaké jídlo a tak. Slaný balíčky maj dobrý. Vejce je taky dobrý, ale nepotřebuju ho mít mockrát. Uvolila jsem se pak jít místo na Brutální Nikitu na Baltarův proces. Celkem to i stálo za to:-). Málem mi zabavili umělohmotnou lžičku. Od Baltara to byl jen skok na přednášku o kostýmech, ale... Shame on me! (Ten den bylo prase.)
Začíná nebýt překvapením, že jsem vynechala i Backstroke of the West! Na Vodenovu hru (Ztraceni na Endoru) jsem ale večer přišla. Bylo to... příliš... noooo... asi takové, že mě nutilo přemýšlet, proč to nemá úspěch. O opileckých hrách jsem přemýšlet nemusela - ty byly hrozné a důvod všichni známe. Ale tohle nebylo hrozné. Scénář nebyl hrozný. Bylo to jen hluchý. Dlouhý a hluchý, hromada replik, které nemohly vyznít. Třeba - možná - by stačilo, kdyby to dotyční uměli? Zkrátily by se ty prostoje a naplnily se hluchý místa? Nevím! Hej! Nechte mě, já NEJSEM umělec!
Po téhle hře jsme se čirou náhodou sešli, abychom si vyzkoušeli něco na čarovečer. Byl tam už taky Alex, takže jsme s jeho pomocí přišli na to, jak to asi bude dobré, nebo co všechno se na tom dá zkazit. Ale co. Nejsem nervózní.

Co bylo v pondělí... Začal HP program. Pokoušela jsem se celé dopoledne najít člověka s přezdívkou Mike M. Povedlo se. Zpočátku to vypadalo, že nás někdo zavraždí pohledem, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili. Na... tak nějak... na všem. Ale Arlondie mě za celou dobu conu zatím nepozdravila. Psychicky jsem se připravovala, že s ní budu muset promluvit. Pokud si vůbec vzpomene, kdo jsem.
Mno... Potterovci měli závody na košťatech a současně probíhal Skřetball, takže jsme v malé skupince přihlíželi a hodnotily (my-holky) mužská těla. Shodly jsme se na celkem jasném výsledku.
Nešla jsem ani na hudbu ze SW, ani na The Empire Strikes Backyard, dokonce ani na TMNT. Šla jsem pak na Život na HOCZ.org, což bylo poněkud zvláštní. Ale určitě poučné. Aspoň z části. A pak už jsem tradičně nešla vůbec na nic.
Už ani nevím, co bylo večer. Možná to byl ten večer, kdy jsem měla tu první velkou krizi - nebe plný hvězd a za stadionem to vonělo stájí. Byla jsem tak podivně nešťastná ze všeho, co jsem si v tu chvíli uvědomovala - ale nebylo to špatný. Nechtěla jsem, aby ten pocit zmizel. Ale lidem kolem mě se to nelíbilo. Poslali mě spát a tak. Nebylo to příjemný, ale byl člověk, kterej se o mě nakonec postaral.
Pak jsme šli spolu k ubytovnám a Blair z toho vyvodil, že jsme se rozešli s Milanem. Některé pochody lidské mysli jsou opravdu zajímavé.

Myslím, že v úterý jsem nebyla na vůbec žádné přednášce. Popravdě si nevzpomínám, co se dělo. Možná jsem zrovna ten den vyslechla pár nejnovějších SG drbů (osobu, o které ty drby byly, nebudeme jmenovat), což mě nevědomky začlenilo do jistého děje. Nestěžuju si, věci jsou zajímavý, zvlášť, když se na ně dá dívat z toho vnějšího pohledu. Ten ale trval jen pár dní. Teď už se perspektiva ještě trochu pozměnila.
Každopádně začalo přituhovat, neb se mi blížily přednášky. Internet nebyl zrovna spolehlivej a já si trpce uvědomovala, že budu mít ještě hodně co dodělávat. A další ráno mělo začít Snapem. Tím složitějším Snapem. Maličko nervózní jsem byla, to teda jo.

Nakonec to ale teda dopadlo velmi dobře. HP publikum je dobré publikum. Měli jsme si co povídat navzájem a vyřešili za Snapea mnoho jeho osobních problémů:-). Videa měla úspěch. Jen jsem neviděla ten Buffy film. No co, prej stejně za nic nestojí.
Přednášek jsem vynechala opět hromadu. Nebyla jsem na některejch dílech, neviděla jsem ani to natáčení filmu. Ani Hvězdný prach. Ani SG ruletu. ... Neviděla jsem vlastně vůbec nic (jen od 17:00 epizodu Firefly, na kterou mě Tarkish donutila. Ale bylo to pěkné!:-)). Odpoledne jsme taky šly pro Vaška a šla s námi Padmé. Teda nešla s námi až pro Vaška, ale prošly jsme spolu pár obchodů, boty, hračky, cukrárnu a tak. Padmé je nervózní z kostýmové soutěže a já jsem nervózní že je Padmé nervózní... S Tarkish jsme si koupily vystřelovací zmrzliny a úspěšně jsme odchytly Vaška. Ten se registroval a zmizel bůhvíkam... a my jsme opět nic nedělaly... nebo jsme dělaly něco, co už si, možná naštěstí, nepamatuju... a večer jsem teda byla na FF Cosplay, z čehož jsem měla nakonec mnohem větší nervy, než z toho našeho Čarovečera. Ale bylo to pěkné. Škoda, že jsem nešla dřív v pořadí, neviděla jsem očividně ty nejlepší věci.
V noci pak byla karaoke. Představili jsme Vaška Vaškovi. Já jsem se dozvěděla spoustu věcí ze zákulisí. Pokoušela jsem se pak jít spát, ale furt jsem nějak nebyla schopná odejít. Nakonec to myslím bylo tak kolem půl třetí. Ano - seznámila jsem se s jedním kapitánem. Jmenuje se Jack Sparrow a slíbil mi, že mě vezme na svou loď. Ostatní tvrdí, že žádnou loď nemá, ale kapitán mě přesvědčil, že se jim nedá věřit:-).

Ve čtvrtek byl ten den tak nahuštěnej, že mi splývají úplně všechny věci dohromady. Měla jsem v devět přednášku o Hermioně, pak jsem byla na kouzelných zvířatech - přednášce i workshopu. Pak jsem měla Snapea a s Tess Bradavické koleje a pak nebyl vůbec čas a najednou měl začít Čarovečer...
Úspěch asi byl. Lidem se to prý líbilo, ačkoliv jsem si trochu připadala, že nemáme zrovna moc odezvu. Jarmom nám na závěr moc hezky poděkoval:-). Musím říct, že jsem byla TAK ráda, když jsme to konečně sečetli a dokončili, rozdali ceny a mohli jít pryč! Byla jsem naštvaná na Thomase, za to, co mi provedl (zasvěcení ví, ostatní nechť se neptají), ale ze všeho nejvíc jsem byla unavená jako kotě. Příští rok Arlondii vlastnoručně uškrtím, pokud mi bude chtít dát tři přednášky před čarovečerem, z toho jednu na devátou ráno! Byl to ten nejúmornější den za hodně, hodně dlouhou dobu. Ale povedlo se. Můžem za tím zavřít dveře zas minimálně na rok.
Večer jsme si povídali nahoře v KD. Ani nevím, kdo všechno tam byl. Určitě pár lidí, kteří mě rozčilovali (tak to holt bejvá), ale byla tam Tess a Jarmom a pak přišla Ziina a měli jsme takovej příjemnej povídací (u mě napůl usínací) večer. Nakonec všechno dopadlo v rámci možností dobře. Díky všem!

V pátek... v pátek... (ani tu nemám zaškrtaný věci v programu, takže se mi o tom bude pěkně blbě psát - když si nic nepamatuju). ... teda - v pátek jsem vstávala pozdě, to vím naprosto jistě. Tak kolem jedenáctý, možná i později. Dala jsem si něco málo k jídlu a užívala si, že už mám všechno podstatný za sebou. Milan se rozhodl neodjet, Tarkish teda ano, takže ji byl snad doprovodit a pak za mnou přišel na Piráty. Odpoledne se opět grilovalo prase, takže jsme měli na pár hodin o zábavu postaráno (fronta!). Měli jsme přednášku ŽvB, která dopadla velmi dobře. Pak jsem si večer dala na recepci konečně žádosti o vydání té spousty peněz!
A večer byla diskotéka. Patrik pouštěl věci, který se mi nelíbily. Fakt moc ne. E-Wan tancoval, ten jedinej to vydržel fakt úplně maximálně až do konce:-). Já jsem tam byla s přestávkama a snažila jsem se vydržet takovej ten divnej tlak, kterej jsem úplně nechápala. Pocit, že mě hlídá. Nemám ten pocit ráda, myslela jsem, že jsme se přes to už přenesli. Očividně... ne.
Ale bylo to fajn. Dozvěděla jsem se nové drby a sledovala lidi, jak spolu fungujou - některý víc, některý míň. Tancovala jsem s lidma. A uvědomila si zase některý věci. Měla jsem pocit nový energie ve starém světě. Měla jsem pocit, že některý sféry získávají novej smysl. Ale dejte mi čas - tohle si budu ještě muset promyslet...

Sobota byla taková podivná, měla jsem potřebu pořád někde bejt. Skoro jako by to byl první den conu - nechtělo se mi zastavovat se s lidma. Radši jsem byla - chodila - stála - seděla - někde sama. Měla jsem pocit (a možná to nebyl pocit), že něco někde hledám. Něco konkrétního, ale nemám ponětí co. Měla jsem s sebou nějakou podivnou dvacetistěnku a chtěla jsem ji někomu dát.
Měli jsme přednášku o MS (Mary Sue!). Teda - vymyslela ji Tess, ale já pomáhala, aspoň trochu. Byly jsme pak v kině, chtěly jsme peníze. Já je dostala až večer, byl tam problém s vyplácením cen.
Taky jsem si v sobotu sedla na zídku, vytáhla blok a psala. Je to po dlouhé době - naposledy jsem si napsala zápis z conu snad před rokem a půl. Teď jsem zase měla pocit, že mám nějakej problém, kterej tím psaním můžu vyřešit. Nevím, jestli se to povedlo, ale někam mě to posunulo. Maličko.
Večer byly teda peníze. To je ta lepší věc na dělání přednášek. Dostala jsem peněz docela dost, chtěla jsem dát podíl za čarovečer Jarmomovi a on mě za to přihlásil do SG fandomu. Jen počkejte - bude ze mě rozvraceč! Narušitel! Budete litovat dne, kdy... kdy... - jo, kdy jste mě přihlásili. Cha!
V noci jsem zase... nevím... bloudila. Hledala. Pak jsem viděla poslední epizodu seriálu Doctor Who, což mě vrátilo zpátky na zem (kupodivu). Bylo to fajn. Šli jsme si pak sednout do baru, Romeo a Julie se později vytratili na ubytovnu a já ještě dělala společnost Davidovi a pak šla taky spát. Měla jsem divnej pocit, že se mi nepovedlo něco zakončit. Asi - con, nebo tak. Myslela jsem, že ten poslední večer bude jinej. Ačkoliv nedopadl špatně.

Ale ráno teda bylo drobet děsivý. Vstávala jsem tak jako brzy a pak jsem si musela zabalit a jít na con a nasnídat se a rozloučit se... Nic moc příjemnýho. Tak divně podvědomě se mi nelíbilo, že jsou lidi, co doopravdy chtějí domů. Já nechtěla domů. Skoro - no, skoro vůbec.
Závěr byl teda podivnej. Nestačila jsem se rozloučit se všema, ale stačila jsem... asi... ukončit to něco, co se mi den předtím nepovedlo. Ačkoliv jsem neměla moc dobrej pocit, ale aspoň jsem... nevím... není teď nic, co bych měla pocit, že jsem neudělala. I když... pár nezodpovězených otázek by tam bylo.
Cestou domů jsem se snažila neusnout. Slíbila jsem Padmé, že neusnu :-). Dorazili jsme do Prahy a doma to je... no, beze změn. Ségra přenáší už týden, všichni jsou takový - jak je známe... Co bylo dál, už není tak podstatný - vázalo se to ke Conu, ale nepřišel ten šíleně velkej pocit osamělosti, jako vždycky. Asi proto, že mám pár lidí na icq:-).
Takže tak. Kdo dočetl až na konec, srdečně gratuluji. Jste blázni. A prosím, podepište se mi sem;-).

7843

Dneska jsme byli na natáčení. Byly - já a Erinka. Potkala jsem spoustu slavných lidí! (Teda moc ne, vlastně asi jen dva a ani ne moc slavné - Vojtu Kotka a toho druhého, co ani pořádně nevím, jak se jmenoval... snad... Martin Písařík?). Bylo horko, hlavně teda Erince, a já jsem si trpce uvědomovala, že z natáčení téměř jakékoliv reklamy bych asi měla větší radost, ale to nevadí. Ta "věc" se jmenuje Trapasy a běží pravidelně na ČT1. Nevím, kdy tam s Erinkou budeme, ale budeme. I já, přestože jsem se o to (tentokrát) vážně nesnažila. Schválně, jestli mě najdete! :-/
Jinak tam všichni byli dost milí (skoro víc než při natáčení Nemocnice). Vyslechla jsem si spoustu historek o psech a Erinka byla ze všech těch lidí, co ji hladili, úplně v sedmém nebi. Bezva bylo, když jí jedna paní nabízela kus namazaného chleba zrovna když Erinka měla klidně sedět v záběru...
Když jsme se vracely zpátky, koupila jsem nám zmrzlinu. Prodavačka mi vrátila padesát korun navíc. Stála jsem pak v tom metru a přemýšlela, co udělám. Kdybych si toho nevšimla, padesát korun by bodlo. Jenže jsem si toho všimla a sama jsem se divila svému svědomí. No - ano, šla jsem jí to tam vrátit.
No... a pak jsem byla na zahradní slavnosti ve Škole hrou. Nepřišel tam ani jeden můj bývalý spolužák. A to tam VŽDYCKY bývá aspoň Matěj! Byla tam spousta dětí, skoro každé si mě pamatovalo a já už skoro nikoho. Bylo pořád horko. Tak jsme šly na večer s maminou do bazénu. A tam jsme viděly Pavla Zunu. V plavkách!

Narnie

Film průměrnej. Příběh zajímavej, ale to asi jen proto, že ho ještě neznám z knih. Mamince se líbil ten "romantickej podtext". Mně se líbilo... ani nevím, bylo docela fajn na to koukat, je to jeden z těch nenáročných filmů, kde všichni mluví takovou tou legrační anglickou angličtinou. A navíc je tam Praha a typický český skály a lesy, takže je to legrace. Taky jsem sledovala, kterej z těch faunů je teda ten Ben, nebyla jsem si jistá, došlo mi to až když jsem se pak podívala na tuhle fotku:

Je to ten mezi Petrem a Edmundem. V titulkách jsem se nemohla přesvědčit, protože vlastně neznám jeho občanské jméno a čechů tam bylo málem víc než angličanů. Ale to nevadí. Jo - jinak jsem z nějakého důvodu vkládala určité naděje do Caspiana. Ten poněkud zklamal. Je až k nevíře, jak je děsivě "přeslazenej". Horší jak Legolas. Horší jak Snape po nájezdu Mary Sue. Děs. Bída. Vždycky hodil drsňáckej pohled do kamery (nebo na Zuzaninu nožku...) a dívčí osazenstvo v sále omdlévalo. Škoda, že neměl pro tu roli větší prostor. Nebo naopak - že nezůstal jen na plakátech. Dejte mi pár dní a jednu z těhle variant si vyberu. (Plakáty vypadaly dost dobře - aspoň mi to tak přišlo než jsem viděla film).

Takže teď jdu zase pracovat, jestli proti tomu nikdo nic nemá. Jsem ráda, že jsem ten film viděla. Nějak mě to vytáhlo z podivný temnoty. To je celkem slušný na to, že to byl jen průměr;-).

Konec roku

... A kupodivu ne konec světa.
Ročník mám tedy za sebou. Teda - téměř. Ale to, co mi zbývá, je už naprosto zanedbatelné. Abych řekla pravdu, byl to ten nejnáročnější rok, kterej zatím byl. Asi proto, že jsem si ho udělala náročnej. Všichni tak nějak víte, že jsem šla po stipendiu, což se mi sice nejspíš povedlo, ale teď po tom všem (asi hlavně po včerejšku) z toho nemám nijak zásadně dobrej pocit. Přijde mi, že ačkoliv mám nějakej cíl, stejně se mu tak dlouho někdo vysmívá, že jsem z toho stejně nakonec znechucená. Možná taky trochu sama ze sebe, což mě jednak trochu zaráží a druhak hodně štve, protože nemám pocit, že bych k tomu měla mít doopravdickej důvod. "Jen" ten, že jsem dělala něco, čím lidi, na kterých mi záleží, opovrhujou. Je to hloupý, hloupý a hloupý. Ale stejně si myslím, že je dobře, že jsem to zvládla. Něco jsem si tím dokázala, aspoň sobě, když už jiným lidem ne. A ta dvojka ze souborky mě každopádně mrzí. I když už míň než těsně po zkoušce.

Moje maminka má velkou radost. (poznámka pod čarou)

Takže. Průměr 1,08. A jsem za půlkou. Horší už to být nemůže - letos jsem měla takovou zabíračku, že horším stádiem je už jenom peklo. A možná ani to ne.