žít vlastně není tak těžký

Ve škole se učíme, jak rozeznat pomoc slepci ve Skandinávii od sexuálního harašení. Nemáme prý při první pomoci bližnímu vytahovat zapadlý jazyk, neb se nám to stejně nepovede, nebo hůř, vytrhneme ho i s kořenem. Při pokusu o navrácení ztraceného dechu bušit zásadně pod lopatky, abychom nezlomili vaz. Na příští hodinu zdravotního tělocviku si máme přinést olovnici. Zajímalo by mě, co má společného s brokovnicí.

Zdálo se mi dneska, že mám dceru a ta se jmenuje Natálka.

Můj život vypadá podobně jako kdysi. Lidi by neměli smutnit jen proto, že "je to tak normální" nebo proto, "že se to dělá". Byl to vlastně docela rychlý proces.
Tsunami (opravdu ne "cunami" - prý se k tomuhle odpornému přepisu uchylují už i novináři!) je nicméně nevyzpytatelná a zákeřná vlna. Často naprosto neočekávaná. No - já ji očekávám. Tak proto třeba nepřijde...

/pocit/

Měla bych s těma emocionálníma výbuchama hodně rychle přestat. Je to příliš konkrétní a pak se mi tady hádají nějací úplně cizí chlapi:-)

Dočetla jsem to. OPRAVDU jsem to dočetla. Báječný pocit!

Co znamená... věřit

O něco se snažíte. Půlrok věnujete čas něčemu, čemu věříte. Snažíte se věřit. Že to něco znamená, že to všechno nebude na hovno, že... to stojí za to.

Důvěra... jen jsem se snažila, tak promiň, že se všechno posralo protože jsem si myslela, že už můžu bejt upřímná. Půl roku - copak je to málo? Mám dělat, že jsme spolu tejden? Mám bejt opatrná a volit slova jen proto, aby se náhodou něco nestalo? Zajímalo by mě, k čemu by to bylo dobrý.
Jen... jsem prostě měla dojem, že už na to připravení jsme. Možná nejsme. Možná vůbec na nic.
Mrzí mě to, víš?

Dlouhej den

Na upřímnost musíme být připraveni. Někdy se učíme přijímat pravdu celý život jen proto, abychom nakonec stejně zemřeli ve lži.

Nákupní centrum

Sedim na Flóře v McDonaldu. Po cestě jsem se dozvěděla, že na moje narozeniny - 12.8.1994 byla v Nizozemsku provedena 1. operace prodloužení penisu. Celkem by mě zajímalo, pokud něco, tak co to vypovídá.
Potkala jsem cestou plakát na film Mnichov. Vlastně ne, neudivuje mě to. Koukám na lidi a jím tu zkurvenou sezónní taštičku, copak jí nemůžou aspoň zdražit?
Do háje, co je mi po tom, co se říká - kolik věcí už v mym životě bylo přesně opačně, než jak mělo být?!

Právě se mi zdálo, že vidím člověka s krabicí na hlavě.

Láska je na hovno - stejně to nikdy nebude jak má. Jakmile člověk začne žít, má rázem kudlu v žaludku.

Spala jsem tři hodiny.

Mávají na sebe dvě slečny. Ani jedné není 17, víš? A i kdyby, stejně by se ti nelíbily. Uvažovat tímhle způsobem nekončí dobře, svět je svině, všechny maličkosti nám dá sežrat...
Kolikrát ještě?

Ale jednou to skončit musí, fakt. Už si nebudu tajně otírat slzy.

Pár zmatených zážitků

Nevím, jestli je možné za dva dny zestárnout o čtyři roky. Cítím se tak. Spočítala bych na prstech jedné ruky, na kolika lidech mi na světě opravdu záleží. Z minulejch vztahů a lásek se stal jenom podivnej opar vzpomínek a výčitek. Taky se mi poprvé stalo, že jsem doopravdy cítila, že je něco špatně a nedokázala pořádně vyslovit co vlastně. Nejen vyslovit, nedokázala jsem si to uvědomit, ani postupně srovnat. Dokázala jsem ze sebe vypravit jen pár hodně zmatenejch slov. A lidi mi byli ukradený a všechno najednou získalo úplně jiné rozměry - láska, přátelství, důvěra, porozumění...
Je to zvláštní pocit, když vám někdo setře slzu z tváře...
Neměla jsem tendenci křičet. Nepřišly žádné výčitky, vůči nikomu, kromě mě samotné. Život se mi nijak nezměnil a já měla stejně strach, že se nevrátí do starých kolejí. Měla jsem strach a zároveň jsem v to možná doufala. Vždycky chceme víc. Vždycky chceme co nemáme. Řekněte někdo, že to je normální...