Nevím, jestli je možné za dva dny zestárnout o čtyři roky. Cítím se tak. Spočítala bych na prstech jedné ruky, na kolika lidech mi na světě opravdu záleží. Z minulejch vztahů a lásek se stal jenom podivnej opar vzpomínek a výčitek. Taky se mi poprvé stalo, že jsem doopravdy cítila, že je něco špatně a nedokázala pořádně vyslovit co vlastně. Nejen vyslovit, nedokázala jsem si to uvědomit, ani postupně srovnat. Dokázala jsem ze sebe vypravit jen pár hodně zmatenejch slov. A lidi mi byli ukradený a všechno najednou získalo úplně jiné rozměry - láska, přátelství, důvěra, porozumění...
Je to zvláštní pocit, když vám někdo setře slzu z tváře...
Neměla jsem tendenci křičet. Nepřišly žádné výčitky, vůči nikomu, kromě mě samotné. Život se mi nijak nezměnil a já měla stejně strach, že se nevrátí do starých kolejí. Měla jsem strach a zároveň jsem v to možná doufala. Vždycky chceme víc. Vždycky chceme co nemáme. Řekněte někdo, že to je normální...
Žádné komentáře:
Okomentovat