MHD (část čtvrtá)

Přežili jste včerejší den? Máte štěstí!
Psalo se v novinách.

A pak že existujou náhody.

Potkala jsem dneska George Lucase.

MHD (část třetí)

Tramvaj a v ní asi tříleté děvčátko.
"Mami, až ty nebudeš, tak já půjdu s tátou do hračkářství a koupíme spoustu hraček."
"Jak to myslíš?" (maminka)
"No až umřeš, přece."
"A proč bych měla umírat?"
"Protože jsi stará!"
"Ale táta je přece starší, než já, ten umře dřív."
"Ne, táta neumře."
"Všichni jednou umřeme."
"Já NE!"
"Ty taky."
"Já nechci."
"Však ty jsi ještě malá, o tom vůbec nemusíš přemýšlet..."

Na hodině literatury jsme se bavili o Broučcích. Že z nich některé děti mají hrůzu, když čtou závěrečnou kapitolu, ve které všichni umřou. Je dobré, že některé děti mají o smrti přehled. Aspoň o smrti svých matek.

KoprCon

17.11.
.--.--. .--.--. : vlak. Jel. Dlouho.
Proč Kopřivnice? Jak je možné, že tam pořád jezdíme? Vždycky do dalšího roku zapomeneme, že pět hodiny cesty vlakem je nejhorší věc na světě?
Hotel Tatra je luxus. Nikomu to nemáme za zlé. Tělocvična je plná lidí, co mají pocit, že je mám ráda. Sladká nevědomost.
Soutěž, pár slov s někým, kdo je... byl... No, byl. A už je to dost dávno. Naštěstí. Moje hlava má svůj vlastní mozek. Nedá si říct a nedá. Chvilka... klidu na pokoji? Už se nepamatuju. Ne, že by to bylo moc uklidňující, ale ta kulatá věc na krku už nebolí.
Voden a atmosféra hokejového turnaje, rychle pryč. Schody. Pán, který neví, kdy odejít a to ani potom, co... : "Já jsem jenom chtěla být chvilku sama." Ví jaké to je. Jak soucitné!
Rychlý úprk, snaha nedat na sobě nic znát. A pak. Můžeme mluvit? Musíme. Díkybohu to nejde jinak.

18.11.
Konečně trocha spánku. Klid a nikde nikdo, báječné ráno:-). Den měl vypadat zajímavě, aspoň něco sníst by bylo fajn. Bez přednášek se obejdeme, soudím.
Víte, kdo psal programy na dveře? Ani jediný překlep!
Čajovna a CTF, povídání s lidmi dávno zatracenými. Snaha udržet tvář a netěšit se tolik na večer. Con začíná až sobotním odpolednem. Někomu oběd vydrží tři hodiny. Někdo má oběd místo večeře. Někdo spí.
Blair si užívá chvil popularity a vítězství. Záhada SW rozluštěna. A hudba, přátelé. HUDBA.
Lidem se stýská. Je zvláštní, jak to působí. Ani nemusíme být opilí a stejně jsme. Shodli jsme se na tom, že je normální žárlit, vidíme-li bývalou lásku s někým jiným, i když už žijeme v jiném světě. Když to říká Dort, musí to být pravda.
Je zvláštní, jak je člověk vyčerpaný, ale stejně ho to nutí jít dál a vydržet. Nevím přesně, kolik skrytých symbolik vlastně tanec má...
Když opomineme, že je to normální, rozhodně to člověka vyvádí z míry. Všichni víme, že to neskončí takhle, jako... nic z toho, co se stalo.
Minimálně pro tebe to ještě bude mít nějaký význam. Nepochybně ano.

19.11.
Dvě až čtyři hodiny spánku. Není důvod znepokojovat se odjezdem ostatních. Je to tak vždycky. Dlouhá chodba a slova připomínající štěkot hlídacího psa. Snad je to jenom pobavenost situací.
Není důvod dělat si hlavu. Není. Vskutku. Tak proč oba víme, že se tím nebudeme řídit?
A odchod. Je to ukončené.
.--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--..--.--. .--.--. Cesta dlouhá, ale měla i své světlé stránky. Tak pět minut:-).
Příště bude KoprCon v Táboře.

Bude...?

Nevidim na klávesnici. Nevadí. Milion věcí přede mnou, ale nemám už na nic sílu. Zítra. KoprCon. Kdy a jak se zatím neví, ale nevadí. Před rokem bylo všechno jinak a právě cony mi vždycky všechno připomenou. Třeba že je dobře, že už je to jinak. Někdy dobře, někdy ne.
Mohlo by sněžit? Aspoň trošku.