Bez dlouhých úvodů...
Rok 2008
Popravdě to nebyl moc dobrej rok, když se tak ohlížím a nepromýšlím moc detailů. Vím, že začal poměrně mizerným Silvestrem stráveným doma, pokračoval do ledna, do zkouškového. Měli jsme taky výcvikový kurz na horách, se školou. Bylo tam hrozně holek, spousta z nich byly druhačky a měly... no, zvláštní slepičí smysl pro humor. Ten týden byl neskutečně dlouhý a neskutečně špatně se mi na něj vzpomíná, přestože vím, že zezačátku mě lyžování bavilo. Kvůli tomu se mi taky letos nechce moc na hory, tenhle školní kurz byl - no, stejně špatný, jako všechny ostatní školní kurzy.
V únoru jsem měla ještě spoustu věcí do školy, ale zvládla jsem všechno na jedničku. V únoru byl Valentýn, který jsem strávila sama - po rozchodu, který zůstal více méně utajený, ale - i kdybychom tou dobou s Milanem byli spolu, Valentýn by nebyl žádným důležitým dnem. A jak se se mnou Milan rozešel, tak se ke mně zase vrátil a potom... no, potom začaly přípravy na Scon.
Scon byl dobrej. Divadlo se nám povedlo, měla jsem z něj zpětně velkou radost, i když bezprostředně po něm přišel obrovský pocit prázdnoty. Na loňské divadlo myslím tím častěji, čím víc se blíží to letošní. Už teď mám noční můry. Ale existuje reálná možnost, že do letošního Sconu bude hotový kompletní záznam divadlo z toho loňského, takže kdo jste ho ještě neviděli, máte se na co těšit.
V dubnu už to bylo pět let, co jsem měla prvního kluka. Když jsem ho teď, po těch letech, viděla, měla jsem z toho nějakou dobu takovej ten divnej pocit, asi jako že všechno je tak jiný, že nechápu, jak je možné, že jsem pořád ten samej člověk.
Letní semestr školy se moc nevyvedl. Dělala jsem hodně prací (napočítali jsme jich za ten rok tuším dvacet), pak bylo asi osm zkoušek, jedna z toho souborka z češtiny. Ta mi dala zabrat a nejen mně. Jana s Milanem tehdy točili Redakci herního časopisu a já byla doma a učila se a bylo mi mizerně a stíhala jsem Milana při každé volné příležitosti, aby mi poradil s určováním přípon a koncovek. Nakonec jsem souborku udělala - za dvě. Byla to poslední velká zkouška, měla jsem to konečně z krku a - neměla jsem ani radost. Ale o tom už víte.
V červnu jsem taky byla na výstavě s Gaiou - byla to ta výstava, kde Gaia konečně dostala ocenění a já měla dobrej pocit - sice pozdě, ale přece. Byla jsem na nás asi vážně pyšná. A krom školy jsem taky začala pracovat v NovoNordisku, což můžu připočíst k těm kladným věcem, co se v roce 2008 staly. Jsem tam hodně spokojená.
Školní rok mi skončil těsně před FFkem, protože jsem ještě odevzdávala práce a dostávala poslední zápočty. Moje sestra byla tou dobou ještě těhotná a všichni čekali, kdy se Ondra konečně narodí. Myslím, že tentokrát stálo štěstí při mně a Ondrášek počkal, až se z festivalu vrátím.
A co festival jako takovej? No, možná jste tu o něm četli, já každopádně - občas mám chuť říct: "lepší to snad být ani nemohlo" a občas zase "kdyby bylo ještě hůř, už bychom byli v pekle". Tak vám nevím... festival jsem si užila, ale zpětně - byl poslední hřebík do rakve. Lituju jenom pár dílčích věcí, ale... nebylo to pak příjemný období.
... Až na Ondráška. Narodil se 8.7. Krásné datum, krásné rodné číslo. Narozeniny má den po Shakeovi, takže myslím, že pamatovat si to budu oboje a bez problémů.
Ondra byl takovou mojí obavou a radostí zároveň. Nejdřív jsem měla strach z toho všeho, co se u nás doma změní, ale když přišel, všechno bylo najednou jiný - a všechny věci na světě pro mě najednou začaly mít smysl.
Ano, přijde mi to smutné. I teď zpětně, i tehdy - že když jeden člověk najednou najde v něčem smysl, je tak strašně důležitý, aby šel tou cestou a vykolejil z cesty někoho dalšího.
Rozešla jsem se s Milanem. Datum si pamatujeme oba - bylo to 14.7., po delší době, kdy jsme se neviděli, po době, kdy já jsem měla hodně času nad tím přemýšlet. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně nenapsala, ale mám pocit, že teď už doopravdy můžu a omlouvám se, pokud to někomu ublíží. Teď je už čas jít do toho otevřeně.
To, že Shake nebyl důvodem našeho rozchodu, mi věří málokdo. Není to ale nakonec podstatný, i když mi dlouho vrtalo hlavou, jak to lidem ještě říct, aby tomu věřili. Ze všeho nejvíc to doopravdy souviselo s Ondrou. On přinesl do mýho života největší změnu - protože mi srovnal snad všechno, co bylo někde na hranici, na váze - a já pořád čekala, která strana se nakonec převáží a co z toho vyhraje. Ještě na začátku festivalu jsem Milanovi říkala, že si myslím, že je náš vztah se musí někam pohnout, buď musí jít dopředu, nebo musí skončit. Ani nevím, jestli si to pamatuje, ale já ještě tehdy neměla ani tušení, co z toho vzejde. Byla jsem na té čáře a čekala, co mě donutí udělat krok tím nebo oním směrem. Ondra to nakonec byl - a já najednou věděla, co od života čekám. Věděla jsem, že jestli má mít vztah nějaký smysl, musí být s člověkem, který se mnou po dvou letech počítá, který je ochotný jít dál a vzít mě s sebou. Milan to nebyl. Nikdy nebyl - po celý ten vztah se nad náma vznášel opar nějakého "nezávazna" a přestože jsme oba věděli, že k sobě patříme, já si najednou uvědomila, co pro mě teď znamená žít dál. Potřebovala jsem to jinak. A rozešli jsme se přesně proto - protože člověk vnímá celý svět jen prostřednictvím svých vlastních hodnot. Milovala jsem Milana hodně dlouhou dobu. Šla bych kvůli němu na konec světa. A když jsem se s ním rozešla, bylo to proto, že on by na konec světa nikdy nešel se mnou. A proto, že já v tu chvíli už věděla, že je to definitivní. Nechtěla jsem pak už změnu. Nechtěla jsem možnost návratu. Potřebovala jsem pryč. Do jiného světa, do jiného chápání hodnot. Někam jinam...
A ano, Shake hrál roli. Hrál tu roli, že přestože mezi náma nebylo nic tak moc jistého, držel mě pořád na nějaké hladině. Nejspíš bych jednala ve spoustě věcí jinak nebýt jeho. A já jsem ráda, že jsem jednala tak, jak jsem jednala. Většinou ano. Jednala jsem správně, byl na to už čas.
A nemyslete si, že mi spousta z těch věcí není líto. Všechny okolnosti, lidi, které jsem kvůli tomu ztratila (některé naštěstí znovu nalezla) i to, jaký vztah spolu s Milanem máme - nebo spíš nemáme - teď... je to těžký. (Ví, že pro mě hodně znamená a já vím, že se snaží, abych já pro něj neznamenala tolik - za svátky se mi ani jednou neozval.) Možná to ještě není hotový a možná zase přijdou dny, který budou plný výčitek, ale pořád vím, že to bylo správně. Pořád ještě toho rozhodnutí nelituju.
Další měsíce bylo potřeba se vyléčit. Trvalo to dlouho a chci hrozně moc poděkovat Jarmilovi, který mě neuvěřitelně držel nad vodou už od prvního dne - a byl hodně dlouhou dobu tím nejlepším kamarádem, kterého jsem tehdy potřebovala jak sůl. Chodil se mnou na kešky a musel se mnou mít nekonečnou trpělivost, při tom všem, co se dělo. Proto mě pak hodně mrzelo, co se kvůli tomu všemu stalo mezi mnou a Andreou, ale i když jsem pronesla na její adresu hodně nevybíravých slov (a ona na mou jistě taky), teď už zase doufám, že to bude v pořádku a nakonec si říkám, že je dobře, že se některý věci rozbily, možná jen proto, aby se zase mohly spravit (pokud to slepíte dobrým lepidlem, drží to občas i líp, než to původní - teď jsem ve fázi, kdy držím připravené lepidlo, tak uvidíme, co z toho bude...).
S Tarkish jsme to ale myslím ukončily definitivně. Psát tady o tom všem nebudu, nejspíš se k tomu už nechci vracet, vím ale, že jako dřív už to nebude, nebude se to tomu ani podobat a - ani to tak nechci. Jestli mi to je nebo není líto, to zatím nevím, možná jsem ještě pořád ve fázi mírného naštvání, i když jsem poslední dobou měla pocit spíš rezignace. Takže ještě uvidíme.
25. září jsme se dali dohromady s Shakem. A vůbec nic vám k tomu neřeknu, protože jsou věci, který si pořád chci nechat pro sebe, nicméně to bylo moc fajn:-). Kromě okolností a všech těch lidí a pomluv a zlejch jazyků, který se kolem nás motaly... Jako ano, měli jsme pár hodně pernejch tejdnů, ale 25. září je den, na kterej budu vždycky vzpomínat moc ráda. A stejně tak na FF Speciál, na který jsem se nakonec rozhodla jet, přestože jsem byla poměrně hodně nemocná a celej jsem ho prochraptila. A myslím, že za to může Lumyška, bolí mě v krku zrovna vždycky když ji vidím:-).
A pak začala zase škola. Po příšerném přihlašování na rozvrh nastaly o něco lepší časy a já musím říct, že krom toho šíleného počtu hodin, co ve škole strávíme, mám doopravdy pocit, že mi to už začíná k něčemu být. Nejvíc nesmyslným předmětem zůstává stále matematika, ale protože už na ni nemám Jirotkovou, smiřuju se s ní docela dobře. Doufám, že to příští rok nebude horší. Asi nejužitečnější předmět pro mě osobně je cosi, co se jmenuje "zdraví a životní styl". Zní to příšerně, ale učí to paní, která doopravdy má něco v hlavě. A nad tím, co říká, se dost dobře přemýšlí. Mám z toho radost. Z čeho radost nemám je dramaťák a doprovodný program, ke kterému jsme se upsaly v muzeu. Šílenost, udělaly bychom tisíckrát líp, kdybychom... dělaly cokoliv jiného. Ale nějak se to už zvládnout musí.
V listopadu jsme měli víkend improvizačních sportů, z čehož mám docela radost (minimálně ze spousty nápadů, ten kurz nebyl nijak skvělej, spíš naopak // a jsme zase u školních kurzů //). Pak jsem čekala na stýpko a tak...
Další dva lidi, který se mi teď hodně objevujou v životě, jsou Teaz s Kiranou a oba jsou taky těmi světlými body, který se hodně rozsvítily právě v závěru roku. Taky jim chci poděkovat, protože nebýt jich, všechno by bylo mnohem těžší. I oni měli své krušné chvíle, ale vypadá to, že to zvládnou a já jim držím palce. (A těším se příště do cirkusu a pátýho prosince na loupežnou výpravu po Praze!)
Na konci listopadu přišel KoprCon, který je popsaný níž. Byl to jeden z těch velkejch zlomů, nebo spíš velkejch událostí, které v tu dobu přišly a já měla docela perný období (a Shake, obávám se, taky). Jsem ráda, že jsme to nakonec zvládli všichni nějak ve zdraví a nakonec to asi zase něco posilnilo, i když z toho bylo hodně trablů.
A pak jsem se přestěhovala.
Ano - je to jedna z těch hodně důležitých věcí nejen v roce 08, ale tak nějak v celém mém životě. Sice k tomu bohužel dopomohl rozchod Evičky a Johnyho, což mě hodně mrzelo - a taky to nebylo asi úplně nejlepší načasování (bylo to právě krátce po KoprConu a koneckonců ani ne tři měsíce, co jsme spolu s Shakem začali chodit), takže to celé bylo docela náročné. Ale nakonec - já opravdu potřebovala odejít, oni opravdu potřebovali spolubydlícího a v té konečné fázi - kdybychom to nezkusili, tak nic nezjistíme. A dopadlo to dobře. Víc k tomu snad není co říct. Elliot si zvykl rychle, já docela taky - a na svátky jsem zase jela k našim, takže to nebylo zas tak násilné...
No a svátky... konečná fáze roku. Popravdě to nebyly moc dobré Vánoce. Ani nevím proč, nejspíš to bylo tím, že jsem měla pocit takové neúplnosti. Doma se nic moc nezměnilo, jen nějaké cukroví a stromeček a měla jsem pocit, že jsem tam na všechno sama (maminka toho měla už tak příliš). Možná že to ani nebyl problém v práci okolo Vánoc, spíš jsem cítila takovou divnou osamělost a nenaplněnost celé té události. Bylo nakonec příjemné být u štědrovečerní večeře a u stromečku, ale jako by to bylo to jediné, na čem záleží. Mrzelo mě to. Asi jsem od toho tentokrát čekala příliš.
U táty to pak bylo docela fajn. Teonas je asi 500 metrů od místa, kde bydlí jeden z mých bratrů, z čehož mám fakt radost:-). Taky jsem konečně osobně potkala Vojtíška - takový malý a zmačkaný miminko to je. Matyáš vypadá hodně hrdě a čile, je fakt moc roztomilej táta.
No a pak jsem se neučila, nepsala žádné práce, jen jsme se sešly se spolužačkama, kvůli tomu zasr... doprovodnému programu do muzea. Začala bejt pěkná zima. A pak:
Silvestr.
Ten se vyvedl tak napůl. Byla zima a netekla voda a Teaz se místy choval jako tele. Nejspíš to bylo Pradym, nebo má v sobě tuhle stránku a čas od času ji potřebuje někde vybít, jenže to bylo tak trochu na úkor všech, kromě snad toho Pradyho. Příště trávím silvestra kdekoliv jinde, jen ne s ním (myšleno s Pradym). Jinak ale bylo sestavení pěkné - kromě mě, Teaze a Pradyho ještě Kirana, Dasher a Clower. Hráli jsme asociace, pantomimu a nějaká cvičení z improvizací (to bylo moc fajn, konečně jsem měla opravdový důkaz, že to jde i bez těch připitomělých průpravných cvičení). Doteď si pamatuju spoustu hlášek (a to ani nepočítám Pterodaktyla). O půlnoci kluci (Teaz, Prady) vypustili pár rachejtlí a pak byli opilí. My nějak buď nepili tolik, nebo rychle vystřízlivěli a jen tak si docela dlouho povídali. Já si říkala, jaké je to asi doma a bylo mi místy smutno (a ne že ne!).
A to už bylo prvního ledna.
Nový rok
Co říct o novém roce? Pro mě začal dobře a skoro jsem i měla pocit, že jsem nechala za sebou spoustu věcí, které jsem za sebou doopravdy nechat měla. Dala jsem si takové zvláštní předsevzetí, ale není asi úplně zformulovatelné, takže se nebudu snažit ho vysvětlovat. Každopádně jeho podstatou je věc, která byla podstatou i většiny toho, co se stalo v druhé polovině roku 08. Jsou to hodnoty.
... A teď se s Elliotem už definitivně stěhujeme zpátky na Teonas. Kdo čte i druhej blog, ví o těhle věcech asi malilinko víc (o kocourův blog se občas starám víc než o svůj:-)). Každopádně - já byla na Teonas už teď od středy, včera jsem přijela k našim, abych si zabalila krom zbytku všech těch běžných věcí ještě tiskárnu a klávesy (Shake po nich touží, ale ani mně se nechce nechat je doma). Mám pocit jen trochu zvláštní, spíš si říkám, jak je to všechno najednou jednoznačný. Ale třeba - třeba se to ještě změní, kdo ví.
Rekapitulace je za mnou a já jsem zpátky v současnosti. Nevím, jestli jste vydrželi číst, každopádně to bylo samozřejmě opět víc pro mě než pro vás, takže si z toho nedělám hlavu:-).
Za rok 2008 se staly dost děsivý věci, na které nevzpomínám ráda. Věci, kterých je mi upřímně líto a čekám, co z toho ještě bude dál, ale - asi už to nemůže dopadnout dobře, i když v to pořád trochu doufám (třeba fakt jednou...). Pak byly věci, který byly fajn a hlavně věci, který jsou začátkem něčeho dalšího a je pravda, že jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.
Takže rok 2008? Je dobře, že byl, ale jsem ráda, že skončil.
(A ještě jedno malé velké PS. Jsou lidi, které jsem chtěla zmínit, ale už jsem to v textu prostě nezvládla. Chci poděkovat -dam-ovi za KoprCon a občasnou podporu, která byla dost důležitá. Díky Vodenovi za ten noční rozhovor na Kopru - ač jsi mířil úplně jiným směrem, pomohlo mi to srovnat si věci - ale ani jeden si to moc nepamatujem:-). Díky Johnakovi za to, že na sobě fakt začal pracovat (ta změna je moc fajn) a Tess, že se o mě na KoprConu docela pěkně starala (a ani neměla poznámky, když jsem se v neděli vrátila místo půl čtvrté až v půl sedmé ráno). Aldorovi bych chtěla poděkovat za projevenou důvěru v jednom nedávném rozhovoru a Thomasovi za těch pár krátkejch hodin, který mi věnoval, když přijel do Prahy. A Katleen, těším se na to, až se na té tvé svatbě zase uvidíme:-).
Kromě toho bych ráda - nevím - zmínila Káťu, totiž svou sestru. Od té doby, co se narodil Ondra, nebo spíš hlavně v té době, když byl úplně malinkatej, jsem začala mít doopravdy pocit, že si jí vážím. Měly jsme spolu docela problémy, ale teď, po tom všem, snad i po tom, co mi to tolik pomohlo si všechny ty hodnoty srovnat - bylo by nefér ji tu nezmínit. A s ní samozřejmě Igora, který ví, že pro mě hodně znamená.
Výčet teď už taky ukončím. Působí to na mě dost pateticky, ale co už. Jednou jsem to napsala, patos nepatos, zveřejním to. Konec PS a dodatečně všem přeju hezký nový rok. Ať je určitě aspoň o chlup lepší, než byl ten starý.)
Rok 2008
Popravdě to nebyl moc dobrej rok, když se tak ohlížím a nepromýšlím moc detailů. Vím, že začal poměrně mizerným Silvestrem stráveným doma, pokračoval do ledna, do zkouškového. Měli jsme taky výcvikový kurz na horách, se školou. Bylo tam hrozně holek, spousta z nich byly druhačky a měly... no, zvláštní slepičí smysl pro humor. Ten týden byl neskutečně dlouhý a neskutečně špatně se mi na něj vzpomíná, přestože vím, že zezačátku mě lyžování bavilo. Kvůli tomu se mi taky letos nechce moc na hory, tenhle školní kurz byl - no, stejně špatný, jako všechny ostatní školní kurzy.
V únoru jsem měla ještě spoustu věcí do školy, ale zvládla jsem všechno na jedničku. V únoru byl Valentýn, který jsem strávila sama - po rozchodu, který zůstal více méně utajený, ale - i kdybychom tou dobou s Milanem byli spolu, Valentýn by nebyl žádným důležitým dnem. A jak se se mnou Milan rozešel, tak se ke mně zase vrátil a potom... no, potom začaly přípravy na Scon.
Scon byl dobrej. Divadlo se nám povedlo, měla jsem z něj zpětně velkou radost, i když bezprostředně po něm přišel obrovský pocit prázdnoty. Na loňské divadlo myslím tím častěji, čím víc se blíží to letošní. Už teď mám noční můry. Ale existuje reálná možnost, že do letošního Sconu bude hotový kompletní záznam divadlo z toho loňského, takže kdo jste ho ještě neviděli, máte se na co těšit.
V dubnu už to bylo pět let, co jsem měla prvního kluka. Když jsem ho teď, po těch letech, viděla, měla jsem z toho nějakou dobu takovej ten divnej pocit, asi jako že všechno je tak jiný, že nechápu, jak je možné, že jsem pořád ten samej člověk.
Letní semestr školy se moc nevyvedl. Dělala jsem hodně prací (napočítali jsme jich za ten rok tuším dvacet), pak bylo asi osm zkoušek, jedna z toho souborka z češtiny. Ta mi dala zabrat a nejen mně. Jana s Milanem tehdy točili Redakci herního časopisu a já byla doma a učila se a bylo mi mizerně a stíhala jsem Milana při každé volné příležitosti, aby mi poradil s určováním přípon a koncovek. Nakonec jsem souborku udělala - za dvě. Byla to poslední velká zkouška, měla jsem to konečně z krku a - neměla jsem ani radost. Ale o tom už víte.
V červnu jsem taky byla na výstavě s Gaiou - byla to ta výstava, kde Gaia konečně dostala ocenění a já měla dobrej pocit - sice pozdě, ale přece. Byla jsem na nás asi vážně pyšná. A krom školy jsem taky začala pracovat v NovoNordisku, což můžu připočíst k těm kladným věcem, co se v roce 2008 staly. Jsem tam hodně spokojená.
Školní rok mi skončil těsně před FFkem, protože jsem ještě odevzdávala práce a dostávala poslední zápočty. Moje sestra byla tou dobou ještě těhotná a všichni čekali, kdy se Ondra konečně narodí. Myslím, že tentokrát stálo štěstí při mně a Ondrášek počkal, až se z festivalu vrátím.
A co festival jako takovej? No, možná jste tu o něm četli, já každopádně - občas mám chuť říct: "lepší to snad být ani nemohlo" a občas zase "kdyby bylo ještě hůř, už bychom byli v pekle". Tak vám nevím... festival jsem si užila, ale zpětně - byl poslední hřebík do rakve. Lituju jenom pár dílčích věcí, ale... nebylo to pak příjemný období.
... Až na Ondráška. Narodil se 8.7. Krásné datum, krásné rodné číslo. Narozeniny má den po Shakeovi, takže myslím, že pamatovat si to budu oboje a bez problémů.
Ondra byl takovou mojí obavou a radostí zároveň. Nejdřív jsem měla strach z toho všeho, co se u nás doma změní, ale když přišel, všechno bylo najednou jiný - a všechny věci na světě pro mě najednou začaly mít smysl.
Ano, přijde mi to smutné. I teď zpětně, i tehdy - že když jeden člověk najednou najde v něčem smysl, je tak strašně důležitý, aby šel tou cestou a vykolejil z cesty někoho dalšího.
Rozešla jsem se s Milanem. Datum si pamatujeme oba - bylo to 14.7., po delší době, kdy jsme se neviděli, po době, kdy já jsem měla hodně času nad tím přemýšlet. Nikdy jsem o tom takhle otevřeně nenapsala, ale mám pocit, že teď už doopravdy můžu a omlouvám se, pokud to někomu ublíží. Teď je už čas jít do toho otevřeně.
To, že Shake nebyl důvodem našeho rozchodu, mi věří málokdo. Není to ale nakonec podstatný, i když mi dlouho vrtalo hlavou, jak to lidem ještě říct, aby tomu věřili. Ze všeho nejvíc to doopravdy souviselo s Ondrou. On přinesl do mýho života největší změnu - protože mi srovnal snad všechno, co bylo někde na hranici, na váze - a já pořád čekala, která strana se nakonec převáží a co z toho vyhraje. Ještě na začátku festivalu jsem Milanovi říkala, že si myslím, že je náš vztah se musí někam pohnout, buď musí jít dopředu, nebo musí skončit. Ani nevím, jestli si to pamatuje, ale já ještě tehdy neměla ani tušení, co z toho vzejde. Byla jsem na té čáře a čekala, co mě donutí udělat krok tím nebo oním směrem. Ondra to nakonec byl - a já najednou věděla, co od života čekám. Věděla jsem, že jestli má mít vztah nějaký smysl, musí být s člověkem, který se mnou po dvou letech počítá, který je ochotný jít dál a vzít mě s sebou. Milan to nebyl. Nikdy nebyl - po celý ten vztah se nad náma vznášel opar nějakého "nezávazna" a přestože jsme oba věděli, že k sobě patříme, já si najednou uvědomila, co pro mě teď znamená žít dál. Potřebovala jsem to jinak. A rozešli jsme se přesně proto - protože člověk vnímá celý svět jen prostřednictvím svých vlastních hodnot. Milovala jsem Milana hodně dlouhou dobu. Šla bych kvůli němu na konec světa. A když jsem se s ním rozešla, bylo to proto, že on by na konec světa nikdy nešel se mnou. A proto, že já v tu chvíli už věděla, že je to definitivní. Nechtěla jsem pak už změnu. Nechtěla jsem možnost návratu. Potřebovala jsem pryč. Do jiného světa, do jiného chápání hodnot. Někam jinam...
A ano, Shake hrál roli. Hrál tu roli, že přestože mezi náma nebylo nic tak moc jistého, držel mě pořád na nějaké hladině. Nejspíš bych jednala ve spoustě věcí jinak nebýt jeho. A já jsem ráda, že jsem jednala tak, jak jsem jednala. Většinou ano. Jednala jsem správně, byl na to už čas.
A nemyslete si, že mi spousta z těch věcí není líto. Všechny okolnosti, lidi, které jsem kvůli tomu ztratila (některé naštěstí znovu nalezla) i to, jaký vztah spolu s Milanem máme - nebo spíš nemáme - teď... je to těžký. (Ví, že pro mě hodně znamená a já vím, že se snaží, abych já pro něj neznamenala tolik - za svátky se mi ani jednou neozval.) Možná to ještě není hotový a možná zase přijdou dny, který budou plný výčitek, ale pořád vím, že to bylo správně. Pořád ještě toho rozhodnutí nelituju.
Další měsíce bylo potřeba se vyléčit. Trvalo to dlouho a chci hrozně moc poděkovat Jarmilovi, který mě neuvěřitelně držel nad vodou už od prvního dne - a byl hodně dlouhou dobu tím nejlepším kamarádem, kterého jsem tehdy potřebovala jak sůl. Chodil se mnou na kešky a musel se mnou mít nekonečnou trpělivost, při tom všem, co se dělo. Proto mě pak hodně mrzelo, co se kvůli tomu všemu stalo mezi mnou a Andreou, ale i když jsem pronesla na její adresu hodně nevybíravých slov (a ona na mou jistě taky), teď už zase doufám, že to bude v pořádku a nakonec si říkám, že je dobře, že se některý věci rozbily, možná jen proto, aby se zase mohly spravit (pokud to slepíte dobrým lepidlem, drží to občas i líp, než to původní - teď jsem ve fázi, kdy držím připravené lepidlo, tak uvidíme, co z toho bude...).
S Tarkish jsme to ale myslím ukončily definitivně. Psát tady o tom všem nebudu, nejspíš se k tomu už nechci vracet, vím ale, že jako dřív už to nebude, nebude se to tomu ani podobat a - ani to tak nechci. Jestli mi to je nebo není líto, to zatím nevím, možná jsem ještě pořád ve fázi mírného naštvání, i když jsem poslední dobou měla pocit spíš rezignace. Takže ještě uvidíme.
25. září jsme se dali dohromady s Shakem. A vůbec nic vám k tomu neřeknu, protože jsou věci, který si pořád chci nechat pro sebe, nicméně to bylo moc fajn:-). Kromě okolností a všech těch lidí a pomluv a zlejch jazyků, který se kolem nás motaly... Jako ano, měli jsme pár hodně pernejch tejdnů, ale 25. září je den, na kterej budu vždycky vzpomínat moc ráda. A stejně tak na FF Speciál, na který jsem se nakonec rozhodla jet, přestože jsem byla poměrně hodně nemocná a celej jsem ho prochraptila. A myslím, že za to může Lumyška, bolí mě v krku zrovna vždycky když ji vidím:-).
A pak začala zase škola. Po příšerném přihlašování na rozvrh nastaly o něco lepší časy a já musím říct, že krom toho šíleného počtu hodin, co ve škole strávíme, mám doopravdy pocit, že mi to už začíná k něčemu být. Nejvíc nesmyslným předmětem zůstává stále matematika, ale protože už na ni nemám Jirotkovou, smiřuju se s ní docela dobře. Doufám, že to příští rok nebude horší. Asi nejužitečnější předmět pro mě osobně je cosi, co se jmenuje "zdraví a životní styl". Zní to příšerně, ale učí to paní, která doopravdy má něco v hlavě. A nad tím, co říká, se dost dobře přemýšlí. Mám z toho radost. Z čeho radost nemám je dramaťák a doprovodný program, ke kterému jsme se upsaly v muzeu. Šílenost, udělaly bychom tisíckrát líp, kdybychom... dělaly cokoliv jiného. Ale nějak se to už zvládnout musí.
V listopadu jsme měli víkend improvizačních sportů, z čehož mám docela radost (minimálně ze spousty nápadů, ten kurz nebyl nijak skvělej, spíš naopak // a jsme zase u školních kurzů //). Pak jsem čekala na stýpko a tak...
Další dva lidi, který se mi teď hodně objevujou v životě, jsou Teaz s Kiranou a oba jsou taky těmi světlými body, který se hodně rozsvítily právě v závěru roku. Taky jim chci poděkovat, protože nebýt jich, všechno by bylo mnohem těžší. I oni měli své krušné chvíle, ale vypadá to, že to zvládnou a já jim držím palce. (A těším se příště do cirkusu a pátýho prosince na loupežnou výpravu po Praze!)
Na konci listopadu přišel KoprCon, který je popsaný níž. Byl to jeden z těch velkejch zlomů, nebo spíš velkejch událostí, které v tu dobu přišly a já měla docela perný období (a Shake, obávám se, taky). Jsem ráda, že jsme to nakonec zvládli všichni nějak ve zdraví a nakonec to asi zase něco posilnilo, i když z toho bylo hodně trablů.
A pak jsem se přestěhovala.
Ano - je to jedna z těch hodně důležitých věcí nejen v roce 08, ale tak nějak v celém mém životě. Sice k tomu bohužel dopomohl rozchod Evičky a Johnyho, což mě hodně mrzelo - a taky to nebylo asi úplně nejlepší načasování (bylo to právě krátce po KoprConu a koneckonců ani ne tři měsíce, co jsme spolu s Shakem začali chodit), takže to celé bylo docela náročné. Ale nakonec - já opravdu potřebovala odejít, oni opravdu potřebovali spolubydlícího a v té konečné fázi - kdybychom to nezkusili, tak nic nezjistíme. A dopadlo to dobře. Víc k tomu snad není co říct. Elliot si zvykl rychle, já docela taky - a na svátky jsem zase jela k našim, takže to nebylo zas tak násilné...
No a svátky... konečná fáze roku. Popravdě to nebyly moc dobré Vánoce. Ani nevím proč, nejspíš to bylo tím, že jsem měla pocit takové neúplnosti. Doma se nic moc nezměnilo, jen nějaké cukroví a stromeček a měla jsem pocit, že jsem tam na všechno sama (maminka toho měla už tak příliš). Možná že to ani nebyl problém v práci okolo Vánoc, spíš jsem cítila takovou divnou osamělost a nenaplněnost celé té události. Bylo nakonec příjemné být u štědrovečerní večeře a u stromečku, ale jako by to bylo to jediné, na čem záleží. Mrzelo mě to. Asi jsem od toho tentokrát čekala příliš.
U táty to pak bylo docela fajn. Teonas je asi 500 metrů od místa, kde bydlí jeden z mých bratrů, z čehož mám fakt radost:-). Taky jsem konečně osobně potkala Vojtíška - takový malý a zmačkaný miminko to je. Matyáš vypadá hodně hrdě a čile, je fakt moc roztomilej táta.
No a pak jsem se neučila, nepsala žádné práce, jen jsme se sešly se spolužačkama, kvůli tomu zasr... doprovodnému programu do muzea. Začala bejt pěkná zima. A pak:
Silvestr.
Ten se vyvedl tak napůl. Byla zima a netekla voda a Teaz se místy choval jako tele. Nejspíš to bylo Pradym, nebo má v sobě tuhle stránku a čas od času ji potřebuje někde vybít, jenže to bylo tak trochu na úkor všech, kromě snad toho Pradyho. Příště trávím silvestra kdekoliv jinde, jen ne s ním (myšleno s Pradym). Jinak ale bylo sestavení pěkné - kromě mě, Teaze a Pradyho ještě Kirana, Dasher a Clower. Hráli jsme asociace, pantomimu a nějaká cvičení z improvizací (to bylo moc fajn, konečně jsem měla opravdový důkaz, že to jde i bez těch připitomělých průpravných cvičení). Doteď si pamatuju spoustu hlášek (a to ani nepočítám Pterodaktyla). O půlnoci kluci (Teaz, Prady) vypustili pár rachejtlí a pak byli opilí. My nějak buď nepili tolik, nebo rychle vystřízlivěli a jen tak si docela dlouho povídali. Já si říkala, jaké je to asi doma a bylo mi místy smutno (a ne že ne!).
A to už bylo prvního ledna.
Nový rok
Co říct o novém roce? Pro mě začal dobře a skoro jsem i měla pocit, že jsem nechala za sebou spoustu věcí, které jsem za sebou doopravdy nechat měla. Dala jsem si takové zvláštní předsevzetí, ale není asi úplně zformulovatelné, takže se nebudu snažit ho vysvětlovat. Každopádně jeho podstatou je věc, která byla podstatou i většiny toho, co se stalo v druhé polovině roku 08. Jsou to hodnoty.
... A teď se s Elliotem už definitivně stěhujeme zpátky na Teonas. Kdo čte i druhej blog, ví o těhle věcech asi malilinko víc (o kocourův blog se občas starám víc než o svůj:-)). Každopádně - já byla na Teonas už teď od středy, včera jsem přijela k našim, abych si zabalila krom zbytku všech těch běžných věcí ještě tiskárnu a klávesy (Shake po nich touží, ale ani mně se nechce nechat je doma). Mám pocit jen trochu zvláštní, spíš si říkám, jak je to všechno najednou jednoznačný. Ale třeba - třeba se to ještě změní, kdo ví.
______________________________________
Rekapitulace je za mnou a já jsem zpátky v současnosti. Nevím, jestli jste vydrželi číst, každopádně to bylo samozřejmě opět víc pro mě než pro vás, takže si z toho nedělám hlavu:-).
Za rok 2008 se staly dost děsivý věci, na které nevzpomínám ráda. Věci, kterých je mi upřímně líto a čekám, co z toho ještě bude dál, ale - asi už to nemůže dopadnout dobře, i když v to pořád trochu doufám (třeba fakt jednou...). Pak byly věci, který byly fajn a hlavně věci, který jsou začátkem něčeho dalšího a je pravda, že jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne.
Takže rok 2008? Je dobře, že byl, ale jsem ráda, že skončil.
(A ještě jedno malé velké PS. Jsou lidi, které jsem chtěla zmínit, ale už jsem to v textu prostě nezvládla. Chci poděkovat -dam-ovi za KoprCon a občasnou podporu, která byla dost důležitá. Díky Vodenovi za ten noční rozhovor na Kopru - ač jsi mířil úplně jiným směrem, pomohlo mi to srovnat si věci - ale ani jeden si to moc nepamatujem:-). Díky Johnakovi za to, že na sobě fakt začal pracovat (ta změna je moc fajn) a Tess, že se o mě na KoprConu docela pěkně starala (a ani neměla poznámky, když jsem se v neděli vrátila místo půl čtvrté až v půl sedmé ráno). Aldorovi bych chtěla poděkovat za projevenou důvěru v jednom nedávném rozhovoru a Thomasovi za těch pár krátkejch hodin, který mi věnoval, když přijel do Prahy. A Katleen, těším se na to, až se na té tvé svatbě zase uvidíme:-).
Kromě toho bych ráda - nevím - zmínila Káťu, totiž svou sestru. Od té doby, co se narodil Ondra, nebo spíš hlavně v té době, když byl úplně malinkatej, jsem začala mít doopravdy pocit, že si jí vážím. Měly jsme spolu docela problémy, ale teď, po tom všem, snad i po tom, co mi to tolik pomohlo si všechny ty hodnoty srovnat - bylo by nefér ji tu nezmínit. A s ní samozřejmě Igora, který ví, že pro mě hodně znamená.
Výčet teď už taky ukončím. Působí to na mě dost pateticky, ale co už. Jednou jsem to napsala, patos nepatos, zveřejním to. Konec PS a dodatečně všem přeju hezký nový rok. Ať je určitě aspoň o chlup lepší, než byl ten starý.)
