pátek, dubna 25, 2008

"výročí"

Heh. Zjistila jsem, že dneska je to už pět let. Mám takovej divnej zvyk si "důležitý" data pořád zapisovat - jinak bych na to pochopitelně nepřišla, ale i tak je to zřejmě dobrý vědět. Byla to asi největší změna mýho života, ne že ne. Je to taková velká věc, když se člověku splní nějakej ten sen a konečně někoho má - i když po těch pěti letech to teď vypadá všelijak. Nic moc to neznamená a přece je to pořád důležitý - kvůli tomu, jaká teď jsem a tak. To člověk nezapře.
Nedivte se, že to píšu. Znamená to, že už to není důležitý tak moc, abych se za to musela stydět. A taky to není důležitý tak málo, abych to nezaznamenala. Takže tak. Nejspíš to - asi - nebyla ani chyba. A to je taky dobrý vědět.

neděle, dubna 13, 2008

Ondřej

Budu mít synovce. Já vím, že už to všichni víte, ale to nevadí, je důležitý to někam napsat. Někam jinam, než do smsek a na icq. Můj synovec se bude jmenovat Ondřej a těším se na něj - pochopitelně. Protože to bude malé dítě a já MÁM ráda malé děti. Sice si nedovedu představit, že s námi bude doma a ne jen jako návštěva, které se člověk může zbavit (poslat ji pryč!) kdykoliv ji má už plné zuby. Ale zase - v mojí rodině se ani ty návštěvy neposílají pryč, když už jich máme plné zuby, takže to vlastně zas tak velký rozdíl nebude. Několik měsíců bude Ondřej jenom řvát a jíst (to ostatní doufám nebudu muset brát příliš na vědomí) a pak začne být třeba i komunikativní a pokud nebude moc protivnej, mohla by s ním být legrace. Občas.
Těžko říct - předpokládám, že se hodně změní a hledám si cesty ven a důvody, kterýma si ospravedlňuju to, že je v pořádku, že bude Ondřej u nás doma. Mám pocit, že to potřebuju víc pochopit, že bych měla mít jasno v tom, co se děje. Někdy je to fajn - působí to tak samozřejmě a obyčejně... ale co když...?
Zase se všechno změní. Život jak ho znám, už nebude existovat. A po mně se bude chtít to samé jako vždy: srovnej se s tím. Pomáhej. Dělej všechno proto, aby se lidi kolem tebe měli dobře.
Prostě asi jenom hledám možnost úniku. Těším se na Ondru, fakt jo. Ale co dál? Nebude to zvíře, který za čas umře a které můžeme brát jako "společníka do domácnosti". Bude to člověk, který s velkou pravděpodobností bude žít dýl než já, bude mít svojí vlastní hlavu, názory a - což je z nějakého důvodu taky dost důležitý - nebude to můj syn.

Připadám jak v nějaký podivný smyčce. Jako bych nic z toho, co se děje, nechápala. A když něco pochopím, vede to k nepochopení něčeho, co jsem zase chápala předtím. A všechno je pořád tak obyčejný - škola a lidi a věci, který dělám. A přitom za několik málo měsíců přibude dítě, o které se nejdřív budeme starat (jako o extrémně neschopné zvířátko) a pak z něho vyroste úplně novej člověk. Z ničeho nic.

Prostě - divný.