Jeden docela chytrý člověk řekl: Nikdo nemá moc ti ublížit. Ten, kdo ti ublížit může, jsi jenom ty sama.
Tenhle text je moje zpověď z toho, co se mi stalo v uplynulém roce. Bude to velmi osobní, to varuji předem. Už celé týdny a měsíce jsem měla potřebu něco otevřeně napsat o všech těch událostech, ale držela jsem se, až do téhle chvíle. Proč až teď? Jednoduše proto, že teď už to je opravdu jenom příběh. Už to není bolestivá výčitka, projev osobního masochismu a rýpání se ve vlastním srdcebolu.
Berte to jako katarzi, očištění po tom všem, se silným nádechem duševní pornografie. Tenhle text bude totiž jen a pouze o mně. Bude bez výčitek, bez očerňování kohokoliv jiného, bez osobního názoru na to, co v celém tom procesu zavinil nebo nezavinil kdokoliv jiný. Bude o mých osobních prožitcích nejvýznamnějšího roku mého života. Možná se v některých etapách sami poznáte a bude to pro vás důležité čtení. Pokud ne, tím pravděpodobně lépe :)
Druhotným důvodem je, že některé věci v mém životě měly být úžasné. Naprosto dokonalé a krásné. A ve mně nezůstala ani tolik lítost nad tím, že se nakonec nestaly některé události, jako to, že nemohly být ty věci „ukázány“ světu. A jiná příležitost už nikdy nebude, takže – here we go.
26. 7. 2014 jsem se měla vdávat. Měla to být… ne asi pohádková svatba, ale myslím si, že by byla opravdu krásná. Měli přijít všichni lidi, na kterých mi záleželo, brát jsme se měli na nádvoří nádherného zámku s výhledem do parku a já měla být ta nejkrásnější nevěsta na světě. Samozřejmě, jak jinak. Moje šaty byly dokonalé. Ne klasické korzetové, které sluší každé holce, ať je velká, malá, tlustá, tenká. Moje byly na mě jako ušité. A samozřejmě – i kdybych se někdy přece jen vdala, určitě to nebudou ty samé šaty, takže je už může vidět kdokoliv.
Ve třinácti letech jsem se poprvé zamilovala. Jasně, že to bylo platonické, ale vzpomínám na to i dneska jako na jeden z nejsilnějších zážitků… ten kluk se jmenoval Jakub a já do dneška vím, že svátek Kubové slaví 25. července. A od té doby se to se mnou táhlo. V každé věkové a životní etapě jsem sama sebe definovala ve vztahu k někomu jinému. V platonické zamilovanosti do Jakuba, pak do jednoho (dvou, tří? :-)) profesorů na našem gymnáziu. Kdyby se mě někdo tehdy zeptal, co jsem zač, pokud bych měla odpovědět úplně upřímně, řekla bych, že jsem Markéta zamilovaná. Markéta toužící po vztahu. Markéta nešťastná. Už od třinácti let byl můj velký sen a patrně životní cíl mít vztah, člověka, kterého budu milovat a který bude milovat mě. Člověka, který si mě bude chtít vzít a mít se mnou rodinu. Někoho, s kým můžu svobodně tvořit pár, být „šťastná až do smrti“. Od třinácti let byl můj život jen hledání a pod touhle touhou jsem udělala i pár ohromných pitomostí, setrvávala v nemocných vztazích, snažila se projektovat své představy do něčeho nefunkčního. Když jsem byla nějakou dobu sama, netrvalo dlouho a upnula jsem pozornost na někoho dalšího, potřebovala jsem tam tu citovou náplň mít, častěji nešťastnou a nenaplněnou lásku, ale o to intenzivněji jsem si to prožila a svým způsobem to pro mě nakonec naplnění bylo. A s každou další láskou, s každým dalším vztahem přišly obří změny. Měnila jsem se já, podle toho, kým jsem byla zrovna momentálně definovaná. Měnila jsem se proto, že jsem věřila, že je to dobře, že zlepšit se k jeho obrazu znamená mít kvalitnější vztah a tím i život.
Primárně není špatné se kvůli někomu měnit. Není ale dobré měnit se, když to ve vztahu nefunguje oboustranně. Měnila jsem se (většinou) k mému dobru. Ale pro špatného člověka.
Bylo mi 22, když se věci změnily. Nepotkala jsem někoho, s kým by probíhaly bouře citového zmítání, ale to nevadilo. Znala jsem tyhle fáze a věděla jsem, že mnohem důležitější jsou jiné věci. Jak spolu lidi fungují, jestli se spolu dovedou bavit, jestli mají něco společného a tolerují to, co mají rozdílné. Věděla jsem, že láska není to výkyvové zamilované emocionálně nestabilní stádium prvních pár měsíců vztahu. A nakonec (asi po třech letech) jsem pochopila i to, že „ten pravý“ existuje jen, když mu existovat dovolíme. V tu chvíli jsem uklidnila sama sebe. Já jsem přestala váhat. Neměla jsem už potřebu hledat – ne proto, že by přišlo vnuknutí z nebes, že jsem potkala pana Úžasňáka. Ale proto, že jsem se rozhodla určité věci potlačit, určité tolerovat, určité zapomenout a radovat se z toho, co mám a co úžasného z toho ještě může být. A byla to pro mě tedy nejlepší možná cesta, ať některé věci byly dost možná víc racionální než skutečně pocitové, ale to už jsou spíš jen domněnky. Ten strach ze samoty, a že na mě třeba nikdo lepší nikde nečeká – to taky sehrálo svou obrovskou roli.
Po pěti letech jsem byla požádaná o ruku, s prstýnkem, na romantickém místě. Milovala jsem toho člověka. Řekla jsem ano.
Mno… modří už vědí, že se svatba nakonec nekonala a celý můj dosavadní (a pocitově i budoucí) život se mi tím zbortil jako domeček z karet. A já měla v tu chvíli v podstatě dvě možnost. Oblbnout se vším, čím se oblbnout lze. Práškama, drogama, alkoholem, sexem… vymáchat si v tom všem čumák, zavřít se před světem, utéct před tím vším, až do té doby, než mě to stejně nakonec dostihne. Nebo se prostě pustit do toho dlouhého procesu srovnávání se s rozchodem se všemi etapami, který ten proces má. Přeskočit to oblbovací stádium a protrpět to rovnou. Být ta, co to nevzdá. Ta, co to zvládne, co to překoná. Ta, která jednou bude za tím a tuhle kapitolu bude schopná uzavřít.
Žádná z těch hlavních fází rozchodu se nedá přeskočit. Věděla jsem to od začátku, už při prožívání té první. Co mě ale drželo nad vodou celou dobu, byly předchozí zkušenosti „druhé strany“ a myšlenka, že mám jenom dvě možné varianty budoucnosti. Že jednou, po tom všem, se na sebe budu muset podívat a říct si buď: Jo, holka, tohle jsi zvládla a zvládla jsi to dobře. Nebo: tohle jsi zvládla, ale pěkně jsi to posrala. A já chtěla tu variantu číslo 1. Ale bylo to zatraceně těžký.
Šok a odmítání reality
Nebyl to šok v pravém slova smyslu. Z velké části šlo o moje rozhodnutí, protože jsem věděla, že pro můj život tohle není dobrý. Že jednoho dne budu potřebovat něco, co jsem v tomhle vztahu nemohla nikdy mít, ať jsem se snažila sebevíc. Ale to nic nemění na tom, že v momentě, kdy mi naplno došlo, co se stalo, moje tělo bylo úplně vyřazené z provozu. Nikdy jsem nezažila takovou bolest, takový smutek, tak obrovskou ztrátu. Tehdy jsem dostala první radu, která mi opravdu pomohla: „Máš právo na to být prostě jenom nešťastná. Jak dlouho budeš potřebovat. Nemusíš bojovat, nemusíš se léčit, nemusíš se zvedat z bahna. Nikdo tě nenutí a ty bys taky neměla. A až sama poznáš, že je to trochu lepší, tak třeba na chvíli přestaneš brečet a bude to na tu chvíli dobrej nápad, než zase brečet začneš.“
A já brečela… jak nikdy v životě. A v té hlavě to bylo pořád, neustále přicházely nové naděje, že tohle všechno je jen jeho cesta, jak si uvědomit, že ve skutečnosti jsem i já ta pravá pro něj. A že jestli to tak má být, tak je to v pořádku. Ale kurevsky to bolelo. A pořád dál a dál.
A já jsem se teda snažila v tom neumřít, hledala jsem si lidi, hledala jsem někoho, kdo mi pomůže myslet na něco jinýho, kdo přehluší tu strašnou bolest, i kdyby jen na pár minut. A ten čas se strašně vlekl, tahle fáze je úplně k nesnesení. ALE opravdu to přejde. A každý den je nakonec o trošku lepší. Každý den je o pár veselejších vteřin snesitelnější. O jednu kraťoučkou myšlenku odlehčený, a když člověk hodně zatíná zuby a vydrží, připomíná si, že není ničím horší, když se mu tohle děje, že je v pořádku, že je normální… jednou se zase naučí fungovat. Ale přichází to ve fázích. Někdy jsem měla dojem, že jsem v pořádku a pak – ať s impulzem nebo bez – přišla vlna paniky, vlna emocí, další přílivy slz. A trvalo to tak dlouho, že jsem byla unavená, zklamaná sama ze sebe, s výčitkami jemu, sobě, okolí, celému světu.
Zažila jsem si před sedmi lety jeden hodně ošklivý rozchod, kdy já jsem byla iniciátor. Nechápala jsem ty scény, nechápala jsem ty neustálé výčitky, tu jeho potřebu nutit mě do opakovaných omluv, do jiných postojů, stálé psaní, kontakt, citové vydírání, demonstrativní chování… Přišlo mi to padlé na hlavu a toho člověka jsem si tehdy úplně přestala vážit.
Bože, jak já mu najednou rozuměla. Měla jsem ty tendence dočista stejné. A oproti tomu, kolikrát jsem chtěla něco udělat, kolikrát jsem měla potřebu psát mu, dožadovat se vysvětlení, omluv, přiznání viny, pochopení… byla jsem ještě svatá. Pomohl mi ten dávný vztah a myšlenka, že nechci, aby si člověk, který se mnou z nějakého důvodu strávil šest let života, někdy myslel totéž, co já si po rozchodu myslela tehdy. Aby si mě přestal vážit. Není v mých silách zařídit, aby mě miloval, ale tohle v mých silách bylo. Tak jsem se držela a možná trpěla o to víc, kdo ví… Ale pochopila jsem v té době úplně všechno, proč lidi mají zásady jen do té doby, kdy se něco takového stane jim. Pochopila jsem, proč se ženy nechávají týrat, proč těm chlapům znovu a znovu odpouštějí, proč pořád dál posouvají hranice. Nehledě na objektivní důvody, kterých jsem měla desítky, trvalo měsíce, kdy bych byla ochotná věci dál trpět, jen kdyby se ke mně vrátil. Trvalo to mnohem déle, než jsem přiznávala všem svým kamarádům.
Odloučení
Tohle byla nutná fáze. Věděla jsem, že pokud se z toho jednou musím dostat, není možné se vídat. Tahle fáze se promítala do většiny ostatních, předně do fáze naštvání. Většinou jsem si přála, aby se ozval, ale když to udělal, nebetyčně mě to vytočilo. Že mi nepíše, to, co já chci. A když náhodou napsal to, co jsem si přála, aby napsal, tak že to nepodal dostatečně hezky nebo správně, nebo se správnou emocí nebo bůhví co. Vůbec nezáleží na tom, o co konkrétně se tehdy jednalo. Jaké informace jsem dostávala. Byla jsem zničená pokaždé, když jsem od něj nebo o něm slyšela jediné slovo. Ač jsem po tom samozřejmě prahla, protože s tím souvisela i kratičká (a rozkouskovaná) fáze smlouvání.
Podstatné ale je, že odloučení je něco naprosto nutného. Dodnes jsem přesvědčená, že nejlíp by lidi po rozchodu udělali, kdyby se jeden odstěhoval na Mars a druhý na Venuši, vypli všechna komunikační zařízení a prostě neexistovali pro sebe navzájem, možná ani pro okolní svět. Odvykačka. Prostor na to si zvyknout, že ten člověk, který byl tím „druhým já“ už tam není. Protože ty informace o tom druhém jsou prostě v prvních fázích strašné a úplně, ale úplně nevhodné. Když zjistíte, s kým se ten člověk vídá, s kým by nejradši šukal, jak se baví a je nejšťastnější člověk na celé zeměkouli, jsou to neskutečně podpásové rány, kterých je lepší zůstat ušetřený. Bohužel ale člověk z přirozenosti po těch informacích prahne. Dělá to, co mu ubližuje nejvíc. Peklo.
Smlouvání
Jo, i tohle přišlo. Taková ta myšlenka, co můžu udělat pro to, aby se ke mně vrátil. Ale spíš to byly jen myšlenky, takové krátké střípky, na konci kterých mi stejně většinou došlo to stejné – nedonutím nikoho, aby mě miloval, ať už mu budu cokoliv demonstrovat sebevíc. A za druhé – já jsem vždycky disponovala určitou schopností ovlivňovat… no, spoustu věcí. Ovlivňovat situace, lidi… být součástí něčeho většího. Obecně. Ale u mého ex nikdy. Na něj byly všechny tyhle moje schopnosti krátké. Nebo jsem je prostě kvůli té citové zainteresovanosti neuměla využít. Nebo jsem byla příliš hodná, než abych to použila na někoho, koho mám tolik ráda. Těžko říct.
Agrese a vztek
Tak tohle byla strašně zajímavá fáze. Všichni „moji“ lidi, ti, ze kterých jsem si skoro mohla stavět armády, měli nejspíš pocit, že tahle fáze je pro mě dobrá. Že naštvat se na toho druhého člověka je jen krůček od toho cítit se líp a zapomenout na to. Takže přišlo tisíce vět: „byl to idiot, nezasloužil si tě“, „podívej se, co ti provedl“, „přece bys takového vola nechtěla zpátky“, „když tě nechce, je to jeho hloupost“, „tohle je sviňárna úplně nejvyššího kalibru“, „to, žes mu ještě nevrazila pár facek je důkazem, že nosíš svatozář“. A tak dále, a tak dále.
A jo, JASNĚ, že jsem byla naštvaná. Dlouho jsem ho hájila, prostě proto, že pro mě tolik znamenal a já si ho nechtěla démonizovat. Pak mě obhajování přešlo a dělalo mi dobře být ve společnosti lidí, kteří ho haní. Určitě jsem pronesla několik svých vlastních poznámek a dost možná jsem nešetřila sprostýma slovama. Ale já se prostě neumím zlobit. Nebo ne dlouho. Vždycky to hned přechází v bolest a další lítost… Ony ty částečky toho vzteku tam byly, v průběhu celého toho procesu, ale nikdy tak moc, aby mi to doopravdy pomohlo se přes něco překlenout. A nejspíš to bylo v téhle fázi… kdy jsem pochopila tu nejdůležitější věc.
Uvědomila jsem si za prvé, že nejsem sama, kdo se kdy rozešel, že nejsem jediná, kdo byl někým upuštěný. Napsala jsem tehdy několika kamarádkám a v podstatě mi přišly podobné odpovědi zpět. Důvody, proč ta moje „armáda“ dělá to, co dělá… Jedna odpověď byla silnější než jiné. Kamarádka mi napsala, že se musela naštvat tak moc, že to překročilo hranici. Že ten člověk jí strašně ublížil, že mu to nedokázala odpustit a nakonec to prostě díky tomu pominulo. Můžou se teď vídat, ale ona to rozhodně nevyhledává. Nejsou kamarádi.
Já jsem odmítala možnost, že bychom s bývalým někdy mohli být kamarádi. V podstatě to bylo v téhle fázi, odmítala jsem mu prostě tuhle „úlevu“ dopřát. Myslela jsem si, že připustit tu možnost, že jednou budeme moct být zase přátelé, by znamenalo, že se to, co „mi provedl“ odlehčí. Že to najednou nebude tak vážné a moje bolest z toho všeho ztratí na významu.
ALE… začalo mi to hlodat v hlavě. Přemýšlela jsem o rozchodu té mé kamarádky, o mém rozchodu předchozím, i o těch předtím, které všechny skončily špatně, protože prostě neexistuje nic jako „dobrý“ rozchod. A s rozchodem přišel konec, šlus, nazdar nadosmrti. A to přitom byly naprosto standardní rozchody, ve smyslu – ublížení z opuštění. Je ublížení z opuštění důstojným důvodem pro mě, abych zabila v sobě úplně všechno, pro co jsem šest let žila?
„U tebe to ale přece jenom byl trochu extrém.“ řekl mi kdosi. Ale to přece neznamená, že to tak musí dopadnout. Že se musím „naštvat tolik, že už mi to bude jedno“. Že se celý zbytek života budu cítit jako „nevyhledávající jeho přítomnost“. To přece není dobře. Ten člověk toho hodně znamenal. Byl mojí součástí. To přece nemůžu udělat ani sama sobě, ustřihnout to a smířit se s tím, že pocit ublíženosti znamená konec úplně všemu. Protože i když trochu extrémní, nakonec byl můj rozchod taky jenom rozchod. Nebyla jsem první a poslední, kdo tohle prožil a ty emoce nepramenily z faktu, že jsem byla opuštěná těsně před svatbou, ani z faktu, že možná nesu trochu míň viny než někdo jiný. Ty emoce pramenily jen z toho, že jsem v tom zůstala sama, bez něj. Že jsem milovala někoho, kdo už se mnou nechtěl být. Kdybych se neměla vdávat, nebolelo by to o nic míň. Kdyby mi každý den volal a prosil mě o odpuštění, nosil mi kytky a dělal první poslední, mojí bolest by to taky nezmírnilo. Nezměnilo by se vůbec nic.
Smíření
Ta myšlenka byla naprosto klíčová. Zásadní. Neulevila mojí bolesti, ale pochopila jsem, že a) s tím, co můj bývalý udělá nebo neudělá, se v mém stavu nic nezmění. b) racionálně člověk může milion věcí vědět a pochopit, ale sebevětší inteligencí a chápáním souvislostí člověk neukecá to, co cítí. Emoce jsou samostatná jednotka, která prostě existuje a existuje do té doby, kdy existuje. Nejde je zkrátit, prodloužit, zmírnit tím, že si je vysvětlíme. c) jednou, až ty emoce přejdou, budu schopná žít i s myšlenkou, že jsem ve své bolesti nebyla v ničem výjimečná, že to byl v podstatě naprosto standardní postup naprosto standardního rozchodu. A že třeba poprvé budu moct pokračovat dál s tím, že tenhle člověk v mém životě bude hrát určitou roli.
Pochopila jsem sebe. Pochopila jsem jeho. Pochopila jsem trochu i nějaké světové dění v těhle oblastech. A tak začala poslední a nejdelší porozchodová fáze.
Na jejím začátku jsem si říkala, že jednou, až to bude vážně za mnou, o tom veřejně napíšu. A pak to probíhalo a probíhalo a já si neustále kladla otázku, jak to poznám? Jak se vůbec může stát, že člověk bude za tím?
Někdo říkal – „až si najdeš nového partnera. Až se znovu zamiluješ.“ Ne. To není ono. To bych se zase jen definovala prostřednictvím někoho jiného…
Na smiřovací fázi už vzpomínám ráda. Měla taky svoje etapy. Přehlušování – kdy jsem se vrhala do náhodných vztahů, rychlých známostí, společných nocí, nebo častěji společných několika hodin s rychlým rozloučením, bez závazků. Nebyla to demonstrativní věc – chtěla jsem něco dokázat spíš sama sobě, že na něco mám. Zkusit si všechny ty situace z filmů, sbalit někoho v baru, oslovit někoho na ulici… Chtěla jsem taky přehlušit ty strašné emoce jinýma emocema. Chtěla jsem vědět, že dokážu něco cítit… Pomáhalo to. Bylo to ale zároveň docela nebezpečné, protože to začalo překračovat hranice. Fyzické i etické. Ale vyvázla jsem z toho se zdravou kůží (po tělesné i psychické stránce a nakonec i po stránce důstojnosti, kdy jsem si v pravou chvíli uvědomila, že něco už by bylo opravdu přes čáru).
Pak to byly ty osamělé fáze, kdy jsem si zvykala sama na sebe, na to, že nikdo není po mém boku, že jsem doma opravdu sama, že nejsem v partnerství, že se nemám vůči komu „definovat“. Musela jsem svůj život postavit na nových základech a ty základy nemohly být náhodné známosti s lidma, na kterých mi nezáleželo. Ty základy jsem tentokrát už musela stavět na sobě samé.
A nakonec – ano… to byla ta nejdůležitější fáze smiřování. Nepotřebovala jsem odpustit někomu jinému, potřebovala jsem odpustit sama sobě. Byla to zatraceně těžká věc, i když šlo v podstatě jen o banality. Musela jsem si odpustit, že jsem se tolik přizpůsobovala, že jsem to nebyla schopná ukončit dřív, že jsem tomu tolik dala, až jsem v podstatě opouštěla sama sebe. To, jaká jsem byla doopravdy. Zlobila jsem se na sebe, že jsem byla ochotná udělat cokoliv, že jsem tomu dávala tolik víry, že jsem si neuvědomila včas, že pocity a jistota u toho druhého nemůžou vzniknout z ničeho, i kdybych se stavěla na hlavu. Vyčítala jsem si, že jsem ho měla tolik ráda. Vyčítala jsem si i to, jak pomalu se z toho dostávám, i když údajně jsem byla velmi rychlá a kladla na sebe zbytečně velké nároky…
Bála jsem se, že uklidnění by znamenalo stagnaci. A to jsem nechtěla. Chtěla jsem být dobrá, lepší, dokonalá. Byla jsem neskutečně zrychlená, bez možnosti odpočinku. Sportovala jsem denně, zvyšovala na sebe nároky, běhala, dávala si vyšší a vyšší laťky, co se týče sportu, trávení času, udržení váhy… začala jsem vcházet do extrémů. Dávat si nesplnitelné úkoly. Odmítala jsem zbrzdit, zpomalit. Zároveň jsem ale začala v tom všem nacházet sama sebe. Předně jsem si uvědomila, že to je něco, v čem jsem dobrá – v extrémech. A nejen v tom.
Konečně jsem si začala uvědomovat, kdo vlastně jsem já. Markéta. Ne „zamilovaná, nešťastná, ve vztahu“. Bez jakýchkoliv přívlastků. Prostě jenom já sama o sobě. Napsala jsem si věci, které jsou na mě dobré. Kterých si sama na sobě vážím. Trochu se to tříštilo s myšlenkou, že se to pořád a všechno od toho rozchodu odvíjelo, takže s každým mým novým poznáním přišla i myšlenka, že bych chtěla, aby to stejné poznání měl i on. Aby i on přišel na to, že je super to, jaká jsem. Že jsou lidi, kteří to vidí taky, tak proč on ne? Ale čím delší čas plynul a čím víc jsem si na sobě uvědomovala věcí, tím víc jsem byla já samostatná jednotka – bez něj. A bez vztahu k němu.
A pak přišel teprve ten opravdový pocit úlevy, ten obrovský balvan se roztříštil a postupně ode mě mizel… protože jsem se na sebe přestala zlobit, přestala jsem potřebovat ujištění od lidí, že si vedu dobře. Došlo to mně samotné a to je nakonec nesdělitelná zkušenost. Tisíckrát mě mohl někdo ujišťovat, ale uvěřila jsem nakonec jenom sama sobě. Byl to částečně návrat do doby před Jakubem, kdy se celý můj život neodvíjel jen od života někoho jiného. Začala jsem zase kreslit, zpívat, tancovat a všechny tyhle věci se setkaly s velkým úspěchem nejenom u mě, ale i s oceněním jiných lidí. V tancování jsem se posouvala hrozně rychle, protože jsem najednou nebyla ta, co to dělá blbě, ta, kterou někdo hodnotí. Byla jsem ta, co při tanci úžasně naslouchá, právě v momentě, kdy jsem se přestala snažit někomu zavděčit a začala jsem si to užívat sama pro sebe. Uvědomila jsem si věci, které mě dělají šťastnou kromě tancování – je to hraní, psaní a pečení (v podstatě jediná kreativní činnost, za kterou sama sebe opravdu chválím :-)). S tímhle zjištěním se mi podařilo dokončit i DAMU, napsat diplomku, složit státnice s velmi, velmi dobrým pocitem a bez potřeby, aby mě za to chválili ostatní. Zkráceně řečeno – naučila jsem se být sama a naučila jsem se být sama šťastná.
To byl můj svět, svět bez něj. V tom jsem se naučila fungovat perfektně. S tím druhým světem – se světem, kde hrál nějakou roli, to bylo trochu složitější a trochu opatrnější. Samozřejmě jsem měla strach. V každé fázi. Nedlouho poté, co jsem si uvědomila, že budu schopná s ním existovat v jedné dimenzi, už ustala ta velká bolest a nějaké malé lítosti a vzpomínky přicházely jen občas a v nárazových vlnách. A já se v podstatě zkoušela, co všechno vydržím a jak brzy (jsem dobrá v extrémech, víme?). Takže to nejdřív bylo o tom snést jeden telefonát, pak jedno setkání, pak více setkání, pak se normálně bavit na společné akci, zeptat se ho na jeho život, pak i na jeho vztahy, pak ho pozvat na společnou akci ke mně domů, letmo se obejmout na rozloučenou, jít s ním „jen tak“ na kafe na jiné společné akci a nakonec zkusit i ten tanec. Nemohla bych se po tom všem cítit líp. Je to proces smiřování, proces hojení, proces oťukávání, proces, který předchází novému životu.
Nakonec se ty dva světy nějak celkem propojily. Už to přestalo být citlivé téma. Už to mohlo koexistovat vedle sebe.
Ale nebyla jsem u konce. Celých sedm let – šest let vztahu, rok rozchodu. A možná ještě dlouho před tím, protože ani můj předchozí vztah nebyl zrovna standardní, jsem se učila zvládat situace sama. Jinak to nešlo, byla jsem do toho v podstatě přinucená, nikdy za celou tu dobu jsem se nemohla tak úplně spolehnout na podporu toho druhého, bývala jsem to vždycky já, kdo to držel a to i v opravdu krizových situacích pro mě. A při téhle závěrečné fázi se věci uklidnily, já začala odpočívat, dovolila jsem si konečně uznat, že je na čase zpomalit, mít se trochu víc ráda, dopřát si klid a mír (tělesně i duševně). Bylo to v období, kdy jsem věděla, že dokážu všechno, co bude potřeba. Mám absolutní (trochu děsivou) moc nad svým životem, ale dokážu si s ní poradit. Jsem sama pro sebe nejšťastnější a nejdokonalejší člověk, jakým můžu být.
Jenže něco chybělo. Ne vztah. Ne partner.
Těsně před státnicema mě přepadla krizovka. Taková očekávaná obecně, ale nečekaná pro mě, v tu chvíli, kdy jsem byla nejsilnějším a nejsamostatnějším člověkem na zeměkouli. Padl na mě ten pocit, že to nezvládnu, že to neumím, že to nedokážu. Že jsem sama, že nikdo nepřijde, neobejme mě, nepoplácá mě po zádech a neřekne mi, že to bude dobrý. Že to zvládnu. Neměla jsem podporu. Mohla bych podotknout, že jsem nepotřebovala podporu, ale chtěla jsem ji potřebovat.
Pravá žena zvládne všechno sama. Pravý muž ji nikdy nenechá.
Bylo to po dlouhé době, kdy jsem zase brečela, ale byly to dobrý slzy, strašně moc ukázaly. Ukázaly, že pořád mám v sobě nějaký emoce, ty hořkosladký věci, které jsou sice bolestivé, ale jsou správně bolestivé. Dokázaly mi, že jsem normální.
Uvědomila jsem si, že bych konečně – možná vůbec poprvé v životě – chtěla mít ve někoho, před kým můžu být svobodně nešťastná, svobodně vyděšená, zklamaná… kdo mě nebude tlačit do toho být pořád jenom veselá, silná a podporující. Vedle koho si zkrátka budu moct dovolit na chvíli být taky sama sebou v té druhé nestabilní stránce. Třeba i jen tak, bezdůvodně. Jenže v tu chvíli jsem měla dojem, že na něco takového já prostě nemám nárok. Proč bych měla mít? Devět let jsem se učila vypořádat se s věcmi sama, spolehnout se jen sama na sebe… Proč by najednou měl existovat někdo, kdo mi pomůže „jen tak“, k čemu by to jemu bylo dobré? Jasně – prý pro chlapa neexistuje nic horšího, než soběstačná žena. A tyhle věci vlastně byly v protipólu. Nikdo nemá důvod být mi oporou.
Nikomu jsem to až do téhle chvíle ani nedovolila…
Nevím, proč a co se změnilo, že to najednou šlo, asi to bylo touhle krizí a tím, že jsem se přestala bát otevřít před někým i ty „temnější“ stránky svojí osobnosti. Nejčistší a nejklidnější slzy úlevy přišly v momentě, kdy mě jeden člověk objal, přitiskl mě k sobě a dal mi pusu do vlasů. Nespěje to k partnerskému vztahu, ale přesto – nebo možná právě proto – to tolik znamenalo. Možná jsem mívala dojem, že ve správném vztahu by měl mít člověk na podporu prostě oficiálně nárok, ale tohle není vztah a vztah to být nemá a žádné nároky tam nevznikají. O to to pro mě bylo čistší a ani na chvíli jsem nezapochybovala o tom, jak moc vážně to ten člověk myslel. Došlo mi, že na světě nejsem sama a že i když to dokážu, i když jsem se dopracovala až sem, jsem sama pro sebe nejlepší a nejdůležitější člověk na světě, celou tu váhu světa na svých bedrech přece jen nést nemusím.
Tahle noc znamenala poslední část poslední etapy. Tímhle okamžikem se můj život přestal odvíjet od rozchodu, přestala jsem být ta, která se jen vzpamatovává, že ji chlap nechal týden před svatbou. Už jsem dál.
Ano… přemýšlela jsem, jak poznám, že už je to za mnou, že je to „uzavřená kapitola“… jenže ono to není tak, že by se člověk probudil a hodil minulost za hlavu. Jen to přestane bolet, člověk se vzchopí a vezme si z toho všeho, co se stalo, maximum pro svůj další život. Přestala jsem se definovat jako něčí součást, teď jsem to já – s tím, co dokážu, s tím, co mě baví, s tím, co se mi dokazovat nechce a s tím, co ráda nemám. Petr není uzavřená kapitola, je a vždycky bude součást mojí minulosti, která je tam správně, na svém místě a já už se jí nepotřebuju zbavovat. On se objevuje v definici mě samé a je to tak naprosto v pořádku, protože podstatnou část života mě pomáhal utvářet. Nejvíc asi právě v posledním roce, i když jen jako symbol.
Protože já už umím být šťastná sama se sebou. Ale druhá polovina smíření přišla až v momentě, kdy jsem se naučila – znovu – být sama se sebou i neštastná.
Celý ten proces jsem si tu myšlenku držela v hlavě… abych se mohla po tom všem ohlédnout, sama se na sebe podívat a pořád si sama sebe vážit. A jo, když se na sebe dneska podívám a promítnu si to všechno, co se stalo, uvědomím si, že místo boje sama se sebou a neustálých svárů, rozporů a hádek mě samotné, teď se na sebe můžu usmát a říct si: „Jo, holka, s tebou mě ještě bude bavit žít.“
Odnesla jsem snubní prstýnky do zlatnictví. To, co vzniklo, má pro mě symboliku v mnoha rovinách. Odhodlání to opravdu udělat a přeměnit něco krásného do něčeho ještě krásnějšího, ale za cenu určité ztráty. Je to něco, co mě bude provázet nehledě na spojení s kýmkoliv jiným. Fénix má spojitost s Harry Potterem, s věrností, samostatností, sílou a znovuzrozením. A z druhé strany je nápis „Born from the ashes“… Ten už teď asi nikomu vysvětlovat nemusím.
PS: pokud byste měli nějaké názory nebo třeba jen myšlenky, případně vlastní příběhy, budu za ně ráda. Nebudete v žádném případě netaktní, nic, co se tohoto příběhu týká, mi neublíží. Jen vás prosím, nepište anonymně. Děkuju.
