Angel

"Ty seš ten důvod! A ty seš taky ten důvod. I já jsem ten důvod, my všichni jsme ten důvod! Bůh není nějakej depresivní úchyl! Von je fakt dobrej!"

Povídal si s námi jeden, týpek v černém. Po rozhovoru s námi očividně upozornil zbytek svých kolegů, takže se k nám na dlouhou dobu nikdo neodvážil, jen jsme mohli pozorovat, jak si na nás tiše ukazují a šeptají si. Nebo chodit za týpkem v černém a sledovat, jak se k nám nervózně točí zády a vystavuje nás tím neodolatelnému pokušení posunkovat na oběti, které si vybral.
"Aha, pán je herec! Chápeš to ale? Já jako můžu bejt naprosto opilej, naprosto v pohodě! A nepotřebuju k tomu alkohol, mně stačí Bůh! Mít ho tady v srdci! Aha - pán je doktor..."
Pán byl nakonec nejen herec a doktor, ale také filosof, teolog a opilec.

Po nějaké době se k nám přitočila postarší dáma.
"Vy se tomu teď smějete, ale počkejte, až předstoupíte, před poslední soud. Vy tady teď před slečnou hrajete na hrdinu, ale vůbec nechápete, že jí tím bráníte, aby přijala pravdu. Teď vás možná obdivuje, ale bude to vaše vina, až..."
Velmi krátce. Sotva pět minut a odešla.

"Vy jste pořád ještě tady? Vás to jako hodně zajímá, co?" pán v černém.

Slečna v červeném u nás vydržela nejdýl. Tak 25 minut. Pak jí násilím odtáhli. Věděla, co znamená metafora, s metonymií to bylo o něco horší. "Co produkuje láska?"

Pán v hnědém vymýval mozky pěti slečnám ve věku 13-15 let (zeptaly se jen: "Promiňte, vy jste jako nějaká sekta?"). Po nějaké době se obrátily se znechucenými pohledy a jedna zamířila rázně pryč. "To jsou ale úchylové!"

Uprostřed se střídali řečníci. Skončilo to u blonďaté slečny, která ječela jako o život, pak ji začal obtěžovat nějaký opilý mladík a ona se hlasitě rozesmála. Zoufalství? "No ona je fakt v pohodě!" reagovala na náš dotaz slečna v červeném.

Křesťani by neměli zaměstnávat hlupáky. I když chytří by do toho zadarmo nešli... Odtáhli od nás slečnu a odešli. Kdyby ji neodtáhli, vydržela by ještě déle. Byla dobrá.

Šílenství s Matějem

Byla jsem s desetiletou Eliškou na pouti. Za pět let co jsem tam nebyla, se změnila pouze rychlost, zběsilost a výška atrakcí. A děti. Jsou mnohem šílenější. S klidem jdou na cosi čemu se říká volný pád (vystřelí vás v nějaké kouli asi dvacet metrů a vy se houpáte nahoru a dolů, dokud to pružiny neomrzí), nebo kladivo (točící se tyč, točící se lavice a točící se sedačky). Naštěstí mě Eliška donutila jít z těch zběsilostí pouze na centrifugu a horskou dráhu, což pro mě v jejím věku byly nepředstavitelné věci. S poznámkou, že Ruské kolo je stejně lepší, jsem absolvovala cosi, co bylo sice velmi vysoké, ale ne tak přehnaně rychlé a točící se. Ale ještě teď je mi špatně.
Byli tam lidi, byl tam hluk a byly tam požírače peněz. Eliška vyhrála plyšového medvěda a o nic méně plyšové kuře, které s klidem a zcela bez mého přičinění pojmenovala Milan. Milan měl v břiše strojek, který vydával ďábelské zvuky. Pak dostala Eliška cukrovou vatu, ze které jí bude doufám špatně ještě zítra...
Viděly jsme z Ruského kola Prahu. Vltava je rozvodněná. Ve stromovce jsou zavřené povodňové zábrany - nedá se vůbec projít k mostu, což mého psa později velmi vytočilo. Cestou domů jsem si utrhla kus stromu. Nechápu proč na výtvarku nemůžeme kreslit něco víc... živého. Je skoro pět a já mám takové práce až to není hezký.