Byla jsem s desetiletou Eliškou na pouti. Za pět let co jsem tam nebyla, se změnila pouze rychlost, zběsilost a výška atrakcí. A děti. Jsou mnohem šílenější. S klidem jdou na cosi čemu se říká volný pád (vystřelí vás v nějaké kouli asi dvacet metrů a vy se houpáte nahoru a dolů, dokud to pružiny neomrzí), nebo kladivo (točící se tyč, točící se lavice a točící se sedačky). Naštěstí mě Eliška donutila jít z těch zběsilostí pouze na centrifugu a horskou dráhu, což pro mě v jejím věku byly nepředstavitelné věci. S poznámkou, že Ruské kolo je stejně lepší, jsem absolvovala cosi, co bylo sice velmi vysoké, ale ne tak přehnaně rychlé a točící se. Ale ještě teď je mi špatně.
Byli tam lidi, byl tam hluk a byly tam požírače peněz. Eliška vyhrála plyšového medvěda a o nic méně plyšové kuře, které s klidem a zcela bez mého přičinění pojmenovala Milan. Milan měl v břiše strojek, který vydával ďábelské zvuky. Pak dostala Eliška cukrovou vatu, ze které jí bude doufám špatně ještě zítra...
Viděly jsme z Ruského kola Prahu. Vltava je rozvodněná. Ve stromovce jsou zavřené povodňové zábrany - nedá se vůbec projít k mostu, což mého psa později velmi vytočilo. Cestou domů jsem si utrhla kus stromu. Nechápu proč na výtvarku nemůžeme kreslit něco víc... živého. Je skoro pět a já mám takové práce až to není hezký.
1 komentář:
Je půl devátý a já nemám ani jednu z maturitních otázek, které... A ani esej pro Fantyse.
Okomentovat