Come What May

… This is the story about love.

Nejsem věřící člověk v pravém slova smyslu. Ale vždycky jsem si tak nějak myslela, že se věcí dějí z nějakého důvodu. Jasně, že význam se dá připsat čemukoliv, ale ty opravdu podstatné věci v životě se nestávají úplně “jen tak” a někdy je zajímavé sledovat, co za cestu k nim vlastně vede.

Kdyby mi někdo před osmi lety řekl, že můj rozchod těsně před svatbou má nějaký důvod, poslala bych ho asi hodně do háje. Nejspíš jsem dlouhou dobu měla pocit, že je to jen moje životní smůla, že já prostě nemám mít v životě věci, po kterých doopravdy toužím. A pokud ano, vždycky jsou v tom nějaké háčky, které mi celý ten zážitek znepříjemňují. Že já v životě nemám nárok být doopravdy šťastná.

Když se na to podívám zpětně, uvědomuji si, jak moc byl celý ten vztah snahou o to mít “normální” život. Napasovat se do toho, co jsem viděla u ostatních. Mít manžela, děti, dobrou práci, řešit běžné starosti. Žít “šťastně až do smrti”.

Pokud jste četli můj minulý román o tom, co následovalo, možná v tom vidíte to, co já. Že možná jde napasovat se do nějaké role, pokud nemáte nějaké obří ambice. Že by to možná i “vyšlo”, ale co by to vlastně bylo za život? Ve kterém je všechno tak nějak napůl? Ten rozchod byl příšerný, byla to jedna z nejnepříjemnějších zkušeností v mém životě, ale vedla k tomu, abych se vrátila sama k sobě, možná vůbec poprvé. Vedla k tomu, že jsem se naučila žít sama se sebou a mít se konečně ráda. Když na to vzpomínám dnes, tak mám pocit, že po prožití toho nejhoršího, jsem prožívala naopak jedno z nejlepších období. Byla jsem ohromně vyrovnaná, silná, spokojená. Měla jsem svůj život ve svých rukou.

A pak jsem se zamilovala.

Zní to krásně, že? Něco vám řeknu… nebylo. Bylo mi třicet. Mohla jsem mít dávno tři děti, auto a chatu na Šumavě. Místo toho jsem se zabouchla jako mladá naivní šestnáctka a celou tu dobu toho brutálního hormonálního zmítání jsem trpěla jako zvíře. Každý den bez něj byl příšerný. Na každou zprávu jsem čekala sto let a pokaždé jsem řešila, co jak myslel, jestli mě má rád, jestli mě chce vidět, jestli ho moc neutiskuju, jestli spolu vůbec chodíme, jestli spolu vydržíme, jestli mám jenom růžové brýle a kdy už konečně tohle debilní posraný zkurvený období skončí. Nemohla jsem jíst. Nemohla jsem spát. V práci jsem nefungovala. Okolí ze mě mělo buď legraci nebo jsem mu byla na obtíž. Strašně jsem se snažila nevypadat jako úplný mentál, ale byla to jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Aby toho nebylo málo, zamilovala jsem se příšerně brzy. A úplně špatně. Zhubla jsem ještě asi pět kilo, takhle mě nepoznamenal ani ten rozchod. Krásné období? Ani hovno.

Ale stejně jsem celou tu dobu tak nějak tušila, že tohle je správně. Že přes to, jak špatně jsem do toho spadla, bylo tam něco, co nikdy dřív s nikým jiným. Byl tam pocit vyváženosti. To jsem ve vztahu nikdy necítila. Ano, milovala jsem ho dřív a milovala jsem ho víc, ale jinak ve všem ostatním jsme si rozuměli a já si říkala, že je to jako pinkat si míčkem tam a zpátky, dlouho a bez počítání skóre. A nějakým zázrakem se z toho člověka, který byl nejdřív dost možná objektem mojí divné puberťácké obsese, stal můj kamarád. Člověk, se kterým se můžu bavit o čemkoliv. Kterému se můžu svěřit, který mi pomůže věci rozklíčovat, který je po všech stránkách někdo, komu věřím.

Nechápejte to špatně, bylo víc chvil, kdy bych nejradši střelila do hlavy sebe nebo jeho, ale nakonec jsme všechno zvládli. A po těch letech, co jsme spolu, si pořád uvědomuju, jak vzácný náš vztah je. Zvlášť když vidím nebo poslouchám, jak je to občas někde jinde. Nemyslím si, že je všechno dokonalé, ale myslím si, že je to nejdokonalejší, jaké být může. A to už je co říct. Mám občas pocit, že všechny věci, které byly dobré na mých předchozích vztazích, se slily do jednoho. A ty špatné věci jsou ojedinělé nebo nepodstatné.

Můj velký sen byl najít skutečnou lásku, jakkoliv pošetile to může znít. A vždycky jsem chtěla mít rodinu.

To, že mi bylo skoro 35 a neměla jsem děti, bylo náročné hlavně v tom, že jsem měla strach. Že to pak nepůjde, že potratím nebo bude mít miminko nějakou nemoc, že děti nebudu mít nikdy, což byla moje životní noční můra. Vždycky jsem měla pocit, že své dítě miluju, a to ještě žádné nemám. Nedovedla jsem si představit život bez něj.

Nepotřebovala jsem mít děti hned, říkala jsem si, že je spousta věcí, které chci dělat a ty by v rodičovství byly mnohem složitější, ale zpětně si myslím, že to všechno byl jen způsob, jak si obhájit, že ještě nejsem máma. Takže když přišla ta myšlenka, že si nějaké dítě fakt pořídíme, hodlala jsem se nepoddat obsesi kolem toho. Nebylo to úplně jednoduché a dost možná se mi to nepovedlo :)

Otěhotněla jsem brzy, po nějakých třech měsících. A přesto, že jsem od začátku prožívala dost panické strachy, co všechno se může pokazit, vlastně v tom zároveň byl nějaký vnitřní klid, že je všechno přesně tak, jak má být. Nejsem třeba na nějaká znamení zvěrokruhu, až mě vytáčí, že někteří dospělí a rozumní lidi tím argumentují v debatách, ale moje maminka se narodila v čínském roce tygra, já jsem v roce tygra a moje dítě se mělo také narodit do roku tygra. Nedávalo smysl, aby to bylo jinak. 

Vážně jsem vždycky věděla, že to bude takhle? Těžko říct. Měla jsem hrozné obavy, hlavně proto, že mě zkušenosti vedly k myšlence, že nic v mém životě nemůže být bez potíží, že mě nečeká to absolutní štěstí, že všechny moje sny mají vždycky nějaké “ale”.

Tentokrát ne.

Teda… ten, kdo prohlásil, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy, se asi hodně uhodlil do hlavy. První čtyři měsíce zvracení, pak maličká chvilka klidu, než člověk naroste do obřích rozměrů, všechno ho bolí, nemůže se hýbat, nevejde se do dveří. Příroda to prý tak zařizuje proto, aby se maminky těšily na porod. No… já to tedy odtrpěla parádně a už jsem si jen přála, aby byla malá na světě co nejdřív. Tohle “přání” se mi v jednu chvíli vymstilo, když jsem měsíc před porodem měla nějaké špatné výsledky z monitoru a poslali mě do nemocnice na pozorování. Byla jsem v Motole a hrozilo mi, že budu muset rodit předčasně. Tahle noc byl jeden z nejhorších těhotenských zážitků a jsem opravdu ráda, že to nakonec dopadlo dobře a měsíc nato, týden po termínu, se Emička dostala na svět z vlastní vůle v Neratovicích, jak bylo plánováno.

Další pasáž je o porodu, takže máte možnost se jí vyhnout včas :).

Nikdy jsem z porodu neměla strach. Můj porodní plán obsahoval jediný bod: porodit. Nebojím se bolesti, naopak jsem byla spíš zvědavá, o čem to tak jako všichni pořád mluví. Proč se toho ženské tolik bojí, proč jsou na to tak drahé kurzy, prostě, proč je kolem toho takový tyjátr.

Rozhodla jsem se pro malou porodnici v Neratovicích jen z toho důvodu, že jsem chtěla, aby se ke mně lidi chovali slušně. Aby do mě nepíchali nic bez mého vědomí, abych nebyla nějaký řadový pacient, další bod programu. A udělala jsem hodně dobře. V Neratovicích byli všichni skvělí. Měla jsem tam klid a soukromí, byl volný nadstandardní pokoj, rodila jsem tam v danou chvíli jediná. Vlastně to bylo všechno absolutně skvělé, kromě toho, jak to bylo příšerné :)

A ano, bolí to fakt strašně. Lidi říkají, že se na tu bolest nedá připravit - no, jasně, že nedá. Nejspíš je to největší bolest, jakou může člověk zažít. A nepomáhá vůbec ale vůbec nic. Všechny ty řeči o prodýchávání, rozhýbání, sprše, míči… jsou absolutně k ničemu. Neexistovala poloha, ve které by ta bolest byla menší. A slova o tom, že každá další kontrakce mě přibližuje k tomu držet v náručí miminko? Ha ha. No ale vydržet se to musí a člověk to prostě zvládne.

Rodila jsem 13 hodin a podle všech přítomných to byl ukázkový porod. Vždycky říkám, že jsem si tedy ukázkově nepřipadala ani náhodou. Při větších kontrakcích jsem zvracela, voda mi praskla uprostřed pokoje, přes všechny kurzy jsem nevěděla, jak správně dýchat, jak tlačit. Ale Emička vevnitř nezůstala, povedlo se mi ji vytlačit (jakkoliv špatně mi to šlo :) ) a jako první pocit, který jsem bezprostředně měla, byl úžas. Naprosto nekonečné překvapení nad tím, že se to opravdu stalo. Že už není u mě v břiše, že je venku, živá, zdravá a moje. Že mám dítě, že jsem máma.

Šili mě asi tři čtvrtě hodiny a já si říkala, že bych si možná místo toho zopakovala pár kontrakcí. Roztrhla jsem se úplně debilně, podrobnosti vynechám. Mezitím se dítě změřilo, zvážilo, dalo tatínkovi a pak zase mně. Bylo to strašně zvláštní. Nenastal u mě žádný okamžitý pocit bezbřehé lásky. Ale cosi zacvaklo na správná místa a já věděla, že tohle miminko je moje. Že si ho vezmu domů a postarám se o něj, že to ke mně ode dneška patří. Ode dneška a už navždy.

---

Být rodič je po všech směrech šílené. Je to náročné, je to krásné, je to zmatené a někdy děsivé. Moje hormonální hlava za těch šest týdnů vymyslela takových věcí, až to není hezký. Ale je to příběh o lásce.

Láska je divný pocit. Na začátku tohodle příběhu, příběhu mojí dcery, jsem si říkala, jak je láska absolutně na houby. Být zamilovaný jako puberťák nepřináší vůbec nic dobrého. Ale sedne si to, hormony se zklidní a pokud člověk pozná, že je všechno v pořádku i po sundání růžových brýlí, může to být ta správná cesta. A teď po těch letech láska dostala ještě úplně nový rozměr. Vztahy můžou končit, ale tohle je navždy. Tenhle příběh je šťastný, ať už nás to v životě dotáhne kamkoliv.

Come what may…

I will love you until my dying day.