Hodina angličtiny

George Lucas made the first Star Wars film in:

a) the sixties b) the seventies c) the eighties

Neptejte se

Nechci už používat tenhle zkurvenej obrannej mechanismus! Je to tak dokonale vypracovanej systém, kterej mě úplně odvede od problému, kterej mám. Myslela jsem si, že už ho nebudu muset používat, doufala jsem v to jako nikdy. Ale je tu. Zase. Vzdaluju se a nejsem schopná nevyhýbat se upřímnosti...
Něco prostě... nejde. Stačí myšlenka, stačí pár pohledů a je to v háji, protože vím, jak to dopadne. Budu si zase hledat náhrady, budu se z toho zase vzpamatovávat, ale nevím, jak to tentokrát zvládnu. Je to jiný. Asi pokaždý je to jiný, někdy víc, někdy míň. A teď zrovna víc. Tak moc, že to ani nechápu. Plácám hovadiny. Snažím se srovnat to, snažím se uvědomit si, že nic není jinak - jenže vím že je. A vím, že bude.
Nejhorší je to, že vím... neumím čekat, umím jenom zmizet. A... jo, mám sto chutí to udělat.

Odraz

Některým věcem prostě nešlo zabránit. Věděla jsem to od začátku, jen jsem doufala v něco jiného. Přátelství je hrozně relativní pojem. Na jednu stranu je to dobře a na druhou stranu to ani není možné. Vím, že potřebujeme pauzu, ale ani jeden z nás to nechce udělat. Přitom by šlo snad jen o pár měsíců.
Jde o lásku pramenící hlavně z odloučení. Znám ji. Je to ten druh citu, kterej není vůbec hezkej, jen dotěrnej a vede opět k samejm slzám. A bude tam, dokud se zase něco nestane. Tehdy to byl sen, co mi připomnělo, jaké to bylo ve skutečnosti. Nevím, co to může být teď, ale doufám, že to přijde brzy. Nechci se vrátit do sebedestruktivního vyčítavého stádia.

Snažím se vžít do cizí situace. Necítím se sama, ale jistě... nemám k tomu daleko. I když jsou tu jiní, co potřebujou pomoct. Kdysi to bylo jiné... mrzí mě to, ale já jsem neodešla. Přišla jsem a chci zůstat, ne následovat někoho, kdo si zvolil "vyhnanství". Potíž je v přátelství. Záleží mi na tom... jenže nějak divně tuším, že bariéry jsou příliš velký. Jsme už dávno jiný lidi, tramvaje už všechny ujely...

No ale hej! Žiju, nemám tak zajímavej život jako Šárka, ale zase o Radka, Petra a nějakého manažera skupiny najednou taky úplně nestojím. Mohla by svou story napsat jako telenovelu. No, koneckonců, já taky. Kdo ne?

Dneska jsem vzpomínala... na moje narozeniny, resp. večer před nimi jsme byli na nějakém filmu. Nemůžu si ale vzpomenout na jakém. Mr. and Mrs. Smith? Měla jsem dojem, že ty jsme viděli až později... hm... fakt netuším. Epizoda III to ale nebyla.

Chci jít na Walk the line!

Konečně, konečně, konečně...

"Přesně v tom okamžiku, kdy se zdá, že se vše uklidnilo, nastane opak."

Už jsem se bála, že tuhle větu budu muset napsat sama, naštěstí to opravdu pan Gerrold udělal přede mnou.

Myšlenka před odchodem

V nějakém trapném přeposílacím dopise se píše: "stačí několik minut na to, abychom si někoho zamilovali, ale abychom na něj zapomněli někdy nestačí ani celý život..." no - jasně, není důvod to vyvracet. Zamyslela jsem se nad životem, nad uplynulým půlrokem... Někdy trvá hrozně dlouho, než vybudujete vztah. Snažila jsem se o to - abych jednoho dne mohla říct: "Miluju tě" a myslet to vážně. A teď stačilo pár dní na to, abych byla schopná půl roku zahodit do koše bez mrknutí oka.
Zapomenout na city je někdy tak hrozně těžké a podruhé tak sobecky jednoduché...

- - - neděle - - -

Dokopala jsem se dát si dopořádku věci do školy. Zahrála jsem si na piánko, dodělala koláž, zodpovědně si od sestry půjčila flétnu a vytiskla si tři stránky o fonetické transkripci a tvorbě hlásek. Referát na psychologii ještě chybí... ale... ten bude stejně až ve čtvrtek.

Spala jsem od jedenácti do desíti. Dospala jsem uplynulý týden a hlavně ples. Vzbudila jsem se s optimistickou náladou. Jsem vybuzená, na rozchod kašlu, žiju. Najednou mě napadá tisíc důvodů, proč je skvělý, že to skončilo jak to skončilo (no zas tak dramaticky to neberte, žádný konec všeho, hra je stále rozehrána!). Jsem volná a svolná. Co by ne, očekávám desítky návrhů! :-D.

Těhotenství si užívám maximálně. Nejlepší by bylo, kdyby se mi narodil syn. Dát synovi jméno Natálka by už stálo za to. Prý většina lidí touží po tom mít syna, ne dceru. Pak když se tak stane, chlapci jsou protežováni a chudinky holčičky, které to beztak mají těžší, to kvůli bratříčkům mají těžší ještě víc. Tomu se říká spravedlnost. Proto chlapy už od narození nenávidím...