Některým věcem prostě nešlo zabránit. Věděla jsem to od začátku, jen jsem doufala v něco jiného. Přátelství je hrozně relativní pojem. Na jednu stranu je to dobře a na druhou stranu to ani není možné. Vím, že potřebujeme pauzu, ale ani jeden z nás to nechce udělat. Přitom by šlo snad jen o pár měsíců.
Jde o lásku pramenící hlavně z odloučení. Znám ji. Je to ten druh citu, kterej není vůbec hezkej, jen dotěrnej a vede opět k samejm slzám. A bude tam, dokud se zase něco nestane. Tehdy to byl sen, co mi připomnělo, jaké to bylo ve skutečnosti. Nevím, co to může být teď, ale doufám, že to přijde brzy. Nechci se vrátit do sebedestruktivního vyčítavého stádia.
Snažím se vžít do cizí situace. Necítím se sama, ale jistě... nemám k tomu daleko. I když jsou tu jiní, co potřebujou pomoct. Kdysi to bylo jiné... mrzí mě to, ale já jsem neodešla. Přišla jsem a chci zůstat, ne následovat někoho, kdo si zvolil "vyhnanství". Potíž je v přátelství. Záleží mi na tom... jenže nějak divně tuším, že bariéry jsou příliš velký. Jsme už dávno jiný lidi, tramvaje už všechny ujely...
No ale hej! Žiju, nemám tak zajímavej život jako Šárka, ale zase o Radka, Petra a nějakého manažera skupiny najednou taky úplně nestojím. Mohla by svou story napsat jako telenovelu. No, koneckonců, já taky. Kdo ne?
Dneska jsem vzpomínala... na moje narozeniny, resp. večer před nimi jsme byli na nějakém filmu. Nemůžu si ale vzpomenout na jakém. Mr. and Mrs. Smith? Měla jsem dojem, že ty jsme viděli až později... hm... fakt netuším. Epizoda III to ale nebyla.
Chci jít na Walk the line!
Žádné komentáře:
Okomentovat