Předvánoční

Všude kolem jsou Vánoce, jenom u mě ne. Jako uvnitř. Ať se snažím, jak se snažím. Ale třeba to přijde po návratu domů na svátky, což má být dnes večer. Věřili byste, že se mi tam vůbec nechce? Asi věřili. Mám pocit, že poslední dobou před odchodem z domu jsem si stěžovala víc než dost. A musím přiznat, že bydlení jinde je dobrá věc. (I Elliotovi se to zamlouvá, maj ho tam všichni rádi - snad možná víc než doma.)
Ale tak jako instinktivně se na Vánoce těším. Dneska se mi ale zdál takovej vysoce depresivní sen o tom, že jsem přijela zpátky domů a tam mě najednou nikdo nechtěl a všechno to bylo plný bezmoci a byly tam jako zástupné symboly vypálené svíčky. Doufám, že ve skutečnosti to prožijeme nějak líp... (budu nakládat hermelíny a dělat kokosové kuličky, jako každej rok... jo, na to se těším:-)).
Takže Vánoce. Už zase. Jak se těšíte? Co pro vás Vánoce znamenají? U nás doma to nebývá nijak silně vyhrocené - nějakej ten stres v tom je, ale nikdo se kvůil svátkům nestaví na hlavu, takže já mám Vánoce u nás doma ráda. Většinou jsou to příjemný dny s rodinou - a když tak o tom uvažuju, nechtěla bych svátky trávit jinde ani jinak - i když pak už se, myslím, zase budu těšit, až po Novém roce odjedu:-).

Kdo ví jestli, kdy a kolik

... aneb Jak to (ne)dopadlo se stipendiem.

Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.

Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.

O koulích, tyčkách a jiných věcech

Chodil čert a chodil Mikuláš a anděl s nima taky. Vzpomínala jsem na spoustu věcí - vždycky 5. prosince chci jít ven, je to ten zvyk z dětství, kdy se člověk projde po praze a potká tyhle tři v mnoha verzích.
Nakonec jsem vytáhla Teaze s sebou. Byla škoda, že Kir zůstala na tenhle víkend v Plzni, protože to byla suprová noc.
Vyšli jsme na Staromák, kde byly mraky a mraky lidí a ještě další mraky a my jsme se prodírali těma mrakama a já chtěla skoro vzít Teaze za ruku, aby se mi neztratil v nějakém přízemním oblaku, ale nevzala jsem ho, protože jsme se nakonec vymotali i tak a asi jsme použili dávno zapomenutou Sílu nebo co. --- Jo, stromek na Staromáku je výjimečně moc pěknej. Jsou tam svítící vžumtyčky, který jsem strašně chtěla domů a Teaz taky. A jak svítěj a problikávaj dolů, tak to vypadá, jako že z toho stromku prší světýlka a je to prostě fakt pěkný (oproti loňskýmu roku, kdy na stromku na Staromáku byly velký plastový koule, který se tak divně vyfukovaly a stávaly se vším jiným než koulema).
Prodrali jsme se do postranních uliček a postranníma uličkama až k Palladiu, kde jsme strávili spoustu času procházením krámků s plyšákama a dámským spodním prádlem. Vyzkoušela jsem si šaty, ale neseděly. Bylo dobrý si je vyzkoušet.
A pak jsme měli 25% slevu v KFC, ale myslím, že jsme srabi, protože jsme si nedali kotel pálivých kuřecích kusů, ale jenom nějakýho twistera a longera, ale i tak jsme se najedli a pak tam strašlivě dlouho seděli - ale ani nám to epřišlo, protože všechny ty věci, který jsme probrali, bylo moc dobrý probrat.
Kolem jedný ráno jsme se zvedli - koneckonců lidí hromada pořád, ale Staromák už se musel vylidnit aspoň trošku a my hrozně chtěli ty svítící věci z toho stromku, tak jsme se na záchodě převlíkli do černýho, nasadili si kukly na hlavy, vykradli místní obchod se zbraněma a šli na lup.

Bylo tam naprosto nádherně. Mít doopravdy kukly, blbě by se dejchalo, ale bylo by teplejc - i když jsme se snad ani neklepali, moc. Ale stromek byl tak jako blbě - kolem hrazení a furt nějaký lidi, určitě taky kamery bůhvíkde, takže tyčku nemáme ani jednu. Ale byli jsme v bojové náladě, takže jsme se rozhodli, že s prázdnou ze Staromáku neodejdeme. Plán číslo 2 - útok na zlatou kouli na malém stromečku uprostřed té dřevěné vyhlídky, jak tam teď stojí mezi stánkama. Bylo to napínavý - kdokoliv nás mohl vidět, kamery musely bejt všechny namířený na nás, ale my jsme mistrně využili objímacího triku a úlovek byl náš! Spolupráce na jedničku. Zrovna tam byla nějaká jiná objímající se dvojice, tak jsme rychle odešli, aby veškeré podezření padlo na ni. A s trofejí pod kabátem (pokoušeli jsme se ji pašovat v různých tělních dutinách, ale nevešla se ani do mého ucha, ani do Teazovy nosní dírky) jsme se odebrali vstříc lepším zítřkům.

Usoudili jsme, že nejlepším poselstvím bude, když kouli umístíme na nějaké důležité místo. A to nejdůležitější místo na světě je bez veškerých pochyb Malostranské náměstí. Bylo to napínavé, ale povedlo se. A tady - tady je důkaz. A odkaz příštím generacím.

Jako celek:

V detailu:

Domů jsem přišla ve tři. Můj spoluzloděj dorazil později, protože je to zloděj-gentleman a šel mě doprovodit (myslel si, že mu třeba pojede nějakej lepší noční spoj ode mě - a taky že nakonec jo!). V současné době plánujeme ukrást něco většího - okenní tabulku nebo popelník z restaurace. Ale to bude chtít týdny příprav. Možná přibereme i několik zkušených lidí do týmu.

Udělala bych z naší loupeže zvyk. Takže příští rok 5. prosince? Kdo se přidá?:-)

KoprCon 2008

Potřebovala jsem maličko odstup, abych se mohla konečně pustit do psaní. KoprCon byl na jednu stranu výbornej a na druhou stranu jeden z psychicky nejnáročnějších conů, které jsem zažila. Mohlo za to několik věcí najednou - a můžeme začít rovnou na začátku.

Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.

Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.

Vojtíšek

Mám nového synovce. Není to vlastní synovec, je to syn syna ženy mého táty:-). No, do rodiny ho zkrátka beru, jeho taťku beru jako bráchu, takže synovec to prostě je:-). Jmenuje se teda Vojta a narodil se včera v půl třetí ráno. Matyáš i Lída (chápavější pochopili, že se jedná o jeho rodiče) vypadají moc spokojeně. A Vojtíšek vypadá takhle: