Potřebovala jsem maličko odstup, abych se mohla konečně pustit do psaní. KoprCon byl na jednu stranu výbornej a na druhou stranu jeden z psychicky nejnáročnějších conů, které jsem zažila. Mohlo za to několik věcí najednou - a můžeme začít rovnou na začátku.
Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.
Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.
Bála jsem se. Těšila jsem se, ale zároveň jsem měla strach, protože i když jsem kolem sebe měla pár lidí, kterým opravdu věřím, neznamená to, že se nebudu cítit sama. A cítila jsem se - hned po příjezdu, a to naprosto kompletně.
Cesta teda proběhla dobře. Auto jsem měla už od čtvrtka večer, tatínkova Omega byla připravena, přezuta a zaparkována téměř před barákem. A pak jsem řídila až za Olomouc, jen v Praze jsme si docela užili s ruční brzdou v zácpě do kopce, ale nakonec jsme to společnými silami doklepali až na magistrálu a po dálnici to pak valili i 160 (a to se nesmí!!!). Před Kopřivnicí převzal řízení Prady, čehož budu litovat ještě několik let. Myslím, že vážně;-).
Bylo mi líto, že jsme nevyjeli dřív, Kirana s Teazem si nestihli zabrat žíněnky, protože pražáci už byli několik minut na místě, ale holt to museli nějak přežít. A nakonec si myslím ani nestěžovali.
V pátek proběhlo také nějaké ubytování, registrace, pozdravení s lidma - s některýma dřív, s některýma po prvních chvílích naprosté ignorace až o něco později. Ale zvládli jsme to.
Večer probíhal víceméně klidně, až na občasné výkyvy. Byla jsem moc ráda za jednu věc. Nemyslím si teď, že je to úplně v pořádku, ale jsem ráda za to, co se stalo - myslím, že je to první krok k dobrému závěru (ať tak či tak).
A v cukrárně jsme byli. A já měla přednášku o Hermioně a jinak jsme navštívili na pár minut pár různých místností, byli v kavárně nahoře a povídali si s lidma, s Tess a Johnakem zkoušeli na pódiu pár improvizačních cvičení, pak tak různě chodili conem, Kirana odešla do hospody a my si povídali s Teazem, přišlo na mě pár minut první deprese, ale zachránila jsem to včas a odešla spát jen chvilku po Tess, takže jsem ji ani nebudila. V noci hotelem lomcoval vítr - ale byla to sranda oproti následující noci. Spát šlo. Probudila jsem se rozumně tak, abych se stihla vysprchovat a naklusat na svou další přednášku.
A ta byla nakonec dost dobrá, měla jsem z ní radost a lidi zaujala. Už mi tam nepřišla Arlondie, abych to ukončila co nejdřív, a o to to bylo lepší. Jen mi bylo líto, že jsem neměla druhý trailer na Pottera v nějaké lepší kvalitě...
Po přednášce jsem se šla najíst - a tak různě - a vlastně relativně brzy se blížil čas další přednášky - totiž diskuse, ale stihla jsem aspoň kousek Budjiho a Milanova programu, který nevím, jak se jmenoval, ale název by se hodil: "Jak sbalit ženu v pěti krocích". V nejlepším jsem musela odejít - koukat na BigBang Theory, než mě pustili ke slovu. Ale dobře že tak, protože z diskuse opravdu moc nebylo, lidi nějak nechtěli diskutovat - ale co už. Nakonec bylo docela dost legrace a na posledních pět minut to za mě vzali dva kluci z publika a to taky stálo za to;-).
Všechno, co se dělo pak, se mi samozřejmě míchá dohromady. Vím, že jsem toho hodně nachodila. Někdy s Tess, někdy s Kiranou a někdy s Teazem. Někdy se všema dohromady. Seděli jsme hodně v kavárně a s Tess jsme si daly nudle od Číňanů, které za nás dojedl Vojta. Tess pak šermovala, já se pokoušela udržet svoje pocity někde hodně uvnitř, protože kdyby měly jít ven, nebylo by to úplně fajn - ne zatím, nebyla jsem připravená.
Taky probíhalo něco jako CTF live, já to sledovala zevnitř oknem a to bylo moc příjemný, jen tam tak sedět v teple a vidět spoustu pobíhajících lidí. A pak přišel večer.
Hrozná nevýhoda KoprConu je, že člověk nemůže někde sedět - tak, aby mu bylo teplo - a vyhnout se přitom lidem. Je to děs. Stačí jednu minutu někde být a hned se kolem utvoří skupinka, o kterou nikdo vlastně nestojí. A ještě horší to je, když si člověk s někým druhým povídá, to je hned pro okolí všechno povoleno. To mi na KoprConu vadí nejvíc a toho jsem si za ten večer užila až až.
Byl galavečer, dobrej galavečer, jen jsem měla strach, když přišli ti strašní Trekkies, že všichni doopravdy usnou a už se to neprobudí. Působilo to tak. Trekkie-vsuvka byla naprosto příšerná, já si hrála hry na Teazově mobilu a měla chuť odejít, naštěstí to pak zachránil Voden a další program. Dobré to bylo, dík.
A pak nastal problém. Vlastně asi ne jen jeden, ale nějak to pak dopadlo a já to označila v zásadě za zdárný konec. Aspoň z jedné strany. Zatancovali jsme si (s Kiranou jsme byly děsně sexy!) a pak se mnou mluvil Voden, který si další den už absolutně nepamatoval, co mi říkal. Já si to pamatuju taky jen tak mlhavě a i když polovina z toho byly poněkud bezduché opilecké řeči, mělo to na mě nějaký účinek. Nejdřív jsem brečela. Pak jsem vzala Teaze a šla na ty dva křičet. Polovinu času jsem měla pocit zklamání. A že to zklamání už neskončí, protože jsme se dostali všichni do úplně jiných sfér a kdo ví, jestli je vůbec možný uvědomit si, kde věci doopravdy jsou a kde byly, a přestat mluvit za druhý, a něčeho si zase vážit, umět pochopit... Ale když jsem křičela, cítila jsem se dobře. A pak to muselo nějak skončit a mělo to skončit mnohem dřív a s Teazem jsme se rozloučili a já spoustu věcí pochopila a byla jsem mu strašně vděčná. To on byl můj záchytnej bod v tom všem - a já najednou věděla, že sama nejsem. Že vím, kde ty věci jsou - a že ať tak či tak, tohle je to, na čem záleží.
Spát jsme šli opravdu pozdě. Nebo brzy - ráno. Po tom večeru v místnosti, kde naší debatu chvilkama přerušoval usínající -dam- a Vojta a ještě kdosi, jsem jim musela říct ještě tu jednu poslední věc. Už jsme byli v hotelu a já zaslechla jejich hlasy a zaklepala. Bylo to klidný - bylo to už konečný a smutný - a pak jsme šli spát.
V neděli to bylo unavené a poměrně rychle zakončené. Jak jsem neměla dobrý pocit z té debaty, došlo mi, že to nejspíš nebude mít účinek z širšího pohledu, ale při loučení jsme se objali a na mě to působilo jako - uklidnění. A připomenutí všechn těch věcí, důvěry a nějakého pouta, aspoň něčeho, co po té vší bolesti třeba zůstane - i když někde hluboko uvnitř a dlouho se to nebude ukazovat. I to mě uklidnilo.
A pak jsme se pomalu rozloučili, šli se najíst (Tess je strašně ukecanej člověk!) a odjeli domů. Opět jsem řídila. Cesta byla spíš horší než ta první, ale zvládla jsem být za volantem celou dobu. Teaz měl rýpavou náladu, Prady měl --- Pradyho náladu --- a Tess občas brala příliš vážně slib, že na mě bude mluvit, abych neusnula. Já se totiž cítila naprosto skvěle a zvládla jsem to bez problémů až do Prahy. Tam jsme to prokličkovali, hodili Tess domů, prokličkovali dál do Dejvic a tam našli suprové místo na parkování téměř tam, odkud jsme vyjeli.
Trvalo nám se rozloučit. Trvalo nám se z některých věcí dostat. Ale KoprCon je za náma. A já potřebovala čas - a pořád potřebuju další čas na další věci. Něco to ve mě nechalo. Ale z toho obecného pohledu - bylo to fajn. Jsem ráda, že jsem přijela.
Žádné komentáře:
Okomentovat