... aneb Jak to (ne)dopadlo se stipendiem.
Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.
Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.
Po dva roky jsem ve škole nedělala nic. Nebo - to se říct nedá, ale flákala jsem to dost. A i přesto, že na zkoušku jsem se učila nejvíc tak tři dny, zvládala jsem známky relativně v pohodě. Jednu trojku jsem si odnesla z prváku a to jsem ji ještě mohla zkusit uhádat... no - a vzhledem k tomu, jak to bylo relativně jednoduché, nemít špatné známky, řekla jsem si, že když třeba začnu něco málo dělat, mohla bych dosáhnout výš - bez nějakých moc velkých ústupků.
První semestr to zezačátku šlo. Byly jedničky, bylo jich docela dost - a to už se pak člověku začnou rýsovat nějaké vidiny toho stipendia, jako doopravdy, třeba i v poměrně reálných číslech - a tak jsem po prvním semestru se samýma jedničkama začala - no, asi docela doopravdy makat. Teď mě označíte za šprta a blázna, ale holt to byla doba i Kate Littletonové a všechno dohromady mi to asi začalo dávat nějakej smysl - člověk si to prostě jednou za život chce vyzkoušet (no dobře, každej asi ne, ale já jo;-)). A jak šel čas, šly i další známky a já měla před poslední doopravdy velkou zkouškou.
Byla to souborka z češtiny, učila jsem se na ni s Milanem a nebýt jeho, bylo by to všechno x-krát komplikovanější. Zvládla jsem nějak písemnou část (nechalo to na mě psychickou újmu, když zkomolili moje jméno na seznamu) a pak jsem měla před ústní. Před poslední zkouškou, před poslední známkou. Byli jsme tehdy večer venku, už jsem neměla co víc se na to učit a - bylo mi zle. Věděla jsem, že všechny ty věci, ty hodiny dřiny, se můžou zkazit několika minutama další den... Připadala jsem si jako idiot - ani teď nevím, čeho jsem chtěla dostáhnout, co jsem si chtěla vlastně dokázat - ale něco ano. Možná že to měl být fakt, že když se rozhodnu, umím si za něčím stát, umím něco zvládnout, nějakej test - nějaké... zkoušky, zkrátka. Mrzelo mě, že pro někoho je to důkaz na nic. A že to vlastně - a ironicky se zasmějme - nemá žádnej reálnej význam.
Zkoušku jsem udělala za 2. Byla to jediná dvojka ze všech známek a já si sice myslela, že stýpko už je téměř jasná věc, ale neměla jsem radost. Byla jsem unavená a vyčerpaná a vyčítala jsem si, že jsem do něčeho vložila tolik úsilí.
A o to víc jsem si to vyčítala teď. V uplynulých dnech, kdy jsem čekala na zveřejněný seznam a přestávala doufat, že to vůbec vyjde. Fakulta 20 milionů v dluzích, se vším se čachrovalo, všechno se měnilo a já měla tu jednu zatracenou dvojku - a... blbej pocit. Měla jsem jít místo toho makat, měla jsem si vydělávat někde, kde by o mojí práci stáli a dokázali ocenit to, co dělám.
Ale - stipendium mám. Zveřejněné to bylo před pár dny a já tomu chvíli nechtěla věřit, pak byla chvíli docela spokojená a teď je mi to v zásadě jedno. Nevím částku, kolik dostanu, nevím, kdy to dostanu, jen je moje jméno na seznamu, tak si říkám, že třeba za pár měsíců, až se bude někomu chtít, naklepe moje číslo účtu někam a pošle mi pár tisíc. A já si něco koupím, možná za to zaplatím nájem, nebo si to někam uložím a - nebudu z toho mít o nic lepší pocit, než kdybych si to vydělala v práci. Myslím, že spíš naopak.
S tím stipendiem byla v zásadě jen strašná spousta starostí, která nestála za to. Něco jsem si dokázala, ale byla jsem s tím na konci spíš opět poslána do patřičných mezí a zjistila znovu, že tyhle věci prostě takhle nefungujou. A nejspíš nejsou důležitý. Mohla bych bejt šťastná, že už to vím. Že už je to za mnou. Ale - ha - fakt nešílím radostí.
Ale stýpko mám. Budu mít (kdo ví kdy a kdo ví kolik). Hurá pro mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat