Zpět v pekle

Sedla jsem si k internetu a v klidu si dočetla všechny příspěvky na blogy, které mi po dobu mé nepřítomnosti ve hmotném světě unikly. Pak jsem se odhodlala vrátit se sem a něco napsat. Prej je to nebaví, když kliknou na můj blog a nenajdou tu už měsíc nic nového. No... nemůžu za to. Jsem nevinná.
Bylo to nejdýl, co jsme zatím byli spolu a bylo to zárověň poprvé, co jsme se za tu dobu ani jednou nepohádali. Může za to čtyřicet hodin mlčení den před jeho příchodem? Prohodili jsme o tom pár slov a potom to až do neděle bylo v pohodě. Nejspíš jsme se toho zase dost naučili.
I když podivné stavy ne a ne zmizet. Když se koukám na druhý konec dvora, je mi hodně úzko. Proč to tak je a proč zrovna v těch situacích... to netuším.
Dostala jsem růži. Neuvěřitelné, co jedna růže s člověkem udělá.

Škola je vyčerpávající, ale praxi máme za sebou. Přišla jsem na to, že nejméně čtvrtinu spolužaček nechci už nikdy po škole potkat. Děti, které jim budou svěřené do rukou, upřímně lituji předem.

Prochodila jsem dnes celou Prahu. Sháněla jsem boty.
Koupila jsem si vatové polštářky, párek v rohlíku, notový sešit, žvýkačky, barevné pendreky, pastu na zuby a lahev minerálky. Boty ne. Zoufale jsem dojela domů a šla se podívat do obuvnictví za barákem. Hádejte, jak to dopadlo.

V pátek jdu zase do práce. Těším se na Šimona. A na půl jedné odpoledne.

Stále nově staronově

Viděla jsem se s kámoškou. Není ani těhotná, ani nemá smrtelnou nemoc, ale stejně je jí mizerně. Neuvědomuje si zřejmě, že se má lépe, než děti v Africe, upřímně není čemu se divit. Dost těžko si člověk říká, že je mu líp, než mu bylo před měsícem. Protože občas se zdá, že před tím měsícem jsme byli úplně jiný lidi... A taky to je zřejmě pravda. A nejsme ani dětmi v Africe.
Nicméně teď alespoň ví, že mi může kdykoliv zavolat a já jí připomenu minulost - toho člověka kterým byla včera - a můžem obě doufat, že si uvědomí, že to co udělala je dobře.

A já jsem dospěla jistého prozření. Stačilo tak málo, možná poznat člověka, který je v přesné situaci, jako on a je schopen mi to vysvětlit. Problém to neřeší, ale pochopila jsem. A to je první krok k dobru.
Nicméně mám teď podivnej strach. Nevím, proč se neozývá a JE mi to divný. Dost dost divný.

Přeludy

Tak škola vypadá jako docela dobrej podnik. Zatím to vypadá, že ani kvůli zápočtu tam nebudeme muset chodit. Pokud napíšeme test, hodiny matematiky nemusíme vůbec navštěvovat. No jo, vysoká škola, začínám si zvykat. Rozhodně to ale je příjemné zvykání.
Našla jsem si snad i nové kamarády. Ve škole? To není možné;-). Jen týdení kurz s praxí mě štve. Mám se celý týden koukat na lidi, jak učí a nemoct říct slovo? To bude po měsíci práce na škole docela problém. Ale... musím se holt učit i ovládat.

Přeludy existují. Jeden z nich se dnes objevil. Krátce, ale objevil. Byla jsem ráda.

Icq dnes zlobí o něco méně. Asi jsem byla hodnější, nebo tak. No, nevím. Každopádně jsem docela ráda, domluvila se spousta věcí, hlavně těch, které už měly být dávno hotové. Takže vlastně... ano, ano... úspěšný den:-)

Kdo má pořád vymýšlet názvy?

Tak je mi zas fajn. Lidi pomůžou, když je opravdu krize. Ale to, co bylo ve čtvrtek večer bych nerada opakovala.
Zítra škola. Nechci tam a není to ani zas tak moc divný. Můžu učit už teď, tak k čemu vejška? No... nevadí... ráno V 8:55 hurá na osobnostní a sociální výchovu.

A co jinak? Co jinak...
Něco mi zase došlo. Že bát se nemá smysl. Že lpět na něčem úžasném a světoborném taky ne. Život je takovej a my nemůžeme očekávat, že stav euforie, zamilovanosti a představy něčeho opravdového nám vydrží celý život. Protože někteří lidé to prostě cítí jinak a ať to bylo krátké, bylo to hezké a skončilo to. A jiné věci můžou začít, je přece na čase jít dál. Konečně to tak doopravdy cítím. Osvobozující pocit.

Co mě štve je icq. Je to na zabití. Sebe.
A nemůžu a nemůžu se znovu nalogovat. Co mi tím jenom chce naznačit?...;-)