sobota, prosince 29, 2007

From Hell

Dneska se mi zdálo, že někdo umřel. Byla to nějaká holka a vím, že jsem ji znala, nějaká z kamarádek, kterou tak často nevídám. Nebylo to na tom ale tak podstatné... důležité bylo, že ji nějakým způsobem někdo vzkřísil a ona se vrátila na svět. Ptali jsme se ji, kde byla a ona na to: V pekle.
Bylo to takový divný, v pekle, v pekle... byla to poměrně slušná holka a člověka napadne, jak hodnej by asi měl bejt, aby teda přišel do nebe. Přišlo mi to děsivý, ale ona pak řekla, že se tam musí vrátit a že se nebojí. Že to tam není tak hrozný.
No - nevím, s jakou životní situací to mělo korespondovat, každopádně jsem o tom pak musela přemýšlet celkem dlouho. Kvůli tomu pocitu smrti všude kolem. Jako v tom snu. Podivný.

středa, prosince 05, 2007

Mikulášská nadílka

Já teda nevím, ale mám takovej divnej pocit. Takovej, že potřebuju něčí blízkost, ale takovou tu hodně hodně velkou blízkost, kdy po mně nikdo nebude nic chtít, nebude tropit hloupý žerty, jenom si se mnou bude povídat a bude tam cítit ta intimita a uvolněnost a klid. Vlastně mám pocit, že něco nutně potřebuju říct, že je to nejdůležitější věc na světě, ale jako bych zapomněla, co to vlastně je. Jako by mě něco drželo, abych tu věc neřekla. Je to deprimující. A taky je deprimující to, že nutně potřebuju mít někoho u sebe, ale vůbec to nejde. Nedokážu se uklidnit. Jsem někde úplně jinde, než tam, kde mám být.
Jo a procházela jsem dneska kolem obchodu. Na první pohled to vypadalo, že se jmenuje this&death.

PS: dneska je pátého. Ulicemi prochází lidi s rohama. Potkala jsem kamarádku, která má dvě adoptované děti a jedno vlastní. Líbilo se mi, že působila tak klidně... to už se dneska jen tak nevidí. Jo a - dostala jsem čokoládu za okno.

pondělí, prosince 03, 2007

Ex divina gratia

Stejně jak každý pondělí - do školy na čtyři hodiny dramaťáku. Toho debilního dramaťáku. ALE nastalo překvapení. Alespoň v prvních dvou hodinách, kdy jsme celou dobu hráli "rodiny". Zastala jsem místo puberťácké patnáctileté dcery a došlo mi, o kolik jsem přišla, když jsem nikdy nebyla taková! Fakt mám pocit, že byl můj život o něco ochuzen. Nevím, jestli k tomu tohle cvičení mělo vést, nicméně to působí, jako bych si tady vynahradila nějakou část života.
Pak ten druhej seminář byl už zase naprosto demotivující. Rozbolela mě hlava jak čert, když měla učitelka pocit, že nic neděláme, předpřipravila si větu, kterou nám odpověděla a bylo poznat, že by úplně totéž řekla na cokoliv z toho, co bychom řekli my. Takže naprosté znechucení a tak vůbec, no... jak každý pondělí. Akorát dnes mě k tomu bolela ta hlava... to se stává tak... každý druhý pondělí.
Ale pak bylo hezky a já jela metrem a narazila na "odkaz z Vídně". Totiž - ovocný špíz v čokoládě. To bylo docela dobrý, protože je to dobrý. Jsou tam jahody a ty jsou dobrý. No a pak jsem to chtěla napsat Janě, protože ona byla se mnou v té Vídni, žejo... ale zastavil mě bezdomovec. Vlastně doteď nechápu, co se stalo, ale odcházela jsem od něj o padesát korun chudčí a s podivným časopisem v ruce, který mi teď nejspíš bude týden ležet na stole a pak ho vyhodím do koše, až mi dojde, že ho asi fakt nebudu číst... Hodně dlouho se už nikomu nepovedlo donutit mě vydat peníze ("dobrovolně"). Jo a - nesmrděl, teda ten bezdomovec - a prej by se mnou šel hned na rande, protože mám moc hezkej kabát. A moc mi to sluší. To řekl až potom, co jsem mu dala peníze. A nebyl vlezlej, abyste věděli!
No pak jsem jela tramvají domů a celou cestu jsem si povídala s klučinou (tak čtyři roky) kterej mluvil anglicky a měl malýho, plyšovýho, růžovýho psa. Rozumněla jsem mu sotva polovinu toho, co říkal, ale to nevadilo, protože měl pejska očividně rád a rozhodl se ho držet v bezpečí!
No a napsala jsem to Janě, všechno. V té tramvaji. A nakonec jsem se vydala do autoškoly. Předpokládala jsem, že se moje první jízdy neobejdou bez mrtvol... člověk s tím musí počítat, aby pak nebyl zklamanej... Ale nakonec jsem nezabila nikoho, jen málem sebe i instruktora, protože nevím, kde je levo a kde pravo. Ale už si tykáme, i když nevím, kde je levo a kde pravo. Jmenuje se Honza. A taky nesmrdí.
Nooo a pak na mě mluvilo moc lidí najednou. Je to takovej ten divnej pocit, když něco musíte řešit, do toho vám zavolá sestra, že je třeba rychle někam dojít, pak se vrátíte a že něco dořešíte, z kuchyně volá švagr, ať proboha přestěhujete to dvdčko zpátky do jeho pokoje, do toho píše sestra, jestli jste vyzvedli to, pro co jste šli a ještě k tomu máma... no prostě se už tak jako dlouho nestalo, že bych byla celkově tak vytočená a vzteklá, že by mi byly věci úplně jedno. Takže vám to teď musím napsat, protože je to významná událost. Když mě to přešlo a všechno bylo vyřešeno, měla jsem tendenci jít se tak nějak omluvit. Ale bylo mi blbě, tak jsem si radši zalezla do postele s teploměrem.
No a teď jsem se zvedla, že se jdu umejt a spát, ale přišlo mi dobrý tohle napsat, než to zapomenu.
Jo - a začala jsem taky psát povídku. Sólo povídku. Po dlouhý době. Bude zase nejlepší na světě. Ale moc pocitů do toho nejde. Proto to bude nejlepší na světě. Takže jásejte. Aspoň někdo bude šťastnej.

neděle, listopadu 18, 2007

At the world´s end

Sněhu byla hromada. Na každém kroku. Bylo zvláštní jet do zimy. Bylo divný jet tam do zimy. Vlastně jsem se ani moc netěšila, protože kolem toho bylo víc starostí, než... čehokoliv jinýho. Nejvíc nervů bylo nakonec s přednáškou, kterou jsem brala za Arlondii.

Cesta. Kupodivu to proběhlo rychleji, než jsem čekala. Juliet viděla kompletní scénář a obě jsme se stihly naučit minimálně za prvé, za druhé a za třetí. Což je slušný, vzhledem k tomu, že ostatní vlastně neuměli nic.
Když budete mít někdy chvilku, zajeďte si do Kopřivnice do cukrárny. Dostanete pizzu.
Byla jsem první registrovaná. Jul druhá. Cha cha cha.

Pokoje mají v hotelu Tatra ještě menší, než vloni. Vlastně to nebyl dvoulůžák, ale jednolůžák a přistýlka. Větší, než postel. Téměř větší, než celý ten pokoj. Maličko klaustrofibie.

A o conu se toho moc napsat nedá. Juliet se ptala, jestli to vloni bylo lepší. Vloni jsme se pohádali, na to si pamatuju. To nebylo lepší. Ale byl tam Teaz a to znamenalo víc zábavy po chodbách. Ale zase lepší a horší... těžko říct. Je to con - prodlevy, kdy člověk nemá co dělat, nebo je naštvaný na lidi, ty se prostě asi objeví vždycky. Zvlášť na takhle malém místě, kde se člověk díky zákonům schválnosti potkává především s lidmi, se kterými se vůbec potkávat nechce, a kteří, z neznámých důvodů, mají potřebu člověka oslovovat nicneříkajícími promluvami. Hmmm, je to con, no, lidi se chtějí družit. Ne že bych je omlouvala, bylo to fakt otravný, někdy.

A taky jsme se tak nějak bavili o tom, proč děláme věci, které nechceme, když nemusíme, o tom, jestli je potřeba někam patřit, nebo jestli je to všechno jenom o hledání sounáležitosti. Není to neznámá věc. Každopádně to tak nějak proběhlo.
Jo a dozvěděla jsem se, že to, že o jistém člověku říkám, že je debil, znamená jen to, že jsem s ním nebyla tak dlouho, abych ho stihla poznat. Já si myslím opak. Ale pobavilo mě to. Přeneslo mě to zase o kousek dál.

Jo a měla jsem ty přednášky. Ne že by to bylo nějak zvlášť zajímavý, ale přece... první jsem chtěla ukončit už po půl hodině, vystačilo by to akorát. Druhá byla o něco lepší, akorát se lidem nechtělo mluvit, což mě uvrhlo do deprese, že Julietina přednáška byla snad lepší, než ta moje!!! No a... a pak už to byla jen videa, takže celkem pohoda. Jen mě bolelo v krku.

Divadlo.
Divadlo...
Mno. Tak jako dopadlo to v rámci možností dobře. Zkouška byla katastrofální, to vlastně byla asi největší krize conu. Pak mě to štvalo, že se vlastně na něco těším, že mi to přišlo důležitý a zajímavý a oni se chovají jak banda pitomců. Až bolestně mi to připomínalo dramaťák ve škole, vypadalo to tak pozitivně, ale příšerně mě to zklamalo... Ačkoliv tohle aspoň nakonec dopadlo víceméně dobře. A aspoň jsem si zahrála a uplatnila konečně svůj nadprůměrný herecký talent:-).
Jo a vlastně, taky mě u té zkoušky napadlo... že jsem byla hrozně ráda, že mi konečně dal roli. Jako že jsem chtěla hrát a tak, znáte to... Nevěděla jsem, proč jsem nehrála dřív, až do té zkoušky. Došlo mi, před čím mě tím až do téhle chvíle (možná) chránil. Bylo fajn to vědět. Nebylo fajn to prožívat.
No a divadlo samotné... Bavila jsem se víc, když jsem to četla, než když to pak přišlo před diváky. Možná kvůli hercům, možná proto, že to prostě tak nevyzní. A bylo to dlouhé. A já se celou dobu třásla zimou. Nervozitou spíš ne, čekala jsem, že to dopadne špatně. Ale taky jsem čekala úlevu a ta nějak nepřišla. Byla mi zima, tak jsem si sedla k trubkám a poslouchala dva lidi, na kterých bylo poznat, že mají konečně s kým a o čem mluvit. To bylo dobrý. I pro můj krk.
Ale to divadlo... myslím, že nejhorší na divadle bylo publikum. A Blair, ale tomu to neříkejte!!! Vlastně... jako nevím, no. Divadlo bylo fajn. Jen lidi tupý. Házeli papírovejma věcma a volali cosi o zelí. Já vám nevím, dřív jsem z lidí mívala lepší pocit. Je to jimi, nebo mnou?
Poslední větu v divadle jsem řekla hezky.

O čem ještě musím napsat je Katleen. Já jsem vám byla tak ráda, že tam je někdo, kdo dokáže věci tak nějak... zjednodušit. Ani nevím, jak to popsat. Mrzí mě, že jsem se jí nevěnovala víc. Vlastně jsem se jí ještě nikdy nevěnovala dostatečně... Bylo bezva, že tam přijela. Snad z toho nemá moc špatný pocit.

Taneční věčer byl ve znamení dvou žen. Kupodivu jsem tam už nepotřebovala zůstat až do konce. To bylo dobře, myslím. Možná. A nebo mě prostě do pokoje vyhnala jen ta bolest v krku a tak.
Takže teploměr, horký čaj (konečně!) a postel.
Teď máte mnohem víc, než si zasloužíte.
Dobrou noc.

neděle, října 14, 2007

Stěhování

Dobrý den,
všichni velcí lidé mají svůj blog. A protože chci být velkým člověkem, musela jsem si také založit blog. Dnes jsem ho přestěhovala na nové místo a pevně doufám, že se vám tu bude líbit, budete prostředí považovat za příjemné a budete se tu cítit jako doma (na vašem rodném blogu)! Je mi opravdovou ctí, že s mými řádky trávíte byť jen malý zlomek svého života a pevně věřím, že mi i nadále zachováte přízeň.
S pozdravem,
uchvácená autorka.

sobota, října 06, 2007

"Jediná druhá šance, kterou máme, je udělat stejnou chybu podruhé."


Tady to píšou. V závěru. Hm. Přišlo mi dobrý vám to sem dát. I kdyby to "nemělo šanci".

pátek, září 07, 2007

MHD část šestá - babička a vnouček na nástupišti


"To, co máš vědět, to nevíš a pamatuješ si věci, který vůbec vědět nepotřebuješ. Máme vědět jen to, co nutně potřebujeme k životu - to ostatní si vždycky někde najdeme, nebo to vůbec vědět nemusíme."

Ještě že jsou na světě i lidi, kteří něco vědí...

středa, srpna 29, 2007

Zážitek s bodlinou

Nepíšu pořád, to víme. Nepíšu ani zdaleka každý den a nejspíš ani pravidelně jednou za měsíc. A je to divný, každej den se stane něco zajímavýho, o čem je třeba psát, ale ve většině případů to člověk neudělá a pak se stane něco naprosto stejně významnýho a o tom zrovna napíše.
Ale dneska se mi teda nestalo něco stejně významnýho - bylo to významnější.

Žiju ve městě, docela dlouho. Asi tak 21 let. Je to město, ale vidět tu ježky není tak úplně nejdivnější - většinou je vídám stočené do klubíčka večer, když jdu s pejskama přes rozlehlý travnatý porost, nebo něco. Teď jsem taky byla venku, taky s pejskama, ale jedna taková ježčí rodinka si to rázovala přímo uprostřed silnice, z jednoho jejího břehu na druhý, před sebou auta, beton, trávy jen malý kousek. Dvě malá ježčata se držela v těsné blízkosti své matky, která je neustále kontrolovala a poháněla kupředu. Jakmile jsem ale byla nucena projít kolem nich, zarazila se a okamžitě zaujala obranný postoj, což je vlastně vůbec hodně zvláštní, jak se ten ježek prostě zabalí a holou rukou ho člověk nezvedne, protože ty jejich bodliny jsou fakt neskutečně ostrý. Zvažuju o kolik by náš svět byl jednodušší, kdybychom to dokázali taky. Mohli bychom přeskočit ty fráze, kterými chceme vyjádřit: "Nebudu se s tebou bavit," nebo "Ne, nevlezu s tebou do postele"... prostě bodliny - a je to.

No ale k věci. Malí ježečci se zabalili taky do klubíčka, ale bylo na nich vidět, jak neochotně to dělají. Čumáčky jim koukaly ven a v jednom kuse čmuchali k mamině, jako by se chtěli ujistit, že všechno dělají správně a že jim zatím nikam neutekla.
Psi proběhli kolem, já proběhla kolem, ale červík v mojí hlavě začal hlodat. Přece je tam nenechám. Jen tak, mezi autama. Netušila jsem, co je vedlo tam jít, ačkoliv vypadali naprosto přesvědčeně o tom, že přejít na druhou stranu silnice je přesně to, co chtějí.
Já jsem ale hodlala jednat - kbelík a starý hadr (nemám silné rukavice) - no prostě jsem je všechny tři přenesla na dvůr, odkud s největší pravděpodobností přišli. Chvíli jsem tam ještě seděla a sledovala je - malí dva (jsem přesvědčená, že to jsou kluci!) už po chviličce začali rejdit kolem a očuchávat mamku - transport je zjevně nijak zásadně nepoznamenal. Oproti tomu máma dlouho otálela, než byla ochotná se "rozbalit". Pak vydala několik chrčivých zvuků, které zněly víc, než výhružně. Nakonec je oba zkontrolovala (úplně se mi vybavil obrázek lidské matky a dvou dětí, kterým kontroluje oblečení, zastrkává podolek do kalhot, oprašuje záda...) a odkráčela s nimi pryč.
Vědoma si toho, že ježci moc nevidí, spíš cítí otřesy, vydala jsem se pomalu směrem k domovu, ačkoliv bych raději sledovala jejich cestu, která bohužel nesměřovala na opačnou stranu od silnice. Nicméně kolem dvora je plot a třeba byl jejich odchod jen nějaký podivný a momentální nápad, který už se znovu opakovat nemusí. Ale vypadali tak... lidsky a při plném vědomí - těžko říct, co se takovým ježkům honí hlavou. Mám o ně strach. Divný.
S tím jsem se tedy teď, v jednu ráno, musela svěřit. Zabte mě, že píšu o takových věcech... ale bylo to zvláštní. Asi jako ten měsíc, co se mi tu houpá nad oknem. Je úplněk, nebo ne? Třeba to byli ježkodlaci?

pátek, června 22, 2007

Jak to bylo i nebylo, aneb Konce kázně ve výchovně vzdělávacím procesu

Jak to bylo:
Bylo to "velmi dobře". Šestkrát. Dvojka, dvojka, dvojka, dvojka, dvojka a pro změnu dvojka. Dvojka jako dvojka. Na červený diplom už to nebude.
Mám všeobecný vhled do systému školství. Mám hromadu podepsaných kolonek v indexu a dobrý předpoklad ke vstupu do třetího ročníku. Mám doma několik "naprosto vzorových" seminárních prací, které jsou jenom "nic" a hromada omáčky kolem toho. Nic na pěti stránkách, nic na šestnácti stránkách, nic na... a tak dále. Ale tabulky pěkné, to nás moc těší.

Jak to nebylo:
Nebylo to na jedničku. Nebylo to na trojku. Poslední dvě dvojky nebyly překvapením.
Nebyl dostatek času, nebyla chuť spolupracovat. Nikdo mě nebil.

Už nejsem pedagogický optimista. Vyrostla jsem z toho, hurá. Jan Badi soustavně utíká ze třídy a neumí rozlišit červenou od žluté. Chtělo by to speciální pedagožku a soustavnou práci, dvakrát týdně, dvě hodiny, všechno postupně a nic nezanedbat. Nejsem speciální pedagožka, nemám dvakrát týdně dvě hodiny, mám chuť všechno zanedbat. Budu zbabělec a uteču.

Práce na celé prázdniny nicméně JE. Třikrát, možná čtyřikrát v týdnu. Máma má radost. Já mám práci a to je tak vše.

Hodlám teď krom ježdění do Nymburka aktivně spát. To je dobrá vize.

Sestnáct štěňat mínus jedno.

Uvidíme se na Avalconu!

pondělí, března 19, 2007

Utopie

Žena má mít muže, aby ji ušetřil všech trápení a mohl za ní rozhodovat.

To byla moooc pěkná pohádka, dneska na ČT 1.

pondělí, února 19, 2007

Kostečkův odkaz

A k tomu exkluzivní nabídka! Relaxační hudba zdarma pro muže, ženy, dospělé i děti ve formátu mp3!

Až budu mít nějaké dítě ve formátu mp3, dám vám vědět...

* * *

Líbí se mi, že mizí bubáci z mé minulosti. Nelíbí se mi, že je to až teď.


úterý, ledna 30, 2007

MHD (část pátá) aneb: zase jsem se jednou vracela domů noční tramvají...

Vzadu u okna stála holka, dívka, žena? ... a usedavě plakala. Bylo to takové zvláštně příznačné po tom, čím jsem si v uplynulých pár dnech prošla, a zas mě to donutilo zamyslet se.
Co se mohlo stát. Co se jí stalo. Někdo jí umřel, kamarád, člen rodiny, domácí zvíře... někoho ztratila, někdo jí ublížil, byl na ní naštvaný někdo, na kom jí záleželo. Bála se o někoho, s někým se pohádala, utekla z domova? Nebo prostě jenom neudělala zkoušku, nebo byla vyděšená z toho, co se mělo stát další den?
Plakala a plakala a mezi vzlyky mluvila s klukem, který ji držel kolem pasu. Koukali se ven na mizející domy a mluvili a ona plakala a mě napadaly ty spousty věcí, které se jí mohly stát, kvůli kterým pláče tak usedavě a tak bezmocně.
A pak mi došlo, že se nemusely stát všechny katastrofy světa. Že se cítila prostě jenom... bezmocně. A měla u sebe toho kluka a mluvila s ním, možná se skutečně s někým pohádala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Možná se neuměla postavit nějakému svému strachu, nebo neuměla být silná v momentě, kdy to potřebovala. A v tenhle moment se cítila o tolik slabší, že se nedokázala vzpamatovat z pocitu vlastní bezmoci, při tom usedavém pláči.
Byla jsem ráda za ní, že měla u sebe toho kluka, který ji objímal.
Člověk může plakat a plakat, může se cítit bezmocně a naštvaně a možná tak, že se všechny ty pocity smíchají dohromady a člověk ví, že se za ně ráno bude stydět a ví, že je teď nedokáže zastavit a o to jsou mnohem a mnohem horší... ale pokud je při tom někdo, kdo dokáže alespoň držet za ruku, všechno je pak lepší.
V žádném pláči by člověk neměl zůstávat sám.

čtvrtek, ledna 18, 2007

Slzy

Pláč vychází z bolesti. Člověk může plakat štěstím. Štěstí je bolest. Jen bez výčitek.

"Někdy nezáleží na tom, o co se vlastně jedná. Když pláču, cítím se hrozně slabá."