* * *

Po dlouhé době je mi tak mizerně, že už nedokážu ani brečet.
Není to tak dávno, co jsem brečela štěstím.
Bylo mi někdy tak báječně, že jsem nedokázala ani brečet?

Vracet se stejnou cestou domů a cítit zase podobnou bolest, která v tu chvíli úplně neznala hranice a pořádně ani příčinu. Vlastně se jedná jenom o seskupení pocitů a nesprávný slova v nesprávnou chvíli. Máte tak nějak pocit, že někdy nejvíc potřebujete slyšet, že vás má někdo rád a že je v danou chvíli s vámi, společně to zvládnete a že vás nehodlá opustit, a místo toho přijde... opak. A i kdyby to v tu chvíli nemělo znamenat přesně to, co bylo vysloveno, zase se objeví ten podivnej pocit prázdnoty. Protože není nikdo jinej, od koho byste tu podporu chtěli cítit víc...
A vlastně jo, všechno je v naprostém pořádku. Sedím teď u počítače s pocitem naprosté absence čehokoliv. Takže co chci víc? Další slzy už přece ne.

Zmrtvýchvstání

Byla to čajovna. Pamatuju si na to už jenom velmi, velmi zběžně. A přesto se to ještě občas vrací... je to jak dlouho? Tři roky...

"Asi se mi to nějak vymklo z rukou..."
"Moc mi tu situaci neulehčuješ..."
"Jestli ho miluješ, zůstaň s ním."
"Myslíš, že bych tu teď byla s tebou, kdybych ho milovala?"

Takhle nějak si to vybavuju. Bylo to pár dní, před mým prvním rozchodem, kolik už ten vztah představoval problémů, nevím. Vlastně je to asi jedno, každopádně ses mi jevil jako záchrana. Jako někdo, kdo mě konečně vysvobodí z toho stereotypního "sezení na zadku". Ale hej, jak to nakonec bylo? Změnil ses. Všechno cos říkal najednou byla lež, tvoje síla, na kterou jsem tolik spoléhala, vypršela v momentě, kdy jsme si začali být blíž. Proč?
Bylo mi šestnáct. Neměla jsem v hlavě jasno. Byla tu jenom potřeba něco prožívat. Něco, co by za to stálo, něco, co to ale nemohlo být.
Kolikrát jsme si vlastně dali pauzu? Pamatuješ?
Jednou věci musí vyjít najevo. Neměla jsem dva kluky zároveň, ale pamatuju si ten polibek, o kterém nikdo neví, nikdo se nesměl dozvědět. Teď, teď už je to jedno...

Vzpomínám si na ten den, kdy jsem za tebou přijela na Petřiny, po dlouhém rozhodování, ale ne dost dlouhém. Čekala jsem, jenom chviličku. Na mobilu několik citací z Moulin Rouge... "... Come what may, I´ll love you until my dying days..." Vystoupil jsi z tramvaje a na chvilku mi dal pocit, že je to tak správně. Pak jsme přijeli ke mně. Jak dlouho jsme oba mysleli na to, že se budeme líbat? A bylo to hezký, v tu chvíli. Vážně bylo. Pustili jsme si ten film a dali si k počítači křeslo, jenom jedno, přece se vejdeme. Jeví se mi to teď jako dost prázdný slova.
A bylo to tam pořád, to líbání, film byl jenom kulisa a - to bylo poprvé, kdy jsem to cítila - tu prázdnotu. Proč se prostě nemůžeme jenom dívat? Proč tu pozornost tolik odvádíš? Možná jsi měl prostě pocit, že mě chceš líbat dokud můžeš a já v tu chvíli nevěděla, jak ti to vysvětlit, jak ti to naznačit. Prostě se můžeme... jenom dívat.
A najednou ten vztah dostal podivné rozměry. Čekalo se na mě, až to dokážu, až se přenesu přes to všechno. Tys mi dával čas. Čas je prý to, co se dávat může, ale neuvědomoval sis, jak moc lžeš. Vlastně jsi mi nedával nic. Čekal jsi, ale ubíjelo tě to. A ubíjelo to nás oba.

Tam, tam v Kopřivnici, je to už tři roky... padlo pár slov. Chtěla jsem to mít vyřešené, tvůj pohled začal být nepřístupný. Tys něco pila, Affaio. Ne. Chci tě prostě jenom obejmout. Proč to nejde...

A najednou tu vedle tebe stála ona a nevěděla nic. Nejdřív jsem byla ráda, ale pak jsem všechno pochopila. A ona si to nezasloužila. Člověk si říká: nech to plavat, netýká se tě to. Týkalo. Neřekla jsem nic, snažila jsem se tě respektovat. Až do chvíle, kdys jí zakázal se mnou mluvit. Ale ona přišla, víš. A řekla, že není ničí zvířátko a chce znát pravdu. A já jí o nás řekla.
Řekla jsem mu, že chci, abyste si promluvili. Kvůli mně...

Ani kvůli ní jsi to neudělal, já přišla za tebou a prvním slovem jsi mě vyhnal ze svého života jako prašivýho psa. A bylo to tam, v čajovně, nemusela jsem ti říkat nic, slova se odrážela od těch zkurvenejch hradeb jako špendlíky, co padaj na sklo. Chtělo se mi v tu chvíli křičet, křičet na tebe, křičet na svět, na ten zatraceně ulhanej svět, kterej mi dával vizi kamarádství donutil mě věřit tomu a padnout pak na kolena... A ty to víš, nepamatuju si to přesně, tehdy bylo všechno tak nechutně jasný, bodnul jsi mi do srdce přesně ten nůž, o kterém jsi věděl, že mě zabije nejpomalejc a nejbolestnějc. A to byla na dlouho poslední slova, cos ke mně vůbec prohodil...

Uplynul možná rok. A přišlo jen pár zpráv. Nejdřív povzbudivých, jako by něco přece jenom smyl čas a udělal v tom pořádek. Z druhé zprávy čišelo: býval bych ti milostivě dovolil, abys se mnou promluvila. Nezlobím se, ach, jak jsem šlechetný...

Jdi s tím do hajzlu i s celým tím tvým vysněným světem, co přestane bejt při první překážce opravdovej. Žiješ si někde a máš pocit bílého koně pod sebou a blýskavého brnění, ale rytíři už nežijou, víš?

A plynuly další roky a přišlo setkání, o kterém možná nemáš potuchy, nebo jsi dělal, že mě nevidíš stejně, jako já. Lidi všude kolem, mnoho těl, do kterých oba můžeme zaplout a nenechat se smést.... Ani nevím, kolikrát jsme kolem sebe ještě prošli. Uplynuly tři roky, tři roky a já neměla pocit změny. Říkali o tobě, že pořád žiješ jinde, že lidi se vyvíjejí, jenom ty jsi stejnej a já to věděla, kdykoliv jsem tě potkala, bylo ti to vidět na očích. Prý mě vidíš pořád takovou, jaká jsem byla a prý to nikdy nepřejde. A mně to bylo jedno.

Ale svět se změnil. Šli jsme proti sobě a já viděla tvůj pohled, tvůj výraz a bylo tam něco jinak. Bylo tam něco dobře. Nevím proč, nevím jak, ale - pamatuješ? Jediný film, na kterém jsme spolu byli, Piráti z Karibiku... dnes je premiéra dvojky. A taky - jo, Moulin Rouge. A není to jediné... já nevím proč, nevím jak, ale změnilo to spoustu věcí. Měla jsem před sebou milýho, chytrýho, vtipnýho a usměvavýho kluka, o kterém jsem měla dojem, že - dospěl.
Tak ti nevím, Obiwane. Změnil ses a najednou jsi mi dal prostor jen... se na tebe usmát a víš, že je všechno jinak... Možná prostor odpustit. Je zvláštní kolik dní a kolik let to trvalo a proč se to stalo zrovna dneska, ale ať už to bylo co to bylo, dávalo to prostor pro odpuštění. Umíš sešívat rány, i když jsou od tvého vlastního nože. Cením si toho, ať už to doopravdy bylo jakkoliv. Mám pocit, že teď je to jedna z věcí, ty jsi jeden z lidí, jehož vzpomínku můžu v klidu nechat odejít.
A mimochodem - Piráti jsou celkem dobrej film.