Nechci už používat tenhle zkurvenej obrannej mechanismus! Je to tak dokonale vypracovanej systém, kterej mě úplně odvede od problému, kterej mám. Myslela jsem si, že už ho nebudu muset používat, doufala jsem v to jako nikdy. Ale je tu. Zase. Vzdaluju se a nejsem schopná nevyhýbat se upřímnosti...
Něco prostě... nejde. Stačí myšlenka, stačí pár pohledů a je to v háji, protože vím, jak to dopadne. Budu si zase hledat náhrady, budu se z toho zase vzpamatovávat, ale nevím, jak to tentokrát zvládnu. Je to jiný. Asi pokaždý je to jiný, někdy víc, někdy míň. A teď zrovna víc. Tak moc, že to ani nechápu. Plácám hovadiny. Snažím se srovnat to, snažím se uvědomit si, že nic není jinak - jenže vím že je. A vím, že bude.
Nejhorší je to, že vím... neumím čekat, umím jenom zmizet. A... jo, mám sto chutí to udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat