Slunce
Opravdu. Bylo. Horko.
Donutili mě přijet, být vzhůru do čtyř, nechat se vláčet skrz roští a houští... trávit dvě hodiny s podnapilími muži, být odnesena do stanu. Donutili mě nechodit na záchod a nakonec mě dokonce donutili usnout. Spala jsem až do jedenácti. Pak bylo opravdu, opravdu dusno. Chvilka ve stanu - smrt. Naštěstí otevřená stěna. Ven můžu jenom s doprovodem, hroutím se všem do náruče. Bratr po obědě odchází. Hned je mi líp. Voda v potoce - záchrana.
Pláč
Maruška. Asi 8 let. V noci ohrožují pocestného dvě strašidelné bytosti. Všechny děti jsou vyslány na pomoc starším, co je zasáhl kouzelný uspávací prášek, mají si dojít pro boty do tmavého stanu. Maruška pláče, bojí se. Zůstávám s ní v táboře, snažím se odvést pozornost. S námi tráví čas i šestiletý Ondra. A co když přijdou do tábora? A všechny nás tím práškem uspí? Co pak? vzlykají děti. Máma mi taky nevěří, že sem minule přišel Sauron! Bože, bože. Děti jsou mrtvé strachy, choulí se ke mě, jak kdybych byla jejich matka, při jakémkoliv přesunu mě drží za ruce. Nesmím jim říct, že žádná strašidla neexistujou. Neboj, nepřijdou sem... utěšuju Marušku. Na to se určitě moc bojí. Máme v táboře přece Pálina, to je zaklínač, ten nás ochrání. Děti to uklidňuje. Pálin mezitím chlastá pivo a hlasitě se směje s kamarády v kuchyni.
Vichřice
Přišla. Bylo to divné. Dny vedra, všichni doufají v déšť. Hurá, prší! volají. Po půl hodině: Tak to už by stačilo, ne?
Nestačilo. Mizíme do stanů zachránit věci. Máme nejsušší stan ze všech, chlubíme se. Pro jistotu ukládám třetí knihu do igelitového sáčku, ale směju se. Máme nejsušší stan ze všech.
Poryv větru. Tyjo, kroupy! volá Kirana, ale obdivně. V zápětí zpozorovávám, že stan, co byl nad námi už nad námi není, místo něj na mě kdosi vylil kýbl vody. Zakryjte věci! volá Kirana. Slyším křik. Vidím podivnou bouli pod plachtou. Šestiletý Ondra. Zachraňujeme ho. Zachraňujeme spacáky. Snažím se společně s hromadou látky nacuclou vodou odnést i igeliťák s knihou a taštičku s mobilem. Daří se. Vše mokré, jen kniha přežila. Bůh existuje.
Oheň
Je po dešti. Děti jsou odvedeny do sousedního tábora, kde přečkávají v týpý. Jako praví indiáni. Jeden chlapec-nemotora zakopává a padá do ohně. Popálená ruka, nemocnice.
Spoluobčané
Málo místa, mokré věci, nechuť. Jedu domů. Vyhoďtě mě na autobusáku, poradím si. Odvaha.
Autobusové nádraží. Auto zmizelo. Poslední autobus kupodivu odjel před pár minutami. Zapnutý mobil, zpráva od Milana. Momentální panika. Jo.
Pokud jsi u Internetu, zjisti, jestli mi něco, cokoliv, jede. Jestli ne - smrt. Vlakové nádraží, opět vlak ujel před pár minutami, další v 03:35. Když bude nejhůř, počkám. Informace - vlak do Bratislavy 22:06. Paráda, stavím se u Willa.
Nasedat! Prázdné kupé asi deset vteřin. Maďarští spoluobčané. Není jim rozumět ani slovo, ale gestikulují obstojně. Zatahují závěs, zapalují cigarety, pijí colu s vínem z plastikových kelímků z McDonaldu.
Další zastávka. Kupé utěsněno závěsem, maďaři se nechovají zle, přestože kouří. Tataři se nenechali odradit závěsem a vecpali se dovnitř. Píšu další sos sms (zlatý Will!).
Veselo. Hádky. Tataři a Maďaři si nerozumí, ale posunkují. Všichni pijí. Přistupuje kokot, kterému rozumím. Asi čech. Velmi opilý.
Zvrat. Vypadalo to na dobrou zábavu a najednou letí maďarská tomfa z okna. 500 korun v háji. Kelímky letěly před tomfou a to nikdo nikomu nenadával. Kelímky asi sotva najde někdo, komu udělají radost, i když kdo ví. Nadávky, za chvíli začnou lítat rány. No hele, to víš, no, to my češi , hele, víš jak všechno řešíme? My vezmem pivko a takhle si přiťukneme, rozumíš, ne, a všechno je zase dobrý. - Peť sto korun, vieš čo to je? To ma ta tomfa stála, ty vole...
22:45, plánovaný čas příjezdu. Zvoní mi telefon. Nadávám na spolucestující, nevšímají si toho. V telefonu klid, nevypadá to, že by si pro mě měl na to nádraží přijet. Ale ptal se na zpoždění. A taky ten čas, čas. Jasná kamufláž.
Tatarská slečna nadává tatarskému muži. Přestaň, kurva. Tomu rozumíme.
Tlačím se ven. Domů, domů, pryč, prosím... (jako by někdo v kupé otočil knoflíkem volume). Hlavní nádraží. Půlnoc. Jediná myšlenka - ať už jsem konečně doma. Metro bezpečnější, než tramvaj, musím stihnout poslední...
Telefon.
Žádné komentáře:
Okomentovat