Osmý div světa

Budu mít kocoura. Jakmile se to dozvěděla moje sestra, byla tak "zásadně proti", že se prý málem otřásalo celé auto, potom, co jí to právě tam oznámila moje maminka. Já jsem si pak o tom promluvila s Igorem. Moje sobectví nezná mezí.
To, o čem se s vámi ale chci podělit, je napsané zde - je to dopis, který mi došel mailem zhruba před hodinou. A - posaďte se k tomu.

"V rámci pročištění nepříjemně zhoustlého vzduchu kolem doposud imaginárního kočičího tělíčka jsme se s Káťou rozhodli přehodnotit náš vztah k této chlupaté bytosti a zároveň i k tvé nezlomné touze mít už konečně nějakého mazlíčka u sebe v pelíšku na dobu určitou. Přeber si to jak chceš, ale došli jsme k závěru, že tvé štěstí a spojenost s ním spojená jsou pro nás důležitější než zarputilá snaha přimět tě okořenit některé své skutky špetkou rozumu:-). Na to si holt, jako ostatně vždycky, přijdeš sama i když my u toho už bohužel nemusíme být. Přesto věříme, že význam slova „starat se“ bude pro tebe mít stejnou váhu jako třeba „Star Wars“ nebo „Milan“ samozřejmě s ohledem na ostatní obyvatele bytu, lidské i zvířecí. Ti první ti rádi vyjdou vstříc s pomocnou rukou, pokud se to včas dozví a bude to v jejich silách fyzických i duševních. Prostě bychom rádi, aby ses tu cítila jako doma a to i přes přítomnost bytostí, se kterými ne vždycky najdeš společnou řeč na společné téma. Aby to z naší strany nevyznělo zase až tak moc optimisticky, zvláště vzhledem k úvodním reakcím, máme podmínku. Ten kocour by měl vypadat podobně jako ty na fotkách (viz.příloha) a jmenovat by se mohl podle nějaké seriálové postavy, kterou má ráda maminka. A na záchod bude chodit výhradně v tvém pokoji. Toť vše.

Tvoji přátelé sestra Káťa a „bráška“ Igor"

Přidána fotka Colomba, měsíčního kocourka, kterého jsem měla mít, což se Igor s Káťou museli dozvědět přes maminku.
Spadla mi brada. Zatraceně smíšený pocity z tohodle mailu, na jednu stranu dojetí, na druhou vztek, takovej chvil bylo, kdy bych jejich podporu a pomoc potřebovala tisíckrát víc... a najednou bác, všechno je v pořádku, Markétko, máme tě rádi, jsi sice trošku hloupá, ale to nevadí, hlavně že jsi naše.
Jsem ráda za ten ústupek. Lepší že jim něco došlo po dvaceti letech, než nikdy, i když si myslím, že všechnu zásluhu nese maminka. Na jednu stranu tedy ano, potěšilo mě to. Vzduch prořídne. Ale na druhou stranu mě to ještě víc zranilo, což asi není nic divného. Ale kocourek bude a bez zbytečných řečí, což je, v podstatě, to nejdůležitější. A koneckonců, můj odchodu z bytu není zase tak moc daleko.