...around

Takže... proč píšu... jednoduše proto, abych oddálila chvilku, kdy se zase budu muset vrátit k učení. To tak lidi dělaj a já jsem vzorovým příkladem. Oddaluju, jak jen to jde, zvlášť teď, po těch šesti (nebo tak nějak) zkouškách, které už mám za sebou. Ještě jednu a půl. A bude hotovo.

Nicméně... původně jsem chtěla napsat o výstavě. Přihlásili jsme Gaiu na Konopiště, a nejspíš to byla její poslední výstava. Nebo aspoň jedna z posledních. Když jsme byly obě (já i Gaia) mladší, výstavy nám moc nevycházely. Tehdy to pro mě hrozně znamenalo - především to zklamání, které z toho pokaždé bylo. A až těsně před osmým rokem dostala první dobré ocenění, byla čtvrtá. A až teď, po tolika letech, se nám podařilo umístit se na druhém místě. Vlastně to působí jako další z těch ironickejch věcí - když o něco opravdu stojíte a něco to pro vás znamená, přijde zklamání. A v momentě, kdy to pro vás přestane znamenat tolik - ha! Ale tentokrát jsem na to vyzrála - vzala jsem si to jako jednu z těch příjemnejch věcí, kterýma si (a celému okolí) konečně něco dokážu. Jasně že to skoro nic neznamená. Okolí je to srdečně jedno. Ale to není důležitý, protože já z toho mám minimálně dost dobrej pocit. Návrat do dětství a nějaká náhrada. Asi. Tož co, aspoň jednou.

Takhle nějak to vypadalo:

Gaia tam už nechtěla stát. Byla otrávená - strávily jsme tam hrozného času ve vedru. Ale i tak jí to seklo (a mně taky, ne???).

No a jinak je to furt škola. A děti. Teda - cizí. Je jich kolem poslední dobou nějak moc, už se začaly rodit! Ondřej ještě na světě není (až bude, dozvíte se), ale vypadá to, že to dlouho trvat nebude. Švagr už ze samého těšení se kreslí po zdech.

A ještě teda jinak - připadám si nějaká odstrčená. Mám pocit, že kolem mě se dějou věci, dobrý věci, ale já nemůžu bejt při nich. Musím se učit. Jestli to stipendium nedostanu, asi se půjdu oběsit...

Snad se tahle moje nálada spraví o víkendu. Aspoň maličko.