Vzbudila jsem se v půl deváté, abych se od devíti mohla věnovat rozvrhu. Rozvrh se neotevřel několik hodin. Jasně, co čekáme... máme počítat s komplikacema, když minulej rok otevřeli den předem, rok předtím to padalo zhruba jednou za tři vteřiny, takže jsme se přihlašovali nějakých šest nebo sedm hodin a byli jsme rádi, když jsme měli přes polovinu předmětů. Letos to prostě holt nespustěj vůbec...
Koukali jsme se na počty přihlášených lidí, které pomalu stoupaly. Kapacita (25 míst) do hodiny z poloviny zaplněná lidma, kteří nepatří do našeho ročníku, ba ani do našeho oboru, protože celej první stupeň prostě zapisovat nemohl. Čekali jsme několik hodin. Objevily se správy, že to prostě dneska nepůjde, že je interní chyba systému a že až zítra. Kdo by tomu věřil? Popravdě - nikdo. A dobře jsme udělali, jelikož za nějaké další hodiny se otevřelo zapisování. Ale samozřejmě ne na všechny předměty.
Taky jsme zjistili, že katedra češtiny se na poslední chvíli (hodinu před zápisem?) rozhodla otevřít svůj blok přednášek. Zapsala jsem se na obojí - na tu věc se zdravím, i na češtinu, protože jakou můžu mít jistotu, že se to za další hodinu zase nerozhodnou zrušit?
Mám teď nějakých 10 předmětů - včetně té češtiny a dvou věcí, které bych teoreticky mohla zvládnout už tenhle semestr místo příštího. Polovinu toho ještě vyškrtám. Do didaktik matiky, češtiny a předmětů z dramaťáku nás to prostě nepustilo.

Pak nás poslali na zápis do školy.

Zápis nevyřešil vůbec nic.

Vrátila jsem se domů a sedla k počítači, jestli by nešlo ještě něco dělat. Nastala změna. Některé lidi to do systému pustilo. Nevěděli jsme, jaké lidi, podle čeho je systém vybírá, u nás méně šťastných to totiž bylo pořád stejné. Věci, na které nutně potřebuju jít se beznadějně zaplnily. Vypadá to, že se nevyhnu ani té šílené Jirotkové, což mi automaticky snižuje známku ze zkoušky nejméně o jeden stupeň. Nevyřešilo se vůbec nic. Někdo se zapisovat může, někdo ne, mně pořád visí ty stejné předměty, na nové nemám šanci se dostat.

Odešla jsem v půl jedenácté. Mohla jsem být na premiéře, na kterou jsem zapomněla a nikdo mi ji nepřipomněl. Nechtěla jsem vidět ten film, chtěla jsem vidět ty lidi. Ani nevíte, jak moc je mi to teď líto. Škoda, že jsem o tom vůbec přemýšlela den předem. Je to rozbitý.

A teď je další den. Včera jsem 14 hodin řešila rozvrh, na kterej stále nemám přístup. Nejnovější zprávy jsou, že my, z dramaťáku, tam prostě máme chybu a budeme se přihlašovat jako poslední. Takže teď už je to fakt jedno, půjdu do práce a vykašlu se na to, protože nic nezměním. Stejně jako s tou premiérou ("věci jsou symboly").

A teď mi doopravdy tečou slzy.