Po stopadesáté jsem přišla na to, že svému životu nerozumím. A svým pocitům a tomu, proč se všechno zase obrátí v momentě, kdy konečně začíná můj život nabírat nějaký směr.
Víkend dopadl hrozně. Nechápu proč, vzhledem k tomu, jak moc jsem se těšila a jak moc jsem měla pocit, že právě teď je všechno v pořádku. Nerozumím tomu ani za mák. Ale je fakt, že nevím, proč mě to překvapuje, vždycky to takhle přece bylo, jako by to snad mělo něco znamenat...
Potkala jsem zase člověka, kterého jsem neviděla rok a nemluvila s ním nejméně dva roky. Navíc to byla podezřelá náhoda - vlezla jsem omylem na céčko na Florenci, místo na béčko. Pak to byl tak neuvěřitelný šok a taky mi to připomnělo to, že je jedno, jak dlouho se lidi nevidí, že se stejně veškeré pocity vrátí. Přišlo mi, jako kdybychom měli začít náš rozhovor tam, kde jsme ho kdysi skončili. A nebyl to příjemný pocit, to mi věřte.
Jinak ten člověk vypadal opravdu pořád stejně - dlouhé vlasy, na tváři zděšený výraz typu "pomoc-Affaia-to-je-ta-co-má-problém" a velmi rychle mi naznačil že opravdu nic, vůbec nic se nezměnilo. Netuším, jestli se tohle ještě někdy v mém současném životě může srovnat. Bohužel možná ne. Ale třeba... za další rok.
Jinak musím přiznat, že jsem zažila zase jeden z velmi příjemných pozdních večerů. Aspoň trošku mi to vykompenzovalo tu šílenost o víkendu, i když... co si budeme nalhávat...
Žádné komentáře:
Okomentovat