Sedla jsem si k internetu a v klidu si dočetla všechny příspěvky na blogy, které mi po dobu mé nepřítomnosti ve hmotném světě unikly. Pak jsem se odhodlala vrátit se sem a něco napsat. Prej je to nebaví, když kliknou na můj blog a nenajdou tu už měsíc nic nového. No... nemůžu za to. Jsem nevinná.
Bylo to nejdýl, co jsme zatím byli spolu a bylo to zárověň poprvé, co jsme se za tu dobu ani jednou nepohádali. Může za to čtyřicet hodin mlčení den před jeho příchodem? Prohodili jsme o tom pár slov a potom to až do neděle bylo v pohodě. Nejspíš jsme se toho zase dost naučili.
I když podivné stavy ne a ne zmizet. Když se koukám na druhý konec dvora, je mi hodně úzko. Proč to tak je a proč zrovna v těch situacích... to netuším.
Dostala jsem růži. Neuvěřitelné, co jedna růže s člověkem udělá.
Škola je vyčerpávající, ale praxi máme za sebou. Přišla jsem na to, že nejméně čtvrtinu spolužaček nechci už nikdy po škole potkat. Děti, které jim budou svěřené do rukou, upřímně lituji předem.
Prochodila jsem dnes celou Prahu. Sháněla jsem boty.
Koupila jsem si vatové polštářky, párek v rohlíku, notový sešit, žvýkačky, barevné pendreky, pastu na zuby a lahev minerálky. Boty ne. Zoufale jsem dojela domů a šla se podívat do obuvnictví za barákem. Hádejte, jak to dopadlo.
V pátek jdu zase do práce. Těším se na Šimona. A na půl jedné odpoledne.
Žádné komentáře:
Okomentovat