Viděla jsem se s kámoškou. Není ani těhotná, ani nemá smrtelnou nemoc, ale stejně je jí mizerně. Neuvědomuje si zřejmě, že se má lépe, než děti v Africe, upřímně není čemu se divit. Dost těžko si člověk říká, že je mu líp, než mu bylo před měsícem. Protože občas se zdá, že před tím měsícem jsme byli úplně jiný lidi... A taky to je zřejmě pravda. A nejsme ani dětmi v Africe.
Nicméně teď alespoň ví, že mi může kdykoliv zavolat a já jí připomenu minulost - toho člověka kterým byla včera - a můžem obě doufat, že si uvědomí, že to co udělala je dobře.
A já jsem dospěla jistého prozření. Stačilo tak málo, možná poznat člověka, který je v přesné situaci, jako on a je schopen mi to vysvětlit. Problém to neřeší, ale pochopila jsem. A to je první krok k dobru.
Nicméně mám teď podivnej strach. Nevím, proč se neozývá a JE mi to divný. Dost dost divný.
Žádné komentáře:
Okomentovat