Už je to rok

Věci se mění a změna je život. Já to vím - a nemám to ráda - vždycky jsem se bála změn a na každou větší změnu jsem musela a stále musím dlouho sbírat odvahu, nebo mít aspoň hodně dobrou motivaci k tomu do toho jít.

Bylo to tak i v době, kdy jsem se minulý rok, krátce před Vánoci, přestěhovala na Teonas. Dávku odvahy jsem potřebovala opravdu velkou - udělat tenhle obrovský krok, i kdyby to mělo být jenom na zkoušku, pro mě bylo hodně děsivé. Po dvaadvaceti letech bydlení s rodinou, kdy jsem měla velký pokoj jen sama pro sebe, jsem se stěhovala do mnohem menšího pokoje a navíc k člověku, se kterým jsem byla pouhé tři měsíce a k jeho dvěma kamarádům, které jsem jednak sotva znala a druhak neměla nejmenší ponětí, jaké to může být sdílet s nimi jednu domácnost. Doba, která to provázela, navíc nebyla úplně přívětivá na tenhle typ změn. Ale udělala jsem to a jsem za to moc ráda, protože kdybych to neudělala, všechno by teď bylo jinak - nejspíš bych neměla ani kde bydlet, ani bych neměla toho člověka, který je tím nejlepším, co mě v životě mohlo potkat - jen tehdy jsem si tím ve víru všech věcí nebyla zdaleka tolik jistá.

Žiju tam už skoro rok a věci jsou samozřejmě někdy lepší a někdy horší, v celkovém měřítku jsem tam ale opravdu šťastná, protože mám poprvé v životě pocit nějakého osamostatnění a paradoxně asi i většího soukromí a určitě i svobody. Navíc jsem se samozřejmě kdykoliv mohla vrátit, kdyby se něco nepředpokládaného stalo.

Byl to rok zvykání si na tenhle podivný typ svobody a na to, že jsem už velká holka, která odchází od rodiny a hledá si svůj vlastní domov někde jinde. Jenže... jenže. Domov není věc, která by se měnila s tím, na jakém místě zrovna žiju a ačkoliv jsem to věděla dopředu, nějak mi nedošlo, že ten opravdový domov chtě nechtě musím ztratit - to, že se vrátit nechci - zpátky k našim, ke psům, k rodině, kterou si buduje moje sestra, ke všem těm nefungujícím věcem ve starém bytě - jsem věděla dávno. Když jsem si zvykla na něco jiného, přestala jsem se tam cítit dobře a teď se mi tam chce málokdy i jen přespat do druhého dne. Ale byl to domov a najednou už není. A Teonas také není domov. Jsem tam ráda, ale rok, který jsem tam strávila, je spíš jako pár dní, pořád se tam vracím jakoby do cizího prostředí. Takže můj domov zůstal někdy na půl cesty a já si uvědomuju, že dřív, než budu mít něco doopravdy svého, kam přijdou všechny mé věci a budu si to tam moci zařídit jak budu chtít, tak ho nejspíš na ani jednom z těhle dvou míst (znovu) nenajdu.

Minulý týden jsem byla v Dejvicích a několik hodin jsem tam měla práci. Bylo to nevyhnutelné - zabalila jsem si všechen svůj dosavadní majetek do krabic a ty jsem uložila do skříně. Vyházela většinu zbylých věcí v šatníku, do toho jsem naskládala knížky. Dala jsem celou svou minulost někam, odkud se dostane ven až... až jednou, za pár let. A nevím, jaký z toho mám pocit. Nevím ani, jaký z toho mám mít pocit.

Moje sestra je těhotná a můj nevyužívaný pokoj by měl do Vánoc už konečně najít další využití. Nechali jsme tam knížky pro děti, můj gauč přijde do kuchyně a do mého pokoje se nastěhuje synovec Ondra. Nevadí mi to, byl by nesmysl, kdyby se tak velký prostor schovával pro případ, že bych se náhodou někdy chtěla vrátit. A já jsem opravdu šťastná, že má ségra konečně tu svou vysněnou rodinu a že do ní - jako velká teta - patřím. Pro Ondru dám svůj pokoj víc než ráda. Ale ta minulost mi nějakým způsobem bude hrozně moc chybět. Ty roky, kdy jsem tam měla útočiště, ve všech věcech, maličkostech, kterých jsem se nikdy nechtěla zbavit... Mám tam deníky, které třeba už nikdy nebudu číst, mám tam hromadu drobností, od lístků na nejhezčí filmy, na kterých jsem byla v kině, po fotky ze škol v přírodě v Chorvatsku a obrázků, které jsem malovala v páté třídě. Mám tam kazety, které už třeba nikdy nebudu poslouchat, ale tři z těch dvaceti jsem uchránila, protože jsou vzpomínkové. Pouštěla jsem si je večer na starém kazeťáku, když jsem nemohla usnout. A všechno to je po rekordně krátkém čase v krabicích a čeká to tam, až... až jednou, třeba za pár let, se k tomu vrátím, vezmu si to s sebou a bude mi to připomínat ty časy, kdy jsem měla domov někde úplně jinde, než budu mít.

Protože i kdyby to bylo jen přesunutí věcí, pro mě to znamená, že už je to skutečně definitivní. Že jsem za rok prošla změnami od "na zkoušku", "uvidíme, co se stane", "počkáme si, jestli to bude fungovat" až po "už to není domov", "nechci se tam vrátit" a "už se tam vrátit nemůžu".

A já nemám moc ráda změny... je to rok a pořád mám pocit, jak rychlé to najednou bylo. A i když uvnitř vím, že to tak musí být a že je to tak v pořádku, že jsem velká holka a tohle - žít konečně úplně svůj život - zvládnu, tak vypořádat se s tím, že je celý můj dosavadní svět zabalený v krabicích ve skířni je... divný. Stejně jako v mém bývalém pokoji, i uvnitř mě něco najednou chybí a místo toho nastoupila divná palčivá bolest, ten smutek, který mi tam čas od času propaluje díru. A to příjemný není, i když vím, že s tím nemůžu a ani vlastně nechci nic dělat.

Čeká mě dokončení školy, práce a nějaký nový život, třeba i takový, jaký jsem si ho vždycky představovala a nebo jinačí, ale už budu sama a bez rodiny, která by mi stála za zády. Což bude pořád to, co jsem vlastně chtěla nejvíc, i kdybych neměla mít do pár let vlastní rodinu, děti... Cítím i tu náhlou samotu, že se vracím domů někam, kde to vlastně doma není a já bych chtěla, aby bylo. Ale nevyhodila jsem tu minulost pryč. Mám ji pořád v těch krabicích ve skříni, takže jednou ji zase vytáhnu a třeba všechno bude jak má být. I když to teda občas bolí, to jo. Ale nejspíš jo - je to tak dobře.