Moje diplomka mě stála hodně sil, ale byla založená na dvou věcech, které mám ráda - na fantasy literatuře a dramaťáku, takže nejlepší možná kombinace. A tak jsem osm týdnů chodila každý pátek do školy a pracovala s dětmi na lekcích, které se nakonec skvěle vydařily a určitě to byly ty nejpropracovanější lekce, jaké jsem kdy vytvořila - možná i jaké kdy do budoucna vytvořím. A pak ty hodiny reflektování a psaní teorie, nadávek, sezení u počítače do pěti do rána o mnoha a mnoha hrncích kafe... Nikdy bych nepředpokládala, že mi to bude trvat tak dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná do něčeho vložit tolik. Jak sil, úsilí, tak i slz. A je pravda, že myšlenky na "zbytečnost" té práce se mi honily hlavou neustále, jenže - bylo to moje dílo. A já jsem na tu jedinou knihu, kterou možná kdy napíšu, chtěla být hrdá. A jsem. Nejen kvůli známce, ale i kvůli tomu, jak kladně přijaté to bylo, a že ty lekce možná - možná - použijí i do časopisů z oboru nebo k jiné veřejné publikaci, aby to nezůstalo nevyužité ve studovně. A z toho mám nakonec moc dobrý pocit.
Po diplomce jsem chtěla, aby ze mě všechno aspoň na chvilku spadlo, ale následovala dlouhodobá praxe, která mi svou nesmyslností lezla neskutečně na nervy. Ne tím učením, ale tou spoustou zbytečných textů, které jsem musela odevzdávat (a po 117 stránkách diplomky - no uznejte). Ale prokousala jsem se i tímhle posledním předmětem a s novou vlnou elánu (ha ha) jsem se vrhla i do realizace diplomového projektu (už jsem byla FAKT naprosto vyždímaná) a nakonec i do učení se na státnice.Na státnicích je jako na všech zkouškách opravdu špatné, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě toho, co máte v hlavě. Co víc k tomu říct? Měla jsem strach, samozřejmě. Po první zkoušce z dramaťáku a obhajobě diplomky už o něco menší, ale stejně. Protože jsem už dopředu věděla o komisi, která si mě snad vyžádala, aby mi to na konci toho studia ještě nedala jen tak zadarmo...
A doopravdy to byl velký boj, ze kterého jsem naštěstí vyšla vítězně já. Nechci se tady rozepisovat o všech těch pocitech, které se mi honily hlavou, nezáleží na nich. Každopádně ale - státnice mi znechutily i ten úplný závěr školy, potvrdily, že celé to studium byla jen jedna velká šaškárna zakončená spoustou nervů, bolesma hlavy a hodinami a hodinami ztraceného času. Ale - je to možná všude stejné. A člověk má pak ještě krásný pocit z toho ukončení a titulu, že tu školu nakonec snad ještě začně mít rád. Báječně paradoxní.
Z češiny, kterou ovládám myslím ze všeho téměř nejlíp, mám nakonec trojku, ale to jen potvrzuje všechny mé domněnky o tom "úžasném systému". Pak dvě dvojky a dvě jedničky - dvě jedničky z toho, na čem mi vlastně záleželo nejvíc, takže myslím, že vlastně naprosté vítězství.
Vzpomněla jsem si na maturitu a na to, jak špatný pocit jsem po jejím zvládnutí měla. Ne že bych tentokrát zvládla skákat metr do vzduchu štěstím už těsně po poslední státnici, ale díky lidem, kteří jsou kolem mě, jsem celý ten proces zvládla mnohem, mnohem líp. Před zkouškami nebyly žádné slzy a při veškerém tom učení a strachování se byl někdo se mnou, a tak se překážky nakonec překonávají nejlíp. A po té závěrečné češtině mě doma na stole čekala překrásná kytice růží, takže mi to všechno dávalo nakonec mnohem větší smysl...
No... a co teď? To je ta otázka, že. Už nejsem student. Mělo by se všechno změnit, ale zatím se nic nemění. Krom teda toho, že se jak Šípková Růženka po dlouhém spánku probouzím a zjišťuju, co se vlastně všechno událo, jaká spousta věcí mi unikla a co tu na mě i po těch měsících čeká.
Byl to dlouhý boj. Ale jsem vítěz. Aspoň pro tentokrát :-)
Mgr. Markéta Zelená
Žádné komentáře:
Okomentovat