30% klesání

Proč to nikdy nevydrží?
Nevím, ale dělám, jako bych si už nezvykla. Vždycky, pokaždé, za ten můj mizernej život se všechno pokazí přesně v momentě, kdy mám pocit, že jsem spokojená, že vlastně nic jiného ani nechci.
Ale bolí to jak čert, to vám teda povím. Najednou se zase všechno tak strašně obrátilo a já nevím, čemu ještě dokážu čelit. Nebo spíš čemu nedokážu, protože cítím, že zase podléhám. A bojím se všeho, co mě může potkat. Už v tom není sám. Což ovšem neznamená, že jsem pochopila jeho situaci. Znamená to jedině to, že je to zase o něco... eh... bolestivější...
Tušili byste, jak dlouho může trvat dostat umělohmotnou flašku do koše na plasty?

Fakticky to osvobozuje, ta práce. Je to divný, ale když člověk kouká na ty děti, které jsou tak bezprostřední a upřímné a nic z mejch problémů je netrápí... dneska jsme si vydrželi celou cestu z Hradu do školy povídat o Hvězdných Válkách. Neuteču tomu, je to zkrátka všude. Slíbila jsem jim, že přinesu zítra do školy Darth Vadera. Odpoledne mi Kačka oznámila, že by mě chtěla místo jejich (nyní nemocné) učitelky. To bych se na tu vejšku mohla docela s klidem vykašlat, co?:-)
Odpoledne jsem s ředitelkou probrala pracovní podmínky. Vypadá to velmi nadějně. A navíc mě ta práce fakt baví. Asi bych měla být dokonale šťastná...

Bojím se o ni.
Připomněla mi minulost.
Minulost se připomněla sama. Připomíná se už několik týdnů.
Je víkend a neměla bych dopustit, aby se cítila jako já tehdy.
Snad to není podobné, snad on dostane rozum.
Ale nevím. A bojím se o ni.
Je to špatný na tom světě. Zdánlivě banální problém nejsme schopni vyřešit. Snažíme se o to moc? Nebo naopak málo?
Co s tím?