Desítky očí za oknem

Dnes jsem si s dětma ve škole povídala o komunikaci. Pochopili to, zdá se, mnohem rychleji, než já včera. Někdy bych chtěla myslet jako dítě.
Věci se boří jenom kvůli tomu, že někdo řekne, že někdo řekl. A lidi jsou z toho pak smutný.
Některý lidi jsou smutný z jinejch věcí.
A některý z obou najednou.
Nepřipadám si o nic míň charakterní a neztratila jsem ani jednoho kamaráda. Za uplynulý měsíc. A dokonce nemám ani pocit promarněného času. A v tomhle za sebou zřejmě táhnu neviditelný dav.
Což ovšem neznamená, že to nebolí.
Je občas dobré podívat se z okna...