pátek, dubna 10, 2015

Terapie psaním

Když mi bylo nějakých čtrnáct, začala jsem si psát deník. Vesměs šlo o nějaký soubor mých lásek více či méně naplněných, později to byla hromada řečí o všelijakém hormonálním zmítání a rozervanosti srdce. Skončila jsem s psaním v době prvního vážného vztahu. Návrat k tomu byl uklidňující a já si uvědomila, že mi to pomáhá. Takže v době, kdy mi nebylo úplně nejlíp, jsem si udělala zábavný rituál s poznáváním nových míst - především kaváren - ve kterých jsem si dala něco k pití, zákusek a hodinu dvě psala. Krásně mi to vyčistilo hlavu a obohatilo mě to o nové zážitky.

Začala jsem v Café calma, mojí známé a oblíbené kavárně v Dejvicích. Je to na příjemném místě a z menu si vybere každý, dělají zapékané věci, těstoviny, saláty (nejlepší saláty, jaké jsem kdy v restauracích měla) atd. Vždycky mi tam chutnalo všechno, co jsem si dala. Nevýhodou jsou už teď vyšší ceny a neoddělené prostory pro (ne)kuřáky.



Několikrát jsem navštívila kavárny Tchibo, kde si člověk může nakoupit zajímavé věci a zároveň si dát kafe. Mají i dobré sladké pečivo, člověk nikdy úplně neví, na co tam narazí. Klasika jsou croissanty, ale často mívají i různé bábovky, koblížky apod. Obecně mám Tchibo obchody ráda, mívají tam skvělé vychytávky, které člověk jinde neobjeví. Třeba formičky na malé bábovky, dávkovače těsta a i sportovní věci tam jsou kvalitní. Jako kavárna je to ale trochu přelidněné, hlučné a nepohodlné. Ale když je nouze...



Kočkafé Freya. Na tohle místo jsem se těšila strašně moc, protože to byla první kavárna v Praze, která zároveň s kafem nabízí možnost pohrát si nebo se pomazlit s několika kočkami a koťaty. Je v Bořivojově ulici a když jsem tam přišla, měli volno (kupodivu), takže to bylo příjemné posezení. Akorát kočky neustále okupoval někdo jiný, tak jsem se spíš koukala z dálky. Na kafe si už vážně nevzpomínám, ale jistě chápete proč :-).


Klidné místo na relaxování a psaní je Kavárium, malá kavárno-cukrárna v Bubenečské ulici na Praze 6. Hledala jsem, kam si sednout, chodila jsem kolem a tohle místo předčilo moje očekávání. Vážne milé posezení a super nápadité dezerty! (fotka z webu)


Jednou před angličtinou  jsem zavítala do obnoveného Café baru Paříž (bývalá kavárna Paříž), ale ať hledám, jak hledám, nemůžu už najít ani jejich fb stránky, takže se obávám, že skončili. Byli ve Francouzské ulici 50 a měli super domácí zákusky (já měla tiramisu - mňam) a barman byl celkem příjemně družný, takže to bylo i s popovídáním. Nabízeli tam koktejly za dost rozumné ceny.

Ke konci října jsem byla v hradčanské kavárně Pointa, v ulici Na Valech. Možná to bylo spojením negativních zážitků dříve toho dne, ale nijak zvlášť mě nenadchla. Byla poměrně veliká a přelidněná, pořád někdo proudil dovnitř a ven, takže lidem u prvních stolků (jako třeba mně) tam byla velká zima. To prostředí jako takové špatné není, kafe mají dobré, zákusky taky, ale působí to tak jako "profesionálně", ale přitom nic extra. Ceny vysoké.




Jednou jsem si potřebovala rychle sednout a narazila jsem na café Arkádia přímo uprostřed obchodního centra na Pankráci. Nebylo to samozřejmě nijak útulné místo, ale zase to mělo svoje určité kouzlo, sedět tam, psát si a čas od času koukat po všech těch lidech. I když ceny samozřejmě taky poměrně vysoké a vše se platilo hned. Což asi dává smysl.

 

Další v řadě - "Mikulášská" kavárna byla Café Faux pas na Vinohradské ulici. Mám to tam ráda. Ceny takový zlatý střed a mají tam jak dobré kafe, tak i poměrně velký výběr různého jídla, především palačinek. Na psaní nebo popovídání s kamarádkou je to ideální místo. I když taky poměrně frekventované.


Moje oblíbená "masovka" je CrossCafe, což má nějaké znaky všech těch Starbucks a Cost, ale přitom jsou tam lepší ceny, velmi dobrý výběr (kafe, čaje, zákusky...) a příjemné posezení. Chodím do něj často, nejčastěji na Strossmayerovo náměstí, Anděl nebo na I. P. Pavlova. Ve všední dny dělají také bezkonkurenční polévky.



Když člověk nemá zrovna čas procházet a zkoumat místa, zastaví se v nějakém obchodním centru. A "moje" obchodní centrum je Eden, kde jsem pečená vařená. Zastavila jsem se tam jednou v lednu v kavárně Collection, která je trochu odstrčená od všech těch fast foodů a měla zrovna nějakou akci na kafe a cheesecake a co bych byla za spotřebitele, kdyby mě to nenalákalo :) Takže místo bubble tea v "Tapi tea" (kde mají mimochodem mnohem lepší než ve zprofanovaném Bubbleology) jsem si sedla na kafe a sladké právě tam. Ceny rozumné, akce mě bavily a celkem se tam dalo i posedět.


V Costě nedávno začali prodávat ostružinové latté s bílou čokoládou a borůvkový "nízkotučný" muffin. Obojí znělo super-lákavě, zvlášť i v kombinaci se slovem "nízkotučný" a s tím, že se koupí přispěje na nadaci Táni Kuchařové pro seniory. Tak jsem si jednoho krásného dne dala v Costě obojí. Ona Costa je taková moje srdcovka, i když příšerně drahá. Když jsem začínala s "příjemnými dny", kupovala jsem si ve stánku Costy na Hradčanské kafe a vždycky mi udělalo obří radost, i když stálo majlant :-). Takže jsem přišla na latté a muffin a připadala jsem si děsně dobře, i když latté bylo přeslazené a muffin rozhodně není "nízkotučný"... nicméně na příjemné posezení v "buržo stylu" to bylo...



A když už jsme u "buržo stylu", podobně tomu bylo i ve vysoce autentické francouzské kavárně Milléme na Jiřího z Poděbrad. Je to pěkná kavárna, příjemné posezení, psát se tam dá, ale stačilo jednou. Ty zákusky, které vypadají opravdu dobře, se nepořídí pod stovku. Takže ve velkém stylu číslo 2. Zajímavý zážitek, velmi multikulturní!



No a co se kaváren týče, nejnovější zkušeností je spíš cukrárna než kavárna Yobar, která má mini-pobočku ve Vodičkově ulici. Je to velmi příjemné, malé, roztomilé místo, kde je teda hlavním tahounem frozen yogurt (rozumná cena 39 Kč za 100 gramů), na který plánuju někdy přijít i sem, nejen do Palladia a Funny Danny, které miluju a nakupuju vouchery přes Slevomat. Yobar má malinký pultík s židličkami, kam se dá sednout, dobré velké kafe a skvělé muffiny. Na tom maličkém pultíku se ale psát nedá, to tedy ne. Ale na krátké "single" posezení přímo uprostřed velkoměsta je to bezvadné místo. Voucher na kafe a muffin jsem mimochodem taky sehnala přes Slevomat :)


Tolik asi ke kavárnám, ale se Sokarem zkoušíme i čajovny. Mezi prvními novinkami byla čajovna Shi-sha 2, která byla velice příjemná a mají tam nejlepší masalu, kterou jsem kdy pila :) Je to taková typická "obřadová" čajovna, nebo aspoň na pohled, obsluhují tam docela normální lidi. Je to super místo, jak na posezení, tak na psaní, ceny mají rozumné, čaje skvělé.


Další byla Andělská čajovna v Ječné, která zklamala. Ceny velice vysoké a prostředí takové doupě... kdybych nevěděla, že jde o čajovnu, asi bych se tam bála vkročit. A na stěnách mají holotropní obrázky :-). Takže jsme tam pobyli tak hodinku a pak šli do naší známé Květinové čajovny v Myslíkově. Taky je to trochu srdcovka, protože jsem tam byla nedlouho po rozchodu a všechno jsem tam mohla říct a svěřit aspoň na chvíli do rukou někoho jiného... Ráda se tam vracím, i proto, že tam mají bezvadné čaje, milou obsluhu, pěkné věci jako ručně dělané přívěšky, náučnice... spoustu různých sladkostí a i něco rozumného "k večeři". Na posezení bezvadné místo. Ale zavírají docela brzy, takže jsme zavítali ještě do kavárny Dobrá trafika v Korunní, kde mají super výběr různých nápojů i pochutin. Nekouří se tam, takže na delší večerní popovídání ideální místo. A jistě by bylo i na psaní, kdybych na to někdy měla čas :-)


No a Peklo... Teda oficiálním názvem Čajový bar Peklo nebe ráj. S obří nabídkou všeho možného (včetně skvělých bubble tea, piva, pizzy a desítek dalších věcí). Zatím vše, co jsem tam ochutnala, bylo super a přidávají stále nové a nové věci. Každou druhou neděli se také pořádají kvízy na týmy, které většinou docílí, že si člověk připadá jako naprostý idiot, ale je to zábavné :-) A v ceně kvízů je i nějaký drink a něco malého na zobání a tak... Peklo je místo, kam se dá vracet pořád a já se tam vracím vážně ráda. Na psaní, popovídání, deskovky, větší srazy... prostě na cokoliv.


Nevím, na kolik kaváren (čajoven) jsem ještě zapomněla, ale určitě na nějaké ano. Také jich mám spoustu vyhlídnutých do budoucna, protože i když už to psaní tolik nepotřebuju jako kdysi, pořád mě to baví a pořád si tím čas od času čistím hlavu. Také zachovávám ty děsně chytré myšlenky pro budoucí generace... :) (Jednou se někdo bude možná trochu divit...!) Kdybyste měli nějaké tipy na super místa, neváhejte mi je napsat!

čtvrtek, března 19, 2015

Truly Madly Deeply

Stála jsem na místě, kde natáčel. Mluvila jsem s lidmi, se kterými taky mluvil. Vidět ho byl můj velký cíl a hlavně velký sen, ale vlastně jsem tak úplně nevěřila, že se mi někdy splní.

První zpráva, že bude Alan Rickman v Čechách na zahájení Febiofestu se od nějakého 2. března rozšířila internetem jako lavina. Uvědomovala jsem si, že je to velká a dost možná poslední příležitost ho vidět, tak jsem rozeslala zprávy, maily, smskovala... (...) všem svým známým, kteří mají známé (kteří mají známé), abych měla možnost ho aspoň koutkem oka s jistotou zahlédnout. Obtelefonovala jsem dokonce spoustu lidí, což pro mě s mou fóbií z telefonování cizím lidem BYL úkol hodný obdivu. V kině jsem se nicméně dozvěděla, že zahájení není veřejné a samozřejmě mi ani neprozradili, kdy začne.

Relevantní informace, které zachránily můj sen, jsem se dozvěděla od Andrey. Rozhodla jsem se, že nepromeškám vůbec žádné šance a šla si stoupnout k hotelu, ve kterém se měla konat konference, hodinu předem. Když jsem přicházela na místo, viděla jsem shluk lidí, jak běží k někomu bělovlasému. Byl to Jean-Jacques Annaud, takže můžu hrdě prohlásit, že mám ve sbírce setkání s dalším slavným člověkem.

S lidmi, co tam čekali, jsem se dala do řeči. Byli to "sběratelé" podpisů, mluvili o všech možných festivalech a místech, která navštívili, všichni se spolu znali, čas od času pozdravili někoho dalšího, o některých mluvili hrozně. A vyprávěli samozřejmě i zážitky s Alanem, protože někteří jeho podpis už měli. Takže během pár minut jsem se dozvěděla, že ve skutečnosti není zdaleka tak šarmantní jako ve filmech, že zásadně nepodepisuje fotky z Pottera, že zásadně nepodepisuje nic modrou barvou, pouze černou, taky že většinou nemívá dobrou náladu, takže kdo ví, jestli se vůbec k nějakým podpisům uvolí... Popravdě? Mně to bylo úplně jedno. Můj cíl byl vidět ho. Fotku jsem neměla, jen sešit a fixu. Ale černou, to se musí nechat.

Reálně taky hrozilo, že je ubytovaný přímo v tom hotelu, kde se konala konference, takže bychom ho neviděli. Navíc po chvíli přišla nějaká paní z hotelu se slovy "můžu vám pomoct?" Když jí někdo odpověděl, že čekáme na Alana, odkázala nás na jiný vchod, ale sběratelé už měli praxi v nedůvěřování lidem, takže jsme samozřejmě zůstali na místě :-) A já teda měla ještě spoustu plánů, od čekání, až bude odjíždět na zahájení, až po to samotné zahájení, o kterém prý ale vědělo mnohem více lidí. Tady nás čekal jen takový hlouček, podmínky naprosto - naprosto - dokonalé.

A přijel. I když už jsem v to skoro nedoufala, nějaká paní ale viděla auto a poznamenala, že v tomhle vždycky jezdí. A mě teda nezklamal.

Jestli není tak šarmantní jako ve filmech? Noo, zkuste být šarmantní k lidem, kteří se vetřou prostě všude, i když to má být naprosto tajné a pak vás obohacují historkama o tom, jak je to pro ně velká čest vás potkat. A takhle dokola a dokola a dokola, roky a roky. Pro mě nic ze svého šarmu neztratil, ani v pokročilých letech. Stál tam těsně vedle mě Hans Gruber, sheriff z Nottinghamu, Metatron, Tybalt a... Severus Snape. Byl to on, bez debat. Každé jeho "Name?" znělo jako: "Detention, mr. Potter." Believe me, I can tell! (Mimochodem - je vyšší než jsem čekala!)






Dneska se mi splnil životní sen. Viděla jsem Alana Rickmana. Mám jeho podpis a svoje jméno jsem vyhláskovala bez jediné chybičky, což je obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak se mi klepaly ruce a hlas měl tendenci se mi zadrhávat někde v krku. Z toho pocitu štěstí budu žít ještě několik týdnů. Minimálně.



A teď už můžu v klidu umřít.

Díky, Andreo. Jsem Tvým dlužníkem!

PS: Na focení nebyly nejlepší podmínky a navíc - ta třesoucí se ruka, hrůza! ALE sběratelé mi slíbili, že mi pošlou fotky z lepšího foťáku. Tak uvidíme :-)


úterý, března 17, 2015

Běhací sushi

Nápad psát tenhle blog vznikl u jednoho "running sushi" posezení s Martinem. Takže o tom všem víc, protože už jsem navštívila čtyři různé podniky a tím to zdaleka nekončí...


Většina z vás asi ví, že running sushi je sushi (a další /většinou/ asijské speciality) na bežícím pásu, mezi kterými si prostě můžete vybrat, co vás zajímá a sníst to, co chcete a kolik toho chcete. Když jsem o tom slyšela poprvé, přišlo mi to jako myšlenka úplně na hlavu. Stojí to přece spoustu peněz, v normální čínské restauraci zaplatíte míň a najíte se úplně stejně, nebo spíš se nepřejíte, což mělo být plus. Ano, to je plus, ale je to naprosto jediné plus, které "normální" sushi oproti running sushi má.

Když mě prvně vzala Tereza na running sushi na Smíchově, byla jsem z toho úplně naprosto paf. Tolik věcí, které jsem potřebovala všechny vyzkoušet a ochutnat! Při dalších návštěvách už jsem začala porovnávat, hodnotit a vysloveně zkoušet novoty, což samozřejmě není vždycky úplně to pravé :-).
 
Ale tedy při první "ochutnávce" jsem poznala, že je to prostě geniální. A to ani nemusíte být fanoušci ryb, je tam naprosto běžně kuřecí na tisíc způsobů a stejně tak hovězí. Pak samozřejmě sushi v různých formách, krevety, škeble a spooousta sladkých specialit. K tomu nějaké to ovoce - meloun, jahody, lichi, ananas. A kokosové mléko. Mňam! Navíc je to všechno v podstatě "lehké" jídlo, takže vám z toho není špatně a ani to nijak zásadně nezasáhne do jakýchkoliv dietních plánů. A pokud chcete tedy nějaké tipy, tak tady jsou:

Restaurace MAKAKIKO OC Nový Smíchov a Palladium 
http://www.makakiko.cz

Rozdíly: Ne moc velké, asi bych neohodnotila, kde mi to vyhovovalo víc. Možná o chlup na Novém Smíchově, ale to mohlo být denní dobou, tzn. jiným výběrem jídla. Obsluha je hodně podobná, servis také. Prostředí příjemnější na Smíchově, v Palladiu je větší blázinec, který víc vidíte.


+
  • Poměrně časté doplňování a obměňování jídla, pokud je restaurace plná, což je skoro pořád. Pravidelně se tak vrací oblíbené věci (i když pak zase mizí, takže si musíte nachytat "do zásoby").
  • Dva pásy - nahoře výběr teplého jídla, dole studeného. 
  • Velikánský výběr slaného i sladkého. Maso všech druhů, typů, vůní. Různé sladké koláčky, knedlíčky, pudingy apod. 
  • Mezi teplými jídly i polévky, smažená kukuřice, smažený banán. Mezi studenými čas od času výborná jahodová zmrzlina.
  • Rychlá a nevtíravá obsluha. 
  • Na stolech zásoba všeho, co můžete potřebovat - ubrousky, nové hůlky, příbor. Samozřejmostí je sojová omáčka a wasabi. Zázvor běhá na pásech, takže si ho můžete ulovit k sushi.
-
  • Spousta lidí. Takže pokud přijdete "ve špičce", budete čekat (a že čekat v restauraci typu "all you can eat" je někdy faaakt na dlouho). 
  • Protože je tam hodně lidí, většinou je štěstí, že je jeden stůl volný. Takže si nemůžete vybrat, kde chcete sedět. Pokud vím, stoly se nedají rezervovat.
  • Pokud sedíte u stolu v zadní části, ty nejlepší věci z pásu už si uzme někdo jiný :-)
  • Vysoké ceny. Obědy (11 - 17 hod) ve všední dny za 318 o víkendech za 338; večeře za 398. 
  • Nemají hrášek ve wasabi. Nebo jsem ho aspoň neobjevila ani na Smíchově, ani v Palladiu.





Restaurace JIU ZHOU Otakarova
http://jiuzhou.cz
Kamenná restaurace na Otakarově (zastávka Otakarova nebo kousek výš Náměstí Bratří Synků), kde je vhodná rezervace předem, ale není nutná. V té jsme byli s Martinem a bavili jsme se o naší "potřebě" ochutnávat nové věci a pouštět se v jídle do trochy dobrodružství...

+
  • Malá restaurace s příjemným prostředím.
  • Rychlá a moc milá obsluha. Jedna ze servírek mluví dokonce česky bez přízvuku!
  • Výběr ač není tak velký, je dostačující. Příjemné kombinace slaného, sladkého dostatek. 
  • Sladké: medovník!
  • Slané: hrášek ve wasabi!
  •  Protože je restaurace komorní, je většinou na výběr i stůl a nemusíte se bát, že vám někdo vyfoukne ty nejlepší speciality přímo před nosem.
  • Velký výběr různých zeleninových salátků.
  • Menší porce - člověk zvládne víc ochutnat.
  • Mají lichi a mají ho hodně! :-)
  • Dá se rezervovat místo, dokonce i online.
  • Je možnost výběru velkého stolu pro čtyři i malého stolku pro jednoho. Pokud jste solitéři, můžete prostě jen sedět, koukat na jídlo a vybírat si dle libosti.
  • Cena. Po - pá obědy (11 - 15 hod) 209, večeře (17 - 22) 299. O víkendech celý den 299.
-
  • Pouze jeden pás, tedy bez rozdělení na teplé a studené speciality. Proto je absence některých jídel, jako třeba zmrzlina apod.
  • Kokosové mléko jezdí jen velmi sporadicky :-)
  • Nemají takový výběr jiných mas než ryb a mořských potvor.
  • Jindy než přímo v uvedených dobách running sushi nefunguje. Tj. nechoďte mezi 15 a 17 hodinou.
  • Je to uzavřená restaurace, takže načichnete. To je velká nevýhoda oproti "open space" obchodním centrům.

Restaurace GINZA Atrium Flora
http://www.ginza.cz/
Sice v obchodním centru, ale trochu komornější restaurace. Byla jsem s maminkou a tím jsem jí ukázala kouzlo running sushi. Ceny "střední" (nezařadím ani do plusu ani mínusu) - 288 (11 - 17 hod), 388 (17 - 22 hod).

+
  • Dva pásy, teplý a studený.
  • Velký výběr všech možných typů masa v různých omáčkách. Skoro mi přišlo, že to bylo zaměřené na "nerybí" část lidí, protože sushi tam bylo myslím méně, než ostatního masa. Ale to kuřecí a hovězí bylo teda exkluzivní.
  • Nekončící zásoba lichi a kokosového mléka a hrášku ve wasabi! :-)
  • Zajímavě dělané maki s různými ingrediencemi uvnitř. Moje objevitelská duše plesá!
  • Vynikající cheesecake. Ten se jim teda vážně musí nechat. Maminka snědla asi pět porcí :-)
  • Občas se podnik objevuje na Slevomatu, kde je pak "oběd" za 449,- pro dva (nevím, jak večeře).

-
  • Malý výběr sladkého. Kromě toho cheesecake, který jezdil jen chvilku, tam byl nějaký knedlíček v kokosu s mákem, v sezamu s jedlým kaštanem a podivný hnědý koláček. Sladká část byla trochu zklamání.
  • Poměrně málo "zvláštních" ryb. Jen taková ta klasika - losos, krab atd.
  • Obsluha ne úplně příjemná. 
  • Na stolech jedny hůlky, jeden ubrousek a sojová omáčka s wasabi. Trochu malý "servis" podle mého. Na požádání samozřejmě cokoliv přinesli, ale skoro by to mohla být samozřejmost. 
  • Omezený čas - 2 hodiny.
  • O víkendech celkem beznadějně plno, rezervace nutná tak 14 dní předem. Je to dáno těmi stejnými cenami.
  

A kam příště? Mám v plánu opět malou a levnější "kamennou" restauraci BAIFU u I. P. Pavlova. http://www.baifu.cz/ Dám vědět!

Update 30. 3. 2015
Restaurace BAIFU Bruselská
Asi nakonec trochu zklamání... Čekala jsem, že to bude hodně podobná restaurace jako Jiu Zhou, ale byla znatelně horší.

+
  • Dobré ryby - obecně sushi se jim fakt dařilo, čerstvé, chutné.
  • Smažený krab, kterého jsem zatím viděla jen na Flóře. Byl super.
  • Cena 209 za obědy ve všechní dny, jinak večeře a obědy o víkendech a ve svátky 289.
  • Dobré místo.
-
  • Absence jiných typů rybích specialit než jen sushi a maki s lososem. Nebylo tam fakt nic moc.
  • Smažené věci byly hodně "olejové". Některé věci mi dokonce přišly smažené na přepáleném tuku.
  • Malý (téměř žádný) výběr sladkého. Jeden piškotový koláček s nějakým ovocem a puding. Vše.
  • Neměli lichi nebo ho měli jen jako součást poměrně velké ovocné misky.
  • Vůbec neměli kokosové mléko. A to jim teda nezapomenu!
  • Jen jeden pás. Brambory a jiné věci tam jezdily dlouho a byly studené.
  • Talířky na pásu na sebe byly hodně namačkané, někdy ve dvou vrstvách. Člověk by si řekl, že bude větší výběr, ale nebyl. A stávalo se, že s talířkem nahoře člověk sebral i "pokličku" z jídla dole a že se to různě zasekávalo atd.
  • Obsluha nic moc - neodnášela talířky nijak často, nezeptala se ani na pití atd. 
  • Prostory sice docela pěkné, ale stísněné. Stolů bylo víc namačkaných na sebe, k jednomu stolu byly sice čtyři židle, ale čtyři lidi by se tam sotva vešli. Leda hodně malí lidi a ne v kombinaci s neodnášením talířků...
  • Uvnitř restaurace to bylo dost cítit rybinou.

A příště? Zkusím restauraci Pitaya. Je to sice na kraji světa, ale vypadá to slibně!

A co vy a vaše zkušenosti s running sushi?

sobota, března 14, 2015

Muffiny

Je to bezkonkurenční objev, vážně. Dá se dělat na sto různých způsobů a vždycky je to dobré. Jen je třeba pár věcí vychytat.


Ingredience:

250 g mouky. Je to přibližný údaj a mouka může být téměř jakákoliv. Já ve snaze žít "zdravěji" dávám pšeničnou celozrnnou, ale už jsem zkoušela i s žitnou nebo jejich kombinací a je to taky super. Původní recept je s hladkou.
50 g cukru. Původní recept je se 100 gramy, ale pak je těsto děsivě přeslazené. Můžete samozřejmě nahradit (nebo zkombinovat) s medem, agávovým sirupem apod., pokud máte spoustu peněz nazbyt. Já do posledních kusů zvolila třtinový cukr.
Prášek do pečiva.
Špetka soli.
Vanilkový cukr.
2 střední vejce.
200 ml mléka. Případně jogurt a mléko, nebo smetana, zakysaná smetana apod.
85 g rozpuštěného másla. Dá se vynechat a ničemu tím neublížíte. Možná naopak.

Možné přísady: ovesné vločky (namočené v mléce), nasekaná čokoláda (jakákoliv), oříšky, nastrouhaná mrkev, ovoce ideálně typu maliny, rybíz, borůvky... atd. Fantazii se meze nekladou.

Postup je úplně jednoduchý. Smíchat suché přísady zvlášť, pak je nasypat do "mokrých". Nemixovat, pouze promíchat. Naplnit formičky do přibližně 3/4 a do trouby na 180° C na cca 25 minut.

Možné potíže: 
Asi jsem hloupá, ale myslela jsem si (fakt), že košíčky určené na muffiny udrží těsto uvnitř. Neudrží. Samozřejmě - těsto teče, takže se papírové košíčky rozmočí, těsto vyteče a pak je všude. Takže se jich buď musí dát x na sebe nebo pořídit speciální muffinový plech, který je sice super, ale osobně preferuji silikonové... všechno. Teda všechno na pečení. 



Co se plnění košíčků týče, to je taky boj, samozřejmě se to dá dělat lžící, ale teď jsem objevila úžasnou věc v Tchibu - dávkovač na těsto. Hloupost, ale pomohla maximálně a mám v kuchyni čisto jak ze škatulky.





Na muffiny se samozřejmě dělá spousta různých ozdob, krémů, posypek apod. Na to zdobení mě ale moc neužije, takže já spíš radši kombinuju a vymýšlím nové věci přímo do těsta. Poslední muffiny byly s ovesnými vločkami, různou čokoládou, malinami a z celozrnné (pšeničné a žitné) mouky. Nemůžu je přestat jíst!

Brandnooz box

Mám strašně ráda překvapení. A tohle je příjemné, chutné, variabilní a relativně levné překvapení každý měsíc, které nikdy tak úplně nemůže zklamat. Je to Brandnooz box, gastro Vánoce každý měsíc.

Princip je jednoduchý - prostě si předplatíte box na určitou dobu - samozřejmě je to levnější, pokud se to zaplatí třeba na celý rok, ale ani 222 korun mi nepřipadá nic tak strašného, když je to dlouhodobě. A ke konci měsíce vám přichází box s jídlem. Mají to být jakože novinky na trhu, což ne vždycky tak úplně jsou, ale hodnota toho jídla (event. pití, můžete si zaškrtnout i možnost alkoholu) je dohromady minimálně 330 korun. Bývají tam různé sladkosti i slané věci (chipsy apod.), džusy, těstoviny, ale i takové různé přísady, na které člověk běžně třeba nenarazí a vyzkoušet je znamená zabloudit do nějakých nových vod (tématické, že?). Takže třeba nějaké nové koření, mouka, omáčky, hořčice atd. atd. Z drtivé většiny je to všechno samozřejmě trvanlivé, až na úplně drobné výjimky.

Jestli máte rádi překvapení a rádi zkoušíte nové věci, můžu jedině doporučit. A pokud byste náhodou chtěli, ráda bych doporučila i "oficiálně", protože mi z toho samozřejmě plynou nesporné výhody. Takže dejte vědět dřív, než se sami přihlásíte! :-)


Poslední box byl za mě super. Celozrnné Tuty jsou takovou záplatou na mozek, aby lidi měli pocit, že jedí něco zdravého, pak klasické tyčinky, Lipton čaj (ti teď vymýšlejí pořád něco nového, tentokrát je příchuť "borůvkový muffin" :-)). Jumex džusy jsou v boxech taková klasika, mně to nevadí. Koření perfektní, energeťák ok a nejlepší věci byly ovocné tyčinky a mátový sirup. Nadšení.

Pokud jste pak na stránkách aktivní a hodnotíte, získáváte body, za které se dají koupit oblíbené produkty ve věrnostních akcích. Hned jsem sáhla po dalších tyčinkách, tentokrát grepových.

Takže... konec chvály. Občas tam jsou taky věci, na kterých si extrémně nepochutnáte, ale většinou jsem tam objevila něco naprosto perfektního a mně to za to překvapení rozhodně stojí.

pátek, března 13, 2015

Změny

Takže... doba pokročila. Doba pokročila hodně a na "vině", že jsem se vrátila k blogování je vlastně Martin, který mě přivedl na myšlenku nějakých větších zápisů než jsou jen výkřiky do tmy na facebooku. A smysluplnějších.
Ale zároveň s myšlenkou vrátit se ke psaní přišla myšlenka "o čem teda do háje psát?" Protože upřímně si přiznejme - za tu dobu se stalo milion věcí. Stalo se mi milion dost příšerných vztahových věcí, o kterých ale buď všichni víte, nebo si je domýšlíte, nebo jednou najdete odvahu se prostě zeptat a nic z toho, co bych tady napsala, by nemělo větší smysl než třeba někomu něco vrátit, někoho vytočit nebo se duševně obnažit, což mě možná bavilo ještě tak ve dvaceti, ale teď už, pokud nějaké obnažování, tak prostě ne duševní.
Jako jo - pokud jste na tenhle blog narazili až teď, můžete si projít ne tak starou historii a přijdete na to, že vylívání si srdíčka na internet prostě patřilo ke mně a ač to bylo hrozný sebevíc, nestydím se za to. Autorka Twilightu by možná zírala (beztak ten styl určitě okoukala ode mě). Takže jsem si nechala svůj starý blog, obnovila, co se dalo a smířila se se všemi možnostmi od ztrapnění až po to, že mě jednou nějaký čtenář poplácá po zádech se slovy: "ty si teda troufáš".

A teď drobné review:
Co se teda nezměnilo? Mám pořád kocoura. Pořád stejného, i když u něj víc než u jiných koček platí, že má devět životů. Teda teď už nemá, po výskoku z okna, rozdrápání se po celém těle, selhávání ledvin, následném selhávání jater, a nutnosti aplikace jícní sondy už mu už zbývají jen čtyři, ale pořád má přede mnou ještě náskok. Jsem stále bezdětná, což v poslední době vnímám velmi, velmi pozitivně. Pořád jsem učitelka, což je někdy na pováženou, ale jako práce mě to baví a zrovna teď mám skvělé období s třídou plnou nadšených a nezkažených prvňáčků. Pořád mám ráda stejnou (dobře, trochu obměněnou) partu geeků a v zásadě i ty filmy, seriály a knížky, kterýma se ti geekové zabývají. Nezměnila se moje potřeba psát, hodně věci sdílet, vídat se s kamarádama, tancovat, občas věcem dávat významy, které si nezaslouží a hodně, hodně fantazírovat. Pořád se angažuju na FFku v linii Harryho Pottera a taky pořád vymýšlím divadlo na StarCony (Scon).


A co se změnilo? Už nejsem zadaná a jsem ve správné fázi, kdy si to velmi užívám. Změnila se škola, kde působím a taky studuju DAMU. Teda spíš se už snažím ji dostudovat. Bydlím teď dočasně v krásném velkém bytě, který by chtěl ještě trochu zařídit a bydlím tam většinou sama, někdy přijíždí fis, právoplatný majitel. Nejlepší na bytu je kuchyně a té se bude týkat hodně zápisů. Změnila jsem se já, z nějaké podstaty: neřeším už tolik nesmyslů, nejsem zdaleka taková drama queen, jako jsem bývala. Rázně se změnil počet mých zkušeností a v současné době i všeobecný názor na mužské, ale to z určité části přisuzuju ještě ne zcela dávnému rozchodu, takže to asi časem přejde. Od určité doby víc sportuju - běhám, chodím pravidelně tancovat, skáču přes švihadlo. I tu posilovnu občas navštívím. Je to jeden z důvodů největší životní změny. Jsem totiž teď v životě šťastná - jako já, bez přívlastků. A taky úplně jinak jím, což je nejdůležitější věc pro tenhle blog.



Jedno z předsevzetí, které jsem si na začátku roku dala, bylo, že každý měsíc udělám (upeču, uvařím) nějaký nový recept. Zatím mě mnohem víc baví to pečení, ale i k vaření se pomalu prokousávám. A s Martinem jsme řešili, že by bylo super mít nějakou partu lidí, se kterou jednou za čas půjdeme do nějaké "zahraniční" restaurace a ochutnáme divný věci, který tam budou mít, zjistíme si něco o tom jídle, o té zemi a bude to s kulturním zážitkem. A o tom se přece taky dá psát. Všechny lidi na světě zajímá jídlo, ne?

-- jako, ono to asi nebude jenom o tom jídle. Ale dost možná hlavně. A vůbec. Uvidíme.

pondělí, března 09, 2015

Nalodit se!

... A vítr do plachet! Brzy sem popíšu úplně všechno, co se za těch pět let přihodilo. No, spíš sem nepopíšu vůbec nic, ale napadlo mě, že by bylo zajímavé začít s pokračováním a vrátit se "na jednu loď".

A proč vůbec tenhle název blogu? Kdysi jsme si v rozervanosti pubertálních let psaly s kamarádkou v době vyučování (jak jinak) o nějakých mužských a dalších starostech (ale ty největší se vždycky týkaly chlapů)... Já něco napsala a ona na to: "Jak je vidět, jsme s Markétkou na jedné lodi. Bohužel pro nás, nikde nekotví. Zmítáme se v bouři a vlnách a nemáme možnost úniku."

No a mě to zaujalo i po těch letech. Je pravda, že loď opravdu nikde nekotví, ale naštěstí jsem teď v těch klidných vodách. Zpátky do doby puberty bych se nechtěla vrátit ani za nic!

A brzy o něčem zajímavějším...


sobota, září 18, 2010

Zpátky do lavic (tentokrát už napořád?)

Je to už tři týdny od nastoupení do mé nové práce a já si konečně našla chvilku o tom něco napsat. Před třemi měsíci jsem složila státnice, poslala životopis na pár škol a z Ohradní mi volali hned další den brzy ráno, že jsou mým životopisem nadšení a ať přijdu ASAP. Přístup všech lidí na té škole mě mile překvapil. Bylo to opravdu něco jiného, než v "prestižních" Kunraticích, kde po mně chtěli, abych je přemlouvala a dokazovala jim, že jsem to zrovna já, koho by měli vzít. Tady to byl milý a vyrovnaný pohovor. Nebyli rozhodnutí, že mě vezmou, ale už od začátku mi dávali najevo, že si mě váží. Jednání bylo příjemné, slíbili že zavolají za tři dny. Ozvali se o den dřív. Báli se, že bych mohla hledat ještě jinde, ale já nehledala, po těch dvou pohovorech jsem si byla celkem jistá, jeden z důležitých faktorů bylo mimo jiné to, že Ohradní je asi kilometr od mého domova, takže to budu mít do práce kousek. A navíc mají pěkné stránky (a jsou na ně jaksepatří pyšní :)).
Přes prázdniny jsem ještě trávila spoustu času ve staré práci a čím víc se blížil konec prázdnin, tím víc jsem se těšila, až tam skončím. Navíc se Petr rozhodl, že zrovna v době mého posledního volna bude on pracovat každý den až do šesti, takže jsem dovolenou rozhodně nijak zvlášt neprožívala. Ale uteklo to a nastalo 30. srpna.
Bála jsem se. Měla jsem čeho. To množství informací, které se na mě hned první den nabalilo, bylo očekávané, ale i tak pro jednu hlavu nezvladatelné. Pořád jsem měla v ruce tužku a papír, abych nic nezapomněla, zapisovala jsem si úplně všechno, co mi kdo řekl, připadala jsem si ne jako učitelka, ale jako sekretářka. Bez počítače. Bez psacího stroje.
A všechny tyhle věci byly o to složitější, že každá ta věc se týkala něčeho jiného a já první den nachodila kilometry. Bylo to: zdobení třídy. Jasně, že jsem věděla, že si musím vyzdobit třídu, jen jsem tak úplně nečekala, že se to bere tak vážně. A první den jsem se pochopitelně netáhla s hromadou obrázků, takže běhat za kolegyněma a čekat, co mi půjčí... Špendlíky byly taky problém - pochopila jsem, že mi ta prostě nikdo nic nedá, takže zase samé půjčování. Do toho ještě do nějakého skladu pro pomůcky na stěnu - vyjmenovaná slova, vlastivědá mapa... Dál bylo potřeba sehnat si věci do kabinetu. Moje kolegyně (velmi příjemná paní, na tu mám vážně štěstí) byla několik let v kabinetě sama a věci pro mě byly na spoustě různých místech ve škole. Ta škola je velká a ze začátku pro mě byla jako jedno velké bludiště. Musela jsem sehnat stůl, jedny poličky, druhé poličky... no děs. Pak porada. Další vlna informací, další tři popsané stránky. Měla jsem dojem, že mi ta hlava musí co nevidět prasknout.
No a pak ještě ta zbylá výzdoba - sehnat provaz, natáhnout ho na stěny a pověsit tam to, co jsem sehnala od kolegyní, dodělat ty nástěnky... pak nechat přinést a zapojit počítač (školník běhal po celé škole, ani kdybych věděla, jak vypadá, nemohla bych ho pořádně najít). Pak taky lavice, odstranit přebývající, rozestavět je atd., sehnat si věci po všech těch dětech... Odcházela jsem kolem čtvrté a byla jsem mrtvá jako už dlouho ne.
A další den další informace. Dodělání třídy, papírování, příprava na to, že zítra už přijdou děti. Nemůžu tady vypočítávat úplně všechno, co se dělo, myslím, že předchozí informace pro ilustraci stačí. V úterý jsem se začala především obávat. Věděla jsem, že je strašná spousta věcí, které nevím. Kdy dostaneme učebnice? Jak známkovat? Jak se vypořádat s individuálními plány pro dvě děti, které budu mít ve třídě? Jak vyplním třídnici? Žákovské? Jedna otázka byla zodpovězená a naskákalo deset dalších. Děs.
A pak prvního září. Byla jsem nervózní a těsně před osmou jsem ještě psala smsky na uklidnění :-). Přišli se na mě podívat nervózní rodiče. Moje třída měla smůlu - každý rok jinou učitelku, takže se teď všichni rodiče očividně děsili, co k jejich dětem přijde tentokrát. A pak už vyučování.. Měli jsme jenom jednu hodinu, a ta utekla hodně rychle. Mrzelo mě, že ještě nemáme ve třídě koberec, takže povídání a seznamování proběhlo skoro celé v lavicích, navíc jsme teda museli vyplnit ještě spoustu věcí, takže času bylo vážně málo. A pak se rozutekli a já zůstala trochu zmatená někde na chodbě, jen jsem doufala, že někoho někde nepřejede auto a mě nezavřou hned první den.
Pak už to dětmi bylo v pohodě. Všichni jsou hodně živí, mám tam pár expertů, ze kterých už mi párkrát tekly nervy, ale v zásadě mě to vážně baví a je fajn, že co se inteligence týče, jsou na podobné úrovni, nemám tam žádné děti s dyslexií, dysgrafií atd. Jeden kluk je z Číny a moc nemluví. Měla jsem z toho setkání strach, ale nakonec je to asi ten nejfajnovější kluk, kterého v té třídě mám.
Co je ale mnohem horší než děti, je ten šílenej systém. Dvacetkrát vyplňovat do žákovské něco, co by stačilo jednou napsat na počítači a vytisknout. To samé třídnice, údaje o žácích v počítači, katalogové listy... Od začátku roku jsem vyplňovala jména, data narození, maily a čísla na všechny rodiče už asi desetkrát. A měli byste slyšet, jak u toho nadávám. Čekala jsem vopruz, ale tohle je fakt extrém. A každé písmeno musí být správně, tady římské číslice, tady normální, tady tiskace, tady psace, tady kapitálkama, tady zase ne. Tady perem, tady tužkou... fakt to je něco naprosto neuvěřitelnýho. V dnešní době... každý den si říkám: proboha PROČ? Ti dementi, kteří to vymýšlí, by měli jít zametat chodníky, dělali by něco mnohem užitečnějšího, než dělají teď. A inspekci, kterou se nám v jednom kuse vyhrožuje, by taky měli povyhazovat. To je neuvěřitelný, co všechno se musí dokazovat, vypisovat... přesně použít jeden typ sloves a žádný jiný... A při tom všem mi samozřejmě běží hlavou: Proč nás něco takového neučí na škole? Pět let naprostých nesmysů, o kterých hned druhý den zjistíte, že už je nikdy nebudete potřebovat, ale ty důležité věci nikde. Za ty dva týdny jsem ani jednou nepsala žádné pojebané cíle hodiny z pohledu žáka, učební plány nebo reflexi na své vlastní lekce. Ani jednou jsem nepřemýšlela o stupidních klíčových kompetencích. Zato jsem asi tisíckrát přemýšlela nad tím, jak strašně bych těm našim pseudoučitelům z vysoké přála, aby si vyzkoušeli týden mít vlastní třídu a doopravdy učit, ne sedět na zadku, polemizovat o tom a poplácávat se po rameni, jak to zase báječně vymysleli.
Za dva týdny s dětmi jsem se toho naučila víc než za pět let na vysoké. Protože to ještě beru zodpovědně, odcházím téměř jako poslední. Dělám si nějaké přípravy, ale je to pár řádků, cokoliv víc by bylo zbytečné, protože stejně nakonec musíme jet podle učebnic a plnit plány. Kolegyně na mě občas koukají jako na blázna, na rozdíl od některých fakultních blbečků totiž vědí, že je potřeba mít aspoň nějaký volný čas. Mám bolesti hlasivek. Po šesti vyučovacích hodinách v pátek i bolesti hlavy. Nic nestíhám, pořád je toho tolik a každý den končí dřív, než by končit měl. Nikdy neodhadnu, jak rychle si budou děti balit věci a čeká se na nás den co den ve družině. Každý den jenom trnu, abych něco nezapomněla oznámit, aby bylo všechno napsané, potvrzené, zdokumentované... A pak ty učebnice. O matice ani nemluvím, snad každé cvičení mi připomíná Jirotkovou a Hejného, a tak trpím při každé hodině. Vlastivěda od Frause taky stojí za prd, nejsou tam žádné informace a strašná spousta otázek. Vím, že bych měla být informovanější a ty věci prostě vědět, ale holt nevím. A zase je v tom vidět ten rukopis ženských, které to psaly, opět naše fakultní chytrolínky. A všechno musím mít na konci roku vyplněné a probrané. S jednou hodinou týdně. Jak tohle dopadne, to doopravdy nevím.
No... narozčilovala jsem se už dost, tak teď trochu pozitiv. Sbor na prvním stupni je sice postarší a nejsem si jistá, jestli bych chtěla, aby mě někdo z nich učil, ale všichni jsou tam hrozně milí a pomáhají mi i s úplnými kravinami, ve kterých nejsem schopná se prozatím vyznat. Na druhém stupni je i pár mladších holek, s jednou mám v pátek dozor, tak aspoň občas pokecáme. Plat nebude zázračný (s tím už jsem se taky nazlobila dost), ale vypadá to na rozumné možnosti osobního ohodnocení, takže jsem v napjatém očekávání:). Dostala jsem do třídy koberec a ten je super. Máme taky hodně možností kam jezdit, doufám, že už se brzy někam vypravíme, snad dokonce do zoo. I pomůcky a takové věci jsou super, mám k dispozici naprosto skvělý sál pro dramatickou výchovu a v tomhle směru úplně volné ruce.
K práci tam mají rozumný přístup. Pokud má člověk všechno potřebné hotové, nikdo nesleduje, v kolik se odchází nebo jakým způsobem se dělají přípravy, jak už jsem psala, připadám si občas trochu divně, když jdu ve tři a jsem ve škole poslední, ale je to dobře. Ono těch pět hodin je mnohem náročnějších, než jsem čekala, tak si člověk pak rád sedne už do svého a dělá si přípravy doma. Stejně to většinou zabere o dost víc než standartní pracovní dobu.
A pak ještě jídelna. Mají výběr ze dvou jídel! Bohužel ještě nevím, jak vaří, za celou tu dobu jsem nebyla schopná si tam dojít a zařídit si to. Ale v příštím týdnu to už určitě vyjde! :)

Takže shrnutí? Baví mě to. S dětmi je legrace, jsou chytré a já dělám to, na co jsem takovou dobu čekala. Po fakultě a studiu se mi rozhodně nestýská, spíš doufám, že na to všechno velmi brzy zapomenu. Bylo by bezvadné nemuset dělat ty p..čoviny kolem, ty nesmysly, tu strašnou spoustu papírů, ze kterých jde člověku fakt hlava kolem. Ale holt něco špatného se prostě najde všude a v mém případě - sečteno a podtrženo - mám dostudováno a dělám co mě baví - jsem velmi šťastný člověk. A teď už mě omluvte, jdu hledat svůj ztracený hlas.

čtvrtek, srpna 19, 2010

FF 10

Pozdě ale přece... (a rovnou si odpusťte ctrl+f a hledání svého jména, nejste tam nikdo)

___________________

Festival fantazie po osmé. Co víc k tomu dodat. Po zkušenostech z předchozích let jsem došla k závěru, že už mě nemůže nic moc překvapit a nejspíš to byla pravda. Každopádně jsem si toho letos vzala hrozně moc - kromě zástupcování vedoucího linie jsem měla ještě sedm "přednášek", z toho pět jich bylo v pondělí a nějaké jsem samozřejmě dodělávala na poslední chvíli až na místě. Pak ještě páteční divadlo... no rovnice z toho vyšla jasná: já + nedostatek času = FF ve stresu. Až do pátku. A pak už byl poslední den a já měla dojem, že už to bylo krapet dlouhé a bylo by na čase jet domů. Nestihla jsem spoustu věcí, což mě mrzí. Na deskovkách jsem nebyla, spoustu přednášek jsem vynechala, soutěže nebyly přesně takové, jaké jsem je plánovala. Ale i tak musím říct, že dopadlo všechno dobře a minimálně celá HP linie se nám povedla a na to jsem jaksepatří pyšná.

V pátek jsme dorazili pozdě. Už tradičně jsem si zanadávala, že je FFko už od čtvrtka, protože nemám ráda to naskakování do rozjetého vlaku. Ale kratší to prostě být nemůže, on by vám kritizátor vysvětlil proč, ale proboha, nežádejte ho o to! Večer byla ta SW diskotéka a potkávání všech těch známých i neznámých lidí, obchůzka celého conu, zkontrolování programu atd. Dřív, než jsem se stačila rozkoukat, už byla úplná noc. Naštěstí na obchodce tentokrát měli závěsy, takže jsme se tolik nebáli krutého rána v pokoji s oknem na východ.

FFko bylo leto teplé. Velice teplé. O prvním víkendu jsme si s Jarmomem a Lumyškou udělali výlet do lomu na koupání, což bylo jedno z nejhezčích conových odpolední. Chtěli jsme to ještě zopakovat, ale v tom všem stresu a programu nebyla už málem ani chvilka na nějaký společný oběd, natož na několikahodinové koupání.

Na soutěži hlášek jsem pracovala přibližně šest hodin v kuse. Ne že by mě to vůbec nebavilo, ale rozhodně jsem se poučila do příště (jako vždy, že). Nakonec byla teda soutěž skvělá, ale musím přiznat, že když má člověk v linii HP někoho, o kom dopředu ví, že vyhraje úplně všechno, v čem bude soutěžit, přestává to být zajímavé. Takže příští rok bude nejspíš samostatná kategorie jenom pro Tracy.
Ostatní soutěže byly v pohodě, přednášky vesměs taky, akorát na Sexu v Bradavicích jsem měla tolik lidí, že mi ten metr čtvereční, na kterém jsem se mohla pohybovat, poněkud nestačil. A ta přednáška byla teda velice zvláštní. Proč jsem si ji vůbec vzala? Bylo to nějak tak:
Wizardy: Potřebujeme nějakou přednášku, kde bude fakt hodně lidí.
Affaia: No to je jasný, musí být v názvu slovo sex (nebo jakékoliv jeho variace).
Wizardy: Takže tu přednášku uděláš? Bezva!
(... vše...)

Myslela jsem si, že v to pondělí zvládnu ještě nějaké jiné věci, ale nakonec jsem nezavítala vůbec nikam jinam než k baru na něco k pití a zase zpátky na další přednášky. Byl to trochu vopruz. Možná kdybych už měla všechno za sebou, tak jeden den člověka nezabije, ale já měla všechno za sebou až další sobotu, takže... ha?
Čarovečer byl lepší než předloni, horší než vloni. Myslím, že zvolím strategii: třikrát a dost a příští rok se pokusím o něco jiného, pokud bude situace příhodná. Organizační problémy při tvorbě programu s někým jiným taky přestávám snášet s ledovým klidem. Lidi si asi musí víc sednout, když spolu něco organizují a tohle bude opět ten případ.

Kvůli všemu tomu programu jsem nestihla ani jednu besedu s Rickem Worthym. Asi jsem o hodně přišla, ale stejně jsem ho jednou potkala na chodbě (kupodivu za sebou neměl zástup svých -jsmestrašníkamarádi- fanoušků) a on se na mě velice mile usmál a pozdravil. Prý je to "zlatíčko", opakovali všichni, kterých jsem se zeptala. Nejspíš měli pravdu.
Aspoň na besedě s Davidem Nyklem jsem nechyběla. Ani na jedné. A David je zcela jistě taky "zlatíčko" (ať už to přesně znamená cokoliv). Jen stepovat nechtěl, ačkoliv to pravděpodobně bylo proto, že se se svými -jsmestrašníkamarádi- fanoušky předešlý den tak moc opil.

Nebyla jsem se letos podívat ani na jeden díl Buffy, Brutální Nikity nebo Xeny. Moje pubertální duše tím děsně utrpěla. A vůbec přednášek jsem navštívila málo, doufala jsem, že jich bude víc. A chtěla jsem jich stihnout víc, jenže to prostě nějak nevyšlo. Viděla jsem Danae a její: Jak komentovat fanfiction. Chtěla jsem ji vidět přednášet, když už je to holka, která svojí povídkou před vydáním Harryho Pottera 7 trochu změnila můj pohled na svět, takže jsem pak Rowlingové při čtení posledního dílu nemohla přijít na jméno (oproti povídce Danae byl Harry sedmička neobyčejně povrchní četba). Takže: její přednáška byla fajn, jestli to aspoň někoho ovlivnilo v psaní komentářů, tak je to super. A pak jsem viděla asi jen kousek My Immortal. A to je, obávám se, všechno. Další útržky jako přednášku Rebel Legion, Mr. SW (cca pět minut, přestalo mě to bavit - Sovoga jsem o jeho prvních dabovaných VHSkách slyšela mluvit už asi pětkrát, ale snad se to tam pak nějak rozjelo, ani nevím...). Viděla jsem tentokrát celou přednášku SW vs BSG (naprosto super). Ale mrzí mě, že jsem nebyla na slavné Star Wař, ale bylo to v hloupém čase, tak jsem si o tom holt nechala jenom vyprávět.

Podívat jsem se byla na dabing na místě a samozřejmě na ten slavný výtvor, který dal tolik práce hlavně Petrovi. Popravdě - nebyla to žádná pecka, a to i když mhouřím oči nad tím, že jsem tam dabovala jen shluk nějakých podivných zvuků, které ze sebe vydávala Shari. Proč se vůbec daboval film? Seriálové epizody jsou na to lepší.

Diskotéky byly... no, byly. Nějaký tanec, někdy se hrálo dobře, někdy hůř, většinou byla strašná spousta lidí, což je celkem hloupý, protože bylo fakt teplo a pak tam ještě chodili orgové a zavírali okna, takže bylo naprosto nedýchatelno. Strávila jsem tam mnohem méně času než vloni.

Petr měl narozeniny v den, kdy přijel David. Nebylo moc času to slavit, ale aspoň na tom společném obědě jsme byli a řekla bych, že obzvlášť velkou radost měl Petr z "asgardských bobků". Trochu tématický dárek dostal i ode mě, ale samotnou by mě bývalo vůbec nenapadlo, že ty knoflíčky fakt vypadají trochu jako Brána.

Měla jsem prase a měla jsem ho dvakrát. Nemohla bych být vegetarián, FF prase je prostě něco super. Jinak to s jídlem bylo zoufalé. Nebyl čas chodit se najíst do města, ale to jídlo na baru už mi začínalo lézt krkem. Nemohla jsem být celý týden na nakládaném hermelínu a toasty, bagety nebo čínské polívky byly tak nějak... no... řekněme, že jestli jsem se na něco fakt těšila domů, tak na rozumné jídlo (kterého doma mám tolik, ha ha). Stejky dole v Buffetu to sice občas zachraňovaly, ale že bych z toho FF stravování byla díky nim odvázaná, to se doopravdy říct nedá.

A - divadlo. Tohle představení bylo jedno z mála, které jsem si užila jenom jednou, a to přímo při premiéře. Jindy mě zkoušky baví, ale tady bylo nějak moc faktorů, které působily negativně. A bylo to teda hrozně krátké, což na úspěšnost nejspíš nemělo tak velký vliv, ale delší být mohlo (neříkala jsem to?). Většina herců se shodla na tom, že divadlo už nikdy, já se hraní zříkat nebudu (ne a ne), ale je pravda, že zkoušky na FFku RÁNO je věc, kterou už opakovat nepotřebuju.

Přítomnost zahraničních i českých hostů akci poměrně oživila a nedošlo na žádné velké depky ani, řekněme, "personální problémy" (jo, ano, přiznávám, pořád si neuvěřitelně užívám, že můžu jet na con s někým a nebojím se, že se cokoliv hrozného stane, naopak si tu akci užívám mnohem víc jen díky tomu, že je se mnou). Ani kolem sebe jsem tak moc trablů, jako třeba minulý rok, nepozorovala. Trochu náročné to bylo s lidmi, se kterými by si člověk třeba i rád pokecal, ale mají neustále nějaké jiné starosti nebo jsou obklopeni hromadou jiných lidí, v jejichž společnosti je těžké vydržet déle než pět minut (viz čtení Bravíčka a jiné). A pak samozřejmě s lidmi, kteří jsou otravní a nedají pokoj, i když o jejich přítomnost nikdo nestojí (to není žádná narážka, tyhle lidi neznám jménem a většinou se objevovali v mé přítomnosti na diskotékách a tak různě po večerech u baru, a bylo třeba jim velmi rázně říct, že holka je buď zadaná nebo lesba... pak teprve dali pokoj).

Co ještě napsat? FF 2010 popravdě nebyla žádná bomba. Možná začínám stárnout (wtf?). Vždycky si říkám, jak příští rok to udělám jinak, ale vlastně to dopadá pokaždé stejně. Beru si toho moc, ve snaze něco zajímavého stvořit a samozřejmě i něco málo ušetřit. Ale nefunguje to. Každý rok to stojí spoustu peněz a strašné práce a zrovna letos jsem byla doopravdy tak vytížená, že jsem neměla čas na to odpočinout si. Na odpočinek jsem se těšila do Prahy, což je trochu smutné, a rozhodně paradoxní. Nemá být FFko "fantastická dovolená"? Ani nevím, kolikrát jsem za tu dobu nahlas vyslovila, že až jednou budu chtít jet na dovolenou, utratit za to tolik peněz a/nebo dát do toho tolik práce, tak fakt pojedu radši někam k moři si doopravdy ODPOČINOUT. Ale tak... jako vždy mám spoustu řečí, ale příští rok pojedu zas. Je fakt, že za rok bude všechno jinak a že už budu k některým změnám kvůli práci přímo donucena, možná to ale konečně udělám tak, že budu mít minimum přednášek, jen pár soutěží a že skutečně pojedu na FFko odpočívat. Věřím tomu? (ha ha ha)

Takže se nejspíš uvidíme na Speciálu. Zvažovala jsem účast, protože to opět zabere celé podzimky a tentokrát budu muset s FF chřipkou, nevyspáním a bůhvíčím ještě, jít v pondělí učit, ale co už, nejspíš si to ujít zase nenechám.

Poděkování na závěr nebude, protože byste moc zpychli (a mně se to nechce vymýšlet). Cíleně jsem se vyhýbala všem jménům i v textu (zpychnout smí jen Petr, David Nykl a Rick Worthy). Ale buďte tak hodní a podepište se mi, ať můžu zpychnout ještě já :)

PS: Možná budu editovat. Člověk za dva měsíce zapomene spoustu věcí.

středa, června 09, 2010

Šípková Růženka

Byl to dlouhý boj. Prvním krokem bylo nejspíš zadání diplomky, které jsem si podala už před rokem, nebo snad první lekce, které jsem vytvořila během letních prázdnin roku 2009. Každopádně když se teď ohlédnu nazpět, nějak nemám tušení, kam zmizelo těch skoro šest měsíců, během kterých jsem poměrně usilovně psala diplomku, odchodila poslední praxi, odevzdala hromadu materiálů, dělala diplomový projekt a učila se na státnice. Celou dobu jsem mířila jen k tomuhle dni, kdy už to konečně budu mít za sebou a při tom jsem vlastně zapomněla, že ještě existuje něco takového jako normální život. A teď vážně koukám z okna a ono je tam teplo a sluníčko a mě napadá jenom: Jak se to, kruci, stalo? A kam zmizel všechen sníh?

Moje diplomka mě stála hodně sil, ale byla založená na dvou věcech, které mám ráda - na fantasy literatuře a dramaťáku, takže nejlepší možná kombinace. A tak jsem osm týdnů chodila každý pátek do školy a pracovala s dětmi na lekcích, které se nakonec skvěle vydařily a určitě to byly ty nejpropracovanější lekce, jaké jsem kdy vytvořila - možná i jaké kdy do budoucna vytvořím. A pak ty hodiny reflektování a psaní teorie, nadávek, sezení u počítače do pěti do rána o mnoha a mnoha hrncích kafe... Nikdy bych nepředpokládala, že mi to bude trvat tak dlouho a nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná do něčeho vložit tolik. Jak sil, úsilí, tak i slz. A je pravda, že myšlenky na "zbytečnost" té práce se mi honily hlavou neustále, jenže - bylo to moje dílo. A já jsem na tu jedinou knihu, kterou možná kdy napíšu, chtěla být hrdá. A jsem. Nejen kvůli známce, ale i kvůli tomu, jak kladně přijaté to bylo, a že ty lekce možná - možná - použijí i do časopisů z oboru nebo k jiné veřejné publikaci, aby to nezůstalo nevyužité ve studovně. A z toho mám nakonec moc dobrý pocit.

Po diplomce jsem chtěla, aby ze mě všechno aspoň na chvilku spadlo, ale následovala dlouhodobá praxe, která mi svou nesmyslností lezla neskutečně na nervy. Ne tím učením, ale tou spoustou zbytečných textů, které jsem musela odevzdávat (a po 117 stránkách diplomky - no uznejte). Ale prokousala jsem se i tímhle posledním předmětem a s novou vlnou elánu (ha ha) jsem se vrhla i do realizace diplomového projektu (už jsem byla FAKT naprosto vyždímaná) a nakonec i do učení se na státnice.

Na státnicích je jako na všech zkouškách opravdu špatné, že nezáleží na kvalitě, ale na kvantitě toho, co máte v hlavě. Co víc k tomu říct? Měla jsem strach, samozřejmě. Po první zkoušce z dramaťáku a obhajobě diplomky už o něco menší, ale stejně. Protože jsem už dopředu věděla o komisi, která si mě snad vyžádala, aby mi to na konci toho studia ještě nedala jen tak zadarmo...
A doopravdy to byl velký boj, ze kterého jsem naštěstí vyšla vítězně já. Nechci se tady rozepisovat o všech těch pocitech, které se mi honily hlavou, nezáleží na nich. Každopádně ale - státnice mi znechutily i ten úplný závěr školy, potvrdily, že celé to studium byla jen jedna velká šaškárna zakončená spoustou nervů, bolesma hlavy a hodinami a hodinami ztraceného času. Ale - je to možná všude stejné. A člověk má pak ještě krásný pocit z toho ukončení a titulu, že tu školu nakonec snad ještě začně mít rád. Báječně paradoxní.

Z češiny, kterou ovládám myslím ze všeho téměř nejlíp, mám nakonec trojku, ale to jen potvrzuje všechny mé domněnky o tom "úžasném systému". Pak dvě dvojky a dvě jedničky - dvě jedničky z toho, na čem mi vlastně záleželo nejvíc, takže myslím, že vlastně naprosté vítězství.

Vzpomněla jsem si na maturitu a na to, jak špatný pocit jsem po jejím zvládnutí měla. Ne že bych tentokrát zvládla skákat metr do vzduchu štěstím už těsně po poslední státnici, ale díky lidem, kteří jsou kolem mě, jsem celý ten proces zvládla mnohem, mnohem líp. Před zkouškami nebyly žádné slzy a při veškerém tom učení a strachování se byl někdo se mnou, a tak se překážky nakonec překonávají nejlíp. A po té závěrečné češtině mě doma na stole čekala překrásná kytice růží, takže mi to všechno dávalo nakonec mnohem větší smysl...


No... a co teď? To je ta otázka, že. Už nejsem student. Mělo by se všechno změnit, ale zatím se nic nemění. Krom teda toho, že se jak Šípková Růženka po dlouhém spánku probouzím a zjišťuju, co se vlastně všechno událo, jaká spousta věcí mi unikla a co tu na mě i po těch měsících čeká.

Byl to dlouhý boj. Ale jsem vítěz. Aspoň pro tentokrát :-)

Mgr. Markéta Zelená

čtvrtek, května 20, 2010

V novém...

Rozhodla jsem se, že trochu změním prostředí a budu chvilku (aspoň částečně) dělat čest svému reálnému jménu. Myslím si, že blog aspoň na chvíli zase trochu oživím.

čtvrtek, května 06, 2010

Lukáš

Tak ne Godot... Lukáš je to :). Kdybych se svým minulým příspěvkem počkala aspoň půl hodiny, už bych ho nemusela psát. Někdo zjevně zapomněl mě informovat, že sestra už je v porodnici, takže jsem neměla ani tušení, že můj čtvrtý synovec je už na světě! Přesně v termínu, jak to má být. Je... no... kouzelný. Jsem zvědavá, nakolik se s jeho příchodem změní můj život. U jeho staršího bratra to byla změna naprosto zásadní.


Víte, je to zvláštní. Při sestřině prvním těhotenství jsem byla doma. Viděla jsem celý jeho průběh, teď už bydlím přes rok někde jinde a najednou na světě její druhý syn a já si skoro nepamatuju, co se v průběhu těch devíti měsíců dělo. Ale je to krásný. Oba jsou zdraví, spokojení a moc se těší domů. A já jsem hrdá teta :)

středa, května 05, 2010

Waiting for... Godot?

Dlouho se tu neobjevila žádná zpráva a já to vím. Dokonce jsem uvažovala, jestli to ještě má tak nějak smysl táhnout dál, ale přečetla jsem si nedávno kus svého deníku, který jsem psala RUČNĚ, vážení (kdo z vás, to ještě umí, hm?), a bylo mi tak nějak líto, že jsem tehdy skončila, u nějakého KoprConu 2007, a nebyla jsem schopná psát dál. Nebyl čas, nebyla chuť, nebyla motivace, možná... a stejný pocit mám teď, jenže na rozdíl od deníku, který končil rokem 2007, tady není zas tak velká propast, proto si myslím, že by mohlo ještě něco přijít. Co vy na to?

Tentokrát se zmíním o... no... o... popravdě ještě ani tak úplně nevím, jak se bude jmenovat. Každopádně se má narodit dnes. Můj další synovec, na kterého už jsme všichni moc zvědaví, ale ještě se očividně nechystá podívat se na svět. Ségra už má břicho jako balvan a moc se těší, Igor samozřejmě taky a Ondra asi ještě netuší, jaká omezení ho to bude v následujících letech stát. Ale myslím, že ve dvou se to lépe potáhne a že - ať už se brácha bude jmenovat jakkoliv - bude to brácha za všechny peníze :-).

A taky chci ještě napsat o závěru školního roku, o praxi, o diplomce, o státnicích, o Životě v Bradavicích, o povídce Poslední t(r)est, o "zástupcování" vedoucího linie Harryho Pottera na FFku a tak dále a tak dále. Na to si ale ještě budete muset počkat.

středa, prosince 09, 2009

"Nothing good is gonna happen on KoprCon"

Ano, hledám si paralely s životem v seriálech. Dělám to odjakživa. A protože je How I met your mother jeden z těch nejlepších seriálů, který se dá v současnosti sledovat, těch paralel se tam najde hodně. S jednou podstatnou jsem jela i na letošní KoprCon.

"Nothing good is gonna happen after 2AM."


Hloupost? Ne. Jen se to dá zapasovat (ostatně jako všechna takováhle moudra) do různých situací a nakonec stejně vždycky platí, že se může stát cokoliv, ale záleží jen na osobním přístupu. Mně se až do minulého roku moc dobrých věcí po druhé hodině ráno nestávalo. Na conech jsem čekala často něco hrozivě výjimečného a po druhé hodině ranní se mi podařilo všechno zkazit a pak už jen další hodiny brečet někde v ústraní (na schodech v budově KoprConu, na křeslech v KDčku, v předsíni na statku u Chotěboře...). Zkrátka - i když to vypadalo, že se stanou velké věci, které budou krásnou vzpomínkou na celý život, většinou se všechno obrátilo a i když je to skutečně nezapomenutelné, moc ráda bych se některých těch vzpomínek zbavila na dobro.

Nothing good is gonna happen after 2AM. Just go to sleep.


A s KoprConem se těch nepříjemných momentů vždycky vyrojí ještě dvakrát tolik. A pár měsíců před tím letošním jsem si přehrávala všechny ty minulé ročníky a nebylo mi z toho dobře - stalo se mi tam vůbec někdy něco dobrého? KoprCon byl pro mě vždycky hodně citová záležitost. Pokaždé jsem tam procházela nějakou krizí, většinou to byly krize toho největšího řádu. Můžeme si to spočítat:

1. KoprCon byl po rozchodu s mým prvním klukem. Bylo to několik měsíců poté a nikdo už nechtěl nikoho zpátky, ale byl to ročník plný chození po chodbách a rozebírání všech těch osobních problémů, které se váží k úplně prvním vztahům. Byl to KoprCon, kdy se naplno ukázalo, jak hrozně se lidi nesnáší, kolik lží o sobě dokážou napovídat a jak se k sobě umí chovat jen proto, že nechtějí přijmout nebo říct pravdu.

2. KoprCon nebyl tak hrozný jako ten první, ale chození po chodbách a probírání našich problémů stále a stále dokola jsme se nevyhnuli. Po druhé hodině ranní se tam stala jedna věc, kterou neoznačuju za špatnou, ale bylo to tak nějak... vytržené z kontextu a jsem ráda, že to nedospělo nikam dál.

3. KoprCon jsem měla přítele, který odmítl jet se mnou, urazil se už po mé druhé smsce a celý zbytek KoprConu už mi neposlal ani zprávu. Na tenhle con nevzpomínám ráda ani pro další věci, které se tam na něm děly. Spíš než že bychom chodili, jsme posedávali po chodbách a snažili se přežít všechny ty deprese, které s sebou nesly špatně vybudované vztahy a bolestivé rozchody.

4. KoprCon byl opravdu jeden z nejhorších. Nejradši bych si po té době nafackovala, že jsem se nedokázala vzepřít, chovat se jinak, postavit se tomu, ale holt jsem byla bezhlavě zamilovaná a příliš slabá na to s tím něco dělat. Můj čtvrtý KoprCon jsem byla odstrkovaná, nucená chodit jinými cestami, aby si nás NÁHODOU někdo nespojoval. Bylo mi řečeno, že mezi námi to nedojde dál než k sexu. Pak na mě ještě křičel na chodbě před zraky dalších lidí. Když si ty věci vybavím, už nejsem naštvaná, ale byla to jedna z nejhorších částí celého toho vztahu.

5. KoprCon byl takový úpadkový, co se týče vztahů, ale fyzicky jsem ho odnesla víc. Bylo divadlo, při kterém se mi podařilo nastydnout snad od páteře tolik, že pokaždé, když je mi teď zima, cítím to nejprve v zádech. Je to nepříjemná bodavá bolest, která vede od kříže nahoru a když se to přežene, cítím ji až v hrudníku. Večer jsem tam strávila přitisknutá zády k teplým trubkám na chodbě a modlila jsem se, abych z toho vyvázla bez trvalých následků.

A konečně 6., loňský KoprCon. Nejhorší ze všech. Kdybych se bývala řídila pravidlem "nothing good is gonna happen after 2AM", ušetřila bych si tolik starostí... jenže ne... já prostě vždycky musím něco řešit, vždycky musím přistoupit na hru někoho jiného a nedokážu se vzepřít tlaku, kterej se na mě vyvíjí. Nedokážu věci neřešit, pokud si aspoň trochu myslím, že bych je mohla zvládnout - ale tyhle věci se prostě zvládnout nedají. 6. KoprCon měl málem za následek zničení mého vztahu, což jsem považovala za největší varovný signál do budoucna. Na šestém KoprConu jsem zjistila, že to doopravdy nejde, že ať se budu snažit jak chci, ať se pokusím udělat to jakkoliv jinak než u mých dřívějších vztahů, ať přistoupím na cokoliv z toho, co se po mně chce, nedopadne to dobře. Nebudeme přátelé, nebudeme se moct bavit o věcech, které se skutečně staly, bude to jen o upravených vzpomínkách a lživých představách, o výčitkách a očekáváních. Všechny plynuly z toho, že jsem dala přednost někomu jinému. Že jsem to nechtěla tak, jak to bylo celou tu dobu, jak to bylo KoprCony před tím. A já debil jsem se tím nechala tolik ovlivnit, že to málem vedlo k rozchodu a k jedné z největších chyb, jaké bych mohla v životě udělat.
A bála jsem se. Fakt - bála jsem se, že na dalším KoprConu se stane taky něco, co mě ovlivní, co mě donutí jít něco řešit, co mě vrátí zpátky o ten rok, při čem ztratím ty věci, kterýma jsem si byla tolik jistá a nikdo mě tam nepodrží, protože tam nikdo takový, kdo by to dokázal, ani nemůže být.

Po dlouhém výčtu toho hrozně špatného je na místě otázka: proč jsi taková kráva a pořád tam teda jezdíš? - Ano. Proč? - Bylo to asi vůbec poprvé, co jsem si doopravdy myslela, že nepojedu. Byla jsem ale na speciálu a řekla Davidovi, že se tam letos neukážu, že je víc záporů než kladů. Pak se mi to ale začalo rovnat v hlavě, uvědomila jsem si, že bude větší prostor k povídání a setkávání se s lidma, které jsem na FFSku opomíjela, že je to con, který i když se tam stalo tolik věcí, svým způsobem mi taky přirostl k srdci (i špatné vzpomínky jsou citově silné vzpomínky), že je mnohem míň anonymní a nakonec - nevynechala jsem ho ani jeden rok. Jsem tam od začátku a vzhledem k angažovanosti na Sconech, k tomu, že už jezdím i na FFS - Davidovi tohle dlužím. Kromě toho zrovna on docela i vypadal, že by ho mrzelo, kdybych nejela, takže jsem si - po zajištění odvozu a možnosti ubytování - řekla, že nakonec pojedu. A že ta moje přeměněná paralela "nothing good is gonna happen on KoprCon" je platná stejně jako to s tou druhou hodinou ranní - záleží to jenom na osobním přístupu člověka. A já ten svůj přístup hodlala změnit.

Takže tedy... po dlouhém úvodu:

- jeli jsme autem ve složení: já, řídící P.J. Trewor a San. Cesta byla docela příjemná, až na tu "hudbu", při které jsem musela trpět snad víc než hodinu. Zpátky jsme až do Brna jeli ještě s Mighouptem a klukem, na jehož přezdívku si nemůžu vzpomenout.

- zpočátku jsem byla trochu nervózní z toho všeho, co bude a co se může stát, ale v průběhu času jsem se naprosto uklidnila, nepřišlo žádné nutkání cokoliv řešit, nepřišla potřeba šťourat do něčeho, co už je dávno vyřešené (nebo alespoň pro mě). Nad pár věcmi jsem se sice pozastavila (jsou některý věci fakt náplň celého jejich života - to nemají ti lidi vážně nic jiného na práci?), ale to byly jen dílčí události. Byla jsem zvědavá na ten "slavný" dokument, takže jsem ráda, že jsem si ho od Miga vyžádala, když už jsem se na něj nešla podívat tam. Když jsem ho pak viděla doma, zkonstatovala jsem, že je to přesně podle očekávání. Motivace dvou ze tří tvůrců je naprosto očividná a nezbývá než nad tím mávnout rukou. Jinak je to ale udělané velice slušně a působí to profesionálním dojmem, takže třetího z tvůrců je třeba náležitě ocenit.

- přijel Voden, který byl prohlášen za mrtvého... Voden přestal být Vodenem a místo něj se stal Vodenem Vojta. Večerní představení Budjiho, Supa a Blaira nebylo špatné, dobře jsem se bavila.

- workshop SW maňásků byl skvělý, dort ve tvaru R2 vypadal naprosto dokonale. A když už jsme u těch dortů - Dort potěšil. Sice až později, ale vytvořil krásnou prolejzací trasu nahoru na schody, tak pěkná se mu ještě nepovedla.

- Jedna věc na KoprConu stále přetrvává - když tam člověk sedí na chodbě nebo v kavárně a s někým si povídá, ostatní většinou považují za naprostou samozřejmost, že se připojí. Možná jsem zbytečně nesnášenlivá, ale tohle je hrozné - že není kam utéct, že si všichni lidi myslí, že ostatní tolik stojí o jejich přítomnost, že se ani nezeptají, jestli se můžou přidat. A ono tam vážně není moc míst, kam si dva lidi můžou sednout a nerušeně popovídat, pokud to nemá být v příšerné zimě na místech, kam se oficiálně vůbec nesmí... Přiznám se, že jsem se občas kvůli tomuhle cíleně schovávala za notebook, to lidi docela odrazuje :-).

- zahrála jsem si s holkama deskovou hru s házením kostek a získávání zvířátek - byla to docela dobrá zábava... kavárna fungovala fantasticky, čaje měli skvělé, kávy i horkou čokoládu taky, štrúdl jako obvykle nezklamal a měli lepší perníčky než vloni. Za bonbóny zdarma mají také jedno velké významné plus!

- taneční večer mohl být i o něco lepší, hudba mě příliš neoslovila, lidi, co slíbili, že budou tancovat, byli dlouhou dobu bůhvíkde, místo toho mě tam oslovovalo pár takových, o jejichž společnost jsem doopravdy nestála. Situaci zachraňoval Patrik, který to měl sice v popisu práce, ale i tak mu za to děkuju:-). Nakonec se to ale hodně vylepšilo, přišli ti správní lidi, Patrik pouštěl dobré věci, takže jsem oproti očekávání vydržela vzhůru docela dlouho a zažila po druhé hodině ranní i velmi dobré věci. Jen Voden (starý známý Voden) asi mohl být trochu méně přítulný :-). A stýskalo se mi - ale stýskalo se mi hezky.

Sečteno a podtrženo - poslední KoprCon si pro mě zaslouží titul nejlepšího KoprConu ze všech - a myslím že po předchozím výčtu předešlých ročníků to opravdu není nic divného. Vylepšil si pro mě reputaci, ujistila jsem se na něm o spoustě věcí. I přesto, že nejeli lidi, se kterými jsem původně počítala, jsem se tam dobře bavila. Na trochu mrtvá dopoledne byl dobrým lékem přístup k wi-fi a Tess, která mi často dělala společnost a celkem jsem za to byla ráda, vzhledem k tomu, jak málo jsme se střetávali na FFsku. Taky jsem si vzpomněla na to, že Star Wars jsou pořád ještě něco, co mám ráda, i když se k tomu váže ten divný kult. A taky že jsem některé lidi ráda viděla, přestože jsem nečekala, že to tak budu cítit. Některé zase naopak - ale tak to chodí:-).

Takže tolik k letošnímu ročníku. Nevím, jestli mě to naladilo natolik, abych jela ještě i příště, na druhou stranu - za moje psychostavy nemůže ani -dam-, ani jeho con, bohužel to je ale dobrá příležitost k tomu, aby to hezky vyšlo na povrch. Doufám ale, že už si nikdy nebudu procházet tím, co těch uplynulých sedm puberťáckých let a nakonec - když jsem si myslela, že nepojedu, objevili se lidi, kterým to bylo doopravdy líto - a u některých jsem to ani nečekala. Takže se uvidí. Každopádně, Davide, díky za tenhle con. Pro mě byl - konečně - opravdu dobrý.

úterý, října 27, 2009

Ireland 2009

Byla to moje první opravdová dovolená v zahraničí bez rodiny nebo školy a docela jsem tomu přišla na chuť, musím říct. Přestože bylo plánování narychlo a měla jsem stresy se školou, s prací (děs!!!), s kocourem, s porodem štěňátek u našich a tak dále a tak dále, musím říct, že jsem si to nakonec doopravdy užila a bývala bych tam ráda zůstala ještě pár dalších studených dní...

Čtvrtek:
Vyrazili jsme docela brzy ráno - nebo brzy na naše obvyklé poměry - a já byla z toho všeho trochu otrávená, hlavně z nějakého všeobecného shonu a nervózního nadšení, které s takovou vervou obstarávali kluci. Na letadlo jsem se napůl těšila a napůl se ho bála, jelikož se poslední dobou bojím snad úplně všech strojů, které se rychle pohybují, a navíc za posledních pár let nějak nabyly na významu nejen pocity klaustrofobie, ale i můj pud sebezáchovy. Až moc, řekla bych. Tak jako nesmyslně. Ale... no nic. Odletěli jsme a nic se nám nestalo, já jsem to přežila a dokonce si po cestě i trochu odpočinula. A brzy nás už přivítalo šedivé letiště v Dublinu.


Irsko je země, do které jsem se určitě chtěla podívat. Anglie mě neláká skoro vůbec, ale Irsko jsem chtěla vidět vždycky. I když zrovna letiště a okolí moc pozitivně nepůsobilo - byl tam chaos, všechno rozkopané a během pár desítek minut jsme si ujasnili, že je dobře, že jsme si nakonec nepůjčili auto - snažit se odsud dostat do hotelu, navíc po levé straně silnice, by byla hodně komplikovaná operace. Tak jsme počkali na autobus, který se posléze vymotal ze spleti kuželů a jednosměrek, a prohlédli si kus Dublinu - jeho malé domky s barevnýma dveřma a obchůdkama - mimochodem to, co se mi na tom městě líbí asi fakt nejvíc - a nechali se dovézt prakticky až k hotelu. Dobře, že jsme s sebou měli Fise, který to tam zná, jinak by to bylo asi o hodně napínavější.




Hotel pěkný, rozumná cena za noc, příjemný pokoj s postelí, na které se dobře spalo, s konvicí a kávou, s televizí. Co víc si přát.


Odpoledne jsme vyrazili do centra. Měli jsme v plánu chytit příhodný autobus, ale hned na začátku výpravy jsme byli drastickým způsobem obeznámeni se systémem místní městské hromadné dopravy. Totiž - ono to jezdí - jako autobusy. Ale na jízdních řádech na zastávkách jsou časy, ve které ty autobusy vyjíždějí ze své první stanice a není ani napsané, jak je ta stanice vlastně daleko. Ale určitě se to spočítat dá, nicméně to vlastně stejně nikomu nepomůže, vzhledem k tomu, že řidiči si pro velký provoz na silnici cesty různě upravují a zkracují, takže se kolikrát na mnoho zastávek vůbec nedostaví a místo toho navštíví kdejaké jiné. Některé autobusy jsou na zastávkách pouze zmíněné, napsaná linka, protože na papíru očividně už nebylo dost místa na jízdní řád. Dole je poznámka, že přes tuto zastávku mohou jet také linky ty a ty ...



No, takže vzhledem k tomu, že funkční jsou v tom městě skutečně jen autobusy (resp. tramvaje taky, ale ty dvě linky, které jezdí jen v centru, byly od našeho hotelu fakt daleko), stáli jsme na té zastávce a mrzli, měli jsme docela velký hlad a pořád doufali, že se ta šestnáctka objeví. Já říkala, že zkrátka někam nastoupíme a něco najdeme - ale můj dobrodružný duch se nesetkal s pozitivní reakcí u kluků ("Znáš to tady? Neznáš!"), takže jsme čekali dál. Nakonec jsme skutečně nastoupili do jiného autobusu, ukázalo se totiž, podle mého předpokladu, že stejně nejede příliš daleko od místa, kam jsme se chtěli dostat.

A abychom poznali krásy stravování místního národa, sedli jsme si jako první do Burger Kinga. Ale dobrá, měli jsme hlad. Určitě se mi nechtělo hledat v tu chvíli a v té zimě něco jiného (co já vím, co tam je), ale měla jsem skoro pocit, že je to cíl naší výpravy, skoro stejně, jako se jezdí v Praze na Zličín. Burger King! Hurá!


Po jídle přišla krátká výprava po Dublinu - kolem řeky Liffey, přes Forbidden Planet, obchod se suvenýry, obhlídku pirátské lodi, návštěvu Convention centre... až po trochu bezcílné ale příjemné procházení kolem kanálů, tramvajové trati a několika pomníků. K večeru jsme se šli podívat zpátky do úplného centra a šli jsme hledat rozumnou pravou irskou "pub", kde bychom si mohli odpočinout a strávit tam zbytek večera. Nakonec jsme našli, strávili zbytek večera a celkem si to i užili.
Dublin je zvláštní. Takový malý a přátelský. Taky ale hodně rozkopaný a jak se mi líbily malé domečky všude v okolí, tak centrum už bylo převážně změněné ve velké nehostinné domy, které působí chladně a tak velkoměstsky, jak se to k tomu okolí vůbec nehodí. Na rozdíl od okolního divokého Irska, byl Dublin relativně klidný. Působilo to na mě kontrastně, ale příjemně kontrastně. Jako takové teplé místo v drsném světě.

Vrátili jsme se docela unavení a mně se do plánování dalšího dne moc nechtělo, ale měli jsme vyrazit ven do přírody, tak to tolik nevadilo. Nakonec jsme vytvořili plán a já se těšila, že uvidím moře, útesy - zkrátka to hlavní, co se z Irska vidět má.

Pátek:
Krásný den. Nebylo nijak zvlášť hezky, ale nepršelo, takže bylo vlastně nádherně! Jeli jsme vláčkem docela dlouho podél pobřeží.


Vlakem jsme dojeli až do města, kde jsme nakoupili nějaké zásoby a vydali se na docela velkou a moc hezkou pláž, kde jsme se museli vyfotit všichni, i když to vyžadovalo značné soustředění při stavbě improvizovaného stativu na foťák.



Vždycky jsem byla trochu ujetá na sbírání kamínků, tak co se ode mě dá asi čekat na oblázkové pláži? Naštěstí můj batoh nesměl mít na zpáteční cestě víc než deset kilo, takže jsem to snad tolik nepřehnala.
Přímo z pláže byla naplánovaná asi desetikilometrová pěší trasa zpátky podél pobřeží do jiného města. Přestože byla ta cesta trochu monotónní, já jsem si ji užila maximálně.

Měli jsme výhled na širé moře, na útesy, jednou jsme viděli cosi velkého, co plavalo v moři. Byl to tuleň (já si původně myslela, že lachtan) a ten dodal naší výpravě mnohem větší důležitost. Nebo teda - alespoň pro mě. Byl to zážitek vidět tuleně ve volné přírodě, kluky to ale nenadchlo zdaleka tolik jako mě. Jen mě mrzí, že jsme ho nestihli vyfotit. Housenka, kterou jsme potkali o pár kilometrů jinde, byla sice menší, ale za to pomalejší a vyfotit se nechala. Další zvířenu jsme už cestou neobjevili, pokud nepočítám záchranářský vrtulník, který nad námi kroužil jako sup, když jsme ve stráni hledali první evropskou cache. Našli jsme a odnesli z ní všechny tb, co jsme tam našli. Chyba... chyba... Vrtulník si nás také brzy přestal obhlížet a odletěl zachraňovat jinam.


Cestou jsme potkali také další turisty. Slovy: "it´s the same shit" okomentovala jedna slečna cestu, po které přišli a kam my jsme měli namířeno. Osobně nechápu, co jí vadilo, mně se šlo báječně!:-).


Po několika hodinách přerušovaných zastávkami na obhlídku krajiny, focení nebo trhání všudypřítomných ostružin, jsme dorazili do města. Chtěli jsme se ještě vyfotit přímo na útesu, bohužel jediný skutečný útes v okolí, na který byl přístup, byl v místě, kde to hrozně páchlo. Ale nedali jsme se a fotka dopadla. Cestou jsme dokonce potkali další dva Čechy.



Ve městě jsme si sedli do nejbližšího stravovacího zařízení a dali si opět burgery. Krom nich tam měli zhruba tak ještě fish and chips, což považuju spíš za jídlo britské než irské a navíc se mi do toho po Johnyho vyprávění moc nechtělo, tak jsem i tentokrát držela partu. Musím ale říct, že po téhle dovolené mám hamburgerů dost na... no, hodně dlouhou dobu.

Do Dublinu jsme opět odjeli vlakem a k večeru hledali hospodu - pokud možno jinou, než den před tím, ale dařilo se to špatně. Cestou jsme potkali kluky, kteří hráli na ulici živě irskou muziku - vypadalo to skvěle, ale skoro hned jak jsme přišli, je místní garda vyhodila. Tak jsme si aspoň koupili cédéčko, abychom zjistili, že třetina kapely je z Čech a třetina z Polska (nebo tak nějak)... Hospodu jsme nakonec už nenašli, přestože jsme jich potkali cestou hodně. Mně bylo docela líto jet takhle domů, protože mi bylo teplo a příjemně a tušila jsem, že další den už to večer nebude úplně ono. Nicméně jsme nakonec hledání vzdali a jen si cestou do hotelu zašli koupit snídani. Večer byl příjemný, i když bylo dost únavné sedět a dívat se, jak všichni ostatní koukají do počítače, zvlášť když počítač, do kterého koukal Petr, byl ten můj. Spát jsme šli o dost později, než bych si představovala, ale to k tomu asi patří.

Sobota:
Na další den v Dublinu už jsem se netěšila zdaleka tolik, jako kdybychom jeli ještě někam ven, na druhou stranu jsem ale uznala, že jsme toho ve čtvrtek až zas tolik neviděli, takže je téměř povinnost prohlédnout si památky, navíc když jsme v ceně jízdného měli i vyhlídkové autobusy. Modré! Byl krásný slunečný den.



Byl sice krásný slunečný den, ale taky pěkná zima, to se musí nechat. V plánu jsme měli udělat výlet nejprve bez přestávek a vystupování celou trasu a pak to projet ještě jednou a podívat se kam se nám bude chtít. První cesta byla fajn - teda řidič byl fajn. Zazpíval nám dokonce písničku :-). Ale byla hrozná zima a tak jsme po první jízdě udělali první věc, která nás napadla, abychom se zahřáli a najedli - překvapení - Burger King! (již bez komentáře)

Pak jsme si dali od autobusu ještě chvilku oddech a místo toho zamířili na poštu a na nákupy dárků a těch dalších věcí, při kterých, když je uvidíme, budeme vždycky vzpomínat na Irsko. Já si pro sebe koupila pero s ovečkou, i když předpokládám, že na Irsko budu vzpomínat spíš vždycky, když budu jíst hamburger. Budu-li ještě někdy v životě;-).

S taškami plnými nákupů jsme se teda nakonec přece jen vydali na druhou vyhlídkovou jízdu, vystoupili jen u katedrály, do které jsme ale za ty peníze odmítli jít - teda já ani nemohla, neboť všechno, co mi zbylo, byly čtyři Eura na ranní taxík na letiště. Tak jsme si jen v mrazu a v rychlosti obhlédli místní park, znovu nasedli na autobus a na střeše jeli dál. Viděli jsme pěkné věci...


Mně už zima nebyla, ale Johny vypadal, jako že každou chvilku umrzne. Nakonec jsme ale všichni přežili.

Jak jsem předpokládala, procházení se po nočním Dublinu se už nekonalo. Po krátké návštěvě Tesca jsme zamířili rovnou do hotelu a i když byla naplánovaná jedna cache, do které jsme chtěli dát některé tb, co jsme ukořistili den předem, nikam jsme v závěru nešli. Já bych byla vyrazila ještě před návratem do hotelu, ale ostatní měli v plánu se nejdřív zahřát, i když já si byla jistá, že jakmile jednou zalezu, už se mi fakt moc nebude chtít ven. Měla jsem pravdu. Nakonec se mi ulevilo, že park byl zavřený a nikam jsme nešli, i když to znamenalo odvézt si všechny tb do čech, přestože jeden z nich chtěl zůstat v Irsku a druhý bylo také lepší nechat tam. Nic moc pocit.

Neděle:
Vstávali jsme hodně, hodně brzy. Hodně moc brzy. Brzy i na normální lidské poměry. Ale taxík byl příjemný, na letišti jsme byli hned, měli jsme dost času a všechno probíhalo mnohem klidněji, než na cestě tam, i když kontrola teda byla rozhodně přísnější - vyndat jsme museli skutečně všechno "nebezpečné", prohlídli a prošacovali si nás a čtvrtině naší výpravy nedovolili vzít na palubu batoh kvůli rozměrům (ale přiznejme si, že byl na cestě zpátky o hodně větší než na cestě tam...). Samotný let byl pro mě mnohem horší - nevím, jestli to bylo nějakým jiným tlakem, nebo tím, že bylo brzy ráno a já skoro nespala, nebo možná tím, že jsem seděla u okýnka a Petr točil vzlétání na video, takže měl ruku přeze mě a na mě to působilo tísnivě - každopádně musím říct, že jsem asi ještě nezažila tak intenzivní pocit, že se vůbec nemůžu nadechnout. Jo, mám klaustrofobii a měla jsem ten pocit vždycky, i když jsem byla ještě malá a nedokázala jsem to přesně specifikovat a pojmenovat. Ale proč se to za posledních pár let tolik zhoršilo, to fakt nechápu. A tentokrát jsem neměla daleko do paniky, což by zrovna v tom letadle asi fakt vůbec neprospělo. No... nepříjemný. Naštěstí jsem to nějak dokázala zvládnout a spravilo se to, i když tomu moc neprospěla návštěva mini-záchodku, který působí mnohem víc tísnivě, než všechna ostatní zákoutí letadla dohromady. Ale vyvázla jsem z toho a zbytek letu už pak byl docela v pořádku. Navíc akorát vycházelo slunce, a to byla moc hezká podívaná.


Na letišti v Praze jsme si ještě prošli posledním dobrodružstvím - ta samá čtvrtina naší výpravy, které nepovolili batoh na palubu, nemohla najít svou občanku. Ještě že měla v tom batohu pas. Občanka se nenašla dodnes.

A tak skončil výlet do Irska. Bylo to báječné, akorát burgera jsem od té doby neměla ani jednou, a to už jsou to víc než tři týdny. Hm... aspoň něco pro zdraví. V neděli po příjezdu jsem prospala snad celý den, letadlový klaustrofobický zážitek mi dal skutečně docela zabrat. Chřipku - ani prasečí ani obyčejnou, si nikdo z nás nepřivezl, takže výlet byl úspěšný. Velice ráda se tam někdy podívám znovu, Irsko je jedna z těch zemí, která mi i za těch pár dní opravdu přirostla k srdci.






*Za fotky moc děkuji Shakeovi a Johnymu a omlouvám se za značné zpoždění při publikování.*